Mengeleho... aj, sorry, Mandelova smrt a nedávno shlédnutý film Ex-Drummer (hnusný to film, ale člověk se nad ním zamyslí) ve mě vzbudily myšlenky, které jsem zažíval už při smrti Václava Havla a prakticky kdykoliv se setkám s jakousi společenskou povinností smutnit za zemřelé.
Nelson Mandela žil od června 2013 v prakticky vegetativním stavu. Kde byly ty rmoutící se davy tehdy? Že 5. 12. konečně odešel na věčnost by jeho zastánci měli příjímat snad s radostí, ne? Konečně se zbavil trápení, bylo mu 95, za svůj život toho (prý) stihl docela dost, tak co ten smuteční tyjátr kolem? A to Mandelu prakticky neznám. Když se řekne Nelson Mandela, vybaví se mi jen Jižní Afrika, Apartheid a prezident. A že jako kvůli uctění "památky"? Co takhle se místo smutečních průvodů nechovat jako pokrytecký had?
Češi si zažili svůj "Mandelosmutek" 18. 12. 2011, kdy zemřel Václav Havel. Osobně si myslím, že od pádu železné opony jsme v čele státu neměli lepšího člověka. Alespoň srovnám-li jej s tím chronickým kleptomanem nebo s nynějším opilým ješitou. Chyby se najdou na všech, Havel nebyl extra politik, ale podle mě to byl alespoň relativně hodný člověk. Takže ano, u mne měl a má Havel poměrně respekt. Když 18. 12. umřel, také nešlo o překvapení, jeho oslavy 75. narozenin jasně napovídaly, že další "kulaté" narozky se asi konat nebudou. Ten den jsem si pomyslel: "Hm, tak už to má za sebou." A tím to u mě haslo. Žádné slzy, žádné smuteční průvody, i když to roční vytahování kalhot mi přijde docela vtipné, to alespoň nabádá k úsměvu. :) Česko ale tehdy zachvátila smuteční hysterie. Dokonce i stránky Lidla byly oděny v černé a TO už je co říct. Ale proč bych měl sakra smutnit? Havlovi se v posledních dnech a týdnech taky nevedlo 2x dobře. Nesrazilo ho auto během odpolední procházky Prahou. Prožil si své, zdraví mu šlo z kopce, tak nač ten smutek?
Asi jsem v tomto hodně radikální, ale já život apriori neberu jako něco extra super. Tak ano, život skýtá spoustu zábavy a sem tam nějaké ty příjemné chvíle, ale až na výjimky jako jsou asketičtí mniši vycvičení meditací a Paris Hilton je život v podstatě neustálá honba za štěstím, resp. uspokojování našich denních (a i jiných) potřeb. Říkejte mi cynik, ale černá kronika se mnou neudělá vůbec nic. Z útesu spadl autobus, XY mrtvých. A? Proč litovat smrt někoho, koho jsem vůbec neznal?
Pokud by mi nečekaně umřel někdo z mých nejbližších, tak ano, zarmoutilo by mě to a bylo by mi mizerně. Ale pokud by můj blízký měl být uvázán na lůžku s mizivou nadějí na uzdravení, nebo by se měl dokonce (jakkoliv) trápit, pak bych smrt rozhodně nepovažoval za něco "strašného". Když babi po několikaměsíčním upoutání na lůžku v LDNce zemřela, pomyslel jsem si, zaplaťpánbůh. Vždyť ležet s těžkou demencí na posteli 24 hodin denně není život. Umělé držení při životě se mi hnusí a pokud by se mi někdy mělo stát, že si poškodím míchu natolik, že budu moci hýbat jen hlavou, prosím vás, přijďte mě odpojit! ;)
Asi před rokem jsem v Levných knihách koupil tuším za 39,- Kč knížku Život Toma Waitse od Barneyho Hoskynse. Podrobnosti kolem tohoto životopisu jsem neznal a navíc, přiznávám, jsem byl docela zvědavý. Po nějakém čase jsem se dostal ke čtení a postupně jsem si nacházel i recenze a jiné podrobnosti na internetu. Abych to zkrátil a dostal se k závěru rovnou v úvodu: "Nekupujte to!" Tom Waits tento životopis neposvětil a Barney Hoskyns životopis psal v podstatě za Waitsovými zády, přestože spousta Waitsových kamarádů odřekla spolupráci na této knize. Kdybych to býval věděl, knihu bych nekoupil.
Barney Hoskyns životopis napsal, přestože si to Tom Waits nepřál.
Pak tu máme paradox tzv. "skalních fanoušků", kteří si knihu koupí a pak láteří, že autor sem tam na Waitse hodí (podle mě někdy oprávněnou) kritiku. Tyto skalní fanoušky bych poslal první třídou do oněch míst. Z Waitse se stala kultovní osobnost a někteří fanoušci dávno překročili hranici nezdravého fanatismu. Osobně mám tvorbu Toma Waitse rád, přestože zastávám názor, že jeho vrchol už je dávno pryč. Jenže někteří lidé si Waitse natolik zbožštili, že nevidí hranici mezi respektem vůči tvůrci a mánií, která se příčí rozumu.
Podrobnější recenzi knihy psát nebudu. Je to slepenec různých rozhovorů, recenzí Waitsovy tvorby a hlavně výcuc legendárních stránek Tom Waits Library (původní stránky byly mimochodem zrušeny).
Nikdo nemá právo porušovat přání umělce, který si nepřeje odkrývat své soukromí. Kupte si Waitsovy nahrávky, běžte na jeho koncert (budete-li mít štěstí), ale nechovejte se jako fanatici na lovu a hlavě nepodporujte ty, kteří se tak chovají a ještě se tím snaží vydělat peníze.
Na konci listopadu tomu budou přesně dva roky, kdy jsem začal "hákovat" v sídle německého gigantu SAP. Tehdy unešen ze západní mentality napsav jsem mé první zápisky a nyní přichází čas bilancování. Nedočkavé mohu ubezpečit, že nedojde k rotaci o 180°. Všeobecná mentalita je v Německu vřelejší než v Čechách. Tedy alespoň tady u nás v Baden-Württembergu. Ono totiž není Německo jako Německo.
Spojené státy německé
Pokud našinec zaslechne "sjednocení Německa" napadne ho nanejvýš spojení západního a východního Německa po pádu železné opony. Je třeba se ale prokopat historií o něco hlouběji, aby člověk zjistil, že přestože tu "Němci" jsou už nějaké to století, tak skutečně jednotní (alespoň ve smyslu státu, jak jej známe dnes) byli prakticky až po konci první světové války v r. 1918. Od Napoleona až do první světové byl např. nynější stát Baden-Württemberg rozdělen na Bádenské velkovévodství a Württemberské království. Pro názornou ukázku státně politické divočiny viz mapa Svaté Říše Římské v roce 1789:
Království České vypadá v porovnání s Německými státečky, hrabstvími a vévodstvími (fuj to češtin) jako stabilní a jednotný monolit. Zdroj wikipedia.
V tomto případě nešlo jen o pouhé rozdělení krajů, jako např. u nás kraj Plzeňský nebo Pardubický. Politická suverenita jednotlivých německých útvarů byla mnohem rozmanitější. Něco na způsob dnešních Spojených státu amerických. Některé německé odlišnosti přetrvávají dodnes. Dlouho mi trvalo pochopit, proč v Baden-Württembersku panuje mezi "Schwaby [Šváby]" a "Badenci" poměrná velká rivalita. (což dodnes moc nechápu, ale prý to má co dělat s bitvou u Králového Hradce v r. 1866). Oni vůbec Švábové nejsou v Německu moc oblíbení. Dokazuje to např. nedávné vzedmutí proti švábské menšině v Berlíně, což došlo tak daleko, že se po městě začaly objevovat nápisy "Nekupuj u Švába!"
Dle vyhledávání na googlu jsou na tom Švábové hůř než Židé.
(vyhledávací nabídky ke spojení "nekupuj u...")
Averze vůči Švábům se mi potvrdila i před lety, kdy jsem do Německa jezdil na služební cesty. Berlínský kolega se ke Švábům také vyjadřoval, jako k "namyšlencům". Na druhou stranu já po dvou letech soužití s tímto etnikem si nemohu stěžovat. Připomíná mi to analogii ke vtipu, že Brňáci si o Pražácích myslí, že to jsou idioti, ale Pražáci si o Brňácích nemyslí vůbec nic. Mě Švábové přijdou takoví poklidní a pracovití Němci milující jejich národní jídlo, Spätzle.
Méně papežštější než papež
O Němcích panuje přesvědčení, že jsou dochvilní a že si potrpí na byrokracii. Dochvilnost, neboli "Pünktlichkeit" sedí, tedy alespoň ve zmiňovaném kraji Baden-Württemberg. S tou byrokracií se to má ale všelijak. Každopádně se zde opět potvrzuje jistá roztříštěnost zvyků, protože když jsem se zabydloval v Baden-Württembergu, div po mě na úřadu nechtěli anální sondu. Německé zdravotní pojištění, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a až pak jsem dostal tzv. "štempl", že jsem občanem malého města Leimen. O sto kilometrů severněji, v Hesensku, konkrétně ve Frankfurtu se na úřadě ptali sotva na pas nebo občanku. A např. Berlín je oproti tomu naprostá anarchie. Zkrátka platí, jiný německý kraj, jiný mrav. Ale i tady v relativně byrokratickém Baden-Württembergu samotná byrokracie bledne v porovnání s tím, co se děje v Čechách. Příklad se zdravotním pojištěním. Jedna jediná registrace na stránkách pojišťovny AOK a do dvou dnů jsem měl ve schránce prozatimní kartičku pojištěnce, načež do měsíce jsem měl kartičku regulérní. Když se ke mně do Leimenu nastěhovala má drahá žena, problěhlo přihlášení obdobně. Resp. ještě snadněji, neboť moje pojištění bylo zkrátka jen rozšířeno na pojištění rodinné. Naopak vypovězení v české zdravotní pojišťovně VZP byl několikafázový porod. Jednak člověk musí výpověď podat OSOBNĚ, přes to nejede vlak. A protože má žena vypovídala smlouvu v Pardubicích, musela se výpověď přeposílat do Mladé Boleslavi, neboli do kraje, kde máme hlášené trvalé bydliště. (což nám bylo mimochodem vyčteno, jako bychom paní úřednici jen přidělávali práci) Výpověď se samozřejmě ztratila, načež po půlroce následovala salva dopisů a e-mailů, že paní Habulincová neplatí zdravotní pojištění. Jeden e-mail, JEDEN jediný e-mail na německou pojišťovnu stačil k tomu, aby nám ve schránce přistál EU formulář potvrzující německé pojištění. VZP nám po obdržení ještě vytkla, že chybí poslední stránka formuláře, což jsem nepochopil, neboť šlo jen o stránku s poučením.
Stejně hladce šlo i založení účtu u Sparkasse. Stačila mi občanka a do 10 minut jsem měl účet a za týden dorazila platební karta, na které jsem byl přejmenován ze Stefan na Stephan, což na "funkci" nemá vliv. Platím s ní všude, včetně na internetu a zatím jsem nenarazil na jediný problém.
A daňové přiznání? Dodnes nevím šibeniční datum, do kdy musí být daňové přiznání podáno. Když jsem se v práci ptal, do kdy má být vyplněno, dostalo se mi odpovědi: "A jo, hm, někdy v létě, klidně v srpnu, nebo tak nějak," na což jsem hleděl s otevřenou pusou. V Čechách se každý děsí toho, co nastane, nepošle-li přiznání do konce března. A jak že se vyplňuje daňové přiznání v Německu? Nu, registrujete se na internetu, načež Vám přijde poštou potvrzení s heslem, přihlásíte se na stránkách ELSTAM, přepíšete hodnoty jedna ku jedné z potvrzení, které pošle zaměstnavetel a je vymalováno.
Na druhou stranu, když je na jedné straně povoleno, bývá na druhé utaženo, viz následující odstavec...
Německo - Čína Evropy
Německo má s Čínou společné dvě věci; Export (za což je teď mimochodem Německo popotahováno Evropskou Unií) a internetovou cenzuru. Přirovnání je to sice drastické, ale na rovině represálií je Německo komunistické Číně trochu podobné. Jednak bych Německo nazval ryzím kapitalistickým komunismem, jakkoliv bizarně to zní. V Německu je nejmenší platový rozdíl mezi vrcholovým manažerem a posledním řadovým pucflekem. Sociální zázemí je sakra silně zajištěno, byť na úkor vysokých daní. (z hrubého platu vám odečtou cca. polovinu) Takže obyvatelům Německa se v podstatě žije dobře. Jdou-li s davem...
Po německých dálnicí se prohání kriminální policie v civilu a namátkově po odpočívadlech kontroluje vozidla. Jdou po drogách. Já, i kolega z dalekého Essenu, se podobné prohlídce musel podrobit. Na drogy (včetně trávy) je v Německu nahlíženo hodně ostře. Podobně je tomu u autorských práv. Nejenže si na Youtube v Německé síti nepustíte více než polovinu hudebních klipů, ale stahujete-li obsah, na který se vztahuje autorské právo, může se celkem snadno stát, že vám přijde dopis s pokutou řádově několik set až tisíc eur. A nejde pouze o "sdílení", resp. o upload, jako je tomu v Čechách. Dle jakého vzorce tato sekera padá, jsem nikde na internetu nenašel. Ale třeba na diskuzním serveru Nyx jsem se dočetl zkušenost českého páru žijícího v Německu. Stáhli nové album od skupiny Volbeat a za dva týdny přišla pokuta na 1200€, vyhrožujíc 5000€.
Tichá cenzura německého internetu se vplížila i do google vyhledávače. Hledáte-li nějaký "nelegální" obsah, jako např. torrenty, máte s Google Deutschland smůlu. Německo byla jedna z prvních zemí, která byla plně pokryta zobrazením Google Streetview. Pak ale přišly stížnosti, že nemovitosti soukromníků jsou volně dostupné na internetu, takže po hromadném "rozmazávání" určitých lokalit došlo na plošná znepřístupnění Streetview a dnes funguje zobrazení ulic jen ve velkých městech.
Němci si přes plot plošně koukat nenechají.
Což je zvláštní, jelikož Němci mezi krtky rozhodně nepatří. Němci jsou velice sociální a otevřená okna bez záclon do ulice je naprosto běžné. Naši západní sousedé se totiž naučili respektovat soukromí druhých. Což např. v ČR zoufale chybí. Znáte to, když projíždíte menším městem nebo nedejbože vesnicí, jak místní "civí", kdo že to k nim jede? Toho se v Německu nedočkáte. Šmírování tu je těžké faux pas.
Abychom se vrátili ke zmiňovanému komunismu, třešničkou na socialistickém dortu je veřejnoprávní poplatek za televizi a rozhlas. Aby se kolem tohoto zákona nedělaly cavyky jako v ČR (povinnost platit, vlastníte-li jakýkoliv příjmač), vzali to Němci z gruntu a povinnost platit se vztahuje na každou bytovou jednotku nehledě na to, jestli tam žije neandrtálec nebo technický nerd obklopený haldou příjmačů. A že to je cena poměrně vysoká, bez pár centů 54€ za čtvrt roku. Pro větší přehlednost to je 5400,- Kč ročně. Pokud nezaplatíte, připravte se na soud. Bez milosti. Neúprosný socialismus v praxi.
Smysl zodpovědnosti
Zodpovědnost patří k pilířům německé hrdosti a spousta Němců si stěžuje, že nové a nové zákony člověka omezují a v podstatě uráží, neboť každý další bezpečnostní zákon vlastně vyjadřuje nedůvěru v zodpovědnost německého občana. Nejvíc příkladů najde člověk na silnicích. Německo je automobilový národ. Němci auto milují. Je to sociální status, což sami uznávají a nestydí se za to. V automobilismu platí smysl vlastní zodpovědnosti pravděpodobně nejvýrazněji. Začněme u doporučené rychlosti. 130km/h. To je všeobecná doporučená rychlost na německých dálnicích. Tu a tam se sice projednává, jestli to plošně neomezit na 120km/h, jako je tomu např. ve Švýcarsku, ale naděje na úspěch tomu moc nedávám. Takže ano, pokud nejedete po úseku, kde je omezena rychlost, můžete jet, kolik chcete. Pokud ale pojedete nad 130km/h a způsobíte nehodu, výrazně se to promítne ve výši trestu. Stejný přístup platí se zimními pneumatikami. Povinnost přezout na zimní výbavu platí v Německu stejně jako v Čechách s tím rozdílem, že policejní hlídku v zimě ani nenapadne kontrolovat, do jakých gum je vaše čtyřnohé přibližovadlo obuto. Ale pokud na letní gumách způsobíte v lednu bouračku, čekejte pořádný finanční výprask. A do třetice všeho dobrého, alkohol za volantem. Protože je Německo nejen zemí aut, ale i zemí piva, museli to Němci nějak zkloubit dohromady. Limit 0,3 promile a americký způsob orientačních cvičeních v případě policejní kontroly. Jinými slovy nadýcháte-li více než 0,3 promile, ale budete-li působit střízlivě, resp. dokážete, že jste schopni pokračovat v jízdě, pojedete bez problémů dál. Ale netřeba se ptát, co se stane, způsobíte-li pod vlivem alkoholu na ulici karambol. Sám jsem byl v šoku, když jsme na grilování ochutnali nevím kolik piv, náš český absint, nějaké bílé víno a pak ještě skotskou whisky, po čemž jsem sotva chodil a využil nabídky přespání na místě, zatímco ostatní nasedli do svých vozítek a bez bázně a hany odjeli. Nutno podotknout, že někteří to měli domů více než 100 km.
Suma sumárum, jste-li ochotní tvrdě pracovat a respektovat místní zákony a nepsané zvyklosti, tak ano, bude se vám v Německu žít poměrně dobře. I v Německu se sice potýkají s problémem nezaměstnané mládeže, ale tak nějak věřím, že se s tím Němci úspěšně poperou a svou mládež sežrat švábům nedaj. ;)
Blíží se volby do poslanecké sněmovny a protože jistě nejsem sám, kdo si láme hlavu s otázkou "Koho volit?", rozhodl jsem se tomu věnovat trochu času a jít na to z druhé strany: začít otázkou "Koho nevolit?"
Internet je dnes (až příliš) mocný nástroj a politické strany jej už nějaký ten rok využívají seč můžou. Internet je ale také informační studna a když víte kde a jak hledat, naleznete mnohdy velice zajímavé informace, což se naopak některým stranám určitě nelíbí. Ale co naplat, nechť žije svoboda informací!
Strany jsem rozdělil do dvou skupin. Velké ryby a malé ryby. Rozdělení je předpokládám jasné, velké ryby jsou strany v parlamentu, kde mají celkem početné zastupitelstvo, jde tedy o ČSSD, ODS, KSČM a TOP09. Všechny ostatní strany jsou rybky malé.
Zaměřil jsem se především na korupci a nepříliš čistou minulost předsednictva strany, případně jejich jednotlivých členů. Na základě objevených informací (s malou špetkou osobních preferencí) jsem každé prozkoumané straně udělil barevný bod, přičemž jsem se nechal inspirovat semaforem a to:
Zelená: Možno volit s čistým svědomím
Oranžová: Možno volit za určitých okolností, tzv. "se zavřeným okem".
Červená: Nevolit!
Nuže hurá do toho!
Velké ryby
ODS
Začal jsem stranou nejčastěji kritizovanou, přezdívanou modří ptáci, kmotři atp. Člověk by řekl, že po peripetiích z minulosti se členové Občanské demokratické strany poučí a dají si pozor, koho si u svého krmelce budou hájit. O to víc jsem byl překvapen, když jsem o úřadujícím předsedovi strany, Martinovi Kubovi, zjistil následující:
Haló? Stranu vede člověk, který v 90. letech 20. století hojně lákal lidi do "letadlové" pasti? Tak výrazný a rychlý knock out jsem nečekal a další hledání k ostatním členům ODS jsem vzdal. Toto je červená z první. Snad je nyní jasné, o co panu Kubovi především jde. Nevolit!
ODS: Nevolit!
ČSSD
Stejně jako se má Joker k Batmanovi, má se ČSSD s ODS. Musím ale podotknout, že v tomto případě mi Česká strana sociálně demokratická dala docela zabrat. ČSSD je plná zkušených matadorů, kteří jsou v politice už nějaký ten rok. Kromě toho, že Bohuslav Sobotka naprosto postrádá jakýkoliv šarm, nelze na představenstvo "socanů" nic najít. Na druhou stranu mezi senátory se už něco najde.
No dobře, panu Látkovi by se s přivřeným okem dalo prominout, že zaměstnává svou "životní partnerku", ale namočení v kauze z r. 2010, ve kterém Domažlice přišly o 20 milionovou dotaci, tam by se už člověk mohl pozastavit a nesrovnalosti kolem živnostenského listu by se také měly uvést na pravou míru.
Kdyby člověk přivřel i druhé oko, byla by stana ČSSD volitelná. Této straně také bohužel zřetelně ublížil pan David Rath a prase Jyrka Paroubek, což by stále nemuselo volbě vadit (ač DrRath pořád ještě kope), protože strana se těchto nezdravých elementů zbavila. V tomto nerozhodném stavu ČSSD potápí bezostyšné kupčení s KSČM, což je knock out, jelikož s komunisty by se jednat nemělo vůbec (v následujícím odstavci uvedu proč).
ČSSD nevolit!
KSČM
Ohánět se při kritice komunistů jejich předlistopadovou minulostí není v žádném případě na místě. Nejenže se spousta komunistů po r. 89 vetřela do jiných stran, ale tehdejší komunisté měli za zády Sovětský svaz, což dnes nemají. Lidové milice také nejsou, tak proč se komunistů vlastně bát? Odpověď je jednoduchá. Protože to jsou nepokrytí zkorumpovanci! Na vedení KSČM jsem nekalosti na internetu nemusel dlouho hledat. Jakoby se už zapomnělo na to, jak Dolejš bez zkrupulí kývl na korupční nabídku novináře převlečeného za majitele kasína.
Šustr z TOP09 po této aféře raději stáhl ocas a ze strany odešel, ale Dolejš nejenže nevycouval, ale nadále se těší přízni ve vedení KSČM. Pokud si strana hájí takového člověka, jako je Dolejš, tak je něco špatně.
Aby toho nebylo málo, máme tady rudé arogantní prase č. 2, Ransdorfa:
300€ za podpis? Sem s tím! Otázky? FUCK OFF!
KSČM: Nevolit! (ale jako fakt ne!)
TOP09
Přiznám se bez mučení, že na TOP09 jsem nic nenašel. Topka má dobrého maskota, tzv. "knížete", což je chvályhodné, neboť pan Schwarzenberg je osobnost s bohatou a prospěšnou minulostí. A navíc je to charakter. Pamatujete na jeho projev po porážce v prezidentských volbách? Žádná jízlivost, žádné urážky, žádné nadávky. Dovedete si naopak představit projev Zemana, kdyby prohrál?
Kvalita záznamu (i projevu) nic moc, ale sdělení je jasné.
Přestože se TOP09 (alespoň dle zpráv dostupných na internetu) jeví jako "čistá" strana, má dvě veliké vady. Kalouska a Hegera. Prakticky všechna rozhodnutí bývalého ministra zdravotnictví Leoše H. v kauze "Metanol" by stačily k červené kartě. K vypíchnutí připomenu alespoň prohibici tvrdého alkoholu a snahu zakázat prodej alkoholu na internetu. A kdybych byl kuřák, tak by Leoš také nebyl mým oblíbencem. A Kalousek je etanolem "kam vítr, tam plášť." V hlavě mi utkvěla televizní debata, ve které Kalousek ještě hájil barvy KDU-ČSL a prakticky z minuty na minutu změnil názor o 180°. Ukázku jsem bohužel už nedohledal. Navíc to je notorik, hulvát a kariérista, kterému jde očividně pouze o moc. Na druhou stranu mu nelze ubrat jeho politické úspěchy a občasný smysl pro humor, viz (nevím jestli přímo) jeho výrok k Zemanově klácení nad korunovačními klenoty.
Podle mě je TOP09 nejblíže volitelnosti ve skupině velkých ryb. Kdybychom měřili stejným metrem jako u předešlých stran, dostala TOP09 oranžovou, tzn. volitelnou s přimhouřeným okem. Nicméně pro mě znamená Heger a Kalousek jasnou STOPku, přestože to nejsou usvědčení korupčníci.
TOP09: Nevolit no...
Malé ryby
Ano
Ehm, ne. Když pominu aktuální "nález", na který Babiš záhy reagoval (co měl jiného dělat, soud to rozštípne beztak až po volbách), tak stále jde o bývalého člena KSČ a kdybych i to pominul, tak jde o člověka, který toho o politice moc neví. Navíc strany založené na jedné jediné osobnosti nevěstí nic dobrého. Viz následující...
Ano: Nevolit!
Úsvit
Král populistů Okamura udělal ve svém Úsvitu zásadní chybu. Bárta. Nynější lídr Úsvitu v plzeňském kraji nemá v politice co dělat. Vít na sebe nabalil tolik kauz, že se u soudu už cítí jako doma. K tomu ani není třeba dodávat nějaké zdroje. Stačí zadat do googlu "Vít Bárta". Že si Tomio do svého hnutí pustí někoho takového, to o něčem svědčí.
Tomio + Vít = VLN?
Úsvit: Nevolit!
SPOZ
Tady jsem moc práce opravdu neměl. Jedno jediné jméno. Šlouf. Díky tomuto zločinci máme na hradě ješitného jezevce z Vysočiny. Aneb jak se v Čechách stále ještě vyplatí být křivák. SPOZ si je minulosti (a vůbec i přítomnosti) gaunera Šloufa vědoma, proto jej (snad) na kandidátku přeci jen nenavrhne, ale i tak nelze dát tomuto Šloufovu projektu jinou barvu než červenou.
Očekával jsem, že s představiteli KDU-ČSL budu mít podobný problém, jako s představiteli ČSSD. Neboli že představenstvo bude neposkvrněné a že své hodnocení budu muset podporovat tezí, že jakékoliv náboženství nemá ve vládě státu co dělat. (Ač jsem sám ateista, tak proti náboženství per se nic nemám. Ať si každý věří v co chce, ale ať se na základě svého vyznání nesnaží rozhodovat za ostatní, kteří jeho vyznání nesdílí. Ale to je téma na dlouho...) Naštěstí jsem se zarazil už při zadávání jména předsedy strany, Pavla Bělohrádka.
Pavel Bělohrádek... orlík?
Článek na blogu samotného pana Bělohrádka mě pak naprosto vykolejil. "Takže vím, že ač nejsem skinhead, husita, natož nacista, tak že si nejen z nostalgie zase někdy Orlík pustím na plný koule..." Autor této věty (byť, dobře, trochu nadnesené) je vedoucím strany usilující o křesla v parlamentu. Dále jsem nehledal. Toto k červené bez problémů stačí. A jako bonus demagogie sestry Roithové.
Strana svobodných občanů se na první pohled jeví velice sympaticky a přívětivě. A skutečně některé body ve své stranické filosofii se i mě samotnému velice líbí, byť zní (alespoň dnes) mírně utopisticky (viz otázky a odpovědi) nebo naopak absurdně neutrálně (viz dotaz k legalizaci drog tamtéž). SSO je ale takové Klasovo nechtěné dítko. Bývalý poradce Klause a zakladatel Petr Mach prezentuje SSO jako euroskeptickou pravicově zaměřenou stranu. Od "nové" strany Klausovci se sice SSO distancovala, ale dovedu si představit, že to předsednictvu Strany svobodných "mrzelo". I přesto by SSO byla stále volitelnou stranou, nebýt návrhu Jakla na post prezidenta republiky. Ladislav Jakl je nohsled a pitbul tatíčka Klause. Škoda, že jsem na youtube nenašel jeho reakce na faux pas v Chile (pero) nebo na nesmyslnou amnestii na konci Klasova prezidentování. Je mi líto, ale dát hlas straně, která by v čele státu chtěla mít někoho, jako je Ladislav Jakl, to se mi prostě příčí.
Fanda Svobodných...
SSO: Nevolit!
Strana Zelených
Kampaň zelených má podle mě největší tah na branku. Už jen ty internetové stránky - design mobilní aplikace. :) Pak to zaměření na nezkorumpované členy, socializace sympatizantů, zkrátka zelení se snaží, až to není hezké. A skutečně. Zelení ve svých řadách nemají nikoho, kdo by (alespoň dle strejdy googla) měl poskvrněnou minulost. Snad až na zmínku jména Jiří Čejka v kauze zeleného tunelu, ale i zde to bylo hozeno spíše na Emila Zemana (který u Zelených už není), takže SZ má stále čistý štít. Mě trochu vadí "ňufíkovská" osobnost nejen pana předsedy Lišky, ale např. mladého Stropnického. Opět nenalezeno na youtube, ale nezapomenu na reakci Lišky k prohraným volbám v r. 2010, kdy panu Liškovi vadilo, že kampaň zelených nebyla dostatečně "sexy". Dalším mínusem jsou různé represálie, díky kterým si strana zelených získala titul "ekoteroristi". Je pravda, že některé "nápady" nejen českých zelených jsou postaveny na hlavu, ale svým způsobem by se daly pochopit a/nebo mávnout nad nimi rukou.
Ňuňu ťuťu lištička
Přesto přese všechno je strana zelených stranou, kterou bych s přimhouřením oka klidně mohl volit. (congrats, v tomto seznamu jde o první potencionálně volitelnou stranu)
Strana zelených: S přimhouřeným okem...
Česká pirátská strana
Piráti jsou výjev, jaký nemá v Evropě obdoby. Jde v podstatě o první vyloženě globální politickou stranu. Samozřejmě zelení, křesťanští demokraté atp. by se také dali chápat mezinárodně, neboť mají zastoupení i v jiných státech, ale piráti jsou jediní, kteří mají stejné logo a v podstatě stejný program. Potvrzení této globálnosti lze vidět v zastoupení nejen evropských zemích. V 64 zemí světa najdete pirátskou stranu. Dokonce i v Nepálu.
AAARGHH!
A teď to důležité, proč piráty vlastně nevolit? V podvědomí voličů jsou piráti stále ještě zakořeněni coby dredatí naduživatelé drog, kteří nemají o politice ani páru, protože většinu času stráví buď v rauši nebo na internetu. A musím se přiznat, že po prolistování členů české pirátské strany se tomuto dojmu některým nedivím. Piráti působí zkrátka naivně nebo politicky neschopně, přestože jsem přesvědčen, že mnoho z nich má větší politické vědomosti, než většina českých voličů. A korupce? V tomto ohledu jsou piráti (paradoxně) čistí jako okvětní lístek lilie. Ti lidé jdou do politiky z přesvědčení, nikoliv z vychcanosti. A co se programu týče, nenašel jsem bod, který by mi byl proti srsti. Pokud bych použil stejný metr jako u předchozích stran, tak nevidím faktický důvod, proč piráty nevolit s čistým svědomím. Zatím.
Edit 17.10.2013: Můj semafor volebních preferencí nyní ale ukazuje červenou, protože takový amatérismus nebo spíše demagogie uvedena v tomto článku si můj hlas nezaslouží.
Škola nutící své studenty používat nelegální software?
Dalším hřebíkem do rakve mých pirátstkých preferencí je postoj pirátů ke kauze vložených videí na stránkách libereckého kolegy. Přiznám se bez mučení, i já stahuji filmy a seriály z internetu. Jsem si vědom toho, že je vůči tvůrcům nefér, ale přesto, nebo vlastně právě proto se to nesnažím nijak obhajovat nebo nebdejbože na tom stavět stranický program.
Svoboda informací je jedna věc. Demagogie a matení voličů věc druhá.
Změna
Abych zde měl alespoň jednu zelenou, začal jsem šmátrat dále. Do hledáčku se mi náhodou dostalo politické hnutí Změna. Chvíli jsem projížděl kandidátky, ale po chvilce jsem to vzdal, neboť korupční bezúhonost členů Změny bije do očí, až to bolí. Dalším plusem je Táňa Fišerová, jejíž řeč při prezidentské prezentaci (jakkoliv to byl projekt pochybné kvality) mě přesvědčila, že není rozhodně tak naivní, jak na první pohled vypadá.
Po rozhovoru Jana Korytáře mám v tomto případě jasno. Mluví k věci, ví o čem mluví, nemlží, nemá špinavou minulost. Škoda jen, že Změna na 5% stoprocentně nedosáhne.
Změna? Přes trochu omšelý název hnutí u mě dobrý!
Ostatní strany jako Klausovci, Bobošíková, DSSS atp. nemá cenu rozebírat. Ne proto, že by měly málo příznivců, ale protože tyto strany (alespoň ty výše jmenované) si zaslouží červenou bez větších skrupulí. Klaus by za svou amnestii měl jít do vězení, Bobošíková půjde s kýmkoliv, aby se dostala výš a DSSS? Nácky není třeba komentovat, ti by zkrátka neměli mít právo vůbec volit.
Na závěr jsem chtěl ještě udělat přehled, ale je výsledek celkem jasný, takže tabulka nebo graf být nemusí.
Většina politických věznů, obětí koncentračních táborů nebo otroků by mě teď vytahala za vlasy. Problém spočívá v nedostatečné definici slova "svoboda". Mohli bychom laborovat s termíny "svoboda", "svobodná vůle" a "možnost volby", nicméně všechny termíny jsou navzájem propojeny. Já toto dilema vyřeším rozdělením svobody na svobodu fyzickou (jsem volný a nejsem ve vězení) a svobodu duševní (mohu se svobodně rozhodnout, co budu dělat). Jenže mohu se opravdu svobodně rozhodnout, co budu dělat? Ve filosofii se častokrát setkáváme s definicí, ve které je určení svobody závislé nejen na jedinci, ale také na vztahu jedince k druhému, resp druhým, viz např. Kantův kategorický imperativ. Aneb jde o pokusy definovat svobodu v rámci společnosti. Totální duševní svoboda ale prakticky neexistuje. Tato svoboda paradoxně neguje samu sebe, neboť člověk je omezený tvor. Je smrtelný, jeho čas bytí je omezen, je ovládán hormony, musí příjimat potravu, musí dýchat. Pokud by byl člověk nesmrtelná bytost, absolutně nezávislá na svém okolí, včetně nezávislosti na interakci se svým vlastním druhem, pozbyl by pojem svoboda na významu, neboť tento absolutní člověk by pozbyl všech potřeb. Netřeba jíst, dýchat, starat se o svou existenci a netřeba socializace. Nekonečná svoboda by znamenala nekonečnou marnost. Jsou to lidské potřeby a touhy, díky kterým si člověk definoval pojem svoboda. Je to nedosažitelná utopie, jejíž realizace by zničila sebe samu.
Pokud se ale budeme držet při zemi a budeme se pohybovat v rámci běžné společnosti, tak nutně narazíme na následující body, které dokazují, že z oné duševní svobody máme možnost si ukousnout jen velice nepatrný kousek.
Nemáme možnost si vybrat rodiče a příbuzné
Své tzv. "nejbližší" si nevybíráme. Rodina má sice prý držet pospolu, ale pokud se rodinný kruh udržuje jen na základě hesla "rodina má držet spolu", může dojít k bizarnímu společenství, které je tímto heslem násilně udržované, zvláště pokud se mezi rodinnými členy objeví propastné rozdíly charakteru a/nebo nedostatek tolerance, empatie a poruzumnění. Ano, máme možnost rodinu v dospělosti opustit, ale psychická stopa je bohužel většinou nesmazatelná.
Rodinná sešlost nemusí být vždy takto idylická
Nemáme možnost si vybrat mateřskou a základní školu
Teoreticky máme možnost si vybrat základní školu, prakticky to ale z 99% závisí na rodičích, resp. na těch, kteří jsou za nás zodpovědní. Ono vůbec do 18. roku života je to se svobodou tak nějak na štíru. Ale zpět do základky. Nemáme nejmenší šanci si vybrat třídní kolektiv. Samozřejmě tento kolektiv lze po nějakém čase na základě dožadování se u rodičů a/nebo učitelů změnit, ale poté opět nemáme možnost si vybírat, jaké spolužáky chceme. Hodí nás do třídy plné neznámých lidí a děj se vůle boží. Přitom třídní kolektiv základní školy prakticky dotváří lidskou osobnost, neboť zde malý člověk tráví podstatnou většinu svého dětství. Zde se hraje o všechno. A jedinec zde většinou nemá možnost volby.
Škola, základ života
Nemáme možnost si vybrat náboženství
Díky bohu za mé ateistické rodiče! :) Tento bod se částečně týká prvního bodu. Pokud se narodíte do ortodoxně židovské rodiny, tak si v dětství budete horko těžko prosazovat, že chcete být křesťanem. A vlastně nejen v dětství. Náboženství je v podstatě berlička, jak se vypořádat se svou vlastní smrtelností a nejistotou samotného bytí. Ale i zde jste opět odkázáni na místo vašeho bydliště, resp. narození, resp. na to, kdo jsou vaši rodiče. Ano, v dospělosti máte v tomto směru možnost volby, ale stejně jako školní kolektiv, náboženská výchova dotváří lidský charakter, ať už v tom dobrém nebo špatném slova smyslu.
Ani tak malicherná věc, jako jsou sousedé, nezávisí na našem rozhodnutí. Pokud se staří dobří sousedé rozhodnou odstěhovat a byt/dům prodat, máte smůlu. Nové sousedy si prostě nevyberete. A pokud budou noví sousedi idioti, dostane váš život nový (nepříjemný) rozměr.
Soužití s některými sousedy bývá těžké
Nemáte možnost si vybrat kolektiv v zaměstnání
Většinou. Nestává se moc často, že se při výběrovém řízení setkáte i s celým týmem. A i kdyby jste si pracovní místo skutečně vybrali na základě kolektivu, pak viz předchozí bod. Vliv na výběr nových spolupracovníků teoreticky máte, ale rozhodně nejde o obecné pravidlo. Řadový zaměstnanec má prostě smůlu a svůj kolektiv si nevybírá. Můžete si sice zvolit dráhu živnostníka, ale k tomu je třeba dávka znalostí, umu z oboru a trpělivosti při vyplňování daní z příjmu. Jenže pokud se narodíte do sotva gramotné rodiny, tak máte startovací dráhu posetou hlínou, smetím a metrovými výmoly, jinak viz první dva body.
Sluníčkový pracovní kolektiv není zdaleka samozřejmostí
Nemáme možnosti si nevybrat fyzické omezení
Pokud se narodíte bez nohou, máte smůlu, běžec z vás nebude. Pokud se narodíte slepí, máte smůlu, pilot z vás nebude. Pokud se narodíte se špatnou štítnou žlázou, máte smůlu, modelka z vás nebude. Pokud se narodíte s poruchou růstu, máte smůlu, basketbalista z vás nebude. Pokud se narodíte s downovým syndromem... no, v tomto případě těch možností moc není. Zacházím sice do extrémů, ale to, jak si moc v životě budeme moci "svobodně" vybírat, záleží na tom, s "čím" se narodíme.
...
Máme možnost si (ne)vybrat životního partnera
Abych to zakončil trochu pozitivně, tak podle mě je volba partnera skutečně to jediné (pokud má člověk štěstí a nenarodí se v nějaké demagogické zemi, nebo pokud nemá smůlu v prvním a třetím bodě), kdy má člověk naprosto svobodnou volbu. Když samozřejmě pominu takové věci, jako problémy homosexuálů v omezených společnostech, nebo neukojitelný pud po kráse (což je ale problém jednotlivce), tak všichni mají dostatečně svobodnou možnost si vybrat člověka, se kterým se vydají šlapat svět. ;) Je to ten jeden nepatrný kousek oné duševní svobody, který by si měl každý náležitě nechat projít hlavou a následně vychutnat každým douškem, protože většinu ostatních životních záležitostí si zkrátka nevybereme. Ou, ta závorka s předponou ne u slova "vybrat" je tam schválně, neboť není nic špatného na volbě být sám... pokud tedy ta volba není zapříčiněna čímsi z např. předchozího bodu...
Nerad píšu o aktuálních tématech, které právě vládnou ve sdělovacích prostředcích, protože to, co je aktuální dnes, nebude mít za rok cenu ohlodané kosti, po které ani pes neštěkne. Ale tentokrát udělám výjimku, protože téma "šmírování" a vzdorování proti "systému" bude aktuální nejen za rok.
Na twitteru jsem v podstatě z legrace napsal, že dnes je IN být mimo dav a tím pádem podporuji NSA, že internet by měl být monitorován, neboť je beztak plný hloupých hovad. Pak se mi to ale uhnízdilo v hlavě, začalo to šrotovat a rozhodl jsem se o tom trochu rozepsat.
Preambule: Radikalismus na principu zjednodušování černá/bílá zadupává racionální uvažování, které je nezbytné ke zdravému a smysluplnému pohledu na svět, životnímu rozhodování, utváření názorů, jakožto jejich sdílení ostatním jedincům nebo skupinám.
Pro hloupá hovada: Svět není černobílý!
Svět se totiž opět rozdělil na dvě skupiny. Prosnowdenovci a protisnowdenovci.
Předně doufám, že Edwarda Snowdena nechytí. Tentokrát bez legrace. Z pohledu neAmeričana mi přijde zvrácené, aby někdo dostal doživotí za to, že světu zpřístupnil něco, co většina už vlastně věděla, resp. tušila. Na druhou stranu z pohledu americké vlády, v tomto případě tedy z pohledu NSA, se Eda Snowden skutečně dopustil přestupku, protože mlčenlivost zajisté podepsal. Je to stejné, jako kdyby zaměstnavatel cukrářství podepsal mlčenlivost a druhý den by do světa vyřvával recepty svého chlebodárce. Přitažené za vlasy, ale princip je podobný. Některé kauzy v americké justici jsou rozumu prosty, takže nelze čekat soudní proces, ve kterém by byl Snowden souzen střízlivým rozumem, proto doufám, že se Snowden americkému procesu vyhne. I když si myslím, že CIA ho dříve či později stejně dopadne...
Černobílý Snowden
Na celé kauze mě ale dojímají dvě věci. Zveličování internetu a lidská nečinnost.
Internet. Médium, bez kterého si mnozí nedokáží svět představit. Podle mě se na internet začalo nahlížet s přílišnou důležitostí. Přitom nejde o komoditu, kterou by člověk nutně potřeboval k životu. Nebezpečí tkví ale v tom, že se k tomu lidstvo tímto tempem jednou dopracuje! Představte si, že nebudete moci získat zaměstnání, nebude-li mít e-mailovou adresu. Představte si, že nebudete moci vyplnit daňové přiznání bez internetu. Představte si, že volby se budou konat JEN na internetu. Nejenže internet stojí na vratkých nohách (silnější bouřka a máte po příjmu), ale jde o médium, které je snadněji nabouratelné, než si většina myslí. Od roku 1999, kdy jsem se na internet připojil, jsem prošel kus internetové cesty. Hacknul jsem e-mailový účet, naboural se do cizí zabezpečené wifi sítě, rozlousknul jsem administrátorské heslo. A zároveň jsem se setkal s útokem na své stránky, zjistil jsem, jak fungují poštovní SPAMboti (a sám si to i vyzkoušel). Zkrátka a dobře jsem zjistil, že na internetu platí dvě pravidla:
- Kdo se jednou dostane na internet, je ztracen. ...tedy vlastně, naopak, bude vždy na internetu nalezen.
- Internet je příliš snadno nabouratelný na to, aby se z něj dělala životně důležitá komodita.
Rozhořčení uživatelů facebooku je obzvláště dojemné. Pokud vám sledování facebooku vadí, proč jej tedy vlastně používáte? Že je to dobrá sociální síť? Není. Tečka. Když pominu to, že socializace je mnohem zábavnější v realitě, tak přesto je na internetu tuna zajímavějších a lepších sociálních sítí, kde se může člověk realizovat. Sdílet na facebooku své myšlenky, fotky a videa je jako křičet z okna na ulici a pak být dotčen z toho, že vás někdo přes ulici špehuje.
Gangsta Britton
Z druhého úhlu pohledu musím opět vypíchnout alarmující demenci americké vlády a jejich orgánů. Jarvis Britton kroutí rok ve vězení za to, že na twitteru opakovaně projevoval záminku zabít prezidenta Baracka Obamu. Ano, je pochopitlné, že výhružky nejmocnějšímu muži planety se nesmí brát na lehkou míru, ale pokud se americká vláda bojí twitterového uživatele s rovným kšiltem, který se fotí v zrcadle (no duckface included though), tak pak je něco špatně. Člověk by z toho mohl vyvodit, že americká vláda si ochranou prezidenta není zas tak jista, nebo je to examplární výhružka, aby si uživatelé internetu nedělali srandu, resp. aby dvakrát promysleli to, s čím na internet půjdou. A to mě docela děsí. To je přesně to, o čem jsem psal. Z internetu se začíná klubat něco "důležitého". Má drahá žena by se mi asi vysmála, protože mě zná jako typického "interneťana", který všemožnými sociálními sítěmi žije, ale mě se jen stýská po době, kdy byl internet doménou úzké skupiny lidí. Pravda rok 1999 byl rozhodně něco jiného než rok 1995, ale i v roce 1999 vypadal nejen český internet naprosto jinak, než jak vypadá dnes. Tehdy člověk potřeboval alespoň minimální technické znalosti k tomu, aby se na internet připojil. Dnes to zvládne šimpanz. Ano, jsem na internetu stále, nevypnu to. Protože stále považuji internet za zajímavý vynález. Jenže dnes je přeinternetováno. Jde o další masmédium, které je dnes zahlceno nerozumem, agitací, propagandou a politickými diskuzemi, které nevedou nikam, kromě vzájemné (a hromadné) nesnášenlivosti. Bohužel z toho není cesta ven. I díky tak převratnému vynálezu, jakým byl knihtisk, tu máme nečitelné braky a agitační slátaniny, kvůli kterým se lidé nenávidí a vraždí, viz Mein Kampf.
Druhou dojemností je lidská nečinnost. Lezu teď na tenký led, neboť sám za sebe nemohu potvrdit, že bych nepil víno, přestože se chystám kázat vodu. Zůstaňme u onoho Mein Kampfu. Mnozí se podivují, proč ty davy Židů v koncentračních táborech poslušně nakráčely do plynu, přestože věděly, že jdou na smrt. Vždyť jich přeci bylo nepoměrně více, než jejich věznitelů, ne? Jak je možné, že 5 lidí se samopalem v ruce ovládne neozbrojených 100 lidí? Čísla jsem si vycucal z prstu, v koncentračních táborech byl poměr sil patrně jiný, ale v principu na tom nesejde. Rozběhnout se proti muži se samopalem znamená jistou smrt. Pochod do plynových sprch stále skýtá jakousi naději. Že možná budu zachráněn. Že se možná sonderkomandu můj osud zželí. Že možná zrovna přijde záchrana od spojenců. Nebo že možná prostě zrovna dojde plyn a získáme trochu času. Ale vyrazit proti stráži se samopalem? Si asi upad, ne? A přesto kdyby se ona početnější skupina proti uzurpátorovi vzepřela, měla by větší naději na přežití, než jen čekat, jestli nepřijde pomoc z venčí. A nemusíme zůstávát v koncentračním táboře. Šikanu ve škole nepraktikuje většina třídy. Je to pár výrostků, kterých se všichni ostatní bojí. Ale kdyby se ti všichni ostatní proti těm dvoum třem prevítům postavili, bylo by po problému. Jenže ono to tak prostě nefunguje. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Nehas, co tě nepálí. Stůj vždy stranou. Do ničeho se nepleť. Nevšímej si jich.
Noam Chomsky okupuje!
Jde o analogii k tomu, jak se obyvatelstvo má ke svým vládám. Všichni moc dobře vědí, že politici jsou zkorumpovaní. Že státní zakázky jsou podmáznuté. Všem je jasné, že to 1% nejmocnějších skutečně vládne, k tomu žádných konspiračních teorií není třeba. Díky wikileaks se všichni dověděli, že Sadam Husein nejenže žádné zbraně hromadného ničení neměl, ale že americké tajné služby věděly, že nic takového nemá a přesto to byl hlavní argument pro útok na Irák. Nyní všichni vědí, že je americké tajné služby šmírují přes facebook, google, twitter atp. A představte si, že by uniklo (čistě hypoteticky) spiknutí stojící za útoky z 11.9.2001 na světové obchodní centrum. Co by se stalo? To samé, co v těch předchozích příkladech. Vůbec nic. Occupy bylo sympatické hnutí a podporovali jej takové kapacity, jako např. Noam Chomsky, ale změnilo to něco? Ne. Nic. Ono jaksi postavit stany před Wall Street nestačí. Zvláště pokud tak učiní méně než 1% z těch uváděných 99%. Jednoduché řešení, jak z toho ven, nemám. Jediným východiskem je vzdělanost obyvatelstva a aktivní zájem o politické dění na základě rozumu a ne pouze emocí.
A podporuji tedy NSA a jejich tajný projekt PRISM? Myslím, že ne. Titulek tohoto příspěvku jsem zvolil spíše za účelem provokace, přestože nejsem absolutním odpůrcem monitoringu. Ale více než sledování facebooku a jiných sociálních sítí mě znepokojuje zvyšování občanské závislosti na internetu. Ne tak moc z důvodu sledování tajnými službami, jako spíše z důvodu vratkých nohou, na kterých internet stojí. Tajné služby šmírovaly, šmírují a šmírovat budou a šmírovaní s tím nic neudělají.
Nebo ano? Změnilo se něco? Zastavili křiklouni PRISM?
Matně si vzpomínám na jeden kameňák vyprávěný podobně nestřízlivým kamarádem během jedné z našich letních opileckých nocí, resp. jen na pointu, kdy dotazovaný dědeček odpoví na dotaz co je největší moudro: "Všechno je jinak." Tím bych mohl také i skončit, protože čím jsem starší, tím častěji zjišťuji, že spousta věci opravdu není tak, jak se na první pohled jeví. A nejde o ztrátu ideálů, čímž všichni stařešinové straší své mladé. Osobně si ze svých "náctin" na žádné ideály moc nepamatuji, neboť mi byl vnější svět (kromě chlastu a holek ;)) ukraden.
Český pils Pilsner Urquell
Začněme českým pivem. Nejprve pár lichotek, abych hned nebyl lynčován, české pivo je skutečně dobré, o tom nemůže být pochyb. Ale vždy a všude je nějaké ale. Ve škole nás učili, že pivo se vařilo už ve starém Egyptě. Z toho jsme všichni nabyli dojmu, že pivo je tedy opravdu starý nápoj a že bychom mimo jiné měli být hrdí na to, že Česká republika drží pivní prim. To je všechno sice hezké, ale všechny české hospody točí takzvaný "pils", neboli pivo plzeňského typu. Že byl tento nápoj vyroben až v roce 1842 prakticky náhodou, nebo že na světě je poměrně velké množství druhů piva, to spoustě štamgastům uniká. Problém vidím v tom, že řekne-li se (nejen) v Čechách pivo, představí si člověk orosený půlitr plzně a tím to hasne. Až v posledních letech se v českých hospodách začínají točit tzv. "speciály" a našinci zjišťují, že pivo není jen jedno. Na druhou stranu vrchol ignorance je přesvědčení, že třeba Angličani nebo Irové neumějí vařit pivo, protože tam pijou "nějaké hnědé nepitelné teplé břečky bez pěny". A spousta Čechů pivo nepije, protože jim nechutná, přičemž nemají představu, že např. svrchně kvašená pšeničná piva mají naprosto jinou chuť než klasický pils. Je třeba si zkrátka uvědomit, že vedle pilsů tu máme ještě piva pšeničná, ale (čteno "ejl" ;), stout, rauchbier, bock, dopplebock, kriek, porter atd. Takže ano, plzeňské pivo dominuje střední Evropě, ale nenechme se zmást, že pivo je jen jedno.
Churchill, Roosevelt a Stalin
Zabrousíme trochu do historie. Do roku 1989 nás ve škole učili, že Rusové, chrabří Rudoarmějci, nás na konci druhé světové války osvobodili od strašného nacistického jha. O to víc jsem byl překvapen, když táta přivezl ze západního Německa film Rambo III. a celá rodina před televizí doufala, že Rambo tomu "hnusnýmu Rusákovi natrhne prdel". Aneb vrchol zmatení mých dětských let na prvním stupni základní školy. Nu, až dnes se dovídáme, že ne všichni Rudoarmějci byli chrabří a že postupem ruské fronty sem tam vyplenili tu či onu domácnost a/nebo si smlsnuli na českých ženách. A propo Češi za druhé světové; Díky Benešovi a jeho úřadování v Anglii můžeme být rádi, že se na nás nekoukalo jako na spojence Německa, neboť Český protektorát poměrně pilně zásoboval Wehrmacht a tuzemský odboj se jaksi pohyboval někde v závěsu ve srovnání s jinými okupovanými zeměmi. Nechci v žádném případě nikoho soudit, byla to doba strachu a bůhví, jak bych se sám zachoval. Je ale třeba brát na vědomí, že operace Antropoid vzešla z Anglie na popud komentáře spojenců: "Hele ten váš odboj, nic moc jako, co takhle se trochu ukázat?" Všechna čest pánům Gabčíkovi a Kubišovi, ti se opravdu ukázali jako hrdinové. Jo a mimochodem, osvobodilé Američané do války oficiálně vstoupili až na konci roku 1941. Do té doby si většina Američanů účast ve válce nepřála. Pravda USA dodávaly spojencům zbraně, minuci a námořní ochranu, ale zároveň je třeba si uvědomit, že bez americké korporace Standard Oil by Německo nemohlo tak dlouho vést válku. A to není žádná konspirační teorie. To je fakt, za který se dnes nestydí ani samotné Německo. Z Ameriky vyplouvaly ropné tankery, jejichž cíl bylo nacistické Německo. A jako třešnička na dortu, Cylkon B, jed používaný k vyhlazení Židů v koncetračních táborech, byl vyráběn dceřinou společností Degesch, která spadala pod IG Farben, jehož většinový vlastník během druhé světové války byl právě Standard Oil pana Rockefellera. Vítejte v realitě!
Komunisté ve volbách v Československu 1946.
"Bacha na komunisty!" Hřímá tu i onde. Komunismus ale v Čechách v podstatě nikdy nebyl. Komunismus je společenské uskupení, ve kterém nejsou peníze, společenské třídy a hlavně... ani samotná státní moc. To, co tu v Československu od roku 1948 bylo, nelze nazvat komunismem, alespoň ne tak, jak byl definován dávno před blbečky Leninem a Stalinem. Od roku 1948 do 1989 zde zavládla tvrdá totalita pod taktovkou Sovětského svazu. Není tajemstvím, že Stalin s třetí světovou válkou počítal a satelitní státy potřeboval ke zbrojení armády. A kolik výroby směřovalo z Československa směrem na východ, o tom není třeba pochybovat. Sovětští pohůnci moc dobře věděli, jakým způsobem si lid získat. Po studené sprše z Mnichovské dohody a nepříjemném období okupace se nejvíce skloňovaným slovem ve volbách po roce 1945 stal "mír". Sověti (nejen) československé voliče přesvědčili o tom, že mír je nyní priorita, které je třeba se držet. Klasický předvolební slib, který ne každý prokouknul a který se rychle rozplynul, resp. se přetransformoval do válečné velkovýroby, jejíž výrobky putovaly do SSSR. Intelektuální špičky samozřejmě neměly problém rozpoznat hrozbu z východu, ale o výsledku voleb rozhodují snadno ovlivnitelné masy. Mapa výše zobrazuje výsledky voleb z roku 1946. Rádoby komunisté ovládli vysídlené Sudety a paradoxně naopak na Slovensku získala převahu demokratická strana. Mimochodem německá otázka byla celkem rychle vyřešena v druhé polovině roku 1945 násilným vysídlením sudetských Němců způsobem "zavřených očí", tzn. "Sudeťákovi" jste mohli udělat cokoliv a nehrozil vám za to soudní postih. S klidným svědomím jste mohli vyrabovat něčí domov (včetně znásilnění ženského obyvatele domácnosti) beze strachu, že na vás přijde policie. A ne, to není nadsázka.
Diplom
Teď jdu spíše s dřívím do lesa, neboť mýtus toho, že získáním vysokoškolského diplomu člověk získá automaticky dobře placené místo, se už prakticky vytratil. Naše rodiče a prarodiče tím ale žili a někteří stále ještě žijí. Za totality to také tak bylo. Ne každý byl ke studiu na vysoké škole připuštěn, zvláště pokud se nahlas projevoval vůči režimu. Na druhou stranu byl-li "poctivým" studentem a pokud možno dokonce ve straně, pak získání diplomu skutečně znamenalo dostat dobře placené bydlo. Ty doby jsou ale dávno pryč. Přesto je třeba stále mladé lidi uvědomovat, že získáním titulu si nezabezpečí dobré pracovní místo. Ba co víc, firmy si dnes uvědomují, že ne všichni absolventi vysoké školy mají skutečně v praxi využitelné schopnosti. Chcete-li dosáhnout dobře placeného místa, musíte se snažit o něco víc, než jen absolvovat státní zkoušky. Zároveň platí, že ne každý Ing. nebo Mgr. má lepší schopnosti než člověk bez titulu. Vaše schopnosti jsou to, co lze dobře prodat, nikoliv titul.
Peklo na talíři je pořad, který by se měl vysílat v hlavním televizním čase na všech televizních stanicích. Např. místo večerních televizních novin, které dnes nemají s informativní žurnalistikou již vůbec nic společného. V Pekle na talíři se člověk doví, jak se to s tím stravováním v Čechách vlastně má. Doporučuji podívat se na díly týkající se např. energy drinků, kávy, výrobního salámu, šunkové mražené pizzy, tavěňáků a vůbec i ta ostatní videa stojí většinou za to. Jde o to nenechat se oblbnout rohlíkem a dát si trochu práci s vybíráním toho, co pozřeme. Budeme-li jen tupě lemtat to, co nám prodejci a pseudo-výrobci naservírují, tak počítejte s tím, že "šikovné české ručičky" nás pěkně vojebou.
Ne ten rakouskej hysterickej kašpar s knírkem vypůjčeným od Chaplina. Myslím ty, kteří se jmenují Adolf s datem narození po druhé světové válce.
Kromě milionů lidí pohřbil soudruh Hitler i celkem zvukomalebné křestní jméno, které se dnes bohužel (nejen mezi Čechy) už moc nevyskytuje. Adolf Born se nepočítá, ten byl narozen v roce 1930, kdy Áda Hitlerojc ještě nepatřil mezi superstars.
"Ale no tak! Je to přeci jen jméno! Když se někdo jmenuje Adolf, tak to přeci neznamená, že se musí v něčem Hitlerovi podobat," křičí naše racionálno. Jenže v průměrné společnosti je tomu bohužel trochu jinak. Chraňbůh, aby klučík se jménem Adolf udělal nějakou lumpárnu. "No jo, Áda!"
Přemýšlel jsem, jací rodiče mohou svého synka pojmenovat Adolfem a dospěl jsem k těmto příkladům:
Naivky
Některým lidem se jméno Adolf zkrátka líbí a ani jim nepřijde na mysl, že by malého Adolfka mohl někdo ustrkovat na základě jmenovce stojícího za druhou světovou válkou. Tito lidé jsou buďto naivní, plní ideálů a důvěry v nezkaženou mysl, nebo obdařeni takovým štěstím, že na starého führera naprosto zapomněli.
Provokatéři
Umělecky zaměření a provokativní rodiče mohou své dítko Adolfem pojmenovat právě proto, že za tímto křestním stojí Hitler. Chtějí, aby se jejich potomek již od kolébky lišil od šedého davu. Adolf má pak také většinou mezi svými sourozenci Jarní Bouři, Aristotela nebo Čingischána.
In/deterministé
O osudu křestního jména někdy rozhoduje něco jiného, než vůle rodičů. Náhodný los, den narození, jakýsi rodový slib platný několik generací, že všichni mužští potomci rodu se musí jmenovat Adolf atp.
Neonáckové
Příklad nesmutnější. Když jsou rodiče vygumovaní a vyznávají vůdce coby boha a jediného pána, pak to má dítko bohužel těžké a kromě křestního jména dostane do vínku i výchovu, za kterou by rodiče měli spíše podstoupit kastraci nežli mít možnost vychovávat.
---
Ale možná jsem jen moc opatrný nebo soudím společnost moc tvrdě. Možná to dnes se jménem Adolf už není tak špatné, jak tomu bylo pár desítek let po skončení druhé světové války.
Mě se jméno Adolf v podstatě líbí, jen sdílím své myšlenky při dumání, jak pojmenovat potomka.
