Koho (ne)volit?

Před dávnými časy jsem zplodil podobné články na toto téma, resp. vždy šlo o články, ve kterých jsem jmenovitě upozorňoval na určité strany, nicméně tentokrát bych to vzal trochu všeobecněji, abych nic podobného již psát nemusel.

Ve zkratce - tady máte návod, jak (ne)volit prakticky ve kterýchkoliv volbách, aneb na co si dát před vhozením volebního lístku do urny pozor.

Všimněte si, že v tomto článku nebudu přímo nikoho, resp. žádnou stranu, zmiňovat.

1. Násilí, strach a nenávist

Okamžitá červená karta je pro všechny strany, jejichž zástupci (nebo vedoucí) otevřeně podporují násilí, případně (byť i podvědomě) hrají na strach a nenávist (vůči komukoliv). Absolutní stopka může být během nějakého stranického veřejného vystoupení, během kterého dojde k nějaké násilné události, která je následně hostujícími (ale i návštěvníky) glorifikována, nebo nedej bože dojde k lynčování.

2. Voliči a podporující

Sledujte, kdo, resp. jaké skupiny lidí, straně fandí. Jednoduše řečeno, cítíte k ostatním příznivcům strany náklonost nebo odpor? Samozřejmě pokud sami inklinujete k prvnímu bodu, tak k volbám, opravdu, prosím, nechoďte! Pokud je strana obklopena očividnými zástupci jistých extremistických skupin (náckové, fanatici, krajní vyznavači konspiračních teorií), pak to zavání opět červenou kartou. Stejně tak se zaměřte na to, jak to u příznivců strany vypadá s názory na následující body.

3. Strana jedné osobnosti

Ne každý je maršál Tito. V současné době se málokdy stane, že by výrazná osobnost úspěšně táhla nejen stranu, ale v podstatě celý stát. Problém strany jedné osobnosti je ten, že to smrdí nejen kultem osobnosti, ale i diktátem. V takovém případě není prakticky možné s vedoucím strany nesouhlasit. Nedotknutelnost je problém, zvláště v případě zkorumpované osobnosti.

4. Trestní řízení člena/vedoucího strany

Velice ošemetný bod. Je třeba podotknout, že nejsem zastánce scénáře "nařčen z viny = okamžitě se stáhnout z politiky". Křivá nařčení byla, jsou a budou. Bohužel panuje jakési přesvědčení, že pokud politik po nařčení z nějakého trestného činu z politiky okamžitě odejde, uznává tím pádem svou vinu. Z toho důvodu se spousta politiků drží svého politického křesla zuby nehty. Jde vlastně o velice smutný bod, jelikož ta plejáda trestních stíhání a soudů nám naroubovala do hlav přesvědčení, že "každý je do něčeho namočen". Je strašná škoda, že se naprosto zapudil ideál poctivého a bezúhonného politika. A to do té míry, že dnes je spojení slov "poctivý politik" v podstatě vtip. Pokud jde o zmíněná trestní řízení, doporučuji se také zaměřit na samotný případ - o co jde? Jak dlouho se to táhne? Kdo je žalobce? Atp. Zároveň další červenou kartou by měly dostat strany, jejichž vedoucí jsou dlouhodobě stíháni a strana není s to si zvolit někoho jiného do svého čela, protože bod 3.

5. Svoboda slova

Termín "svoboda slova" začal být často skloňován s nástupem internetu mezi širokou veřejnost. Před tím, než mohl kdokoliv v rámci minut oslovit masy, tedy od roku 1989 do rozvinutí internetu mezi populaci, nebylo prakticky třeba ohánět se "ohrožováním" svobody slova (ty tučné uvozovky jsou tam záměrně). Žijeme ve svobodné zemi, kde je praktikována svoboda slova. Jenže když si někdo stoupne na náměstí a začne velebit likvidaci určité skupiny, tak musí počítat s trestním postihem. Je to (bohužel) logické. Extremistické skupiny se nesmí rozvíjet. Nesmí získávat na síle. Viz bod 1. Můžeme si mazat med kolem huby tím, že žijeme ve 21. století, ale hrůzy ze století minulého nejsou zdaleka tak daleko ani tak cizí některým jedincům. A pokud jde o internet, resp. sociální sítě, tak je třeba si uvědomit, že jde o soukromé firmy. Na internetových sociálních sítích neplatí svoboda slova v rámci Všeobecné deklarace lidských práv. Sociální sítě nejsou vládní organizace. Sociální sítě mají svá vlastní pravidla a nikdo se nemůže dovolávat nějakého "práva". Pokud jde o skutečnou svobodu projevu, tak aktuálně se často objevuje syndrom zloděje, který křičí: "Chyťte zloděje!" Ti, kteří se ohání ochranou svobody slova, jsou většinou ti, kteří svobodu slova zneužívají. Ne všichni si uvědomují, že rozšiřování lží a různých pseudo-věd má z dlouhodobého hlediska destruktivní dopad. Regulační instance na internetu je prakticky mizivá. Navíc se to šíří jako virus i mimo internet. Zní to naprosto paradoxně, ale pokud strana, nebo některý její zástupce, hlasitě hřímá, že je ohrožena svoboda slova, zpozorněte. Ona totiž svoboda slova je ohrožena. Nikoliv ale cenzurou. Tou lživou horou špíny, pod kterou se může udusit.

Závěrem

Zapomeňte na nějaký "program" strany. Žijeme v nebezpečné době, během které je ohrožen svobodný svět, jak jej známe. Vůbec nepřeháním! Koukněte, kolik stran, kterých se týká výše zmíněných 5 bodů, dnes získává na síle! A zdaleka nejen v Čechách! Nimrat se v programech jednotlivých stran je luxus, který si aktuálně nemůžeme dovolit. Ti, kteří nakonec rozhodují o tom, kdo bude zvolen, ty programy beztak nečtou. Je třeba se pro začátek soustředit na jednoduchost. Ta většina si musí uvědomit, že její hlas má skutečně moc.

Takže vás prosím, volte zodpovědně! Zamyslete se nad tím, koho volíte! A jaké to bude mít následky pro budoucnost. Pokud zvítězí strach, nenávist, násilí a pokud bude svoboda slova skutečně zadupána lží, tak další (skutečně svobodné) volby už nebudou...

Animální přirozenost, hrdinský syndrom a lidskost

Pche! Prý bouřlivá 20. léta nás čekají! No pěkně nám ta 3. dekáda 2. tisíciletí začala. Někde jsem ale slyšel, že všechno zlé je vždy alespoň k něčemu dobré. A já v těch dvou posledních (stále aktuálních) velkých událostech, pandemii Covid-19 a napadení Ukrajiny vidím to dobré, že naprosto dokonale odhalují následující...

Homo Animalis

Co mají společného pandemie Covid-19 (se všemi diskuzemi kolem - očkování, hygienická opatření, konspirační teorie) a napadení Ukrajiny Ruskem? Ve své podstatě samozřejmě nic. Kromě tedy tzv. sociálních bublin. Průnik mezi hlasitými odpůrci hygienických opatření nebo očkování a zastánci Putina (nebo přinejmenším odpůrci Ukrajiny a jakékoliv pomoci s ní spojené) je až dech beroucí. Nabízí se samozřejmě jednoduché vysvětlení, že jde zkrátka o ty "hloupé". Jenže ono je to trochu složitější. Naťuknu zde téma, kterým se ohání obě strany. Efekt stáda. Ať se nám to líbí nebo ne, naše zvířecí instinkty s námi stále ořou a přirozená potřeba družit se, resp. "někam patřit" je silnější, než si jsme ochotni připustit. Ruku na srdce, představte si následující:

Žijete na malé vesnici, ve které všichni obyvatelé volí politickou stranu A. Všude jsou plakáty s politickými členy Áčkařů, někteří sousedé si dokonce dekorují svá auta a obydlí stranickými barvami a hesly. Vy ale máte sympatie ke straně B, protože jste přesvědčeni o nekalých praktikách strany A. Půjdete proti celé vesnici s argumenty? Dejme tomu, že tuto vesnici nenavštívil ani jeden člen obou stran. Její obyvatelé čerpají informace pouze z médií (televize, noviny, internet). Půjdete skutečně proti všem s argumenty, které stejně budou přebity přesvědčením, že v těch a oněch zprávách říkali přece tohle a támhle? Opravdu si riskneme odříznutí od kolektivu? Je to přeci hezká vesnice, váš domov. Seknete s tím a přestěhujete se do vesnice, kde budou obyvatelé volit stranu B? Někteří možná ano, ale většina ne.

Proč je ale tedy tak těžké přimět druhé, aby se zamysleli? Mohli bychom to možná svádět na lenost, nicméně být součástí kolektivu nebo určité skupiny, je instinktivní roznětkou potlačit racionální uvažování. Ti lidé mají jen silněji vyvinuté (resp. slaběji potlačené) animální instinkty. Proto se tato skupina často odkazuje na potřebu zachovat tradice, často své přesvědčení a pohled na svět staví striktně na historických událostech. Odsud je jen krůček k přijímání (dez)informací, které jen potvrzují to, co chtějí slyšet. "Těmto zprávám věřím, protože si přeji, aby to byla pravda." Když se na to podíváme čistě z pohledu přírodní animality, tak to přeci dává smysl! V divočině je přirozené být ve stádu, které je početnější nebo které se jeví jako silnější, stádu, jejíž členové jsou hlasitější, využívají chování s dominantními znaky. Z pohledu přírody je přeci evolučně jasné, že tradiční rodina je základ pro přežití rodu. Jakékoliv odchylky (a úchylky) jsou okamžitě zadupány do země, protože cizí je špatné, neznámé a riskantní pro pokračování rodu. Racionalita je zatím příliš mladá. A většina si stále neví rady, jak to vnitřní zvíře ukočírovat.

Homo Dušínus

Mirek Dušín. Tato postava z Rychlých šípů se mi vždy zobrazí, když projíždím sociální sítě. Zvláště Twitter. Tam je to patrně nejviditelnější. Můj německý kolega mi o této teorii pověděl asi před rokem. Zůstala mi v hlavě a čím dál tím více pozoruji, že na tom asi něco bude. Syndrom pozitivních hrdinů. Dnes tu máme celé generace, které vyrůstaly na kladných hrdinech, kteří vždy potlačí zlo. Tento trend "klaďasů" (živený především filmovým médiem) nás podvědomě nutí jít v jejich šlépějích. Musíme se postavit temné straně! Musíme chytit zloděje! Dobro nám musí vytékat ze všech tělesných otvorů! Musíme být ti dobří, protože ti VŽDYCKY vyhrají! A místo toho, abychom se zamysleli, konáme v zásadě to stejné. Sdílíme to, co je jeví jako správné bez sebemenšího kritického zamyšlení. To, co sdílí ostatní "správňáci". V podstatě jen další forma animality. Ono je to totiž opět instinktivně zakořeněno v naší DNA - být (nebo mít alespoň ten pocit) na straně vítězů chce přeci každý.

Člověk člověku vlkem

Co je ale mnohem horší, je vzájemné osočování a napadání. Ta touha boje, touha zvítězit je koneckonců opět součástí animality. Přiznám se bez mučení, že i já se často utrhnu a nevydržím to. Ono to je totiž neuvěřitelně těžké. Udržet stoický klid při sledování některých do očí bijících hovadin. O to těžší, když se některý z vašich blízkých odkope a vy nevíte, co s tím. Často jsem na internetu narazil na komentáře ve smyslu "Zříkám se (dosaďte jakéhokoliv rodinného příslušníka, případně celou rodinu), protože XY". Jakákoliv forma agrese jen přilévá olej do ohně. Chcete-li přimět lidi k prozření, musíte se postarat o to, aby "na to" přišli v podstatě sami. Co je většině absolutně cizí, je prohra. Přiznat si (veřejně) mýlku je něco, co se příčí "silnému" jedinci. Osobně se mi zamlouvá ta sokratovská metoda neustálého kladení otázek, které oponenta často zaženou do racionálního prozření, jako že "aha".

Potřeba racionality

Aby se svět zlepšil, je třeba si pod kůži naroubovat instinkt, že racionalismus je z vývojového hlediska mnohem žádoucí než hrubá síla. A ne, současní tzv. sapiosexuálové nejsou ve skutečnosti (podvědomě, instinktivně) primárně přitahováni inteligentnějšími jedinci. Tak daleko opravdu ještě nejsme. Problém je, že člověk nedisponuje bezprostředním smyslem pro zjištění intelektuálních schopností druhých. Zrak, čich, sluch jsou nám v tomto ohledu k prdu. Slovíčkaření, které se jeví jako známka intelektu, se může naučit každý. Je třeba se učit sociální empatii, schopnosti vyvodit dlouhodobé následky našeho jednání, naučit se dívat se do dálky, pokud jde o skutečný prospěch. Jestliže dnes něco ukradnu, tak z toho budu mít dnes radost, ale zítra po mě půjdou. Prospěch je prospěšný jen tehdy, je-li trvalý a evolučně-sociálně nenapadnutelný. Uznání by nemělo suplovat jakousi výhru nebo sbírání bodů, hrozí totiž narcisismus a řitní alpinismus. Shrnutí těchto schopností by se dalo vměstnat do termínu "lidskost". Bohužel spousta jedinců s určitými intelektuálními schopnostmi tuto lidskost naprosto postrádá. Příklady bychom našli na obou stranách barikády. Spousta ekonomů, matematiků, lékařů, politiků, marketingových expertů, influencerů, ale i vědců jede čistě s klapkami na očích jen po té své vyšlapané cestičce, aniž by se zamysleli nad tím, jestli svým veřejným počínáním netropí naopak škodu z globálně sociálního hlediska.

Základem je se na druhé nedívat shora (případně po nich rovnou neházet hnůj) jen proto, že hlásají nesmysly. Internet tento problém ještě prohlubuje. Psaný text, coby bezprostřední nástroj lidské každodenní interakce, tady není ani 30 let. Člověk nemá na tuto formu komunikace vyvinutý smysl. Vykřičníky a VELKÁ PÍSMENA nenahradí tón v hlase, výraz ve tváři a jiné formy neverbální komunikace během skutečného rozhovoru. Naopak. Jelikož se komunikační nuance skutečného rozhovoru nedají vměstnat do psaného textu, vzniká tím frustrace, která končí často v prostém slovním napadání, případně nadužíváním těch zmiňovaných vykřičníků a velkých písmen. Navíc, všechny ty "lajky" a srdíčka jen vyjadřují přitakávání mezi členy té, či oné sociální bubliny, díky čemuž se jen prohlubuje problém "není důležité CO bylo řečeno (napsáno), ale KÝM". Lidé začnou odebírat/sledovat spíše ty, kteří mají hodně odběratelů/sledovatelů, čímž se jen vracím na začátek, k efektu stáda.

Asi bych to zakončil starým dobrým Kantem, jenž v jednom rozvinutí svého kategorického imperativu napsal

"Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek."

Já bych k tomu doplnil, resp. parafrázoval

"Jednej lidsky proto, aby i ostatní jednali lidsky. Ne proto, abys získal uznání a náklonost."

Hodně zdaru!