Friday 29 December 2017

Anarchie?

S rostoucí popularitou Bitcoinu se zvláště na internetu zvýšila frekvence termínů jako je decentralizace, volný trh, sdílená ekonomika, daně jsou zločin atp. Odpůrci klasického státního zřízení juchaj, jak to lavina nově vzniklých kryptoměn těm bankám nandavá a jak je Uber skvělým příkladem, jak jsou ty zlodějské státní daně zbytečné. Zkusím zde nastínit, proč jde většinou o naivní opilost, přes kterou není vidět několik vážných skutečností, proč současná společnost na skutečné bezstátní zřízení není zdaleka připravena a jak ztohoven. ;)


Abych začal pozitivně, mně je anarchismus ve své podstatě velice sympatický. Fungující anarchie, resp. společnost bez jakékoliv mocenské hierarchie je podle mě vrchol společenského uskupení, na které si ale lidstvo bude muset ještě nějakou chvíli počkat. Proč? Protože základním předpokladem pro fungující anarchii je morální kategorický imperativ všech členů společnosti. Dokud se vždy ve společnosti najde byť jeden jediný čuřil, který se rozhodne uzurpovat druhé ke svému vlastnímu obohacení, nebude anarchie fungovat. Někteří můžou namítat, že ani současná zastupitelská demokracie nefunguje. Jenže ona jakžtakž funguje a mouchy, kterými trpí, nedělají společnost zas tak nepříjemným místem k žití na rozdíl od pokusů s anarchií. A ano, daňové zatížení je podle mě nepřiměřené a rozdělování peněz ze státního rozpočtu není extra transparentní ani nejoptimálnější, ale stále přijatelnější, než anarchie v současné sociální situaci.

Daně

Ne. Nemám je rád. :) Když jsem zjistil, co např. znamená daň z přidané hodnoty, spadla mi brada až na zem: Vezmete kus dřeva, vytesáte z něj židli a za tu přidanou hodnotu (kus dřeva -> židle), chcete-li ji prodat, zaplatíte státu daň. A pokud těch židlí za rok prodáte hodně, musíte zaplatit i daň z příjmu. Nicméně jakkoliv je zde spousta místa pro optimalizaci, zavedení dobrovolných daní by se v našich zeměpisných šířkách a délkách rovnalo naprosté katastrofě. Představte si, že by jednoho dne stát řekl, že nechcete-li platit daně, nemusíte. Kolik lidí si myslíte, že by jásalo nad vědomím, že státu není nutné dát už ani korunu, ale zároveň by jim nedošlo, že kdyby se jim někdo vloupal do baráku, tak policie jim na pomoc nepřijede, nevyšetří, soud jejich případ neprošetří, viníky nikdo hledat nebude? Jak to? Policie je placena ze státní kasy, která žije z daní. Když neplatičovi vzplane barák ohněm, hasiči nepřijedou. Dle vzoru dálnic by se zpoplatnily i veškeré silnice. A pro jistotu i chodníky. Děti by mohly pouze do soukromých škol. Nezaměstnaní a důchodci by umřeli hlady. Spoléhat se v tomto ohledu na lidskou zodpovědnost je bláhová naivita. Podívejte se na mapu zadluženosti. A vůbec podívejte se na výsledky voleb. Argumentovat tím, že si za to ti blbci můžou sami, je, ať se nám to líbí nebo ne, vysoce nehumánní. Je to naprosto stejné, jako nechat fyzicky postižené bez pomoci. Ano, já se na nezodpovědné a duševně slabší lidi dívám stejnou optikou, jako na postižené, neboť může blbec skutečně za to, že je blbcem? Nedala mu matka příroda těch mozkových závitů prostě méně, stejně jako v případě postižených upoutaných na křeslo? Je třeba přijmout fakt, že většina obyvatelstva je sotva svéprávná, nehledě na to, že část obyvatelstva by se v případě dobrovolných daní jala škubat ty, kteří se daní a státních služeb zřekli. Učiněný ráj pro zloděje, oloupit někoho, kdo nedisponuje možností využít pomoci státní policie.

Soukromé firmy nabízející bezpečnost

U jednoho youtube videa popisujícího "fungování" libertarianismu (při psaní toho slova jsem se upřímně cítil jako někdo, komu příroda nadělila sakra málo mozkových závitů) jsem se pustil do debaty, proč je špatně spoléhat na soukromé firmy, coby poskytovatele obecné bezpečnosti. Představte si, že bezpečnostní složky (policie, armáda) jsou poskytovány několika soukromými firmami. A dejme tomu, že vám někdo ukradne televizi. Vy půjdete za svou firmou X, kterou si platíte, aby zjistila, kdo to byl. Firma X zjistí, že to byl někdo, kdo si platí firmu Y, která se firmě X vzepře, že její klient nic neukradl. Zatím dobrý. Teď ale nastává ten zlom v přesvědčení, že řešení tohoto sporu by nevyústilo v násilný konflikt. Autor (resp. i uploader videa) argumentuje tím, že firmy by se apriori snažily ozbrojenému konfliktu zabránit, protože násilný konflikt smrdí příliš velkými ztrátami. Tento předpoklad je chybný, neboť jednotlivec (coby zadavatel) se od státu prakticky neliší. Je pravda, že soukromé firmy by se sami od sebe do konfliktu nehrnuly (stejně jako u klasických válek), ale pokud by byl zákazník movitý a bylo by mu jedno, jak moc by se cena vyšplhala (nehledě na riziko prohry), nebrání mu nic v tom zadat své soukromé firmě povel "srovnejte toho zmrda se zemí!". Soukromé firmy fungují pod záminkou maximalizace zisku, nikoliv pod záminkou jakýchsi morálních hodnot. Nejde o charitu. Proto je také premisa "řídit stát jako firmu" špatná, protože firmě jde jen a pouze o zisk. Prošel jsem si bohužel obchodní akademií, takže bohudík vím, o čem mluvím.

Sdílená ekonomika

Opět pozitivně, já jsem pro sdílenou ekonomiku. Když jedu někam daleko a mám místo v autě, nabídnu jej. Narážím ale na Uber, který sdílenou ekonomikou není. Sdílenou ekonomikou rozumím decentralizovanou službu za účelem poskytování vlastních zdrojů druhým fungující na bázi komunitního hodnocení. Uber je jednak opakem decentralismu (něco "decentrálního" nemůže mít CEO) a zároveň nabourává podstatu sdílené ekonomiky (něco svého nabídnu za poplatek druhým), neboť Uber dnes už i pronajímá vlastní vozidla k provozování defacto taxi služby. Kritikové státu juchaj radostí a nedochází jim, že přestože rozdělování peněz ze státní kasy (do které regulérní taxikáři musí sypat) v rámci infrastruktury není optimální, Uber zatím u nás neinvestoval do obecné infrastruktury vůbec nic. Až bude u probíhající rekonstrukce silnice cedule "Tuto opravu financuje Uber", sklapnu a tenhle odstavec smažu. Schválně za jak dlouho to bude.

Kryptoměny

I zde musím začít tím, že jsem fanda všech těch bitcoinů, litecoinů a ostatních *coinů. A protože jde o poslední bod tohoto článku, tak bude asi taky nejpozitivnější, protože proti kryptoměnám vlastně vůbec nic nemám. Snad bych jen hnidopišsky upozornil na dvě skutečnosti. Za prvé viz můj předchozí příspěvek Hodný, zlý a ošklivý internet. Kryptoměny jsou fajn, dokud máte internet. V případě black outu jste v háji, což by byli samozřejmě všichni, ale i kdyby nejely klasické bezhotovostní platby, tak nějakým tím fyzickým platidlem by se pořád platit dalo. A za druhé bych rád stáhl z nadšených oblaků ty, kteří jásají na tím, že se lidem "rozsvítilo", začali říkat NE bankám a přecházejí na kryptoměny. Ehm. Víte, proč bitcoin a spol. nabírají na popularitě? Protože v tom lidé vyčenichali možnost obohatit se, byznys. Nic víc. Ta idea decentrálního finančního systému je hezká, ale rostoucí popularita krypta nemá nic co do činění s nějakými morálními hodnotami vedoucí ke "zlepšení" společnosti. I přesto je rostoucí popularita kryptoměn zajímavá a chytnou-li se toho velké ryby, budeme možná svědky zajímavých událostí. Jestli to ale povede ke zlepšení nebo zhoršení, nevím.


Takže závěrem, ano, že nás stát oškubává a že ve své organizaci má díry, je sice otrava, ale berte to jako takovou daň za to, že přestože je mezi námi spousta nekalých živlů, je to tady pořád ještě hodně dobré k žití. A jak to tedy zlepšit? Psal jsem to jinde, napíšu to znovu. Vzdělání. I ty postižené malou dávkou mozkových závitů je možné naučit morálním hodnotám ve smyslu kategorického imperativu. Stádo nevzdělaných vzdělaného jedince zadupe do země. Změna politického systému není řešení, nenaučí-li se lidé ohleduplnosti, zodpovědnosti a prozření, že ve společnosti bez podvodníků, zlodějů a násilníků se prostě dýchá lépe, svobodněji. Že čekat na nějakou vládu, která udělá pořádek, není řešení, že je třeba pozitivní morálku pěstovat u sebe a u svého okolí. Bez pomoci státu. Ke zlepšení společenské nálady a situace není státu skutečně třeba, v tom smyslu jsem opravdu zarytý anarchista!

Sunday 3 December 2017

Tom Waits

Před 44 lety vyšlo první album od všestranného písničkáře a dnes živé legendy, Toma Waitse. Během své dlouhé kariéry několikrát změnil styl své hudby a spousta fanoušků inklinuje k tomu či onomu hudebnímu období. Ač se Waits nikdy nepustil do nějakých extra šílených experimentů (jako že třeba death metal nebo dubstep), někteří by raného Waitse ani nepoznali. Proto mě napadlo sepsat takový malý seznam napříč hudebními obdobími, aby se v tom případný nový posluchač vyznal.


Jemný barový folkař

1973 - Closing Time
1974 - The Heart Of Saturday Night
1975 - Nighthawks At The Diner

Waitsova prvotina Closing Time je album plné jemných skladeb s barovým nádechem. Nečekejte žádný chraplák, Waitsův mladý hlas je čistý, prost jakéhokoliv skřehotání nebo hlasivkových akrobacií. Celkově jazzový nádech je podržen poslední instrumentální skladbou Closing Time, dle které je toto upřímně melancholické album pojmenované. Album se do širšího podvědomí nedostalo, ale singl Ol' '55 převzala v roce 1974 skupina Eagles na své album On The Border a v roce 1980 Richie Havens. Díky i dalším cover verzím se Ol' '55 stal nejznámějším hitem Waitsovy rané tvorby.

Ol' '55

Následující rok (1974) vydává Tom Waits druhé album The Heart Of Saturday Night, na rozdíl od předešlého alba živější jazzové album, ve kterém je Waitsův hlas stále čistý, jakoby nepoznamenaný barovým kouřem a kořalkami. Název alba byl inspirován Jackem Kerouacem a jakoby toto dílo bylo nenápadným předvojem další Waitsovy hudební etapy. 

New Coat of Paint

Poslední album z tohoto nejranějšího období je živá nahrávka Nighthawks at the Diner z roku 1975. Waits nahrál nezvykle nové skladby v přítomnosti malého obecenstva, díky čemuž získalo album jedinečnou barovou atmosféru. Zároveň jde o symbolické zakončení role jemného barového barda, už zde Waitsův hlas hrubne, jakoby by posluchače připravoval k tomu, co přijde následující rok.

Warm Beer and Cold Women


Drsný barový povaleč

1976 - Small Change
1977 - Foreign Affairs
1978 - Blue Valentine

V roce 1976 přišlo album Small Change. Ač názvem "Malá změna", jde naopak o velký odklon od hudebního projevu z předešlých alb. Tom Waits zhrubnul, jak v textech, které by klidně mohly pocházet z pera Charlese Bukowského, tak ve zpěvu, který připomíná growling Louise Armstronga. Nádech tohoto alba, resp. všech tří alb, je syrovější, nicméně stále blues jazzové. Small Change, Foreign Affairs i Blue Valentine si jsou velice podobné, skoro jakoby šlo o trojalbum z jednoho nahrávání. Ze všech třech alb doslova kape povalečská, až opilá barová atmosféra.


Invitation To The Blues (album Small Change 1976)

Burma-Shave (album Forreign Affairs 1977)

Blue Valentines (album Blue Valentine 1978)


Kathleen Brennan

1980 - Heartattack And Vine
1982 - One From The Heart (soundtrack)

Během roku 1980 se Tom Waits potkal se svou budoucí ženou, která zásadně poznamená jeho hudební tvorbu. Bylo to během natáčení Coppolova filmu One from the Heart, za jehož hudební doprovod byl Waits nominován na Oscara. Album Heartattack And Vine vychází v září 1980, měsíc po svatbě s Kathleen. Přestože hudebním stylem stále silně připomíná předchozí období, album je mnohem hravější, pozitivnější, Waits dokonce padá do vod, ve kterých nikdy nechtěl plavat - popěvkové Sha-la-la-la ve skladbě Jersey Girl, jejíž spoluautorkou je právě Kathleen Brennan.

Heartattack And Vine

Zmiňovaný soundtrack k filmu One from the Heart je ojedinělý klenot ve Waitsově tvorbě. Jde o album převážně s duety se zpěvačkou Crystal Gayle. Jakoby se Waits vrátil po instrumentální stránce ke svým kořenům (první alba) a hlasově nasadil chybějící mezičlánek mezi obdobím jemného barového folkaře a drsného barového povaleče. Mnozí toto album považují za nejlepší Waitsův hlasový projev a nelze se jim divit.


This One's From The Heart


Surrealistický dešťový pes Frank letící na mečounu

1983 - Swordfishtrombones
1985 - Rain Dogs
1987 - Franks Wild Years
1988 - Big Time

Vliv manželky Kathleen Brennan se naplno projevil v následujících albech. Kathleen představila Waitsovi Kapitána Beefhearta, po čemž šel klasický barový jazz stranou. Album Swordfishtrombones z roku 1983 udává dosti odlišný hudební styl, který je víceméně dodržen i v následujících albech Rain Dogs (1985) a Franks Wild Years (1987). Stejně jako v případě Small Change, Foreign Affairs a Blue Valentine se tato tři alba taktéž poslouchají jakoby šlo o trojalbum se stejným tématem, které Waits využil ve svém prvním divadelním představení v roce 1986 na Broadwayi, což bylo zakončeno albem Franks Wild Years, nicméně hudební náměty v divadelní hře byly využity ve všech třech deskách. Hudební styl v těchto nahrávkách je velice těžko definovatelný, jde o jakýsi metropolitní surrealismus s prvky alternativního folku a jazzu. Waits si v tomto období získal poměrně velkou pozornost, jeho skladbu Downtown Train převzal Rod Stewart a udělal z něj hit. Začíná spolupracovat s režisérem Jim Jarmushem, který jej obsadí do svého filmu Down by Law (1986).

Swordfishtrombone (album Swordfishtrombones 1983)

Tango Till They're Sore (album Rain Dogs 1985)

I'll Be Gone (album Franks Wild Years 1987)

Tento monolitický hattrick byl zakončen živou nahrávkou s příměsí zmíněného divadelního představení v roce 1988 pod názvem Big Time. Tato živá vystoupení byla zachycena i na filmový pásek, z čehož vznikl koncertní záznam s Waitsovými hereckými vsuvkami. Byl to právě tento záznam, který mě k Waitsovi dostal. Živé zpracování skladeb z předchozích tří alb je opravdu živé, tak živé, že studiové verze zahaluje stínem utahaných cajdáků. Jde o jedno z nejlepších koncertních vystoupení, jaké jsem kdy (v TV) viděl. Když měl Tom Waits poprvé vystoupení v Praze v roce 2008 (v rámci turné Glitter and Doom, na které mimochodem dorazil i Václav Havel), očekával jsem něco podobného, nicméně v roce 2008 šlo již o živou legendu a velikost a nátura obecenstva podobnou atmosféru z živáku Big Time bohužel beze zbytku vyloučila.

16 Shells From A Thirty-Ought-Six (album Big Time 1988)


Nejlepší alternativní album roku 1992

Tom Waits vydal další studiové album celých pět let od předchozí studiovky Franks Wild Years. Waits se soustřeďuje na divadelní a filmovou tvorbu, z čehož vykrystalizoval spíše průměrný soundtrack k filmu Night on Earth (s výjimkou výborného songu On the Other Side of the World) a naopak fenomenální počin The Black Rider, viz níže. V roce 1992 vychází album Bone Machine, které získává Grammy za nejlepší alternativní album roku. Počáteční skladba z tohoto alba Earth Died Screaming by mohl být hymnou k samotnému konci světa a byla taktéž použita ve filmu 12 opic. Drsný song Goin' Out West byl zase využit ve filmu Klub rváčů. Celé album Bone Machine je sice ještě šílenější než předchozí tvorba, ale zároveň poskytuje i velice jemné a příjemné balady, jako A Little Rain nebo Who Are You. Album je zakončené podivně pozitivní skladbou That Feel, ve které Waits kráká se svým kamarádem Keithem Richardsem z Rolling Stones.

Earth Died Screaming (album Bone Machine 1992)


Black Rider

Album vydané až roce 1993 započalo svůj vývoj už v roce 1988, kdy divadelní režisér Robert Wilson kontaktoval Waitse, zda by se nepodílel na divadelní hře, jejíž předlohou je německá opera Čarostřelec. Waits souhlasil, pustil se tvorby hudebního doprovodu, mezitím co na palubu nastoupil i William S. Burroughs, jenž se postaral o přepsání opery z 19. stolení do hávu konce 20. století (kouzelné náboje = heroin, čím více se zneužívá ke štěstí, tím více je ho třeba). Divadelní hra měla premiéru 31.3.1990 v Hamburgu a z představení se stal hit. K hudebním nadšencům se album dostalo až v roce 1993 a mnohými je považováno za nejtěžší Waitsovo album. Částečně s tím souhlasím, neboť pro Waitsem nepolíbené ucho jde místy až o kakofonickou změť neposlouchatelných zvuků a rámusu. I přesto ale patří "Čarostřelec" mezi mé nejoblíbenější kousky - jde o naprosto dokonalou hudební ilustraci kolaborace mezi Waitsem a Burroughsem, kteří si vzali na paškál romantický příběh, jehož předlohu lze vystopovat až do okolí českých Domažlic!


Crossroads (album The Black Rider 1993, hudba Tom Waits, text William S. Burroughs)


Nejlepší moderní folkař

V roce 1999, šest let od vydání posledního alba, vydal Tom Waits (tehdy již kultovní legenda) album Mule Variations, které získalo další cenu Grammy, tentokrát za nejlepší moderní folkové album roku. Mule Variations je skutečně hudebně o něco dostupnější než Bone Machine (a o hodně moc dostupnější než The Black Rider) a singl Hold On by se skutečně dal zařadit do kategorie folk. Nicméně album jako celek bych osobně beztak zařadil do nějaké té alternativy. Možná teď budu trochu přehánět, ale Tom Waits se tímto albem nejvíce přiblížil hlavnímu proudu. Hudební video Hold se objevovalo na hudebních kanálech a deska, resp. CDčko zaplňovalo přední regály obchodů s hudbou. Spousta lidí považuje Mule Variations za nejlepší "vstupní" album pro nováčky, kteří chtějí proniknout do pestrého světa Toma Waitse.


Hold On (album Mule Variations 1999)


Návrat k divadelní hudbě

V roce 2002 vyšly najednou hned dvě alba, Alice a Blood Money. Waits se v těchto albech vrací k divadelní hudbě, Alice bylo zpracování Alenky v říši divů a Blood Money je hudební zpracování Vojcka. Zajímavostí je, že jde o nahrávky staré až 10 let. Navíc obě divadelní hry režíroval Robert Wilson, stejně jako u Čarostřelce. Přestože jde o alba vydaná prakticky jako dvojalbum, nejde o dvojablum a obě desky si jsou na hony vzdálené. Alice patří mezi nejsnovější Waitsovu melancholii, zatímco Blood Money je s přehledem nejhrubší a nejexistenciálnější album, jaké Tom Waits kdy napsal. Pro mě jde o vrcholnou tvorbu. Později zmíněné album Blood Money je patrně mé nejhranější Waitsovo album, na kterém není jediného slabého místa. Stejně jako u alba The Black Rider, i zde Waits naprosto dokonale zachytil atmosféru příběhů Alenky a Vojcka.

Alice (album Alice 2002)

Starving in the Belly of a Whale (album Blood Money 2002)

2004 - Real Gone

Pět let po původní tvorbě (Mule Variations) přichází Waits s další změnou, pro nové album Real Gone využívá kombinaci beatboxu a hrubého growlingu z posledních alb. Zároveň jde o vůbec první album, ve kterém se Waits politicky vyjadřuje, konkrétně ve skladbách Sins of My Father (Bushova administrativa) a Day After Tomorrow (zpověď amerického vojáka nasazeném na Blízkém východě). Vedle těchto novinek se ale posluchač dočká i klasického Waitse z minulých alb, jako Don't Go Into That Barn, How's It Gonna End nebo Make It Rain. 


Make It Rain


2006 - Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards

V roce 2006 vyšla Waitsova odpověď na množící se neoficiální nahrávky Tales from the Underground, které se pokoutně šířily mezi skalními fanoušky. Trojalbum Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards je sbírka všelijakých nahrávek, které se nedostaly do žádného alba ani singlu. Vedle toho Waits ještě přidal několik nových skladeb, jako Lucinda nebo Road to Peace (další politicky motivovaný song na téma konfliktu na Blízkém východě). Některé kousky na této kompilaci Waits nově nahrál, což se někdy povedlo a jindy z toho vznikla o něco horší verze původní nahrávky.

Lucinda

Po vydání "Syrotků" (Orphans) se Waits vydává na turné Glitter and Doom, z čehož byl vydán živák Glitter and Doom Live. Koncert byl v některých lokalitách dvoudenní a někde dokonce třídenní. Bohužel nejde o "klidný" živák ve stylu Big Time nebo dokonce Nighthawks At The Diner, Waitsovo vystoupení je jakoby uspěchané, přehnaně vychraptělé a řvoucí obecenstvo jen připomíná uječené cácorky na koncertu Beatles. V tuto chvíli jde o jedinou desku, kterou jsem si zatím nekoupil.


2011 - Bad as Me

Dosud poslední studiové album, které se svou strukturou jeví jako nejrozdrobenější, nekonzistentní, nesourodé, nevyznačující se jednotným stylem, ale přesto velmi dobré a zábavné. Jakoby šlo o kompilaci všech předešlých stylů. Např. Kiss Me připomíná tvorbu z dob drsného barového povaleče, Pay Me je kombinace stylu z vůbec prvního období s příměsí mírného harmonikáře z Frank Wild Years, skladba Face to the Highway připomíná cosi z Mule Variations, Satisfied připomíná Heartattack and Vine a například Hell Broke Luce je doteď nejlepší Waitsův song opatrně si zahrávající s politicky vojenskou situací USA. Zároveň jde o jedno z "dostupnějších" alb a tak paradoxně je Bad as Me vhodný pro Waitsovi začátečníky.

Chicago


Teď už zbývá jen čekat, s čím Tom Waits přijde teď a jestli vůbec...


Monday 9 October 2017

Propadlý hlas

Místo abych psal o něčem zajímavějším, jako je třeba chlast, padám opět do tématu politika. Tentokrát o něčem, co možná spousta lidí neví, nebo si chybně myslí, že o tom něco ví. Jde o syndrom ztraceného hlasu, neboli všech hlasů, které v parlamentních volbách získaly strany, jejichž celorepublikový výsledek nepřesáhl 5%. Podnětem byl tento článek a následná mini debata na twitterovém účtu autora Jána Simkaniče. Ve zmiňovaném článku na příkladě Strany zelených bylo zmíněno, že pokud nepřesáhnou 5%, půjdou jejich hlasy za vítězem voleb. Začal jsem se v tom hnípat a kolega Simkanič zmíněný odstaven poté upravil, že tedy nééé všechny hlasy připadnou vítězi, ale že, cituji: "...nejvíce pomohou vítězi voleb." Mňo, pasy rajot, pojďme se na to podívat!

200!





Dvě stovky je důležité číslo. Je to totiž počet křesel v poslanecké sněmovně. Občas narazíte na slovo mandát, ale v rámci zjednodušení jde v podstatě o rovnici 1 mandát = 1 křeslo. Asi nejlepší vysvětlení, jak se na základě voleb křesla rozdávají, jsem našel na stránkách idnesu. Takže jestli nechcete číst dál, tento odkaz by vám mohl stačit. Já bych to tu chtěl vysvětlit ještě polopatičtěji a s názorným příkladem na posledních volbách v roce 2013.


V roce 2013 bylo odevzdáno 4 969 984 platných hlasů.


Parlamentní křesla se rozdávají na základě platných hlasů na úrovni krajů. To je důležité, protože i kdyby v nejlidnatějším kraji přišlo v porovnání s ostatními kraji nejméně voličů s platnými hlasy, ucházela by se tamní vedoucí strana o nejmenší počet křesel.


Platné hlasy se vydělí počtem křesel, z čehož dostaneme republikové mandátové číslo:


4 969 984 / 200 = 24 849,92 po zaokrouhlení na jednotky 24 850.


Na základě tohoto čísla se bude vypočítávat, kolik poslanců budou moci kraje do sněmovny poslat. Kritérium je počet odevzdaných hlasů. Hoďme si náš rok 2013 do tabulky:



Kraj Platné hlasy Počet křesel (Platné hlasy / 24850) Zaokrouhlení
Hlavní město Praha 586509 23.6 24
Středočeský 627492 25.3 25
Jihočeský 311171 12.5 12
Plzeňský 263425 10.6 11
Karlovarský 122673 4.9 5
Ústecký 338082 13.6 14
Liberecký 202451 8.1 8
Královéhradecký 273891 11.0 11
Pardubický 255603 10.3 10
Vysočina 262032 10.5 11
Jihomoravský 573857 23.1 23
Olomoucký 304844 12.3 12
Zlínský 295334 11.9 12
Moravskoslezský 552620 22.2 22
Celkem 4969984
200

Zaokrouhlování je taková malá kulišárna. Zaokrouhluje se od kraje s nejmenším počtem platných hlasů, což byl v roce 2013 kraj Karlovarský, 4,9. Zpočátku se zaokrouhluje směrem dolů a zbylé mandáty jsou přiřazeny stranám s vyšším desetinným číslem.

Nyní dochází na lámání chleba, resp. na rozpočítání mandátů mezi strany, což se děje opět na rovině krajů. A teď přijde ta legranda! Ve hře jsou jen strany, které získaly alespoň 5% z celkových platných hlasů na celorepublikové úrovni! Např. Zelení získali v roce 2013 v Praze 6,45% hlasů, ale celorepublikově jen 3,19%, takže smůla, do sněmovny se nepodívali.


Samotné rozpočítání mandátů je vůbec největší kulišárna. Jde o D'Hondtovu metodu. Výpočet se provádí dělením platných hlasů na základě podílového pořadí, ve kterém se strana v kraji umístila. Hodně jednoduše řečeno. Jak se to přesně počítá, se podívejte na výše zmíněný idnes nebo wiki. Takhle vypadalo rozdělení mandátů (křesel) v roce 2013 v Praze:



Strana Počet hlasů Podíly Pořadí přiděleného mandátu Mandáty
TOP 09 135100 135100 : 1 = 135100 1. 7
135100 : 2 = 67550 5.
135100 : 3 = 45033 8.
135100 : 4 = 33775 12.
135100 : 5 = 27020 15.
135100 : 6 = 22516 19.
135100 : 7 = 19300 22.
ANO 2011 96564 96564 : 1 = 96564 2. 5
96564 : 2 = 48282 7.
96564 : 3 = 32188 11.
96564 : 4 = 24141 17.
96564 : 5 = 19313 21.
ČSSD 82668 82668 : 1 = 82668 3. 4
82668 : 2 = 41334 9.
82668 : 3 = 27556 14.
82668 : 4 = 20667 20.
ODS 70378 70378 : 1 = 70378 4. 4
70378 : 2 = 35189 10.
70378 : 3 = 23459 18.
70378 : 4 = 17595 24.
KSČM 49975 49975 : 1 = 49975 6. 2
49975 : 2 = 24988 16.
KDU-ČSL 32051 32051 : 1 = 32051 13. 1
Úsvit 18758 18758 : 1 = 18758 23. 1





Křesel z kraje Praha celkem


24

Hezké, že? Na stejném principu se přepočítávají i ostatní kraje. Zajímavostí je teoretická možnost situace, kdy v kraji vyhraje strana, která ale na celorepublikových 5% nedosáhne a tím pádem má smůlu.


Vraťme se nyní zpět na ty tzv. ztracené hlasy. V roce 2013 bylo odevzdáno 625031 platných hlasů stranám, které se nedostaly nad magickou hranici 5%, což je 12,5% z celkových platných hlasů. Co by stalo, kdyby tyto hlasy skutečně propadly a nebyly by započítány do republikového mandátového čísla, které by v tom případě bylo 21725? To by opět záviselo na krajských výsledcích. Nezamávalo by to s přidělenými mandáty pro strany, ale pro kraje. A... no... zamávat je trochu silné slovo.


Kdyby např. v roce 2013 v Praze získaly hlasy pouze strany, které celorepublikově nedosáhly 5%, nedostala by Praha do sněmovny žádný mandát. Těch 24 křesel by bylo rozprostřeno mezi ostatní kraje. Takže nejde o to, kolik tzv. "propadlých" hlasů celorepublikově je, ale kolik má kraj platných hlasů a jaké strany v tom kraji vyhrály, resp. se dostaly přes celorepublikových 5%.


Není v žádném případě pravda, že tzv. "propadlé" hlasy pomůžou nejvíce vítězné straně na celorepublikové úrovni. Kdyby např. v roce 2013 šli v Praze všichni oprávnění voliči (921 819 lidí!) volit, měla by Praha ve sněmovně 35 křesel a nejvíce by to pomohlo straně TOP 09, která byla dle celorepublikového výsledku až na 4. místě s 11,99%.


Poučení:


Sledujte preference stran ve svém kraji, nikoliv na celorepublikové úrovni. Pokud si jste jistí tím, že ve vašem kraji vyhraje strana, která vám způsobuje dávicí reflex, doporučuji k volbám jít a volit pokud možno stranu, která má v celorepublikovém měřítku šanci přesáhnout 5%... a nezpůsobuje vám dávicí nebo jiný nepříjemný reflex. ;)


Pokud by ve vašem kraji měla nejvyšší preference strana, která vám nevadí, ale chcete volit dle svědomí menší stranu, směle do toho! Váš hlas ("propadne-li") po sečtení pomůže vítězným stranám ve vašem kraji, nikoliv na celorepublikové úrovni.


Mějte ale na paměti, že tzv. "propadlé" hlasy pomáhají v kraji všem stranám, které celorepublikově přesáhly 5%, zvláště je-li rozdíl mezi hlasy malý.


Na druhou stranu volby jsou jedna velká neznámá, preference a předvolební průzkumy je věc jedna, výsledky věc druhá, takže tady je každá rada drahá a navíc nemusí být správná. Je pravda, že krajské volby 2016 mohou být teoreticky vodítkem.


Závěrem, co jsem tímto chtěl sdělit: Pokud narazíte na někoho, kdo trpí syndromem propadlého hlasu ("Volit nejdu! Moje strana stejně nevyhraje a můj propadlej hlas pak daj tomu, co vyhraje!"), pošlete mu odkaz na tento článek.


Ve zkratce: Propadlý hlas neexistuje. Je to něco jako piccolo. ;) Pokud odevzdáte platný hlas, bude v rámci vašeho kraje započítán při rozdělování mandátů, i kdyby jste byli jediným voličem vámi volené strany.

Wednesday 27 September 2017

Co posloucháš? To neznáš.

Když se nad tím zamyslím, tak já byl vlastně arogantní namyšlenej hipster ještě před tím, než to bylo cool. V druhé polovině 90. let, s příchodem internetu, jsem začal objevovat hudební tělesa většině neznámá, ale přesto mému uchu lahodící. Takže krátce pro mém připojení k internetu jsem nasosal hudbu, kterou nikdo v mém blízkém okolí neznal, přestože v globálním měřítku šlo o docela zaběhnuté stálice. Umírnění namyšlenci na dotaz "Co posloucháš?" odpovídali opatrně "XY, ale jsou zatím docela neznámí," nebo "XY, ale moc to v rádiích nehrajou", zato já byl kurva jistá v kramflecích a rovnou jsem odpovídal "To neznáš!" aniž bych odpověděl, koho že to vlastně poslouchám. Mainstreamoví neadtrálci se většinou nenechali odbýt a když jsem tedy prozradil, pro koho jsou mé vytříbené slechy určeny, tak vždycky beztak odpověděli "Hm, to fakt neznam."

Dnes to máme my, hardcore namyšlenci, mnohem těžší. Na internetu jsou všichni, takže všechno je všem hned po ruce. S odpovědí "To neznáš!"si dnes už nezahrávám, spíše jsem přešel do incognito módu a odpovídám "Většinou úchylárny". Ač nemám rád škatulkování hudebních stylů, v tomto článku nakousnu hudebníky, kteří by se dali zařadit do kategorie doom/psycho/death folk, blues trash & psychedelic. :) Vybíral jsem skupiny, které si jsou tak nějak podobní, třeba takové Genocide Organ se vymykají všemu a ty si nechám na jindy. Nuže, na všech níže zmíněných aktuálně těžce ujíždím.



The Peculiar Pretzelmen

Bereme to odshora. "Podivní preclíkáři". Složení s tak zajímavým jménem musí samozřejmě hrát něco zajímavého. A taky že ano! Toto živelné duo na svém bandcamp účtu uvádí voodoo blues death stomp coby hudební styl. Výstižnější to asi být ani nemůže. Většina jejich věcí zní jak opilý Tom Waits na tuně steroidů. Základnu mají v Los Angeles, tvorbu vydávají samozřejmě samonákladem a mimo svůj kontinent ještě nekoncertovali. Při poslechu Pretzelmenů mám jen jeden malý problém - nedokážu zůstat bez pohybu, i to nepatrné podupávání nohou nelze ukočírovat.



The Builders and the Butchers

Stavitelé a řezníci. Kapela na tomto seznamu asi neprovařenější (rozuměj s velkou posluchačskou základnou). Folkaři z amerického Portlandu vydávají poměrně pravidelně alba i na vinylech a některé raritky se už prodávají i za docela vysoký peníz. Zajímavostí je, že mají dva bubeníky a hodně dlouho se vyhýbali zesilovačům a mikrofónům, což byl pozůstatek z jejich začátků, kdy hráli prostě na ulici, ostatně viz ukázka, kde frontman Ryan Sollee neřve do mikráku:



Lord Buffalo

Byl jsem velice překvapen, že jsem této povedené kapele hrající (jak sami sebe nazývají) mud (bahno) folk musel sám založit profil na sběratelsko-hudebním serveru discogs.com. Lord Buffalo pochází z texaského Austinu a letos 17. listopadu vydají vůbec první LP. Do té doby vydávali přes bandcamp singly a EPčka. Následující video mě utvrdilo v tom, že tahle individua musím vidět živě. Když jsem si od nich koupil první singl desku, tak mi tam připsali vzkaz, že se snad někdy ukážou v Evropě. Tak snad...




Sons Of Perdition

To je ten zasmušilý týpek na černém pozadí uprostřed té úvodní koláže. Přestože název je v plurálu, neboli "Synové zkázy", v podstatě jediným stálým členem je Zebulon Whatley, opět z Austinu, stát Texas. Často se motá kolem mnohem známější kapely Those Poor Bastards a spolupracoval na úspěšném krátkém animáku The Blackwater Gospel. Ač je tvorba Sons of Perdition temnější než nejčernější tma, frontman Zebulon na svém FB profilu vypadá jako poměrně vysmáté číslo. Temné kousky z prvního alba The Kingdom is on Fire mi hrály hodně často na cestě z práce (z bůhvíjakého důvodu) a song Psalm of Nod (byť cover) byla má pravidelná ranní hymna během manželčina pobytu v porodnici (opět nechápu proč). ;)



Graveyard Train

A z Ameriky se tentokrát přesouváme na druhý konec světa do Austrálie, kde se nachází taková pohřebácká kapela s velice chytlavými tóny i texty. Po Builders and the Butchers asi druhé nejznámější uskupení na tomto výčtu. Velká škoda, že od roku 2014 nevydali nic nového a poslední živé vystoupení proběhlo v roce 2015. Co jsem se dočetl na internetu, členové musí živit rodiny a na hudební křepčení asi nezbývá moc času. Snad to je jen dočasná přestávka, protože podobných kapel není nikdy dost.



Gun Mother

Bostonské duo je sice (relativně) nové, ale příznivci zaniklého tělesa Reverend Glasseye mají důvod k radosti, protože Gun Mother je pokračujícím projektem Adama "Glasseye" Beckleyho. Reverend Glasseye byla nejčastěji hraná hudba na mém cyklistickém dojíždění do práce (velice doporučuji poslední album One Year Lost At Sea). Před několika dny vydala "Matka zbraň" na bandcampu svou první desku These Golden Threads.



Reverend Beat-Man

Když už jsme u tě reverendů, tak se přesuňme do úchylného Švýcarska, domova "one-man-band" šílence Reverenda Beat-Mana. Když už opravdu nevím kam a mozek se permanentně snaží přepnout do režimu "dementóza", přichází na scénu tento vymítač ďábla. Inu není Švýcarsko jako Švýcarsko. ;)



Core Belief

Já vím, já vím, já s těma rakovnickejma holkama otravuju, kde můžu, ale když ony jsou fakt dobrý! Když jsem je na Povaleči v roce 2015 slyšel poprvé, byl jsem okamžitě uhranut a při skladbě Arlette jsem se udělal ušima. Absolutní ušní orgasmsus. Protože Arlette nemají na Youtube (vidíte, jak moc okrajová záležitost to je? ;)) házím sem odkaz na jejich Bandcamp stránku, kde Core Belief můžete podpořit zakoupením jejich prvního EP. A když už nic, tak hej, v rámci vlastenectví je třeba podobné projekty podporovat!


***

Takže ano, kdyby se na nějakém festivalu sešla alespoň polovina výše zmíněných hudebníků, měl bych z toho hodně dlouho trvající svátek.

K podobným článkům by se možná na zakončení hodilo to klasické "A co posloucháte vy?", ale mě, true-ultra-super-hyper-deep-hardcore-neo-incognito-hipstera to vůbec nezajímá. B-)

Takže spíš: "Nemáte zač."