Smrt a společenská povinnost smutku

Mengeleho... aj, sorry, Mandelova smrt a nedávno shlédnutý film Ex-Drummer (hnusný to film, ale člověk se nad ním zamyslí) ve mě vzbudily myšlenky, které jsem zažíval už při smrti Václava Havla a prakticky kdykoliv se setkám s jakousi společenskou povinností smutnit za zemřelé.



Smrt je smutná... nikdo ji nemá rád. :'(
© Roberuto-Renga

 

Nelson Mandela žil od června 2013 v prakticky vegetativním stavu. Kde byly ty rmoutící se davy tehdy? Že 5. 12. konečně odešel na věčnost by jeho zastánci měli příjímat snad s radostí, ne? Konečně se zbavil trápení, bylo mu 95, za svůj život toho (prý) stihl docela dost, tak co ten smuteční tyjátr kolem? A to Mandelu prakticky neznám. Když se řekne Nelson Mandela, vybaví se mi jen Jižní Afrika, Apartheid a prezident. A že jako kvůli uctění "památky"? Co takhle se místo smutečních průvodů nechovat jako pokrytecký had?

Češi si zažili svůj "Mandelosmutek" 18. 12. 2011, kdy zemřel Václav Havel. Osobně si myslím, že od pádu železné opony jsme v čele státu neměli lepšího člověka. Alespoň srovnám-li jej s tím chronickým kleptomanem nebo s nynějším opilým ješitou. Chyby se najdou na všech, Havel nebyl extra politik, ale podle mě to byl alespoň relativně hodný člověk. Takže ano, u mne měl a má Havel poměrně respekt. Když 18. 12. umřel, také nešlo o překvapení, jeho oslavy 75. narozenin jasně napovídaly, že další "kulaté" narozky se asi konat nebudou. Ten den jsem si pomyslel: "Hm, tak už to má za sebou." A tím to u mě haslo. Žádné slzy, žádné smuteční průvody, i když to roční vytahování kalhot mi přijde docela vtipné, to alespoň nabádá k úsměvu. :) Česko ale tehdy zachvátila smuteční hysterie. Dokonce i stránky Lidla byly oděny v černé a TO už je co říct. Ale proč bych měl sakra smutnit? Havlovi se v posledních dnech a týdnech taky nevedlo 2x dobře. Nesrazilo ho auto během odpolední procházky Prahou. Prožil si své, zdraví mu šlo z kopce, tak nač ten smutek?

Asi jsem v tomto hodně radikální, ale já život apriori neberu jako něco extra super. Tak ano, život skýtá spoustu zábavy a sem tam nějaké ty příjemné chvíle, ale až na výjimky jako jsou asketičtí mniši vycvičení meditací a Paris Hilton je život v podstatě neustálá honba za štěstím, resp. uspokojování našich denních (a i jiných) potřeb. Říkejte mi cynik, ale černá kronika se mnou neudělá vůbec nic. Z útesu spadl autobus, XY mrtvých. A? Proč litovat smrt někoho, koho jsem vůbec neznal?

Pokud by mi nečekaně umřel někdo z mých nejbližších, tak ano, zarmoutilo by mě to a bylo by mi mizerně. Ale pokud by můj blízký měl být uvázán na lůžku s mizivou nadějí na uzdravení, nebo by se měl dokonce (jakkoliv) trápit, pak bych smrt rozhodně nepovažoval za něco "strašného". Když babi po několikaměsíčním upoutání na lůžku v LDNce zemřela, pomyslel jsem si, zaplaťpánbůh. Vždyť ležet s těžkou demencí na posteli 24 hodin denně není život. Umělé držení při životě se mi hnusí a pokud by se mi někdy mělo stát, že si poškodím míchu natolik, že budu moci hýbat jen hlavou, prosím vás, přijďte mě odpojit! ;)