Původně se tento článek jmenoval "Takzvaná demokracie", na konci jsem to ale přejmenoval na něco chutnějšího.
Po Sametové revoluci v roce 1989 se "demokracie" v Československu stala nejskloňovanějším slovem a každý, kdo se jej snažil napadnout, byl s převahou zadupán do země. Demokracie se stala jakýmsi synonymem pro svobodu. Bylo takřka na denním pořádku, že výrostci bránili své přestupky výrokem: "Co je? Dyť je demokracie, vole!" Možná že toto zmatení dnes tak časté není, ale nepochopení systému demokracie, resp. zneužívání její původní podstaty tu je pořád.
Původní aténská demokracie (5. stol. př. n. l.) byla demokracií přímou, tzn. voliči se přímo podíleli na řízení svého městského státu. Nutno zde podotknout, kdo byl tehdy v Aténách "volič": Muž, který podstoupil vojenský výcvik a zároveň vlastnil pozemek. Otroci, osvobození otroci, děti, cizinci žijící v Aténách a ženy neměli právo volit, tzn. že asi pouhých 10% obyvatel Atén mělo právo se aktivně podílet na poli aténské politiky. Malá zajímavost - občan, který se politickému dění vyhýbal, byl označen jako "idiot", což v Aténách znamenalo "soukromá osoba, někdo, kdo se aktivně nepodílí na politickém dění".
V současnosti funguje tzv. zastupitelská demokracie. Obyvatelé státu si volí své zastupitele (politiky), kteří se pak aktivně podílejí na politické scéně státu nebo kraje. Tyto politiky může volit každý svéprávný občan starší 18 let. Z toho vzniká spousta nešvarů, které bývají často smeteny ze stolu Churchillovým výrokem, že
demokracie není dokonalá, ba dokonce nejhorší forma vlády, ale přesto stále lepší forma vlády, než jakákoliv byla dosud vyzkoušena. Když toto slyším nebo čtu, začne se mi vztekem motat hlava. "Demokratičtí" bojovníci používají tento citát stejně jako každý, kdo se přestane snažit být lepším a lakonicky podotkne, že
nikdo není dokonalý - to je samozřejmě pravda, ale to neznamená, že se mám přestat snažit se k této dokonalosti přibližovat. Ona totiž ta současná zastupitelská demokracie sebou nese poměrně hodně úskalí, která se v některých případech v minulosti podílela na nástupu kruté totality, viz historie Německa a některých evropských států krátce po druhé světové válce.
Roznětkou pro napsání tohoto článku byly výsledky zemských voleb v Německu z jara 2016. Populistická, primitivní a agresory-nabalující německá strana AfD získala např. v Sasku-Anhaltsku krásné druhé místo s 24,3%. V Bádensku-Württembersku získali tito novodobí nacionalisté 15,1% a v Porýní-Falcu 12,6%. Co mě ale uzemnilo více než tyto výsledky, byly reakce sdělovacích prostředků a současných německých politiků již během sčítání hlasů, při čemž se graficky kalkuluje s možných složením vlády. Na žádném předběžném grafu s rozložením politických křesel se nepočítalo s AfD! Ne že by se o AfD taktně mlčelo, vůbec ne, ale při potencionálním složením vlády "kdo s kým" se s AfD vůbec nepočítalo. Po sečtení hlasů někteří členové jiných stran vyloženě bojkotovali komunikaci s představiteli AfD. V tu chvíli mě napadlo, má tento typ "demokracie" vůbec ještě cenu? Když se vládnoucí garnitura ke druhé (dle voleb) nejsilnější straně chová jakoby neexistovala? Je to tak správně? Na což jsem si sám rovnou diktátorsky odpověděl: Ano, je to správně.
Vyhrává ten, kdo je nejvíc vidět
Aby demokracie (ať už přímá nebo zastupitelská) fungovala tak jak má, je třeba, aby voliči věděli, co svou volbou vlastně způsobují, jak vláda, resp. vedení státu/města funguje, jak se schvalují zákony, proč máme daně, jednoduše řečeno
volič musí být politicky a sociálně gramotný. Tato první a podle mě nejdůležitější podmínka u většiny voličů naprosto chybí. Volební mašinérie je na to ale dobře připravena, proto většinou vyhraje strana, která nejvíce investuje do marketingu, neboli reklamy. Co je vidět, to se počítá. Výborným a zároveň značně bizarním příkladem je např. Trump v USA. Donald Trump je médii propírán takovým stylem, že je vidět naprosto všude. Přestože jde o člověka, který v politice nemá co dělat, je díky negativní reklamě všem na očích. U nás má tuhle problematiku výtečně zmáklou soudruh Babiš. Jeho volební kampaň byla velice úspěšná. Co na tom, že jde o člověka s podezřelou minulostí, jehož politická činnost jde na ruku své vlastní korporaci. Byl všude vidět, jak rozdává koblihy a říká, že zatočí s korupcí! Korupce je fuj, koblihy dobré. Vítězství jasné a
čapí hnízda stejně nikoho nezajímají.
Německo se otázkou současné demokracie začíná opatrně zabývat čím dál tím více. Jenže jakýkoliv zásah do všeobecného volebního práva je velice ošemetný a hlavně velice těžko prosaditelný. Politicky negramotný volič vyletí při sáhnutí na všeobecné volební právo z kůže a koneckonců i vládnoucí garnitura by se k nějaké změně rozhoupávala velice těžko, neboť pro zvolené zastupitele není nic příjemnějšího, než snadno a lehce ovlivnitelní voliči, jejichž politický rozhled končí u televizních novin, emotivních internetových diskuzí a koblih.
Možná by volební proces měl být spojen s jakýmsi testem z oboru politologie, historie, sociologie a psychologie, který by každý volič před volbou měl podstoupit. Alternativně by se místo uren a volebních lístků mohla prosadit komplexnější verze volební kalkulačky. Bohužel uvedení něčeho takového do praxe je zatím stále jaksi nereálné.
Pokud bychom nechtěli zavádět model volebního práva pouze pro vzdělané a politicko-sociálně uvědomělé, pak jediným východiskem pro lepší demokracii je aktivnější vzdělávání obyvatelstva. Devítiletá povinná školní docházka je zoufale málo. Vzdělání by mělo být delší, komplexnější s důrazem na sociální vzdělání. Demokracie si musí vychovávat své voliče k tomu, aby sama přežila. Negramotní voliči jsou záhubou demokracie, s tím se lidstvo ve své historii už několikrát setkalo.
Další změna by měla proběhnout v oblasti politické propagandy. Můj vztah k reklamě je všeobecně silně negativní (a snad najdu čas a sílu pro samostatný článek) a když vidím, jaké zlo dělají marketingové kampaně během voleb, chce se mi zvracet. Nabízí se možnost postavit politickou propagandu mimo zákon, jenže to by nefungovalo. Nejenže by strany tak jako našly způsob, jak rozhazovat letáky a koblihy, ale v případě postihu by se to mohlo stát zbraní konkurence - chci zlikvidovat politického protivníka - udělám mu reklamu, stát jej za to potrestá. Já tvrdím, že dobré věci reklamu nepotřebují, jakkoliv radikálně to zní. Když měl v Praze koncert Tom Waits, nebyl v ulicích jediný plakát, nedejbože billboard. A přesto když se spustil on-line prodej vstupenek, servery pod náporem zákazníku vypověděly službu. V případě politiky je to opět vzdělání. Člověk by měl volit rozumem, nikoliv emocemi, které jsou politickou propagandou často rozdmýchávány. A hlavně jednoduchá hesla neřeknou voličovi prakticky vůbec nic. Jde o nelogickou záležitost, která ale cílí na výše zmíněnou skutečnost - co je VIDĚT, to se počítá. Opět to jediné, co politickou propagandu může zadupat do země, je politická gramotnost.
Zároveň by se měly omezit všelijaké předvolební průzkumy, které často aktivují syndrom "být na straně vítězů". Ve společnosti totiž panuje jakýsi podivný démon "ztraceného" hlasu. Byl jsem v šoku a zároveň opět vzteky bez sebe, když kolega v práci prohodil, že voliči malých stran zahazují své volební hlasy. Co je tohle proboha za kravinu? Žádný voličský hlas není zahozen! Jiný příklad - jeden z mých rodinných příslušníků truchlil nad volbou českého prezidenta takto: "Kdybych byl býval věděl, že vyhraje Zeman, tak bych pro něj taky hlasoval, abych se teď mohl radovat, že jsme vyhráli." Šílené, že? Ale takto (byť možná i podvědomě) přemýšlí spousta lidí. Každý chce být na straně vítěze a spousta voličů potřebuje ten pocit, že jeho hlas nebyl "ztracen" pod tou magickou 5% hranicí.
A nakonec, násilí do politiky nepatří! Každá strana, která jakýmkoliv způsobem podněcuje své voliče k násilí, by měla být okamžitě diskvalifikována. Strach je ohromná zbraň a totalitní vůdci to moc dobře vědí.
Nevím. Možná jsem jen moc náročný, ale když vidím, kdo se díky všeobecnému volebnímu právu dostává (nejen u nás, ale i ve světě, zvláště v poslední době) do vedení, je mi z toho divně.
 |
| P.S.: Koblihy mám mimochodem moc rád. ;) |
