Tom Waits

Před 44 lety vyšlo první album od všestranného písničkáře a dnes živé legendy, Toma Waitse. Během své dlouhé kariéry několikrát změnil styl své hudby a spousta fanoušků inklinuje k tomu či onomu hudebnímu období. Ač se Waits nikdy nepustil do nějakých extra šílených experimentů (jako že třeba death metal nebo dubstep), někteří by raného Waitse ani nepoznali. Proto mě napadlo sepsat takový malý seznam napříč hudebními obdobími, aby se v tom případný nový posluchač vyznal.


Jemný barový folkař

1973 - Closing Time
1974 - The Heart Of Saturday Night
1975 - Nighthawks At The Diner

Waitsova prvotina Closing Time je album plné jemných skladeb s barovým nádechem. Nečekejte žádný chraplák, Waitsův mladý hlas je čistý, prost jakéhokoliv skřehotání nebo hlasivkových akrobacií. Celkově jazzový nádech je podržen poslední instrumentální skladbou Closing Time, dle které je toto upřímně melancholické album pojmenované. Album se do širšího podvědomí nedostalo, ale singl Ol' '55 převzala v roce 1974 skupina Eagles na své album On The Border a v roce 1980 Richie Havens. Díky i dalším cover verzím se Ol' '55 stal nejznámějším hitem Waitsovy rané tvorby.

Ol' '55

Následující rok (1974) vydává Tom Waits druhé album The Heart Of Saturday Night, na rozdíl od předešlého alba živější jazzové album, ve kterém je Waitsův hlas stále čistý, jakoby nepoznamenaný barovým kouřem a kořalkami. Název alba byl inspirován Jackem Kerouacem a jakoby toto dílo bylo nenápadným předvojem další Waitsovy hudební etapy. 

New Coat of Paint

Poslední album z tohoto nejranějšího období je živá nahrávka Nighthawks at the Diner z roku 1975. Waits nahrál nezvykle nové skladby v přítomnosti malého obecenstva, díky čemuž získalo album jedinečnou barovou atmosféru. Zároveň jde o symbolické zakončení role jemného barového barda, už zde Waitsův hlas hrubne, jakoby by posluchače připravoval k tomu, co přijde následující rok.

Warm Beer and Cold Women

Drsný barový povaleč

1976 - Small Change

1977 - Foreign Affairs

1978 - Blue Valentine

V roce 1976 přišlo album Small Change. Ač názvem "Malá změna", jde naopak o velký odklon od hudebního projevu z předešlých alb. Tom Waits zhrubnul, jak v textech, které by klidně mohly pocházet z pera Charlese Bukowského, tak ve zpěvu, který připomíná growling Louise Armstronga. Nádech tohoto alba, resp. všech tří alb, je syrovější, nicméně stále blues jazzové. Small Change, Foreign Affairs i Blue Valentine si jsou velice podobné, skoro jakoby šlo o trojalbum z jednoho nahrávání. Ze všech třech alb doslova kape povalečská, až opilá barová atmosféra.

Invitation To The Blues (album Small Change 1976)

Burma-Shave (album Forreign Affairs 1977)

Blue Valentines (album Blue Valentine 1978)

Kathleen Brennan

1980 - Heartattack And Vine
1982 - One From The Heart (soundtrack)

Během roku 1980 se Tom Waits potkal se svou budoucí ženou, která zásadně poznamená jeho hudební tvorbu. Bylo to během natáčení Coppolova filmu One from the Heart, za jehož hudební doprovod byl Waits nominován na Oscara. Album Heartattack And Vine vychází v září 1980, měsíc po svatbě s Kathleen. Přestože hudebním stylem stále silně připomíná předchozí období, album je mnohem hravější, pozitivnější, Waits dokonce padá do vod, ve kterých nikdy nechtěl plavat - popěvkové Sha-la-la-la ve skladbě Jersey Girl, jejíž spoluautorkou je právě Kathleen Brennan.

Heartattack And Vine

Zmiňovaný soundtrack k filmu One from the Heart je ojedinělý klenot ve Waitsově tvorbě. Jde o album převážně s duety se zpěvačkou Crystal Gayle. Jakoby se Waits vrátil po instrumentální stránce ke svým kořenům (první alba) a hlasově nasadil chybějící mezičlánek mezi obdobím jemného barového folkaře a drsného barového povaleče. Mnozí toto album považují za nejlepší Waitsův hlasový projev a nelze se jim divit.

This One's From The Heart

Surrealistický dešťový pes Frank letící na mečounu

1983 - Swordfishtrombones

1985 - Rain Dogs

1987 - Franks Wild Years

1988 - Big Time

Vliv manželky Kathleen Brennan se naplno projevil v následujících albech. Kathleen představila Waitsovi Kapitána Beefhearta, po čemž šel klasický barový jazz stranou. Album Swordfishtrombones z roku 1983 udává dosti odlišný hudební styl, který je víceméně dodržen i v následujících albech Rain Dogs (1985) a Franks Wild Years (1987). Stejně jako v případě Small Change, Foreign Affairs a Blue Valentine se tato tři alba taktéž poslouchají jakoby šlo o trojalbum se stejným tématem, které Waits využil ve svém prvním divadelním představení v roce 1986 na Broadwayi, což bylo zakončeno albem Franks Wild Years, nicméně hudební náměty v divadelní hře byly využity ve všech třech deskách. Hudební styl v těchto nahrávkách je velice těžko definovatelný, jde o jakýsi metropolitní surrealismus s prvky alternativního folku a jazzu. Waits si v tomto období získal poměrně velkou pozornost, jeho skladbu Downtown Train převzal Rod Stewart a udělal z něj hit. Začíná spolupracovat s režisérem Jim Jarmushem, který jej obsadí do svého filmu Down by Law (1986).

Swordfishtrombone (album Swordfishtrombones 1983)

Tango Till They're Sore (album Rain Dogs 1985)

I'll Be Gone (album Franks Wild Years 1987)

Tento monolitický hattrick byl zakončen živou nahrávkou s příměsí zmíněného divadelního představení v roce 1988 pod názvem Big Time. Tato živá vystoupení byla zachycena i na filmový pásek, z čehož vznikl koncertní záznam s Waitsovými hereckými vsuvkami. Byl to právě tento záznam, který mě k Waitsovi dostal. Živé zpracování skladeb z předchozích tří alb je opravdu živé, tak živé, že studiové verze zahaluje stínem utahaných cajdáků. Jde o jedno z nejlepších koncertních vystoupení, jaké jsem kdy (v TV) viděl. Když měl Tom Waits poprvé vystoupení v Praze v roce 2008 (v rámci turné Glitter and Doom, na které mimochodem dorazil i Václav Havel), očekával jsem něco podobného, nicméně v roce 2008 šlo již o živou legendu a velikost a nátura obecenstva podobnou atmosféru z živáku Big Time bohužel beze zbytku vyloučila.

16 Shells From A Thirty-Ought-Six (album Big Time 1988)

Nejlepší alternativní album roku 1992

Tom Waits vydal další studiové album celých pět let od předchozí studiovky Franks Wild Years. Waits se soustřeďuje na divadelní a filmovou tvorbu, z čehož vykrystalizoval spíše průměrný soundtrack k filmu Night on Earth (s výjimkou výborného songu On the Other Side of the World) a naopak fenomenální počin The Black Rider, viz níže. V roce 1992 vychází album Bone Machine, které získává Grammy za nejlepší alternativní album roku. Počáteční skladba z tohoto alba Earth Died Screaming by mohl být hymnou k samotnému konci světa a byla taktéž použita ve filmu 12 opic. Drsný song Goin' Out West byl zase využit ve filmu Klub rváčů. Celé album Bone Machine je sice ještě šílenější než předchozí tvorba, ale zároveň poskytuje i velice jemné a příjemné balady, jako A Little Rain nebo Who Are You. Album je zakončené podivně pozitivní skladbou That Feel, ve které Waits kráká se svým kamarádem Keithem Richardsem z Rolling Stones.

Earth Died Screaming (album Bone Machine 1992)

Black Rider

Album vydané až roce 1993 započalo svůj vývoj už v roce 1988, kdy divadelní režisér Robert Wilson kontaktoval Waitse, zda by se nepodílel na divadelní hře, jejíž předlohou je německá opera Čarostřelec. Waits souhlasil, pustil se tvorby hudebního doprovodu, mezitím co na palubu nastoupil i William S. Burroughs, jenž se postaral o přepsání opery z 19. stolení do hávu konce 20. století (kouzelné náboje = heroin, čím více se zneužívá ke štěstí, tím více je ho třeba). Divadelní hra měla premiéru 31.3.1990 v Hamburgu a z představení se stal hit. K hudebním nadšencům se album dostalo až v roce 1993 a mnohými je považováno za nejtěžší Waitsovo album. Částečně s tím souhlasím, neboť pro Waitsem nepolíbené ucho jde místy až o kakofonickou změť neposlouchatelných zvuků a rámusu. I přesto ale patří "Čarostřelec" mezi mé nejoblíbenější kousky - jde o naprosto dokonalou hudební ilustraci kolaborace mezi Waitsem a Burroughsem, kteří si vzali na paškál romantický příběh, jehož předlohu lze vystopovat až do okolí českých Domažlic!

Crossroads (album The Black Rider 1993, hudba Tom Waits, text William S. Burroughs)

Nejlepší moderní folkař

V roce 1999, šest let od vydání posledního alba, vydal Tom Waits (tehdy již kultovní legenda) album Mule Variations, které získalo další cenu Grammy, tentokrát za nejlepší moderní folkové album roku. Mule Variations je skutečně hudebně o něco dostupnější než Bone Machine (a o hodně moc dostupnější než The Black Rider) a singl Hold On by se skutečně dal zařadit do kategorie folk. Nicméně album jako celek bych osobně beztak zařadil do nějaké té alternativy. Možná teď budu trochu přehánět, ale Tom Waits se tímto albem nejvíce přiblížil hlavnímu proudu. Hudební video Hold se objevovalo na hudebních kanálech a deska, resp. CDčko zaplňovalo přední regály obchodů s hudbou. Spousta lidí považuje Mule Variations za nejlepší "vstupní" album pro nováčky, kteří chtějí proniknout do pestrého světa Toma Waitse.

Hold On (album Mule Variations 1999)

Návrat k divadelní hudbě

V roce 2002 vyšly najednou hned dvě alba, Alice a Blood Money. Waits se v těchto albech vrací k divadelní hudbě, Alice bylo zpracování Alenky v říši divů a Blood Money je hudební zpracování Vojcka. Zajímavostí je, že jde o nahrávky staré až 10 let. Navíc obě divadelní hry režíroval Robert Wilson, stejně jako u Čarostřelce. Přestože jde o alba vydaná prakticky jako dvojalbum, nejde o dvojablum a obě desky si jsou na hony vzdálené. Alice patří mezi nejsnovější Waitsovu melancholii, zatímco Blood Money je s přehledem nejhrubší a nejexistenciálnější album, jaké Tom Waits kdy napsal. Pro mě jde o vrcholnou tvorbu. Později zmíněné album Blood Money je patrně mé nejhranější Waitsovo album, na kterém není jediného slabého místa. Stejně jako u alba The Black Rider, i zde Waits naprosto dokonale zachytil atmosféru příběhů Alenky a Vojcka.

Alice (album Alice 2002)

Starving in the Belly of a Whale (album Blood Money 2002)

2004 - Real Gone

Pět let po původní tvorbě (Mule Variations) přichází Waits s další změnou, pro nové album Real Gone využívá kombinaci beatboxu a hrubého growlingu z posledních alb. Zároveň jde o vůbec první album, ve kterém se Waits politicky vyjadřuje, konkrétně ve skladbách Sins of My Father (Bushova administrativa) a Day After Tomorrow (zpověď amerického vojáka nasazeném na Blízkém východě). Vedle těchto novinek se ale posluchač dočká i klasického Waitse z minulých alb, jako Don't Go Into That Barn, How's It Gonna End nebo Make It Rain. 

Make It Rain

2006 - Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards

V roce 2006 vyšla Waitsova odpověď na množící se neoficiální nahrávky Tales from the Underground, které se pokoutně šířily mezi skalními fanoušky. Trojalbum Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards je sbírka všelijakých nahrávek, které se nedostaly do žádného alba ani singlu. Vedle toho Waits ještě přidal několik nových skladeb, jako Lucinda nebo Road to Peace (další politicky motivovaný song na téma konfliktu na Blízkém východě). Některé kousky na této kompilaci Waits nově nahrál, což se někdy povedlo a jindy z toho vznikla o něco horší verze původní nahrávky.

Lucinda

Po vydání "Syrotků" (Orphans) se Waits vydává na turné Glitter and Doom, z čehož byl vydán živák Glitter and Doom Live. Koncert byl v některých lokalitách dvoudenní a někde dokonce třídenní. Bohužel nejde o "klidný" živák ve stylu Big Time nebo dokonce Nighthawks At The Diner, Waitsovo vystoupení je jakoby uspěchané, přehnaně vychraptělé a řvoucí obecenstvo jen připomíná uječené cácorky na koncertu Beatles. V tuto chvíli jde o jedinou desku, kterou jsem si zatím nekoupil.


2011 - Bad as Me

Dosud poslední studiové album, které se svou strukturou jeví jako nejrozdrobenější, nekonzistentní, nesourodé, nevyznačující se jednotným stylem, ale přesto velmi dobré a zábavné. Jakoby šlo o kompilaci všech předešlých stylů. Např. Kiss Me připomíná tvorbu z dob drsného barového povaleče, Pay Me je kombinace stylu z vůbec prvního období s příměsí mírného harmonikáře z Frank Wild Years, skladba Face to the Highway připomíná cosi z Mule Variations, Satisfied připomíná Heartattack and Vine a například Hell Broke Luce je doteď nejlepší Waitsův song opatrně si zahrávající s politicky vojenskou situací USA. Zároveň jde o jedno z "dostupnějších" alb a tak paradoxně je Bad as Me vhodný pro Waitsovi začátečníky.

Chicago

Teď už zbývá jen čekat, s čím Tom Waits přijde teď a jestli vůbec...