Takže absint...

Když se mě zeptali, proč vlastně absint, nebo jak jsem k absintu přišel, odbyl jsem to většinou lakonickým vysvětlením (s úsměvem na tváři), že si nepamatuji. ;) Zabrouzdal jsem tedy v myšlenkách do své minulosti a mohu potvrdit, že tehdy na konci svého vysokoškolského studia jsem byl zkrátka velký experimentátor a absint vítězil na poli silných alkoholů, takže hurá do toho!

Naštěstí jsem chtěl také vědět, co že by to ten absint vlastně mělo být, takže jsem souběžně s nasáváním místních českých vysokoprocentních driáků podnikal internetová studia na témata absint, halucinace, thujon. Výsledky některých článků mě zavedly na další témata, jako jsou pravý absint, rituály a Czechsinthe, crapsinthe a jak se správně pije český absint. Když jsem se nabažil cizojazyčných zdrojů, chtěl jsem si také něco přečíst v jazyce mateřském a hle, tady padla kosa na kámen! Nic. Do roku 2008 nebyla na českém internetu jediná stránka, která by objektivně podávala informace o tomto nápoji bohémů. A poté, co jsem ochutnal pravý absint a objevil kouzlo absintového rituálu, jsem nelenil a pustil se do práce, viz http://www.absinthe-cz.com.

Pokud jste absintový nadšenec a chcete do absintového světa proniknout co nejhlouběji, pak nemá cenu číst dále a raději pokračujte na stránkách výše zmíněných, případně na našem diskuzním fóru http://www.absinthemafia.com.

Následující text je pro ty, kteří chtějí mít zkrátka jen přehled, případně pro rodiče/partnery, jejichž milovaní propadli té strašné a zničující droze, jménem absint.

Absint není droga

Tedy... ano, absint je droga... neboť alkohol skutečně drogou je, přečtete si článek na wikipedii pod pojmem psychoaktivní droga. Definice a vůbec celá problematika společenského chápání drogy, resp. látky, která ovlivňuje centrální nervovou soustavu, by si zasloužila celý článek. Kofein je droga, nikotin je droga a alkohol je taky droga. A pokud jde o thujon, což je skutečně nervový jed, který se nachází v pelyňku pravém (jedna z hlavních bylinek v absintu), tak vězte, že celý novodobý humbuk kolem této látky tu je jen z komerčního důvodu. Jednak je množství thujonu v absintu příliš malé na to, abyste jeho účinky pocítili a navíc, více thujonu najdete třeba v šalvěji, cedru, resp. túji, nebo vratiči. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že z nadměrného pití absintu se thujonová otrava prostě nedostaví.

Absint je legální na celém světě

Kromě muslimských zemí, kde je alkohol zakázán všeobecně, je absint skutečně legální úplně všude. Kvůli thujonu se sice uzákonily předpisy, že absint ve většině zemí nesmí obsahovat více než 35mg thujonu na litr alkoholu (v USA dokonce pouze 10mg), ale tato regule vykrystalizovala z různých studií, jejichž kořeny sahají až do zpráv, které byly zohledňovány během zákazu absintu na počátku 20. století. Párkrát jsem se setkal s argumentem, že kvůli něčemu ten absint přeci zakázat museli. Samozřejmě. Absint byl ale zakázán z toho důvodu, že jej pili moc a protože jde o vysokoprocentní alkohol, je snažší si na něm vypěstovat nezdravou závislost. Navíc byl neúměrně levný, některé levnější značky byly lacinější než chleba. Různé chemické studie a někdy až groteskní pokusy na zvířatech byla jen voda na mlýn různým organizacím, které chtěly zakázat nejen absint, ale alkohol všeobecně. První polovina 20. století se nese na vlně prohibice a tento plakát dokonale vykresluje to, o co abstinenčním skupinám ve skutečnosti šlo:


Absint byl setnut. Ve frontě na gilotýnu čekají další - vermut, víno, pálenka, pivo, likér.

A něco z toho se nakonec také uskutečnilo, vemte si prohibici v USA, nebo zákaz vodky v Rusku nebo ve Skandinávii. Absint měl navíc tu smůlu, že se ve Francii na počátku 20. století stal v podstatě nápojem číslo 1, což se nelíbilo druhé jedničce, vínu, resp. vinařům. Na druhou stranu nutno dodat, že nejslavnější absint té doby, Pernod Fils, se ze samotné vínovice vyráběl. A dalším problémem byly levné varianty absintu, do kterých byly pro dodání "lepší" barvy přidávány takové šílenosti, jako např. modrá skalice. Není divu, že notoričtí pijáci absintu končili ve svěrací kazajce. Kvalitní pravý absint je v podstatě všelék a tak se na něj v r. 1792 (kdy byl ve Švýcarsku patentován) také pohlíželo. Ale bohužel, čeho je moc, toho je příliš.

Absint je anýzovka

"Ty vole dyť je to pendrek!" je velice častá reakce těch, kteří absint poprvé ochutnali. A teď mám na mysli ten pravý absint. Ten absint, díky kterému se pojem "absint" coby alkoholický nápoj vryl do gastronomické historie. To, co lze najít v regálech českých supermarketů pod etiketou absint, bohužel není absintem. Všechny tyto rosolky čeká stejný osud, jako tuzemský rum. Evropská komise v podstatě podepsala zákonou definici absintu a měla by vyjít v platnost počátkem roku 2013. Absint je anýzový nápoj obsahující pelyněk. Nikoliv pelyňkový nápoj obsahující anýz. Pastis je ve skutečnosti náhražkou absintu po jeho zákazu, jelikož má méně procent a neobsahuje pelyněk. Zpětně tedy lze konstatovat, že absint je vlastně silnější pastis s pelyňkěm. Nicméně ani tehdy by nešlo o absint, jak jej už léta definuje švýcarský zákon. Absint je destilát z anýzu, pelyňku a fenyklu. Pokud neobsahuje tuto destilovanou svatou trojici bylin, nejde o absint. A švýcarský zákon jde ještě dál a vysloveně zakázal barvení potravinářským barvivem, s čímž se ve velké míře setkáváme ve výše zmíněných regálech.

Absint se pije s vodou

Měl by. Za prvé absint je něco jako koncentrovaná bylinková bomba a za druhé pít 70 až 80 procentní alkohol není pro ústa ani krk nic extra. Voda pomůže absintu rozvinout aromatickou paletu bylinek a navíc jde o rituál, při kterém můžete pozorovat, jak se absint pomalu zakaluje a když povolíte uzdu fantazii (což po několikáté sklence už není třeba), můžete si všimnout, jak zelená víla ve sklence tančí svůj hypnotický tanec. ;)

Český absint

Donedávna všeobecně platilo, že český absint není absint. Historie českého absintu začíná v podstatě až v našem druhém tisíciletí. Největší průkopník českého (pseudo)absintu, společnost Hill's, vychází možná ze starého receptu, ale už tento starý recept je pouze náhražka skutečného absintu. Umělá lihovina, rosolka, likér. To nemá s ušlechtilým absintem opravdu pranic společného. Pravý destilovaný absint si ale v Čechách získává na trhu své místo a ti, kteří hledají kvalitu, jej zajisté najdou. Více na výše zmíněných českých internetových stránkách. Takže pokud chcete někomu udělat radost absintovým dárkem z Čech, zjistěte si nejdřív, zda kupujete skutečně absint. Aby totiž poté obdarovaný neměl stejný pocit, jako znalec rumu při rozbalení krabice s tuzemákem.

Český rituál s ohněm

Ne. A tím bych tento odstavec mohl také skončit. Nevím přesně kdo přišel s nápadem zapálit kostku cukru a nechat ji nad sklenkou škvařit, vím jen, že Hill's absint byl počátkem 90. let 20. století propagován členy divadla Sklep a že to bylo právě v tomto období, kdy se ohnivý rituál na scéně ukázal. A opět ne, zapálený cukr ve filmech Z Pekla a Moulin Rouge je zkrátka blbost. Garantuji vám, že nenajdete jedinou historickou zmínku o ohnivém rituálu ve spojení s absintem. Impresionisté na přelomu 19. a 20. století namalovali spoustu obrazů s absintovou tématikou a na žádném z nich není hořící kostka cukru. Je to český výmysl, kterého se chytl Holywood. Uškvařený cukr v lahodném bylinkovém nápoji je barbarství a kromě ohnivého divadýlka nemá opodstatnění.

- - -

Takže absint...

Úvod

Úvody (stejně jako blogy samotné) nikoho nezajímají. ;)

Aneb už mě nebaví psát si facebookové poznámky, když mám účet na googlu. Ne že bych byl extra velký pisatel. Pokud se tu najde více jak 10 nových článků za rok, tak to bude úspěch.

Habu

P.S.: habu.blogspot.com - Bohajeho, sestřelte to někdo, ať se ta adresa uvolní!

Crime & City Solution + zamyšlení nad současnou stylizace chtivou generací

31. října proběhl v berlínském klubu C-Club koncert art-punkové kapely z 80. a poč. 90. let Crime & City Solution. Nejen pro mě šlo o hudební událost roku, neboť australský frontman Simon Bonney dal dohromady skutečně prvotřídní ansábl hudebníků (Alexander Hacke, David Eugene Edwards, Jim White, Troy Gregory, Bronwyn Adams, Danielle de Picciotto a Matthew Smith). Protože jsem na hudbě C+CS ujížděl od mé vysokoškolské návštěvy filmového klubu, ve kterém promítali Nebe nad Berlínem, nemohl jsem si tento koncert nechat ujít. Šlo o závěr říjnového turné, kdy se Crime po 20 letech vrátili zpět na podium. Osobně mě navíc hřeje na srdci, že teoreticky jsem se na tomto „comebacku“ sám podílel. Před lety jsem na facebooku založil stránku Crime & City Solution, poté šlo pravděpodobně o shodu náhod, ale když stránka získala pár tisíc fanoušků, Simon založil oficiální stránku a zároveň jsme si vyměnili pár e-mailů, ze kterých jsem věděl přibližně rok předem, že C+CS se vrátí nejen na podium, ale že se rozběhne i studiové nahrávání nového alba.

Po zjištění, v jaké sestavě bude C+CS hrát, jsem dostal obavy, aby nešlo o jakýsi mišmaš individualit. Dále jsem se obával zestárnutí a vyčpělosti nejen ze strany zpěváka a hlavního tahouna Simona, ale i ostatních členů skupiny. Obavy byly naprosto zbytečné. Všechno to jsou stále výborní hudebníci a na koncertě jim to šlapalo jedna báseň! Snová až psychedelická prezentace v pozadí podia ještě umocnila hudební vystoupení a mohu s klidem poznamenat, že čekání se rozhodně vyplatilo. Noví Crime & City Solution byli prostě výteční. Kromě nejlepších starých kousků zahráli i tři nové skladby z nového alba American Twilight (které ale ještě není v oběhu, resp. hotové) a snad poprvé v životě jsem se ocitl v situaci, kdy jsem se bavil víc u nové tvorby než u starých skladeb, které má každý fanoušek vryté do paměti a při zaslechutí prvních akordů dostane takřka hysterický záchvat, že se bude hrát něco, při čemž se dostával ze svých depresí, případně sám tvořil, případně miloval, případně cokoliv dalšího, k čemuž mu tvorba svého hudebního oblíbence hraje novou osobní hymnu. Nové album bude podle mě rozhodně stát zato a přestože to ještě není oficiální, Simon se v naší konverzaci zmínil i o koncertu v Praze. Pokud k tomu skutečně dojde, seberu svých pár švestek a do stověžaté matičky z německého Heidelbergu (kde toho času žiji) dorazím a dám si tento Koncert s velkým K znovu. Toto skvostné složení skupiny nebude rozhodně trvat dlouho. Většina členů bere C+CS jsou vedlejší projekt. Alex má (byť toho času stagnující) Einstürzende Neubauten, David Eugene Edwards má Woven Hand a i ostatní mají své „mateřské“ kapely. Není nic špatného na tom dát si hudební událost roku 2x (nebo i vícekrát) za rok.

A nyní ta stinná stránka. Crime + City Solution (jak se dříve s „plusem“ psali) jsou současníci dalšího Australana, Nicka Cavea. Hudba je velice podobná a přijde na mysl, že se obě skupiny navzájem ovlivňovaly. Rozhodně nechci soudit, kdo si od koho hudební nápady a styl půjčoval. Navíc členové obou seskupení vzájemně mezi skupinami pendlovali (např. Mick Harvey, nebo Rowland Howard), takže podobnost obou kapel nebyla rozhodně náhodná. Obě kapely toho času v 80. letech v Berlíně prakticky squatovali a jejich životní styl se mnohým jevil destruktivně, nicméně Crime se rozpadli a Cave se dal na dráhu očištěného křesťana. Každopádně šlo o styl života. Styl, který učaroval i mnohým fanouškům a hlavně podobně přežívajícím existencím. Delší havraní vlasy, případně rozcuchané hnízdo, černé oblečení, cvočky, zkrátka takoví temnější, resp. v dnešní terminlogogii více „goth“ punkeři. Na rozdíl od dnešní generace ale nešlo o stylizaci. Crime & City Solution, Nick Cave and The Bad Seeds se v 80. letech rozhodně netopili v penězích. Nechci z nich dělat bezdomovce a nuzáky, ale díky svému životnímu stylu k tomu neměli daleko. Dnešní art-goth-cokoliv-punkeři si po koncertě (nebo před) dojdou do „Mekáče“ a během vystoupení předkapel na svém iPhonu zkontrolují e-maily a facebookové statusy. Rozvoj techniky, resp. internetu má samozřejmě řadu výhod a na přelomu milénia jsem sám internet až nábožensky uznával. Bohužel se z internetu postupem času stalo jen další masmedium, které sice disponuje ohromným množstvím informací a možností, ale zároveň z člověka dělá nejen svého otroka, ale i nemyslící bytost, která následuje trendy svých sociálních sítí. Jak Kryl poznamenal, „jsme otroci věcí“ a k těm věcem se nyní přidal i internet.

Dále si nedovedu představit, že by v 80. letech na berlínském koncertě ochranka šacovala (stylem kontroly na letištích) batohy a kabely návštěvníků za účelem ožebračení vlastních nápojů, což by se ještě dalo kvůli tržbám klubu pochopit, ale vyhození lidí s fotoaparátem, to už mi hlava nebere. Nejen že si fotky, resp. videa dnes každý nahraje na mobil, který si ani nemusí nijak extra ukrývat, takže majitelé velkých foťáků jsou v podstatě diskriminováni, ale hlavně by mě zajímalo, proč se z osobních záznamů kapely, na kterou přijde cca. 300 lidí a kterou v podstatě zná jen (v poměru k hlavnímu proudu) hrstka lidí, dělá taková věda. Kvalita pořízeného záznamu z hloučku diváků je beztak v 99% naprosto mizerná, nekoukatelná a neposlouchatelná. Naštěstí mohu podotknout, že idiotů s iPhonem, resp. jiným podobným smartphonem v ruce, se během vystoupení moc neobjevilo. Aneb les rukou se svítícím displayem namířený k podiu se naštěstí nekonal. Leč někteří se přeci jen našli. Pseudopředstavitelé staré berlínské art-(nebo i ne-art)-punkové kultury mě rozčilovali. V davu jsem zmerčil i staré veterány, kterým jsem jejich životní styl veřil, ale přesto se v publiku našla spousta jedinců, kteří se přišli zkrátka jen ukázat, že jsou takoví a makoví, přičemž po koncertě (nebo nejlépe ještě v průběhu koncertu) mají nutkání aktualizovat stav na svých sociálních sítích. Moje hořekování může být napadeno argumentem, že tato úvaha je beztak napsána přímo na sociální síti, nicméně jde o prostředek rychlé publikace svých myšlenek na svého času nejrozšířenějším mediu. Kritik společnosti nežije kvůli své kritice v lese mimo dosah lidí. Kritik znečištěného prostředí také dále jezdí autem, vlakem a jinými prostředky, které životnímu prostředí rozhodně nepomáhají. Možná ale pláču na špatném hrobě a podobných „pozérů“ bylo plno i v těch dávných dobách před pádem železné opony. Každopádně podobná individua potkávám i na jiných koncertech výrazných hudebních osobností, jako jsou např. Tom Waits, nebo PJ Harvey. Násilná stylizace do svých idolů působí rozpačitě a někdy si člověk připadá jako na maškarním bálu. Fanoušci Toma Waitse si hrají na barového pobudu s kloboučkem, fanoušci Nicka Cavea mají havraní vlasy, kouří a chodí v černém a fanoušci Crime & City Solution se stylizují do hip-art-punkových introvertů, kterým umění leze i z prdele. Všechny výše zmíněné hudebníky mám velice rád a některé jejich výtvory považuji za to nejlepší, co se v naší generaci urodilo, ale rozhodně nemám potřebu se jakkoliv stylizovat do něčeho, čím sám nejsem. Ale možná jen nejsem „normální“.

Vystoupení C+CS bylo ale naštěstí natolik silné, že všechna tato moje „misantropní“ negativa bez problémů zatlačilo do pozadí a já si koncert věru užil a doufám, že užiji minimálně ještě jednou.

Rozdělení společnosti

Žijeme ve světě, kterému vládnou peníze. Objektivně vzato. Individuální priority jsou samozřejmě rozličné a určitě ne každý má ve svém žebříčku hodnot peníze na prvním místě. Nicméně v naší dnešní civilizované společnosti jsou peníze tím největším hybatelem, díky čemuž jsem si drze dovolil definovat společenské skupiny v rámci peněz. Jde o pokus o objektivitu, nesnažím se zde zkoumat, kdo je šťastnější, jelikož štěstí samo o sobě objektivně definovat nelze - někomu ke štěstí stačí rohlík s máslem, někomu nestačí ani miliardy na kontě.

Otroci

Začínám skupinou dalece nejpočetnější. Otrok je běžný pracující člověk, jenž musí každý den ráno (nebo večer) vstát a jít do práce, resp. vykonávat činnost, která mu na konci každého měsíce přinese nějaký zisk. Lidé v této skupině tedy musí podřídit většinu svého času k opatření peněz. Byť je otrok tzv. svobodnou společností považován za svobodného, tak nemá na výběr a o svou obživu se starat musí. Mnohdy jsem od některých slyšel, že svou práci mají rádi a že si vlastně nedokážou život bez své práce představit. Proti tomu nic nenamítám. Nicméně jde zde o možnost volby. Co když se onen zámečník, jehož práce naplňuje a baví ho, jednou probudí a zjistí, že by chtěl dělat něco jiného? Ano, tu možnost pro změnu tu samozřejmě má, ale tuto realizaci musí upravit dle podmínek svého nynějšího zaměstnání, svých potřeb a znalostí. Rozhodně nemá šanci se toho rána rozhodnout, že toho dne do práce již nepůjde a bude se věnovat zahradničení. Ve své podstatě by to vlastně udělat mohl, ale setká se s nejedním problémem, počínaje svým zaměstnavatelem po úřad práce, sociální a zdravotní pojištění konče. Nepředstavujte si ale pod pojmem "otrok" pouze běžného řadového pracovníka. Otrokem je i dobře placený bankéř, který si (i přes svůj dobrý plat) nemůže dovolit svou vydělávající činnost opustit, jelikož by po nějaké době neměl čím zaplatit za své potřeby. Otrokem je i podnikatel, který musí svůj podnik nadále provozovat, aby uživil sebe, případně i svou rodinu. Na druhou stranu podnikatel, který nadále pracuje a tříbí svůj podnik a zároveň má dostatek peněz, že by si mohl dovolit svou výdělečnou činnost opustit, již otrokem není... jde o svobodného, jelikož relativně nic nestojí v cestě jeho rozhodnutí. Ve zkratce - Otrok MUSÍ většinu svého času opakovaně přizpůsobovat k získávání peněz, chce-li bez větších problémů přebývat uvnitř nám známé civilizované společnosti.

Svobodní

Člověk svobodný je v podstatě přesným opakem otroka. Svobodný NEMUSÍ většinu svého času opakovaně přizpůsobovat k získávání peněz a přesto může bez větších problémů přebývat uvnitř civilizované společnosti. Jde o jakékoliv rentiéry, kteří k udržení svého pravidelného příjmu peněz nemusí dělat nic, resp. velice málo. Máte-li sto milionů, bude vám banka, ve které máte peníze uložené, každý měsíc vyplácet úrok, který bez problémů pokryje všechny vaše (běžné) potřeby. (Potřeba koupit si ostrov nespadá do skupiny "běžných" potřeb, se kterými se setkáváme v naší společnosti) Svobodní lidé jsou nejméně omezení v rozhodování, jak naložit se svým časem. Pro spoustu lidí (většinou otroků) je tento stav bytí těžko představitelný a dokonce strach nahánějící, čímž na druhou stranu jen dokazují svou omezenost v možnosti volby, což je podle mě jeden z následků otročiny.

Propuštění otroci

Neboli důchodci. Mezi svobodným a propuštěným otrokem je velice tenká hranice. Propuštěný otrok, neboli otrok na odpočinku, se již také nemusí starat o finanční zabezpečení, ale výše jeho "renty" mnohdy nebývá tak vysoká, aby měl takové spektrum možností, jako svobodní. Důchodce zaplatí nájem a energie, jídlo, vnoučata a mnohdy mu pak nezbývá nic jiného, než čekat na další důchod. A vzhledem k tomu, že propuštěný otrok se podstatnou část svého života věnoval otročení, nebývá jeho mysl většinou natolik pružná v otázce volby, jak naložit se svým casem. Spousta propuštěných otroků umírá relativně brzy po svém propuštění, jelikož bez své pravidelné otročiny přišli o pocit naplnění, důležitosti nebo užitečnosti.

Malomocní

Poměrně pestrá skupina malomocných se skládá převážně z bezdomovců, různých poustevníků a existencí, které se ať už dobrovolně nebo nedobrovolně vzdaly honby za pravidelným peněžním příjmem. Za což ale zaplatili velice omezeným spektrem možností, jak naložit se svým časem. Časový harmonogram malomocných je většinou velice jednotvárný, od primitivního přijímání potravy z popelnic, žebrání, nebo sběr šrotu, až po následné utápění v alkoholu. Malomocné lze rozdělit na dvě podskupiny a to malomocné aktivní a pasivní. Pasivní jsem již zmínil. Mezi aktivní patří ztracené existence, jejichž životy jsou omezeny drogovou závislostí, která aktivní malomocné nutí k získávání obživy krádežemi, prostitucí nebo přepadáním.

Paraziti

Ano, do této skupiny patři dnes velice populární skupina tzv. nepřizpůsobivých občanů. Parazit je někdo, kdo čerpá finance od někoho jiného, aniž by pro to vynaložil jakoukoliv protislužbu. Zdrojem může být stát, ale i movitý partner. Na parazity je obecně nahlíženo jako na cosi špatného, přitom do této skupiny mohou v podstatě patřit i matky na mateřské, pobírající státní podporu, případně peníze od svého druha. Teoreticky by do této skupiny mohli patřit i propuštění otroci, nicméně důchod je v podstatě renta za odpracovanou práci, tudíž nejde o parazitismus. Mezi parazity by také mohli náležet i někteří malomocní a to pouze v případě jakéhosi závazku vykonávat určitou pravidelnou a systematickou činnost, jako např. návštěvy úřadu práce nebo sociálky. Skuteční malomocní rezignovali na jakoukoliv pravidelnost a systematičnost.

Habovy zápisky z pobytu u našich německých sousedů

Úvodem - všichni lidé jsou v podstatě všude stejní. Nechci, aby mé poznatky byly vykládány špatně ve smyslu "ten se narodil v zemi X, takže je lepší než ten, kdo se narodil v zemi Y". Všude se najdou magoři a všude se najdou hodní lidé. Jde mi o jakési společenské klima, díky kterému se "ohýbá" lidské chování a v některém případě i mentalita celé společnosti.

Je tomu už měsíc, co pracuji na projektu v centrále SAPu. Všem říkám, že ve Walldorfu, aby bylo jasno, protože Walldorf je oficiální adresa "SAPí" centrály, ale jelikož je kolem Walldorfu už zkrátka málo místa na další expanzi budov, staví SAP i jinde, např. v St. Leon Rot, což je asi 10 km od Walldorfu. A je to "némhlich" stejné SAPí město jako ve Walldorfu. Vedle firemních budov a parkovišť tu jsou restaurace, hotely a dokonce i školka pro děti zaměstnanců. Vypadá to tady jako dokonalé utopistické město. Jsou tu zastávky autobusu i vlakové nádraží. Kvůli SAPu se (prý) dělal extra sjezd z dálnice. Po firemních lokacích jezdí tzv. SAP shuttle, což je klasický mikrobus, který vás zdarma doveze z bodu SAP A do bodu SAP B. Zaměstnanců by se člověk nedopočítal, takže se tím ze SAPí centrály stává velká komunita, která připomíná cosi z věděckofantastických filmů. Několik mých známých našinců po návštěvě Walldorfu o místě referovali jako o naprostém komunismu. A skutečně některé znaky tomu odpovídají. Voda, káva a čaj jsou v celém objektu zadarmo. Ve stravovacím zařízení se neplatí za jídlo, ale vstupné (něco přes 5€, pokud jste interní zaměstnanci, tak neplatíte nic) a co sníte, je na vás, aneb tzv. "vše, co můžete sníst". Tykání je takřka povinností, zdvořilostní etika ve stylu "při prvním kontaktu vykám, posléze si tykáme" tu neplatí, zde se tyká rovnou, automaticky, s kýmkoliv přijdete do styku, bez ohledu na pozici, ve které se váš partner nachází. Což je další podobnost komunismu - všichni tu jsou tak nějak rovni, povyšování na základě vedoucí pozice, vzdělání, typu práce tu neexistuje, resp. jsem se s tím ještě nesetkal. Manažeři mluví i s uklízeči jako se sobě rovnými. Za těch pár let, co jsem pracoval v Čechách, jsem se u uklízeček a uklízečů setkával s jakousi poddanou pokorou vůči "těm lidem v kanceláři." Samozřejmě i zde si je každý vědom své vlastní (ne)důležitosti, ale každý (nebo alespoň každý druhý) je dostatečně schopný na to, aby své pozice nezneužíval ve prospěch svého ega. V Čechách jsem se mnohem více setkal s podmínkami "já jsem vedoucí, ty jsi pode mnou a tudíž mi budeš lízat boty." Opět připomínám, že i v Čechách to někde funguje, sám jsem to zažil, jen to bohužel není na denním pořádku. Možná tato (skoro)rovnoprávnost bude mít co dělat s poměrem platů vedoucích manažerů a řadových zaměstnanců. Nedávno jsem na internetu narazil na graf, kde Německo bylo na první místě v rovnosti poměru platu vedoucího pracovníka a řadového zaměstnance. Ne že by ředitel bral stejně jako poslední pucflek, ale rozdíl není tak markantní jako u nás, kde vedoucí berou statisíce a normální zaměstnanci jdou od výplaty k výplatě. Proč to někde funguje a jinde ne? Inu, říká se tomu společenská mentalita a ta je v Německu (alespoň tam, kde nyní pracuji) skutečně jiná než u nás.

Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. S tímto "rčením" jsem se několikrát setkal v našich českých luzích a hájích. Pravda, Česko je národem satiriků s velkou dávkou sarkasmu až cynismu, takže i tento výrok mnohdy sám autor nebere vážně... nebo alespoň "aby se neřeklo", ale dokonale to vystihuje naší mentalitu. Přijde mi, že životním cílem průměrného Čecha je "všechno a všechny pokud možno co nejvíce přechcat". Nechci z Němců dělat nevinné andílky, přeci jen, známe je z našich dovolených v Chorvatsku, nicméně pro průměrného Němce je mnohem více proti srsti se na někom nebo něčem přiživit. Alespoň pokud jde o vztah Němce k Němci (nebo Němce ;). Tím pádem dostáváte pocit, že jsou všichni takoví nějací... vřelejší. Ve zkratce když jdete po ulici v Heidelbergu, tak se nemusíte dívat do zapšklých tváří, které jakoby vás obviňovaly, že žijete nebo že jste příčinou všech příkoří, které oni musí snášet. Několik příkladů pro ilustraci:

Procházím se uličkami městečka Wiesloch. Proti mě jde starší pán. Za dveřmi krámku několik metrů po pravé straně se maminka s kočárkem chystá vyjít ze dveří. Onen starší pán si toho všimne a přes svůj starší věk se rozběhne ke dveřím, aby je mohl mladé rodince otevřít. Rozběhl! Kolik důchodců jste kdy viděli v Čechách se rozběhnout, aby pomohli druhým (a v tomto případě dokonce mladším)? Možná jsem jen neměl to štěstí, ale u nás jsem většinou viděl důchodce v rychlejším pohybu pouze v případě dobíhání MHD nebo zajištění předních míst ve frontě do supermarketu v den výraznějších slev.

Jdu na nádraží, abych si udělal výlet do Heidelbergu. Přistoupím k automatu na lístky, abych si přečetl, co kde jak. Za mnou se objeví mladík, patrně student, tak ho pustím přede mne a poznamenám, že mi to bude trvat o něco déle. Načež se z přítmí nádražní haly vynořila postava s dotazem: "Jedeš do Heidelbergu?" Šlo o klasického váguse, kterého potkáte třeba v okolí pražského hlavního nádraží. Člověk v ušpiněném obleku, který neviděl pračku ani z jedoucího vlaku, žmoulal hamburgr a mě bylo jasné, co bude následovat, takže jsem si už v mysli připravoval frázi v němčině, že drobné mám přesně jen na vlak... ale chyba lávky, vágus triumfuje: "Můžeš jet se mnou jestli chceš, mám lístek pro dva. Jedu z psychiatrické léčebny a lístek mám pro sebe a pro doprovod." Doprovod nikde očividně neměl. Onen student, kterého jsem pustil před sebe k automatu, přitakal, že to je skutečně tak, dlouho jsem tomu totiž nevěřil, takže jsem měl dlouho nasazenou masku nedůvěřivosti. Masky ale posléze nebylo třeba. Vágus byl skutečně na nějaké rehabilitaci v psychárně, vyprávěl, jak byl televizním technikem. Na nádraží v Heidelbergu se rozloučil, jakoby se nechumelilo a každý jsme šli svou cestou. Byl jsem jako v jiříkově vidění. Aby mě nádražní vágus obdaroval, místo toho, aby mě ožebračil, to se mi ještě nestalo. x-)

Jsme ve staré německé hospodě. Vstoupí starší pán, s námahou si sundá kabát, pověsí jej na věšák a sám usedne za bar. S nikým se nebaví. Ostatní, včetně mě, do sebe kopou jedno pivo za druhým. Starý pán dopije své druhé pivo, ještě chvíli sedí a pak se rozhodne odejít. Nevím, jak moc byl tento člověk v hospodě znám, kolik lidí ho znalo a o koho vlastně šlo, takže tento příklad možná není zas tak názorný, nicméně neznalý pozorovatel spatřil, jak zdánlivě cizí člověk vstane od baru, pomůže starému pánu do kabátu a rozloučí se s ním. A i kdyby to byl známý štamgast, kolikrát jste měli možnost vidět podobnou scénku v české hospodě?

Jak jsem psal na začátku, lidé jsou v podstatě všude stejní a výjimky jsou všude. I v Čechách by se člověk s případy podobným těmto určitě setkal, mě jen zarazilo, že jsem byl těchto události svědkem v relativně krátké době. Že by štěstí? Možná. Nicméně když jsem se vrátil domů do Čech a navštívil místní supermaket, všiml jsem si něčeho, co jsem dřív neviděl, nebo nechtěl vidět. Citron je v porovnání s tvářemi nakupujících našinců sladký jak cecek. Člověk člověku vlkem. Nálada je nakažlivá a jestli na cestě do práce projdete davem, ze kterého prýští pesimismus, zlost a zapšklost, je velice snadné se podobnou náladou nakazit.

Takže hlavu vzhůru a snažte se venku netvářit jako kakabus, třeba se to naše společenské klima postupem času vyjasní. :) Já jdu na pivo, abych nezahálel v našem národním sportu! ;)