Wednesday 28 August 2013

Svoboda

Svoboda je hezká věc, škoda, že neexistuje...

Většina politických věznů, obětí koncentračních táborů nebo otroků by mě teď vytahala za vlasy. Problém spočívá v nedostatečné definici slova "svoboda". Mohli bychom laborovat s termíny "svoboda", "svobodná vůle" a "možnost volby", nicméně všechny termíny jsou navzájem propojeny. Já toto dilema vyřeším rozdělením svobody na svobodu fyzickou (jsem volný a nejsem ve vězení) a svobodu duševní (mohu se svobodně rozhodnout, co budu dělat). Jenže mohu se opravdu svobodně rozhodnout, co budu dělat? Ve filosofii se častokrát setkáváme s definicí, ve které je určení svobody závislé nejen na jedinci, ale také na vztahu jedince k druhému, resp druhým, viz např. Kantův kategorický imperativ. Aneb jde o pokusy definovat svobodu v rámci společnosti. Totální duševní svoboda ale prakticky neexistuje. Tato svoboda paradoxně neguje samu sebe, neboť člověk je omezený tvor. Je smrtelný, jeho čas bytí je omezen, je ovládán hormony, musí příjimat potravu, musí dýchat. Pokud by byl člověk nesmrtelná bytost, absolutně nezávislá na svém okolí, včetně nezávislosti na interakci se svým vlastním druhem, pozbyl by pojem svoboda na významu, neboť tento absolutní člověk by pozbyl všech potřeb. Netřeba jíst, dýchat, starat se o svou existenci a netřeba socializace. Nekonečná svoboda by znamenala nekonečnou marnost. Jsou to lidské potřeby a touhy, díky kterým si člověk definoval pojem svoboda. Je to nedosažitelná utopie, jejíž realizace by zničila sebe samu.

Pokud se ale budeme držet při zemi a budeme se pohybovat v rámci běžné společnosti, tak nutně narazíme na následující body, které dokazují, že z oné duševní svobody máme možnost si ukousnout jen velice nepatrný kousek.

  • Nemáme možnost si vybrat rodiče a příbuzné
Své tzv. "nejbližší" si nevybíráme. Rodina má sice prý držet pospolu, ale pokud se rodinný kruh udržuje jen na základě hesla "rodina má držet spolu", může dojít k bizarnímu společenství, které je tímto heslem násilně udržované, zvláště pokud se mezi rodinnými členy objeví propastné rozdíly charakteru a/nebo nedostatek tolerance, empatie a poruzumnění. Ano, máme možnost rodinu v dospělosti opustit, ale psychická stopa je bohužel většinou nesmazatelná.

Rodinná sešlost nemusí být vždy takto idylická

  • Nemáme možnost si vybrat mateřskou a základní školu
Teoreticky máme možnost si vybrat základní školu, prakticky to ale z 99% závisí na rodičích, resp. na těch, kteří jsou za nás zodpovědní. Ono vůbec do 18. roku života je to se svobodou tak nějak na štíru. Ale zpět do základky. Nemáme nejmenší šanci si vybrat třídní kolektiv. Samozřejmě tento kolektiv lze po nějakém čase na základě dožadování se u rodičů a/nebo učitelů změnit, ale poté opět nemáme možnost si vybírat, jaké spolužáky chceme. Hodí nás do třídy plné neznámých lidí a děj se vůle boží. Přitom třídní kolektiv základní školy prakticky dotváří lidskou osobnost, neboť zde malý člověk tráví podstatnou většinu svého dětství. Zde se hraje o všechno. A jedinec zde většinou nemá možnost volby.

Škola, základ života

  • Nemáme možnost si vybrat náboženství
Díky bohu za mé ateistické rodiče! :) Tento bod se částečně týká prvního bodu. Pokud se narodíte do ortodoxně židovské rodiny, tak si v dětství budete horko těžko prosazovat, že chcete být křesťanem. A vlastně nejen v dětství. Náboženství je v podstatě berlička, jak se vypořádat se svou vlastní smrtelností a nejistotou samotného bytí. Ale i zde jste opět odkázáni na místo vašeho bydliště, resp. narození, resp. na to, kdo jsou vaši rodiče. Ano, v dospělosti máte v tomto směru možnost volby, ale stejně jako školní kolektiv, náboženská výchova dotváří lidský charakter, ať už v tom dobrém nebo špatném slova smyslu.

Pochod radikálních pastafariánů

  • Nemáme možnost si vybrat vlastní sousedy
Ani tak malicherná věc, jako jsou sousedé, nezávisí na našem rozhodnutí. Pokud se staří dobří sousedé rozhodnou odstěhovat a byt/dům prodat, máte smůlu. Nové sousedy si prostě nevyberete. A pokud budou noví sousedi idioti, dostane váš život nový (nepříjemný) rozměr.

Soužití s některými sousedy bývá těžké

  • Nemáte možnost si vybrat kolektiv v zaměstnání
Většinou. Nestává se moc často, že se při výběrovém řízení setkáte i s celým týmem. A i kdyby jste si pracovní místo skutečně vybrali na základě kolektivu, pak viz předchozí bod. Vliv na výběr nových spolupracovníků teoreticky máte, ale rozhodně nejde o obecné pravidlo. Řadový zaměstnanec má prostě smůlu a svůj kolektiv si nevybírá. Můžete si sice zvolit dráhu živnostníka, ale k tomu je třeba dávka znalostí, umu z oboru a trpělivosti při vyplňování daní z příjmu. Jenže pokud se narodíte do sotva gramotné rodiny, tak máte startovací dráhu posetou hlínou, smetím a metrovými výmoly, jinak viz první dva body.

Sluníčkový pracovní kolektiv není zdaleka samozřejmostí

  • Nemáme možnosti si nevybrat fyzické omezení
Pokud se narodíte bez nohou, máte smůlu, běžec z vás nebude. Pokud se narodíte slepí, máte smůlu, pilot z vás nebude. Pokud se narodíte se špatnou štítnou žlázou, máte smůlu, modelka z vás nebude. Pokud se narodíte s poruchou růstu, máte smůlu, basketbalista z vás nebude. Pokud se narodíte s downovým syndromem... no, v tomto případě těch možností moc není. Zacházím sice do extrémů, ale to, jak si moc v životě budeme moci "svobodně" vybírat, záleží na tom, s "čím" se narodíme.

...

  • Máme možnost si (ne)vybrat životního partnera
Abych to zakončil trochu pozitivně, tak podle mě je volba partnera skutečně to jediné (pokud má člověk štěstí a nenarodí se v nějaké demagogické zemi, nebo pokud nemá smůlu v prvním a třetím bodě), kdy má člověk naprosto svobodnou volbu. Když samozřejmě pominu takové věci, jako problémy homosexuálů v omezených společnostech, nebo neukojitelný pud po kráse (což je ale problém jednotlivce), tak všichni mají dostatečně svobodnou možnost si vybrat člověka, se kterým se vydají šlapat svět. ;) Je to ten jeden nepatrný kousek oné duševní svobody, který by si měl každý náležitě nechat projít hlavou a následně vychutnat každým douškem, protože většinu ostatních životních záležitostí si zkrátka nevybereme. Ou, ta závorka s předponou ne u slova "vybrat" je tam schválně, neboť není nic špatného na volbě být sám... pokud tedy ta volba není zapříčiněna čímsi z např. předchozího bodu...

Wednesday 7 August 2013

Podporuji NSA a projekt PRISM!

Nerad píšu o aktuálních tématech, které právě vládnou ve sdělovacích prostředcích, protože to, co je aktuální dnes, nebude mít za rok cenu ohlodané kosti, po které ani pes neštěkne. Ale tentokrát udělám výjimku, protože téma "šmírování" a vzdorování proti "systému" bude aktuální nejen za rok.

Na twitteru jsem v podstatě z legrace napsal, že dnes je IN být mimo dav a tím pádem podporuji NSA, že internet by měl být monitorován, neboť je beztak plný hloupých hovad. Pak se mi to ale uhnízdilo v hlavě, začalo to šrotovat a rozhodl jsem se o tom trochu rozepsat.

Preambule: Radikalismus na principu zjednodušování černá/bílá zadupává racionální uvažování, které je nezbytné ke zdravému a smysluplnému pohledu na svět, životnímu rozhodování, utváření názorů, jakožto jejich sdílení ostatním jedincům nebo skupinám.

Pro hloupá hovada: Svět není černobílý!

Svět se totiž opět rozdělil na dvě skupiny. Prosnowdenovci a protisnowdenovci.

Předně doufám, že Edwarda Snowdena nechytí. Tentokrát bez legrace. Z pohledu neAmeričana mi přijde zvrácené, aby někdo dostal doživotí za to, že světu zpřístupnil něco, co většina už vlastně věděla, resp. tušila. Na druhou stranu z pohledu americké vlády, v tomto případě tedy z pohledu NSA, se Eda Snowden skutečně dopustil přestupku, protože mlčenlivost zajisté podepsal. Je to stejné, jako kdyby zaměstnavatel cukrářství podepsal mlčenlivost a druhý den by do světa vyřvával recepty svého chlebodárce. Přitažené za vlasy, ale princip je podobný. Některé kauzy v americké justici jsou rozumu prosty, takže nelze čekat soudní proces, ve kterém by byl Snowden souzen střízlivým rozumem, proto doufám, že se Snowden americkému procesu vyhne. I když si myslím, že CIA ho dříve či později stejně dopadne...


Černobílý Snowden

Na celé kauze mě ale dojímají dvě věci. Zveličování internetu a lidská nečinnost.

Internet. Médium, bez kterého si mnozí nedokáží svět představit. Podle mě se na internet začalo nahlížet s přílišnou důležitostí. Přitom nejde o komoditu, kterou by člověk nutně potřeboval k životu. Nebezpečí tkví ale v tom, že se k tomu lidstvo tímto tempem jednou dopracuje! Představte si, že nebudete moci získat zaměstnání, nebude-li mít e-mailovou adresu. Představte si, že nebudete moci vyplnit daňové přiznání bez internetu. Představte si, že volby se budou konat JEN na internetu. Nejenže internet stojí na vratkých nohách (silnější bouřka a máte po příjmu), ale jde o médium, které je snadněji nabouratelné, než si většina myslí. Od roku 1999, kdy jsem se na internet připojil, jsem prošel kus internetové cesty. Hacknul jsem e-mailový účet, naboural se do cizí zabezpečené wifi sítě, rozlousknul jsem administrátorské heslo. A zároveň jsem se setkal s útokem na své stránky, zjistil jsem, jak fungují poštovní SPAMboti (a sám si to i vyzkoušel). Zkrátka a dobře jsem zjistil, že na internetu platí dvě pravidla:

- Kdo se jednou dostane na internet, je ztracen. ...tedy vlastně, naopak, bude vždy na internetu nalezen.
- Internet je příliš snadno nabouratelný na to, aby se z něj dělala životně důležitá komodita.

Rozhořčení uživatelů facebooku je obzvláště dojemné. Pokud vám sledování facebooku vadí, proč jej tedy vlastně používáte? Že je to dobrá sociální síť? Není. Tečka. Když pominu to, že socializace je mnohem zábavnější v realitě, tak přesto je na internetu tuna zajímavějších a lepších sociálních sítí, kde se může člověk realizovat. Sdílet na facebooku své myšlenky, fotky a videa je jako křičet z okna na ulici a pak být dotčen z toho, že vás někdo přes ulici špehuje.


Gangsta Britton
Z druhého úhlu pohledu musím opět vypíchnout alarmující demenci americké vlády a jejich orgánů. Jarvis Britton kroutí rok ve vězení za to, že na twitteru opakovaně projevoval záminku zabít prezidenta Baracka Obamu. Ano, je pochopitlné, že výhružky nejmocnějšímu muži planety se nesmí brát na lehkou míru, ale pokud se americká vláda bojí twitterového uživatele s rovným kšiltem, který se fotí v zrcadle (no duckface included though), tak pak je něco špatně. Člověk by z toho mohl vyvodit, že americká vláda si ochranou prezidenta není zas tak jista, nebo je to examplární výhružka, aby si uživatelé internetu nedělali srandu, resp. aby dvakrát promysleli to, s čím na internet půjdou. A to mě docela děsí. To je přesně to, o čem jsem psal. Z internetu se začíná klubat něco "důležitého". Má drahá žena by se mi asi vysmála, protože mě zná jako typického "interneťana", který všemožnými sociálními sítěmi žije, ale mě se jen stýská po době, kdy byl internet doménou úzké skupiny lidí. Pravda rok 1999 byl rozhodně něco jiného než rok 1995, ale i v roce 1999 vypadal nejen český internet naprosto jinak, než jak vypadá dnes. Tehdy člověk potřeboval alespoň minimální technické znalosti k tomu, aby se na internet připojil. Dnes to zvládne šimpanz. Ano, jsem na internetu stále, nevypnu to. Protože stále považuji internet za zajímavý vynález. Jenže dnes je přeinternetováno. Jde o další masmédium, které je dnes zahlceno nerozumem, agitací, propagandou a politickými diskuzemi, které nevedou nikam, kromě vzájemné (a hromadné) nesnášenlivosti. Bohužel z toho není cesta ven. I díky tak převratnému vynálezu, jakým byl knihtisk, tu máme nečitelné braky a agitační slátaniny, kvůli kterým se lidé nenávidí a vraždí, viz Mein Kampf.

Druhou dojemností je lidská nečinnost. Lezu teď na tenký led, neboť sám za sebe nemohu potvrdit, že bych nepil víno, přestože se chystám kázat vodu. Zůstaňme u onoho Mein Kampfu. Mnozí se podivují, proč ty davy Židů v koncentračních táborech poslušně nakráčely do plynu, přestože věděly, že jdou na smrt. Vždyť jich přeci bylo nepoměrně více, než jejich věznitelů, ne? Jak je možné, že 5 lidí se samopalem v ruce ovládne neozbrojených 100 lidí? Čísla jsem si vycucal z prstu, v koncentračních táborech byl poměr sil patrně jiný, ale v principu na tom nesejde. Rozběhnout se proti muži se samopalem znamená jistou smrt. Pochod do plynových sprch stále skýtá jakousi naději. Že možná budu zachráněn. Že se možná sonderkomandu můj osud zželí. Že možná zrovna přijde záchrana od spojenců. Nebo že možná prostě zrovna dojde plyn a získáme trochu času. Ale vyrazit proti stráži se samopalem? Si asi upad, ne? A přesto kdyby se ona početnější skupina proti uzurpátorovi vzepřela, měla by větší naději na přežití, než jen čekat, jestli nepřijde pomoc z venčí. A nemusíme zůstávát v koncentračním táboře. Šikanu ve škole nepraktikuje většina třídy. Je to pár výrostků, kterých se všichni ostatní bojí. Ale kdyby se ti všichni ostatní proti těm dvoum třem prevítům postavili, bylo by po problému. Jenže ono to tak prostě nefunguje. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Nehas, co tě nepálí. Stůj vždy stranou. Do ničeho se nepleť. Nevšímej si jich.

Noam Chomsky okupuje!
Jde o analogii k tomu, jak se obyvatelstvo má ke svým vládám. Všichni moc dobře vědí, že politici jsou zkorumpovaní. Že státní zakázky jsou podmáznuté. Všem je jasné, že to 1% nejmocnějších skutečně vládne, k tomu žádných konspiračních teorií není třeba. Díky wikileaks se všichni dověděli, že Sadam Husein nejenže žádné zbraně hromadného ničení neměl, ale že americké tajné služby věděly, že nic takového nemá a přesto to byl hlavní argument pro útok na Irák. Nyní všichni vědí, že je americké tajné služby šmírují přes facebook, google, twitter atp. A představte si, že by uniklo (čistě hypoteticky) spiknutí stojící za útoky z 11.9.2001 na světové obchodní centrum. Co by se stalo? To samé, co v těch předchozích příkladech. Vůbec nic. Occupy bylo sympatické hnutí a podporovali jej takové kapacity, jako např. Noam Chomsky, ale změnilo to něco? Ne. Nic. Ono jaksi postavit stany před Wall Street nestačí. Zvláště pokud tak učiní méně než 1% z těch uváděných 99%. Jednoduché řešení, jak z toho ven, nemám. Jediným východiskem je vzdělanost obyvatelstva a aktivní zájem o politické dění na základě rozumu a ne pouze emocí.

A podporuji tedy NSA a jejich tajný projekt PRISM? Myslím, že ne. Titulek tohoto příspěvku jsem zvolil spíše za účelem provokace, přestože nejsem absolutním odpůrcem monitoringu. Ale více než sledování facebooku a jiných sociálních sítí mě znepokojuje zvyšování občanské závislosti na internetu. Ne tak moc z důvodu sledování tajnými službami, jako spíše z důvodu vratkých nohou, na kterých internet stojí. Tajné služby šmírovaly, šmírují a šmírovat budou a šmírovaní s tím nic neudělají.

Nebo ano? Změnilo se něco? Zastavili křiklouni PRISM?

Ne.

Logout.