Wednesday 11 January 2012

Habovy zápisky z pobytu u našich německých sousedů

Úvodem - všichni lidé jsou v podstatě všude stejní. Nechci, aby mé poznatky byly vykládány špatně ve smyslu "ten se narodil v zemi X, takže je lepší než ten, kdo se narodil v zemi Y". Všude se najdou magoři a všude se najdou hodní lidé. Jde mi o jakési společenské klima, díky kterému se "ohýbá" lidské chování a v některém případě i mentalita celé společnosti.

Je tomu už měsíc, co pracuji na projektu v centrále SAPu. Všem říkám, že ve Walldorfu, aby bylo jasno, protože Walldorf je oficiální adresa "SAPí" centrály, ale jelikož je kolem Walldorfu už zkrátka málo místa na další expanzi budov, staví SAP i jinde, např. v St. Leon Rot, což je asi 10 km od Walldorfu. A je to "némhlich" stejné SAPí město jako ve Walldorfu. Vedle firemních budov a parkovišť tu jsou restaurace, hotely a dokonce i školka pro děti zaměstnanců. Vypadá to tady jako dokonalé utopistické město. Jsou tu zastávky autobusu i vlakové nádraží. Kvůli SAPu se (prý) dělal extra sjezd z dálnice. Po firemních lokacích jezdí tzv. SAP shuttle, což je klasický mikrobus, který vás zdarma doveze z bodu SAP A do bodu SAP B. Zaměstnanců by se člověk nedopočítal, takže se tím ze SAPí centrály stává velká komunita, která připomíná cosi z věděckofantastických filmů. Několik mých známých našinců po návštěvě Walldorfu o místě referovali jako o naprostém komunismu. A skutečně některé znaky tomu odpovídají. Voda, káva a čaj jsou v celém objektu zadarmo. Ve stravovacím zařízení se neplatí za jídlo, ale vstupné (něco přes 5€, pokud jste interní zaměstnanci, tak neplatíte nic) a co sníte, je na vás, aneb tzv. "vše, co můžete sníst". Tykání je takřka povinností, zdvořilostní etika ve stylu "při prvním kontaktu vykám, posléze si tykáme" tu neplatí, zde se tyká rovnou, automaticky, s kýmkoliv přijdete do styku, bez ohledu na pozici, ve které se váš partner nachází. Což je další podobnost komunismu - všichni tu jsou tak nějak rovni, povyšování na základě vedoucí pozice, vzdělání, typu práce tu neexistuje, resp. jsem se s tím ještě nesetkal. Manažeři mluví i s uklízeči jako se sobě rovnými. Za těch pár let, co jsem pracoval v Čechách, jsem se u uklízeček a uklízečů setkával s jakousi poddanou pokorou vůči "těm lidem v kanceláři." Samozřejmě i zde si je každý vědom své vlastní (ne)důležitosti, ale každý (nebo alespoň každý druhý) je dostatečně schopný na to, aby své pozice nezneužíval ve prospěch svého ega. V Čechách jsem se mnohem více setkal s podmínkami "já jsem vedoucí, ty jsi pode mnou a tudíž mi budeš lízat boty." Opět připomínám, že i v Čechách to někde funguje, sám jsem to zažil, jen to bohužel není na denním pořádku. Možná tato (skoro)rovnoprávnost bude mít co dělat s poměrem platů vedoucích manažerů a řadových zaměstnanců. Nedávno jsem na internetu narazil na graf, kde Německo bylo na první místě v rovnosti poměru platu vedoucího pracovníka a řadového zaměstnance. Ne že by ředitel bral stejně jako poslední pucflek, ale rozdíl není tak markantní jako u nás, kde vedoucí berou statisíce a normální zaměstnanci jdou od výplaty k výplatě. Proč to někde funguje a jinde ne? Inu, říká se tomu společenská mentalita a ta je v Německu (alespoň tam, kde nyní pracuji) skutečně jiná než u nás.

Kdo nekrade, okrádá svou rodinu. S tímto "rčením" jsem se několikrát setkal v našich českých luzích a hájích. Pravda, Česko je národem satiriků s velkou dávkou sarkasmu až cynismu, takže i tento výrok mnohdy sám autor nebere vážně... nebo alespoň "aby se neřeklo", ale dokonale to vystihuje naší mentalitu. Přijde mi, že životním cílem průměrného Čecha je "všechno a všechny pokud možno co nejvíce přechcat". Nechci z Němců dělat nevinné andílky, přeci jen, známe je z našich dovolených v Chorvatsku, nicméně pro průměrného Němce je mnohem více proti srsti se na někom nebo něčem přiživit. Alespoň pokud jde o vztah Němce k Němci (nebo Němce ;). Tím pádem dostáváte pocit, že jsou všichni takoví nějací... vřelejší. Ve zkratce když jdete po ulici v Heidelbergu, tak se nemusíte dívat do zapšklých tváří, které jakoby vás obviňovaly, že žijete nebo že jste příčinou všech příkoří, které oni musí snášet. Několik příkladů pro ilustraci:

Procházím se uličkami městečka Wiesloch. Proti mě jde starší pán. Za dveřmi krámku několik metrů po pravé straně se maminka s kočárkem chystá vyjít ze dveří. Onen starší pán si toho všimne a přes svůj starší věk se rozběhne ke dveřím, aby je mohl mladé rodince otevřít. Rozběhl! Kolik důchodců jste kdy viděli v Čechách se rozběhnout, aby pomohli druhým (a v tomto případě dokonce mladším)? Možná jsem jen neměl to štěstí, ale u nás jsem většinou viděl důchodce v rychlejším pohybu pouze v případě dobíhání MHD nebo zajištění předních míst ve frontě do supermarketu v den výraznějších slev.

Jdu na nádraží, abych si udělal výlet do Heidelbergu. Přistoupím k automatu na lístky, abych si přečetl, co kde jak. Za mnou se objeví mladík, patrně student, tak ho pustím přede mne a poznamenám, že mi to bude trvat o něco déle. Načež se z přítmí nádražní haly vynořila postava s dotazem: "Jedeš do Heidelbergu?" Šlo o klasického váguse, kterého potkáte třeba v okolí pražského hlavního nádraží. Člověk v ušpiněném obleku, který neviděl pračku ani z jedoucího vlaku, žmoulal hamburgr a mě bylo jasné, co bude následovat, takže jsem si už v mysli připravoval frázi v němčině, že drobné mám přesně jen na vlak... ale chyba lávky, vágus triumfuje: "Můžeš jet se mnou jestli chceš, mám lístek pro dva. Jedu z psychiatrické léčebny a lístek mám pro sebe a pro doprovod." Doprovod nikde očividně neměl. Onen student, kterého jsem pustil před sebe k automatu, přitakal, že to je skutečně tak, dlouho jsem tomu totiž nevěřil, takže jsem měl dlouho nasazenou masku nedůvěřivosti. Masky ale posléze nebylo třeba. Vágus byl skutečně na nějaké rehabilitaci v psychárně, vyprávěl, jak byl televizním technikem. Na nádraží v Heidelbergu se rozloučil, jakoby se nechumelilo a každý jsme šli svou cestou. Byl jsem jako v jiříkově vidění. Aby mě nádražní vágus obdaroval, místo toho, aby mě ožebračil, to se mi ještě nestalo. x-)

Jsme ve staré německé hospodě. Vstoupí starší pán, s námahou si sundá kabát, pověsí jej na věšák a sám usedne za bar. S nikým se nebaví. Ostatní, včetně mě, do sebe kopou jedno pivo za druhým. Starý pán dopije své druhé pivo, ještě chvíli sedí a pak se rozhodne odejít. Nevím, jak moc byl tento člověk v hospodě znám, kolik lidí ho znalo a o koho vlastně šlo, takže tento příklad možná není zas tak názorný, nicméně neznalý pozorovatel spatřil, jak zdánlivě cizí člověk vstane od baru, pomůže starému pánu do kabátu a rozloučí se s ním. A i kdyby to byl známý štamgast, kolikrát jste měli možnost vidět podobnou scénku v české hospodě?

Jak jsem psal na začátku, lidé jsou v podstatě všude stejní a výjimky jsou všude. I v Čechách by se člověk s případy podobným těmto určitě setkal, mě jen zarazilo, že jsem byl těchto události svědkem v relativně krátké době. Že by štěstí? Možná. Nicméně když jsem se vrátil domů do Čech a navštívil místní supermaket, všiml jsem si něčeho, co jsem dřív neviděl, nebo nechtěl vidět. Citron je v porovnání s tvářemi nakupujících našinců sladký jak cecek. Člověk člověku vlkem. Nálada je nakažlivá a jestli na cestě do práce projdete davem, ze kterého prýští pesimismus, zlost a zapšklost, je velice snadné se podobnou náladou nakazit.

Takže hlavu vzhůru a snažte se venku netvářit jako kakabus, třeba se to naše společenské klima postupem času vyjasní. :) Já jdu na pivo, abych nezahálel v našem národním sportu! ;)