 |
| Charles & Lemmy |
Asi před měsícem jsem se poprvé dostal k tvorbě Charlese Bukowského (mrdat to české skloňování do prdele kaktusem). Byla to jeho první novela Post Office (česky Poštovní úřad). Koupil jsem nový anglický výtisk a za dva dny jsem to zhltnul. U některých pasáží jsem doslova brečel smíchy, což bylo zrovna na mé cestě metrem, jak se ale tvářili spolucestující, nemám šajn, radši jsem se po okolí nekoukal. Zároveň jsem prolézal Youtube a hledal rozhovory s tímto zhýralcem a zažil jsem euforii, neboť jak tvorba, tak jeho přístup k životu působí jak polití živou vodou. Nejde jen o to, že Bukowski byl notorický alkoholik, jde o to, že žil život přesně tak jak chtěl, byl si toho vědom, dával to nepokrytě najevo, což výborně ventiloval svým literárním střevem. Byl to přesně ten typ člověka, jenž je prost přetvářky a pokrytectví, z jeho projevu je patrné, jak to má všechno na háku a přitom elegantně balancuje na tom cirkusáckém laně jménem život.
Jaká je Vaše definice lásky?
Láska? Něco jako když se ráno probudíte a vidíte mlhu ještě předtím než vyjde slunce. To malé "wow", které se pak vypaří.
Vážně?
Naprosto!
Vypaří se?
Rychle. Láska je mlha, která se vypaří s prvními ranními paprsky reality.
Láska je mlha, která se vypaří s prvními ranními paprsky reality. Takovou definici lásky z patra vám dá jen básník suverénně plující napříč mořem kruté reality.
Podobně svérázně životem proplouval frontman skupiny Motörhead, Lemmy Kilmister. No... "proplouval", spíše se řítil jak splašená herka na speedu. Ale přestože se zdá, že Lemmy nedělal na poli drog žádné ústupky, měl svou bariéru a věděl, že např. heroin je cesta do pekel, takže ze všech těch drog, které si kdy aplikoval, heroinu se vždy vyhýbal. Nicméně tady nejde o drogové nebo alkoholové opojení. Podobně jako Bukowski, tak i Lemmy jednal bez špetky přetvářky nebo pokrytectví. A také moc dobře věděl, že nechcete-li spadnout do role rychlokvašky, je třeba vsadit na upřímnost.
Musíte věřit v to, co děláte. Obecenstvo to vycítí.
(video obsahuje titulky)
Jako by oba tito pohodáři měli jasný recept na umění "jak žít". A to je přesně to, co se mi na nich líbí. Přijde mi nesmírně osvěžující, že na světě se dají najít lidé, kteří žijí skutečně tak, jak chtějí a navíc mají talent tento postoj umělecky předávat ostatním. Podívejte se na všechny ty hipstry čtoucí Bukowského, nebo ty pupkáče v džínových vestách, kteří se chtějí tvrdě přiblížit, resp. vžít do Lemmyho Rock'n'rollu. Ti všichni vnitřně touží po nekonečné rockové a bezstarostné jízdě, případně po ležérním a povalečském životním stylu. Někteří do toho jdou, ale nevydrží to dlouho, případně to vůbec nevypadá jako bezstarostná nebo ležérní jízda. Lidí jako byli Charles a Lemmy je jak šafránu. Svou přímočarostí a nespoutaným životním stylem se dokázali uživit a zároveň to nepůsobí jako křeč, ale jako naprostá samozřejmost. Oba měli, jak v následujícím videu Bukowski zmiňuje, naprosto přirozený styl.
To nejsou fňukající existencialisté nebo depresivní nihilisté. Nesnaží se v životě najít něco víc, nehledají nějakou vyšší moc, nebo nějaký meta-smysl, zároveň ale neházejí flintu do žita, ba naopak! Ze svého života toho vyždímali dost na to, aby se z nich staly legendy. Navíc jim tento úspěch nestoupl do hlavy. Lemmy do konce života žil v malém bytě v Los Angeles a Charles "Buk" měl sice se svou ženou dům taktéž v LA, ale nešlo o bůhvíjaké sídlo.
Když se lidem podělá televize, tak "kurva", svět odešel.
Podle mě nejde o Camusovskou (jako to skloňování... "fucked") revoltu coby nástroj proti absurditě bytí, přijde mi, že Lemmy ani Bukowski neviděli v životě jako takovém absurditu a dost možná filozofii jako takovou ani neřešili. To nebyl existencionalismus, ale hédonismus! Byli nezávislí, dělali si, co chtěli a dělali to dobře. Tak moc dobře, že jejich odkaz dodnes funguje jako útěcha, nebo spíše jako popud neválet se furt v hovnech a pokusit se ten život trochu užít.
