The Veils, Berlin 2023

 Tak trochu jiný report z koncertu

Měl jsem strach. Regulérní strach každým dnem, jak se to datum 20.06.2023 přibližovalo. Neskutečná nervozita, aby se na poslední chvíli něco neposralo, nemoc sebe, nebo rodiny, případně jiná indispozice. Ten den, v úterý, jsem se metrem prohnal jak tornádo a ani jsem si neuvědomoval, že vrážím bez pardónu do lidí na eskalátoru (nemaj stát vedle sebe :). Když už sedím v přeplněném a přehřátém vlaku (je vedro), tak trnu, jak se ta plechová věc nedává do pohybu dalších 20 minut. Zpoždění je naštěstí na cestě zažehnáno a v půl šesté odpoledne jsem v Berlíně.

Poleje mě klid...

Jsem sám. Díky bohu. Sám se svými myšlenkami a očekáváními v anonymním městě andělů. Ubytuji se nedaleko místa konání (Frannz Club) a vyrážím pěšmo vstříc zážitku. Frannz Club se nachází v objektu zvaném Kulturbrauerei, což volně přeloženo znamená Kulturní pivovar... jen tam už žádný pivovar není. Býval. Dnes je tam spousta kulturních institucí, jako galerie, taneční studia, obchody, kluby. Letmo areálem projdu, ale posléze zamířím do Biergarten přímo před "Frannze", kde, mírně utajeně za čepovací budkou, sedí celý ansálb The Veils s ikonickým frontmanem Finnem Adrewsem. Sednu si o stůl vedle, protože se mi vůbec nechce otravovat, byť mého merch trička The Veils si stejně všimli. Objednávám Elsässer Flammkuchen a weizen pivo z nedalekého pivovaru Hops & Barley. Napiju se a dostávám se do satori nálady. Tohle bude dobré... moc dobré.

The Veils je skupina se základnou na Novém Zélandu, byť počátky sahají do Londýna v roce 2001, kam se Finn Adrews přestěhoval z Aucklandu, protože už v 16 letech projevil hudební nadání, které oslovilo hudební scénu. Narodil se sice v Londýně, ale záhy se rodina přestěhovala (resp. pendlovala sem a tam) do zmíněného Aucklandu na Novém Zélandu, kde jeho matka pracuje coby profesorka anglistiky a sociologie. Otec je Barry Andrews, starý harcovník, co hrával s Iggy Poppem, frontman skupiny Shriekback. Jablko nepadá daleko od stromu. Tedy alespoň od toho otcovského. Finn škole moc nedává a věnuje se hlavně hudbě. Dlouho očekávaný debut, The Runaway Found, se dočká vydání až v roce 2004, byť tvorba sahá až do roku 2001. Prvotina se Finnovi moc nelíbí, rád by něco temnějšího a tvrdšího. Dokonce to vypadalo, že The Veils zaniknou již krátce po svém zrodu. A svým způsobem také zanikli. Původní sestava byla kompletně obměněna v roce 2005 zpět na Novém Zélandu, což přineslo album Nux Vomica, vydaném v roce 2006.

Všechny mé obavy ke mě přichází ve snech
Třeba konec není tak daleko, jak se zdá
Ještě neoživený, byť ještě nepolitován
Ne docela popřen, jen nenarozen

- Not Yet, album Nux Vomica 2006 -

Dojídám své Flammkuchen a obsluha mi nese druhou sklenici pšeničného piva. Vegetuji. Těžce. Potřebuji to. Něco takového se mi v posledního letech nedostává. Vychutnávám každý okamžik. Jak Dylan Moran jednou řekl, "just be", prostě jen být. A užívat si to. 

Nemáš nic, nemáš-li čas
Svrhnou tě k zemi v tvých nejlepších letech

- Here Come The Dead, album Total Depravity 2016 - 

Album Nux Vomica je vskutku mnohem temnější záležitost, která si pohrává s goth kulturou, což podtrhují někteří návštěvníci klubu, do kterého z "pivní zahrádky" zamířím. Trička Nick Cave, případně spíše tmavší tóny oblečení. Jenže The Veils nejsou jen a jenom temnota. Právě, že naopak. Tvorba se dotýká temna právě proto, aby člověk nabyl smyslu pozitivně přijmout světlo. Poslední album …And Out Of The Void Came Love to dokonale potvrzuje. Sám Finn se nestydí přiznat si určitou fascinaci fatalismem hraničícím s nihilismem, abych jej citoval: "Přijde mi moc zajímavé, jak si lidstvo vede, přestože nikdo nemá ani tušení, proč tu vlastně jsme a co to všechno vlastně znamená".

Finn Andrews je znám extatickým představením na svých koncertech. Takový "berserk". Což mi jde do noty, protože ocitnu-li se na koncertě svého oblíbeného interpreta, dostávám se do nekontrolovatelného stavu šílenství, jako bych byl posedlý nějakým démonem, který chce vystřelit z mého těla. Totální pohlcení situací. Zážitek je silnější než já. Mnohdy mě to na koncertech dostalo do problémů. Na koncertu Tool mě museli kamarádi držet, jinak bych od ostatních dostal do úst (svíjel jsem se na zemi), na Monster Magnet jen byl takřka vyveden ostrahou, na AC/DC opět přátelé omlouvali, že "to je u něj normální", na Brutal Assaultu jsem při Heilungu stříkal slzy proudem, na Zeal & Ardor jsem si (při nejklidněší skladbě!) lámal krční páteř. 

Pod pódiem Frannz Clubu už sedí hard-core fans. Já si sednu po straně na malé provizorní podium a upíjím IPU od Hops & Barley. Weizen byl mnohem lepší. Pozoruji osazenstvo a opět vegetuji. V 18:55 odevzdávám 2. půllitr IPY na bar a jdu si stoupnout do druhé řady pod pódium. Klub je menší. Vejde se sem cca. 300 lidí. 

Jsem ve správném vlaku mířícím špatným směrem?
Co říkáš, Pane, co říkáš, Pane?
Žiju špatně?
Vidíš dlouhou cestu, na které nikdo není
a právo lidí, od kterých ses naučil jen zapomnění?
Vidíš mou smutnou ženu a mou vysokou marži zisku,
ale nezajímá tě to, nezajímá tě to vůbec
Co říkáš, Pane
Teď, když vyšlechtili všechna zvířata do šílenosti,
kdy je lék čím dál tím těžší získat?
Bílý kůň se řítí rákosem
Slyším jej a cítím

- Nux Vomica, album Nux Vomica 2006 - 

Předkapela je dívčí duo Nana M. Rose, byť jde v podstatě o sólo umělkyni z Londýna. Je to melancholický projekt jemného ražení, ale všechny písničky se setkávají s poměrně vřelým přijetím obecenstva, takřka zaplněným, byť ne přeplněným klubem. Během poslední písničky rychle utíkám na WC, aby mi močový měchýř nekazil představení. Když se vracím, tak na mě mrkne vedle stojící Němka, že mi držela místo a že by potřebovala na onu místnost taky, ať hlídám. Přitakám a ocitám se na jiném levelu, neboť se poté dostáváme do řeči. Jaká je tvoje oblíbená písnička? Iodine And Iron, já Larkspur. Album Total Deprivavity temno. Už nemaj tričko v mé velikosti. Honem, vyfoť setlit! Kruci, nebude ani Iodine And Iron ani Larkspur. Dva sólo návštěvníci koncertu se silnou přitažlivostí směrem k umělci. Několik minut po Nana M. Rose přichází The Veils. Třesu se.

Pojď, lehni do mého klína

a nech vlasy spadnout
Musíš žít se sebou,
tak lásko, neohlížej se zpět, NEOHLÍŽEJ SE ZPĚT!

- Low Lays The Devil, album Total Depravity 2016 - 

Začínáme skladbou Bullfighter (Hand Of God) z posledního alba …And Out Of The Void Came Love. Dostávám se okamžitě do transu. Znáte ten pocit, když máte najetou celou diskografii (do posledního kusu) a pak se ocitnete na koncertu? Jste si vědomi toho, že ať bude zahráno cokoliv, budete u vytržení. Někdy více, někdy méně. Ale musí to být v ten pravý čas. Když tím umělcem nebo skupinou žijete. Když se dostavíte na koncert tzv. ex-post, prakticky po éře vytržení, dostaví se najednou podivné zklamání. Něco podobného jsem zažil na koncertě Toma Waitse v Praze v roce 2008 - toho času už nebyl Waits "ten tahoun" a celé představení se neslo na vlně opěvování legendy. Mrzutost veliká. Dnes ve Frannz Clubu to je jiné. Finn vytahuje další dvě skladby z nejnovějšího alba, Undertow a The World Of Invisible Things. Po čemž následují zákusky z alba Total Deprivavity, Swimming with the Crocodiles a Here Come the Dead, u čehož dostávám první záchvat. 

Replika "nemáš-li čas, nemáš nic" ve mě rezonuje. Asi až moc rezonuje. Začínám se potit a démon chce ven. Dupu. Skáču. Svíjím se. Vřeštím do rytmu. Here come the dead, už přichází mrtví! Naštěstí nejsem sám. Spřízněná německá duše se svíjí se mnou. 

Na uklidnění přichází klidnější skladba Birds, po čemž (překvapivě) Not Yet z alba Nux Vomica. Opět křepčím. Diváci zezadu do mě začíná žďuchat. Chápu je. Podvědomě.

Následuje mírně uklidnění v podobě písniček A Birthday Present a Sit Down By The Fire. Poté opět vytržení v podobě nové skladby No Limit Of Stars. Máváme pěstmi k nebi.

Nepřesvědčivé drama odehrává se na kameni ztraceném ve vesmíru,
z nezaujatého pohledu musíme přijít a odejít beze stopy,
ale tady dole, válka zuří pod hvězdami bez hranic

Uvažuji, jestli tam někde na jiném kameni další primát,
šilhá do nebes s třesoucí se pěstí ve vzduchu
Řka "Ach bože, jak můžu být tak sám, když není hranic hvězd?"

- No Limits Of Stars, album …And Out Of The Void Came Love 2023 -

Přichází Low Lay The Devil, u kterého křepčí má německá kolegyně. Nyní Nux Vomica. Jsem zbrocen potem a v závěru skladby dostávám další nekontrolovatelný záchvat. Ničím sebe i parket. 

Přichází závěr, ale přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Finn jede sólo na klávesy Someday My Love Will Come, pak se vrací celá kapela na Rings of Saturn a konečně závěr večera Jesus for the Jugular, k čemuž se vyčerpáním rozpadám. Skáču. Křičím. Finn se loučí se slovy "Uvidíme se příště!" S neznámou Němkou si podáváme ruce, děkujeme si za společnost, já házím rychlé čelem vzad a utíkám pryč. Mám ženu a tři děti.

Skáču po schodech ven na ulici Schönhauser Allee, která se napojuje na Rosa-Luxemburg-Straße a hlavou mi na chvíli proletí Jiří Wolker. Ten pocit... bezprostřední prožitek se nedá přetransformovat do textu. Něco podobného jsem zažil v zimním New Yorku, když jsem se vracel na hotel v Soho od absintového kamaráda a po vystoupení z metra začalo sněžit. Krása okamžiku. Radost ze života. Radost. Ze života. Spadnu do postele a usnu záhy. Probudím se ve 4:00 ráno, myslím na všechno. A na nic. Už neusnu. V 6:00 balím kufry a jdu na nádraží. Ulice Berlína jsou prázdné. Městský vlak S-Bahn taky. Srovnávám provoz ulic a MHD s Prahou ve čtvrt na sedm ráno. Nebe a dudy. Praha plná, Berlín prázdný. Na hlavním berlínském nádraží si kupuji čerstvou celozrnnou bagetu a před hlavním vchodem ji do sebe tlačím a zároveň házím vrabcovi zrníčka z bagety. Nasedám na vlak. Pouštím si do uší opět The Veils. Ta vlna tam pořád je. Zpět do temné reality, na vlně slastného vytržení.

Jsem rád, že jsem tohle napsal. Během své pracovní doby. Jindy nemám čas. Do teď pravděpodobně nejlepší koncertní zážitek, jaký jsem kdy měl. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby zahráli i Larkspur. Nebo Iodine And Iron.

Kdykoliv mi teď do uší zahraje kterákoliv skladba z toho koncertu, jsem okamžitě katapultován do Frannz Clubu.

Tohle není objektivní report. Ani recenze. Jen čisté vylití se na papír... tedy na klávesnici.