Habovy zápisky z pobytu u našich německých sousedů III.

Před více než dvěma lety jsem napsal předchozí zápisky z pobytu v Německu a ani dnes se nekoná výrazná změna názoru. Německo je stále velice příjemné místo k žití. Ještě než se v tomto díle pokusím ponořit do hlubin Němcovy duše, je třeba poznamenat, že Německo je země různorodá a společenská mentalita mezi severem a jihem je tak odlišná, že by člověk někdy ani nevěřil, že jde o členy společného státu. V následujících řádcích zároveň nechci házet všechny do jednoho pytle. Jde o poznávací znaky převažujícího občanského vzorku v Baden-Württembergu, potažmo Hessenku, Porýní-Falcu, Sársku a koneckonců i Bavorsku.

Čistota a novota nade vše!

"Die saubere Rase" z komediální série Alles Gute nabrala v našich myslích naprosto bizarní nádech, protože Němci v našem okolí jsou čistotou a novotou naprosto posedlí. Historky sousedů, kteří byli peskováni domovnicí, že nevytírají mokrým mopem, nejsou vůbec ojedinělé. Jedna domovnice dokonce natřela trochu zubní pasty pod rohožku, aby poté zkontrolovala, jestli sousedé tím mokrým mopem vytřeli skutečně vše. Při našem hledání většího podnájmu jsme si vyzkoušeli několik prohlídek a na každé bylo několikrát opakováno, že tohle i tamto je nově uděláno, všechno čisté, ale hlavně nové a zrekonstruované. Byt, který po předchozích nájemnících neprošel rekonstrukcí jakoby neměl na německém trhu nemovitostí šanci. Nejpodivnější na tom je, že nejde jen o soukromé domy k bydlení. Například Špýrský dóm (Katedrála Panny Marie a svatého Štěpána) je největší románský kostel na světě. Základní kámen byl položen bez 11 let před 1000 lety v roce 1027 a přesto celá stavba dnes z venku vypadá, jako by byla postavena minulý rok. Což je samozřejmě lepší, než kdyby se to nechalo zchátrat, ale při návštěvě to zanechá takový podivný dojem, ta absence staré patiny je přinejmenším zvláštní.

Špýrský dóm, jako nový!

Houževnatost

Vysoce rozvinutý průmysl vděčí německé houževnatosti dělat věci pořádně a důkladně. Tento zápal pochází z obecného postoje k problému jako takovému. Jde o jeden z největších rozdílů, kterého jsem si mezi Němci a Čechy všiml. Impuls k zamyšlení mi dala konverzace mezi kolegy po firemním závodu motokár, kdy ve vzduchu visela témata vítězství a prohry. Nějakým způsobem jsme se dostali i ke světovým válkám, k čemuž kolega Ulrich podotkl: "No druhou jsme prohráli... a tu první vlastně taky, že jo? Ale to nevadí, my prostě jedem dál." A to je přesně ono! Že budeme zdecimovaní neznamená, že budeme kňourat, ale snažit se znovu postavit na nohy a jet dál. Němec se k problému staví jako k něčemu, co se musí vyřešit. Čech se k problému staví jako k problému, kterého je třeba se nějak zbavit. Západní Německo mělo po druhé světové válce sice štěstí, že se stalo americkým nárazníkem proti sovětskému Rusku, takže přestože šlo o poraženého, stalo se západní Německo velmi brzo evropskou velmocí. Naopak po první světové válce se Německo dostalo na vrchol částečně (paradoxně) díky tvrdým represím z Versailleské smlouvy a po hospodářské krizi v roce 1929 díky silnému vůdci. Mimochodem zde bych se ještě pozastavil, Hitlerova národně socialistická německá dělnická strana do roku 1929 ztrácela na síle. V květnu 1924 získala strana 6,5% hlasů, v květnu 1928 dokonce pouhých 2,6%. Po krachu na burze v roce 1929 se situace rapidně změnila a jen to potvrzuje mou teorii, že frustrace dělá z lidí zvířata, neboť v září 1930 získala NSDAP ve volbách 18,3% a v roce 1932 již 37,2%. Děsím se toho, co by se stalo, kdyby podobná hospodářská krize padla na svět nyní. Německá houževnatost a důkladnost se tedy může projevovat i značně negativně, viz konečná řešení v koncentračních táborech, nebo tajná služba STASI ve východním Německu - pro ilustraci vřele doporučuji německý film Životy těch druhých.

Auto - člen rodiny

Bez nadsázky, auto je pro běžného Němce členem rodiny. V den vyzvednutí svého služebního auta byla naplánována poměrně důležitá pracovní schůzka, takže účast povinná. Nicméně když jsem se zmínil, že jsem v ten samý den měl naplánované vyzvednutí auta, šéf se vyděsil, jakoby šlo o narození dítěte a že jsem samozřejmě uvolněn. Mimochodem vyzvednutí Mercedesu v Raststattu se odehrávalo v Jiříkově vidění, ve kterém jsou všichni sjetí velmi silnou drogou štěstí. Během předání jsem byl s autem dokonce vyfocen na památku a při opouštění výdejní haly na mě mávali hned tři pracovníci se smíchem od ucha k uchu a celé to působilo tak snovým a nereálným dojmem, že jsem po pár metrech musel zastavit a uklidnit se prohlášením "Co tohle kurva bylo?!". Následující den v práci se u mě zastavovali VŠICHNI známí kolegové a ptali se na novorozené auto. Jak jezdí, co umí, jestli už mluví atp.

Někteří Němci své auto myjí každý týden. Někteří si dávají tak záležet, že některé partie leští papírovými ubrousky. Hlavně aby to stále vypadalo jako nové, viz první odstavec. I sebemenší škrábnutí znamená totální katastrofu a dovedu si představit, že spousta Němců si je schopna ze svých škrábanců na autě vypěstoval depresi. Kdysi dávno, když jsem ještě neměl řidičák, jsme jeli s mámou nakupovat do Regensburgu. Při vyjíždění z parkovacího místa jsme se při couvání ťukli s bílým BMW, které utrpělo škodu v podobě asi centimetrového malého a sotva viditelného šrámu na zadním blatníku. Majitel měl záchvat a byl vzteky bez sebe. Kdyby měl u sebe zbraň, tak nás asi zastřelí. Kvůli škrábanci, jehož konečné řešení spočívalo beztak jen v hlubším vyleštění, jsme si museli vyměnit informace kolem povinného ručení. Pokud si dobře pamatuji, tak pojišťovna se pak stejně neozvala. Majitel bílého BMW se asi cestou domů uklidnil a škrábanec vyleštil.

Auto je navíc v Německu sociální status. Nechcete-li si se sousedy kazit vztahy, dbejte na to, čím budete vedle jejich miláčka parkovat. Opět bez nadsázky. Vedle mého Mercedesu CLA200 stojí naštěstí poměrně nadupané sousedovo černé BMW, takže se na sebe smějeme pořád dál. Slyšel jsem ale historky, nad kterými mrazí. Když jsem ještě pracoval v českém Kauflandu, tak ve vozovém parku byly jen dvě značky: Škoda & Audi. Škodovkami jsme jezdili instalovat servery po republice a Audinami se jezdilo na mezinárodní setkání, případně na školení a meetingy na německou centrálu. A čím vyšší pozice, tím vyšší Áčko. Normálně jsme jezdili A4. Jednou ale můj vedoucí vyhandloval v Praze A6 a když jsem s tím parkovali na parkovišti u německé kauflandí centrály, tak kolemjdoucím německým spolupracovníkům padala huba až na zem. Došlo to až ke stížnosti, jak to, že si česká simulantenbande dovoluje přijet v Audi A6!

Sex, násilí a absence humoru

Další zajímavostí jsou výchovné restrikce v televizních pořadech a filmech. Němci nemají problém vysílat nesimulovaný akt lásky po 22:00 hodině, ale scény zobrazující násilí jsou bez milosti vystříhávány. Televizní vysílání se řídí heslem "ficken statt töten", což je svým způsobem pozitivní, neboť soulož bývá obvykle příjemnější než zabíjení. Jakési neviditelné morální nabádání, že násilí by nemělo být součástí zábavy v jakémkoliv smyslu. Tato cenzura násilí se zároveň mění dle toho, kdy se film v televizi promítá. Např. Terminátor 2 od 20:00 je prost veškerých "ošklivých" scén, ve kterých T1000 propichuje své oběti. Ten samý film puštěný po 22:00 je o něco delší, ale přesto oříznut o nějaké nepříjemnosti.

Tím slovem "absence" jsem to v tom humorném kontextu možná trochu přehnal, ale přijde mi, že většina Němců má smysl pro humor vskutku zakrnělý. Co se u průměrného Němce vždy chytne, jsou oplzlé jednoduché vtipy využívající prostou sexuální zápletku. Ne že by se Němci neuměli smát, ale takový ten sarkastický až cynický pohled na svět (vlastní "hrdému" Čechovi) mi občas chybí. Nejvýrazněji to bylo patrné v mých dvou pracovních telekonferencích jdoucích krátce po sobě. V první byli jen Němci, ve druhé jen Angličané. Tou dobou se nám telekonfereční program často zasekával a robotická paní telekonferenci každých pár sekund přerušovala různými hlášeními "Are you still there?" "Press # to rejoin." "The recording has been stopped" atp. Němci během těchto přerušení jen zmlkli, případně tiše zakleli, ale "jelo se dál" jako by nic. Angličané to komentovali takovým způsobem, že jsem nebyl schopen v komunikaci přes smích pokračovat. Robotické dámě doporučovali tlačítko sebezničení, případně je srovnávali s manželkou toho i onoho kolegy.

Tvrdá a účinná výchova společnosti

Německá společnost si z druhé světové války odnesla dvě věci: Zajistit, aby se němečtí občané na tak šikmou plochu už nikdy nedostali. A propagandu coby nástroj pro dosažení této výchovy. Německá vláda do německých občanů pumpovala a pumpuje toleranci a slušnost vůči druhým takovým způsobem, že nastolení dalšího dílu velké Říše je dnes naprosto nereálné. Přes všechny zmínky o Pegidě a AfD je stále společensky naprosto nepřijatelná jakákoliv zmínka o rasismu. Tato společenská výchova je na rozdíl od Goebelsovo propagandy velice nenápadná, ale zato mnohem účinnější. Tolerance je dětem vštěpována od útlého věku již ve školkách. A je to dobře! Z nenávisti nikdy nic dobrého nevzešlo. Dalším kolečkem ve výchovném mechanismu je společenské odsouzení zlodějů a podvodníků. Běžnému Němci je krádež a podvod tak proti srsti, že lidé provozující tyto nekalosti jsou považováni za naprostou společenskou spodinu. Jeden příklad za všechny: Při odchodu z nákupního centra jsem někde vytrousil peněženku. Následující den ženu na policejní stanici a hlásím ztrátu. Zároveň volám do banky a oznamuji ztrátu platební karty, na což dostanu odpověď, že kartu mi dočasně zablokují a až se najde, že bude na mou žádost opět aktivována. Až se najde? V tu chvíli jsem moc nechápal, co tím myslí. Ale skutečně! Krátce po poledni mi volali z policejní stanice, že jim mou šrajtofli někdo hodil do poštovní schránky. Peněženku jsem si vyzvedl. Její obsah byl nezměněn. Všechny karty na místě a nechyběl ani cent. To bylo krátce po mém nastěhování do Německa. Nechápal jsem. V Čechách mi byla jedna peněženka odcizena (v kanceláři!), druhou jsem nechal ve vlaku. Ani jednu jsem poté v životě neviděl.

A jako závěr malé potvrzení toho, že německá vláda se o výchovu svých občanů stará i na internetu. Následující video se vám v Německu nepřehraje, protože jej německá vláda zatrhla.

Obsah není dostupný ve vaší zemi na základě vládní stížnosti.

A teď filosoficko-sociální dilema, je to správně, že němečtí uživatelé youtubu nemají možnost si toto video (běžným způsobem) přehrát?