Původně jsem chtěl toto téma natáhnout na celé umělecké spektrum, ale trochu jsem se do toho zamotal, takže zůstaneme u hudby. A teď nemám na mysli tu skutečnou hudbu, kterou se umělci musí od svých dětských let učit, nejde ani o skladatelské umění, díky kterému máme něco jako je vážná hudba. Nemám na mysli ani jazz, experimentální tvorbu nebo chorálový sbor. Jde mi o ty sračky, které se hrají v rádiích, televizích a internetových kanálech. Jde mi o nesmyslný paradox živobytí z tzv. populární hudby. A nemám na mysli pouze tu změť zvuků, kterou rozhlasy hlavního proudu hrají tisíckrát denně. Mám na mysli všechny, kteří "dělají" muziku proto, aby zbohatli, případně si zařídili trvalý finanční příjem dostatečný pro život v blahobytu. Střílet budu taktéž (a vlastně převážně) do nahrávacích společností.
V pravěkých dobách (před internetem;) to měli hudební skupiny a muzikanti těžší. Nejenže by se bez nahrávacích společností nedostali do širšího podvědomí, ale hlavně to měli sakra těžké v případech, kdy chtěli nahrát svou tvorbu na nějaké přenosné médium, jako je vinyl nebo magnetofonová páska. Nejenže to bylo nákladné, ale bez reklamy v rozhlase a prodeje nahrávek v obchodech toho zkrátka moc neprodali.
Když bychom šli ještě dál, do časů, kdy byl vynález hudební nahrávky ještě budoucností, tak zde si nikdo bez řádného hudebního vzdělání ani neškrtl. Pravda hudební skupiny a potulní muzikanti samozřejmě existovali, ale tito světáci žili ze dne na den z toho, co si vydělali o večerech na zábavách, případně během dne na ulicích. Chtěl-li se někdo tehdá živit hudbou do té míry, aby se měl dobře a nemusel fungovat v režimu z ruky do úst, musel mít buď štěstí, kdy jej rodiče od dětských let posadili před noty, nebo si své umění musel zkrátka vydřít. Kdo tehdy dělal hudbu, dělal to celým srdcem. A byl-li jeho hudební výtvor mizerné kvality, musel s tím přestat a najít si jinou obživu.
Na druhou stranu dnes...
Dnes, paradoxně v době, kdy nahrát svou hudební tvorbu je v podstatě maličkost, se nahrávací společnosti topí v penězích a většina "hudebníků" ve službách nahrávacích společnosti produkuje cosi, co nemá s hudbou nic společného. Díky internetu není nic jednoduššího než nahrát svou tvorbu a sdílet ji na sociálních sítích, jako je youtube, facebook, myspace atp. Bohužel to jen potvrzuje, že většina lidí je duchem mdlá, neboť díky internetu, který je dnes dostupný prakticky všem (ok, sorry, Severní Koreo), se ukazuje, že nejvíce oblíbené jsou zvrácenosti typu Justin Bieber nebo Gangnam Style. Na druhou stranu lidé objevují hudebníky, kteří ve své době příliš popularity nezažili. Takový syndrom Vincenta van Gogha, který během svého života také prodal pouze jednu svou malbu. Díky webu lidé začínají objevovat tehdy pouhým okem nezřetelné hvězdy jako byl Townes van Zandt, Nick Drake, Jackson C. Frank, Lee Moses, kteří se nikdy nedostali do širšího podvědomí a přesto jsou dnes považovány za legendy.
Zpět k nahrávacím společnostem. Na počátku 50. let 20. století si nahrávací společnosti všimli potenciálu ječících puberťaček na rock'n'rollových koncertech a hudební průmysl tím byl raketovou rychlostí vystřelen do výše showbusinessu s lahodnou modlou dollarových lázní. Ale nebylo to nic proti ničemu! Nahrávací společnosti zásobovali své posluchače hudební potravou a vše vypadalo celkem idylicky. Pravda s rostoucím počtem hudebních skupin, zpěváků a zpěvaček se roztrhl pytel i s tělesy, které vsázely spíše na zjev, životní styl tzv. "rockové hvězdy", zkrátka na cokoliv jiného, jen ne na dobrou hudbu. Ale to k široce rozvětvenému průmyslu patří. Vše šlapalo jako hodinky...
...až do roku 1995. Toho roku spatřil světlo světa první datový soubor s příponou .mp3. Následující roky se díky sílící popularitě tohoto média rozšiřovala obliba sdílení "empétrojek" a největším úderem do slabin nahrávacích společností byl rok 1999, kdy se rozjela sdílecí síť Napster. Získat hudební album nebylo nikdy tak snadné. Přenosné přehrávače a rozšiřování vypalovacích CD mechanik jen umocnily mizérii, kterou hudební společnosti museli podstoupit. Kdyby internet zůstal mimo zorné pole hlavního proudu, dočkali bychom se možná kolapsu většiny těchto společností. Nahrávacím molochům ale došlo, že internet je další meta, kterou je třeba získat. A světe div se, tak se taky stalo.
Kromě honu na "piráty" (což jsou paradoxně ti, kteří hudební nahrávky na síť nahrávají, nikoliv ti, kteří je stahují pro svou potřebu) a naprosto absurdních "autorských" poplatků při koupi digitálních nosičů tato revoluce přesto přinesla něco pozitivního. Spousta hudebníků si uvědomila potencionál internetu a vsadila na vydávání buď svépomocí nebo spolupráci s mikronakladatelstvími.
Nahrávací korporace ale nezahálí a díky jejich lobby vznikají zákony, které nemají s logikou vůbec co dělat. Přijde mi padlé na hlavu, aby práva na dílo vlastnila nahrávací společnost a nikoliv samotný tvůrce. A vrcholem demagogie je postih jedince za sdílení hudební nahrávky již mrtvého tvůrce. Komu přijdou peníze, které utratím za album skupiny Nirvana? Pokud mám svou koupí nahrávky podpořit umělce k další tvorbě, velice rád to udělám. Proč bych měl ale platit nahrávací společnosti za to, že kdysi nakoupila práva na dílo nějakého hudebníka, který je dnes navíc po smrti? A co víc, budu za to dokonce trestně stíhán, když toto dílo budu sdílet přes internet. Je to absurdní výměna rolí. Nahrávací společnosti tu v minulosti byly pro umělce, dnes je tomu naopak.
Když bychom zašli do extrémů, tak nahrávacích společností dnes není třeba. K nahrání desky vám stačí talent, mikrofon a počítač. Zviditelnit se můžete sami, na youtube je publikum čítající miliardy diváků. Bohužel je tento kanál zasyflen šrotem takovým způsobem, že najít perlu v moři sraček bývá velmi obtížné. Takže i dnes, stejně jako před lety, potřebujete vedle talentu ještě štěstí.
