Jak přežít zaměstnání

Původně jsem tento článek začal s titulkem práce versus zaměstnání, nicméně koncept jsem mírně přehodnotil, neboť není třeba vršit sračky příliš vysoko jde-li o potenciální riziko, že se tento článek dostane před někoho, kdo by mě měl v budoucnu zaměstnat. Jinými slovy, tímto článkem bych se tak jako tak u pohovoru rozhodně nechlubil.

Zaměstnání je trest za to, že jste se nenarodili v dostatečně bohaté rodině.

Ještě než budu kamenován za to, že jsem nemakačenko, nakousl bych trochu původního nezveřejněného článku. Práce je činnost tvořivá, většinou mysli, tělu a někdy i společnosti prospěšná. Zaměstnání je tu od toho, abychom si vydělali na žvanec, střechu nad hlavou, přičemž je často zaměstnavatelem zaměstnavateli vtloukáno do hlavy, že jde o "práci", viz předchozí věta. Celý koncept této robotárny stojí a padá na základním rozložení společnosti, viz tu: http://habulinec.blogspot.de/2012/12/rozdeleni-spolecnosti.html

Můžete se samozřejmě živit na vlastní pěst, ale na dlouhodobé podnikání potřebujete dvě základní věci: Sílu a znalosti. Bez toho se podnikání dlouhodobě provozovat nedá. A protože lidí, kteří volí pohodlnější zlo, je většina, napadlo mě pár bodů, jak si neznepříjemňovat každodenní působení v zaměstnání.


Pracovní místo není bitevní pole

Ne nadarmo dávám tento bod hned na úvod. Snažte se vyvarovat osobních rozepří mezi ostatními zaměstnanci nebo nedejbože nadřízenými. Držte nervy na uzdě! Že kolega něco zkazil nebo neudělal, neznamená to, že ho seřvu a do budoucna ho budu tepat, případně se vyhýbat kontaktu s ním. Ano, během zaměstnání narazíte na spoustu kokotů, ale při jednání s nimi je třeba se obrnit zenovým klidem. Jednak debila nenapravíš tím, že mu řekneš "debile" a navíc je naprosto zbytečné si znepříjemňovat čas strávený v zaměstnání. Na druhou stranu pokud je celý pracovní kolektiv včetně vedoucího debilní, najděte si jinou práci. Všechno má své meze.


"Nové koště dobře mete"

Znáte to, nastoupíte na nové místo a během zkušební doby se snažíte pracovat na 120%, aby nadřízené náhodou nenapadlo, že pro nové místo nejste vhodní. Tak zvaný status "nového koštěte". Nenasazujte tempo na začátku zaměstnaneckého poměru příliš vysoko. Ne že to budete flákat hned od začátku, ale zběsilé tempo nového koštěte stěží vydržíte delší dobu. Pokud bude rozdíl ve výkonu z prvního a posledního čtvrtletí příliš vysoký, vrchnost si toho všimne a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Snažte si držet tempo malého nového košťátka, které dlouho vydrží.


Zpětná vazba vůči firmě

Pozor! Velmi velmi tenký led! Ve zkušební době si pro jistotu nestěžujte vůbec na nic. Ve velkých firmách probíhá každoročně zaměstnanecká anketa, kde svůj nesouhlas s čímkoliv můžete samozřejmě v rámci klidných možností vyjádřit, ale mimo tyto ankety se mějte velice na pozoru komu a s čím se svěřujete. Pokud narazíte na něco, co se vám nelíbí, zjistěte si nejdříve, je-li možnost to oficiálně a v klidu řešit. Ve výjimečných situacích a tehdy a jen tehdy není-li nadřízený idiot, to můžete zkusit rovnou u svého nadřízeného, nicméně i zde doporučuji to první rok nechat u ledu. Mimochodem jde o jednu z charakteristik nového koštěte.


Řitní alpinismus

Vyvarujte se lézt někomu do prdele. Ve firemním prostředí to vyvolává většinou jen zlou krev. Řitní alpinisty lze rozdělit na dva typy: skřet krčící se za královským křeslem a ambiciózní frikulín, jenž používá řitních otvorů za účelem vlastního povýšení. Skřet většinou povýšen být nechce, je mu dobře v šeru královského křesla a titul šedé eminence mu vyhovuje. Často reptá kolem, co by udělal lépe, ale manažerské pozice se děsí jako čert kříže. Ambiciózní frikulín bývá často skutečnou pohromou pro firemní kolektiv, neboť za svým manažerským postem leze nejen análními útrobami, ale zároveň mu není cizí po ostatních šlapat a házet na ně hovna, která s řitním alpinismem neodmyslitelně souvisí. Pokud máte zálusk na manažerský post, tak vyčkejte času. Být dobrým manažerem vyžaduje čas, zkušenost, klid, schopnost strhnout na sebe pozornost, spontánně motivovat své podřízené a v neposlední řadě disponovat pořádnou dávkou empatie. Mimochodem dobrým manažerem se člověk na kurzu "Jak správně na management" nestane. Nestane se jím ani na různých manažerských školách. Tam se člověk jen naučí, jak hrát firemního panáka, který realizuje první i poslední představenstva, resp. majitele firmy.


S nadhledem kupředu

Snažte si v práci udržet zdravý nadhled. Pokud je pro vás práce smysl života, tak s nadhledem budete asi zápasit, neboť jakýkoliv nezdar budete silně prožívat. Berte v tom případě ale na vědomí, že jednou vás z té práce chtě nechtě vyhodí a vy půjdete do "zaslouženého" důchodu. Jste-li řadový zaměstnanec, tak vám může životní zapálení pro vaše pracovní místo způsobit kromě pocuchaných nervů i existenční krizi, dojde-li na změnu místa. Tímto nepobízím k naprostém flegmatismu a fatalismu, ale když se budete držet hesla "Když nejde o život, jde o hovno", půjdou vám pracovní úkony lépe od ruky, protože nebudete zatížení nervozitou z případného neúspěchu. Toto pravidlo je také úzce spjato s prvním bodem - držet nervy na uzdě.


Koule u nohy

Bod ne úplně spadající do tohoto seznamu, ale přesto je nutné jej zmínit, neboť se odvíjí od falešné jistoty a někdy i falešného zhodnocení výše platu. Půjčky a hypotéky. Na toto téma jsem se rozepsal ve svém emotivním fejsbučím příspěvku. Když si k noze přikováte těžkou železnou kouli v podobě hypotéky nebo vysoké půjčky, stáváte se tím pádem ještě závislejšími na stávajícím příjmu. Vše negativní se tím zdvojnásobí. Nervozita, stres, blbá nálada a vědomí, že jestli toho a toho dne nebude na účtě tolik a tolik, přijde banka a v jejím stínu, byť zatím matně, se choulí strašlivý likvidátor a noční můra všech zadlužených, exekutor. Tento stav věcí vám na v pracovním prostředí mnoho dobrého nepřinese. Proto doporučuji, neberte si půjčku, není-li to opravdu smrtelně nutné.


A jinak, čest "práci"! ;)

Nevšední absintové nádobí

Vedle klasických absintových hraček, jako jsou absintové lžičky, skleničky, karafy a fontánky na vodu, se v absintovém světě setkáte i s takovýmy záludnostmi, jako je houpačka, reverzní kapátko nebo uranové sklo.

Karafa s vnitřní komorou na led. Pro fajnšmekry, kteří si nechtějí vodu kazit roztátým ledem.
Zdroj: absintheoriginals.com

Brouilleur Auto Verseur

Neboli počeštěný název "houpačka". V dobách Belle Epoque si Francouzi lámali hlavu, jak si nakapat vodu do svého absintu a zároveň se u toho moc nenadřít. Záměrně jsem slovo nenadřít nedal do uvozovek, zkuste si někdy několik minut držet v ruce ledovou karafu, abyste docílili pomalého kapání k získání dokonalého louche efektu. Firma Oxygénée Cusenier přišla na trh se systémem, který dnes každému absintovému nadšenci přijde takřka všední, ale kdo tzv. auto-verseur nikdy neviděl, neodtrhne od této zajímavé podívané oči:

Původní vintage houpačky (anglicky see-saw) jsou dnes poměrně drahé, nicméně na trhu jsou dostupné přesné repliky, jež fungují naprosto stejně. I když musím podotknout, že původní absintová see-saw houpačka je o něco robustnější a bytelnější, než současné repliky.

Reverzní trychtýř

Opak klasického absintového kapátka, které se posadí na sklenku, naplní vodou a/nebo ledem a přes malou dírku odkapává do absintu studená voda. Reverzní trychtýřek funguje opačně: Do sklenky se nalije voda, nasadí se trychtýř, do které se pomalu nalije absint. Rychlé řešení pro nedočkavce, kteří si přesto potrpí na rituál při přípravě nápoje.

Ač to vypadá, že jde o moderní vynález, nenechte se zmást. Na výše zmíněných stránkách absintheoriginals.com byl před časem dostupný celý set tohoto starého artefaktu:

Cena? Těžko říct, set je již prodán. ;)

Porcelánové cenové podtácky

Tyto praktické podtácky byly označeny určitou nominální hodnotou od desítek centimů až po několik franků. Využití bylo praktické a jednoduché. Šlo nejen o podtácek, ale také účet, kolik toho zákazník kavárny vypil. Šlo-li o štamgasta, který spořádal sklenek vícero, byly podtácky vršeny na sebe, případně vyměněny za tácek s vyšší nominální hodnotou. Podtácky měly taktéž barevně rozlišené okraje, takže číšník nemusel naskládaný komínek bourat a jen spočítal jednotlivá patra a dle barevnosti vypočítal konečnou sumu.

Uranové sklo

Zde bych se trochu pozastavil a rozepsal. Jednak uranové sklo nebylo používáno primárně pro absint a zároveň jde o příběh skla, jenž nezačíná nikde jinde než v severních Čechách! Uran se ve skleněných výrobcích nacházel již ve starém Římě, ale za skutečnou popularizací tzv. uranového skla (ouraline glass) stojí slavná sklářská rodina Riedelů, jejichž kořeny začínají na zámku Zahrádky na Českolipsku, kde v 17. století žil Christoph Riedel, jehož potomek v páté generaci, Franz Xavier Anton Riedel, uvedl v první polovině 19. století na trh nové typy skla annagelb a annagrün (na počest své dcery Anny). Barevné odstíny u těchto skel byly způsobeny právě uranem. Riedel měl skláren na Liberecku několik, internetové prameny uvádějí např. vísku Dolní Polubí (železniční zastávka se jmenuje Desná - Riedlova Vila) nebo část obce Josefův Důl - Antonínov.

 

Uranová absintová sklenka typ Swirl zakoupená na trhu během absintových slavností Absinthiades 2015 ve francouzském Pontarlieru. (bohužel nejsem majitel)

Nejenže je sklo obohacené uranem příjemně zelené a svým způsobem dekadentní, ale pod UV světlem ještě hezky fluorescentně svítí:

 

Používání uranu ve sklářství se udrželo až do dob jaderných zbraní a elektráren. Pak se zásoby uranu začaly tenčit a cena uranu byla pro skláře neúnosná. Dnes se trend uranových skleniček začíná opatrně vracet. Ve videu výše je uranová sklenka od amerického absintového znalce Teda Breauxe. Co se týče škodlivosti zdraví... k tomu jsem na internetu nic nenašel... resp. jsem toho moc nehledal, přeci jen, mám doma uranové sklenky hned dvě a nerad bych se dočetl něčeho negativního. ;) Snad jen zmínka, že ve starých skleněných výrobcích vyrobených na přelomu 19. a 20. byl podíl uranu až 25%. A musím uznat, že má druhá uranová sklenka (byť ne absintová, ale vinná) pocházející z toho období skutečně svítí o něco více. :)

Inu, Čechy byly na uran vždy bohaté. ;)

Nick, Townes a Jackson

Nick Drake, Townes van Zandt, Jackson C. Frank

Dva z tohoto folkového tria jsem zmínil už ve svém starším příspěvku a od té doby se mi v hlavě držel nápad rozepsat se o osudech těchto tří hudebních básníků, kteří se během svého života nedočkali širšího uznání. Nikdo z nich neměl takové štěstí, jako např. Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Možná proto, že dle vzoru skutečných básníků postrádali racionální disciplínu potřebnou pro upevnění své kariéry. O to víc je ale jejich tvorba autentická a skutečná.

Nick Drake

Angličan Nicholas Rodney Drake narozený 19. 6. 1948 v barmském městě Rangún se dožil jen 26 let. Zemřel na předávkování antidepresivy. Kdyby ještě pár měsíců počkal, patřil by do klubu 27. Měl problém se živými vystoupeními a nerad poskytoval rozhovory. Stud a deprese jej prakticky limitovaly při pokusech prorazit do širšího povědomí. Během jednoho koncertu přestal hrát uprostřed skladby a prostě odešel z pódia. Po nahrání posledního alba Pink Moon v roce 1972 se tento introvertní folkař uzavřel ještě více do sebe a až do své smrti žil v domě svých rodičů. 13. 3. 1971 poskytl jediný rozhovor ve svém životě, bylo to pro časopis Sounds Magazine.

V únoru 1968 dělal Nick předskokana skupině Country Joe and the Fish v londýnské koncertní hale Roundhouse, kde si ho všiml baskytarista Ashley Hutchings, který jej představil producentu Joe Boydovi. Po poslechu 4 demo nahrávek, které Nick natočil ve svém univerzitním pokoji, se Joe ozval, že by rád natočil celou desku. Nick, skoupý na slovo, odpověděl jen "Oh, no, tak jo." To byl první krůček k Nickově prvotině Five Leaves Left vydané následující rok 1969. Osobně považuji tento debut za to nejlepší, co Nick Drake natočil. Poetickou melancholii dokonale vykresluje skladba Day Is Done. Až nihilisticky melancholický kousek, jenž člověka zasáhne nejlépe v momentech, kdy něco končí.

Když je den pryč,

dolů do země ponoří se slunce,

spolu se vším co bylo prohráno i vyhráno,

když je den pryč.

...

Když je po večírku,

zdá se ti to moc smutné,

neudělal jsi to, co jsi chtěl

a teď nelze začít znovu,

teď, když je po večírku.

Skoro jako lamentace člověka na smrtelné posteli, který se snaží vyrovnat s tím, že všechno končí a nelze s tím nic udělat. Balada, která po náročném dni působí jako pohlazení na duši. Five Leaves Left (Pět listů zbývá) bylo vydáno právě pět let před Nickovou smrtí.

Po vydání tohoto alba Nick Drake vzdal studia na Cambridge a odstěhoval se do Londýna, kde přespával u různých známých, než mu producent Joe Boyd sehnal malou garsonku. Zkoušel hrát v londýnských folkových barech, ale jeho odměřenost od publika jej nakonec dohnala k tomu, že živá vystoupení postupem času dočista vypustil. Následující rok, 1970, začal pracovat na novém albu Bryter Layter. První album nešlo na odbyt, což bylo producenty připisováno melancholické nátuře desky, takže druhý pokus se vydal více pohodovějším až pop směrem v jazzovém duchu. Album Bryter Layter bylo vydáno v březnu 1971 a všichni očekávali, že půjde o hit. Jenže díky zanedbanému marketingu, neochotě koncertovat a nepříznivým recenzím se prodalo pouze něco málo přes 3000 kopií. Neúspěch jen prohloubil Nickovy deprese a v témže roce skončil na psychiatrické léčebně, kdy mu byly předepsány antidepresiva.

Nikdo další album neočekával, Nick Drake se uzavřel ve svém londýnském pokoji, kouřil tuny marihuany a dle některých zkoušel pravděpodobně i heroin, byť to nebylo nikdy nikým potvrzeno. Jenže v říjnu 1971 přišel k producentovi Johnu Woodovi s materiálem na nové album. Nick Drake se chtěl tentokrát vyvarovat několikaměsíční práce a trval na tom, že na celém albu bude jen on a kytara. Tak se také stalo, všech 11 skladeb bylo ve studiu nahráno během dvou dnů a až na jediný doprovod klavíru k úvodní skladbě je na albu Pink Moon slyšet jen Nick a jeho kytara. Album Pink Moon se svou jednoduchostí hodně liší od dvou předchozích desek a dle výpovědí kolegů a přátel jde o album, které samotného Nicka Drakea nejlépe vystihuje. Bylo to zároveň první album, které jsem od Nicka Drakea slyšel a přestože jde svou kompozicí o poměrně jednoduché aranžmá a celé album netrvá déle než 30 minut, jde o náročný poslech, k jehož uznání je třeba si desku poslechnout vícekrát než jen jednou.

Prosím dej si pozor na ty, co zírají,

usmějí se jen proto, aby viděli,

jak ti ubývá čas.

Pink Moon (Růžový Měsíc) obdržel po vydání v únoru 1972 tentokrát pozitivní recenze, ale přesto se prodalo ještě méně kopií než u předešlých desek. Kvůli depresím se dva měsíce po vydání posledního alba vrátil do domu svých rodičů. "Doma se mi nelíbí, ale nikde jinde to nevydržím," nechal se Nick slyšet po svém návratu domů. Mlčenlivý a odměřený dokázal zmizet na několik dní, občas navštívil své známé, nemluvil, zakouřil si, dal si sklenku, třeba i přespal a pak se zase vytratil do neznáma.

V únoru 1974 kontaktoval opět Johna Wooda se záměrem pracovat na svém čtvrtém albu. Bohužel na tom byl Nick v této době tak špatně, že nedokázal hrát na kytaru a zároveň zpívat, takže ve studiu nahrál kytaru a vokály přidával následně. I tak měl prý z nahrávání radost a zdálo se, že se jeho psychický stav lepší. Bohužel své čtvrté album nikdy nedokončil. V noci z 24. na 25. listopadu 1974 se v domě svých rodičů v Tanworth-in-Ardenu předávkoval asi 30 tabletami Amitriptylinu.

Nahrávka z nedokončeného alba:

Townes van Zandt

Přímý potomek politického vůdce Texaské republiky v 19. stol. Isaaca van Zandta se 7. 3. 1944 narodil do poměrně bohaté rodiny. Otec byl korporátním právníkem a kvůli své práci se s rodinou často stěhoval. V říjnu 1956 viděl mladý Townes Elvise a k Vánocům dostal od otce kytaru. Vydělávat hudbou si začal až v roce 1965, tři roky poté, co jej rodiče poslali do psychiatrické léčebny kvůli nadměrnému pití a depresivnímu chování na vysoké škole. Byl diagnostikován s bipolární poruchou a "léčen" insulinovými šoky, což spočívalo v podávání vysokých dávek inzulinu k navození kómatu. Townes van Zandt přišel díky této terapii o většinu své dlouhodobé paměti.

V roce 1965 začal nahrávat v Nashvillu pod taktovkou Jacka Clementa. Podle mě to bylo štěstí v neštěstí, protože Nashville a Jack Clement jeli klasické americké country prolezlé nechutnou pedálovou steel kytarou a Townes Van Zandt svými texty do skákavé happy pop country rozhodně nepatřil. Townes byl folkový písničkář, kterému stačila kytara, ostatní doprovodné instrumenty na studiových deskách většinou jen škodily. Možná to byl ten důvod, proč se jeho desky poměrně špatně prodávaly a Townes byl většinu svého času závislý na finanční pomoci od své rodiny. Roku 1967 sekl se školou a vydal se cestou potulného country písničkáře.

Video z dokumentu Heartworn Highways (1976). Townes Van Zandt tu dle jeho slov hraje jeho prvotinu Waitin' Around to Die.

Asi budu pořád hrát,
hodně chlastu a hodně toulek.
Je to jednodušší, než jen čekat kolem na umírání.
...
Teď z vězení,
mám konečně přítele,
nepije, nekrade, nepodvádí ani nelže,
jmenuje se kodein,
je to nejkrásnější věc na světě,
společně budeme čekat kolem a umírat.

Jestli někdo skládal písničky tak, jak sám žil, pak Townes Van Zandt je jedním z nejlepších příkladů. Hodně pil, na některých koncertech sotva seděl a zapomínal text. Nebylo drogy, kterou by nevyzkoušel. Od čichání lepidel po heroin. Hnal to tak daleko, že si do žil stříkal kokain, vodku nebo dokonce rum s kolou. Byl několikrát na odvykačce, ale svých závislostí se nikdy zcela nezbavil.

Největším komerčním úspěchem byly skladby If I Needed You a Pancho & Lefty. První bohužel v příšerném podání populárních country hvězd Emmylou Harrisové a Dona Williamse, druhá v o něco lepším podání od Willie Nelsona and Merle Haggarda. Přesto (nebo vlastně právě proto) že obě zpracování postrádají původní poetickou melancholii, slavily tyto skladby úspěch. Townes z toho měl velkou radost, ale sám zůstával v pozadí a dokonce odmítal lákání Boba Dylana ke společné práci.

Townes van Zandt, r.1969 v Carnegie Hall, kde vydavatelství Poppy Records hostilo vystoupení svých nových umělců. Nahrávka nebyla tehdy vydána, původní pásek se ztratil a našel se až v roce 2002, kdy bylo Townesovo vystoupení vydáno pod názvem A Gentle Evening at Carnegie Hall. Townes van Zandt se do Carnegie Hall bohužel nikdy nevrátil.

Po posledním albu (No Deeper Blue) vydaném v roce 1994 Townese kontaktoval Steve Shelley ze skupiny Sonic Youth, že by pod svým vlastním vydavatelstvím (Ecstatic Peace!) podpořil další album. Townese to povzbudilo a těšil se na nahrávání, které bylo naplánováno téhož roku (1996) v Memphisu. Bohužel krátce před natáčením Townes upadl na schodech svého domu a zlomil si kyčel. Neschopný chůze byl na vozíčku dovezen do studia, ale nahrávání šlo špatně, neboť Townes byl většinou silně opilý. Protože nahrávky nevyšly, svolil Townes k návštěvě doktora (8 dní po úrazu!). Během operace zlomené kyčle se jeho bývalá (třetí) manželka (Jeanene zůstala po rozvodu s Townesem v kontaktu a v případě nutnosti mu pomáhala) zeptala na detox, nicméně doktoři odvykačku nedoporučili, protože pacient se nacházel v takovém stavu, že by jej odvykačka zabila. 31. 12. 1996 byl propuštěn (na revers) domů. Protože šlo o těžkého alkoholika, nebyly mu předepsány žádné léky tišící bolest. Hned následující den utrpěl Townes Van Zandt delirium tremens a krátce nato v ranních hodinách 1. ledna 1997 zemřel. Oficiální příčina smrti: srdeční arytmie.

17. 1. 1995, skladba A Song For z posledního alba No Deeper Blue

...pozdě přát si, abych byl silnější.

Jackson C. Frank

Asi nejpohnutější osud z těchto tří umělců padl na amerického rodáka z Buffala celým jménem Jackson Carey Frank (2. 3. 1943). V 11 letech utrpěl popáleniny na 50% těla, když ve škole vybouchl kotel. Nehoda si vyžádala 15 spolužáků včetně Jacksonovi milé Marlene du Pont, na kterou vzpomíná ve skladbě Marlene:

Marlene, 1975, nahrávka pro druhé album.

Víš, oheň ji spálil život,

mně nechal o něco víc,

jsem zmrzačený zpěvák

a to vyrovnává skóre.

Jackson se z této události nikdy plně nevzpamatoval. Trauma z dětství způsobilo deprese, kvůli kterým se Jackson C. Frank nikdy neprosadil. Na kytaru začal hrát v nemocnici, kde byl po popálení ošetřován. V 21. letech obdržel z pojistky něco přes 100 tisíc dolarů, za což si okamžitě koupil auto a následně odcestoval do Londýna. Na internetu se to moc nezmiňuje, ale v bookletu rozšířené verze jeho prvního alba Blues Runs The Game se píše, že Frank neměl původně v plánu živit se hudbou. Chtěl obchodovat s auty. V Londýně vystupoval ve folkovém klubu Les Cousins, kde si ho všiml Paul Simon, díky kterému vyšlo v roce 1965 první a jediné album pojmenováno prostě Jackson C. Frank. Podobně jako později Nick Drake, měl i Jackson problém se stydlivostí a ve studiu namítal, že nemůže hrát, když se na něj někdo dívá. Přestože byl lokálně uznáván, deprese mu způsobily kreativní blok a v roce 1966 se musel vrátit do USA, protože peníze z pojistky rychle mizely. 

V roce 1968 se do Londýna vrátil se záměrem natočit další album. Záznamy z těchto sezení se bohužel nedochovaly, ale Al Stewart zmiňuje, že šlo o něco naprosto odlišného od předchozího alba. Ta tam byla melancholie, Jackson to pálil na nejvyšší hlasitost, jakoby tím projevoval svou úzkost (angst). Recenzenti tvrdili, že šlo o hudební dílo blázna hodného psychiatrického křesla. Velká škoda, že se tyto záznamy nedochovaly, nejsem sám, koho by tyto hudební výpovědi zajímaly. Když se nadobro vrátil do Ameriky, odstěhoval se do Woodstocku a oženil se s bývalou anglickou modelkou Elaine Sedgwick. Měli spolu dceru a syna, který ale zemřel na cystickou fibrózu. To jen prohloubilo Jacksonovy deprese do té míry, že tentokrát opravdu skončil na psychiatrii. 

V polovině 70. let byla znovu vydána jeho prvotina, tentokrát pod názvem Jackson Again. Zároveň začal skládat písničky pro druhé album. Tyto pokusy se již dochovaly a vyšly na výše zmíněném rozšířeném albu v roce 2003. Druhé album ale nebylo nikdy dokončeno a Jackson se musel odstěhovat ke svým rodičům. V roce 1984 domov rodičů opustil a vydal se hledat Paula Simona do New Yorku. Bohužel neúspěšně. Stal se z něj bezdomovec s občasnými návštěvami v psychiatrických léčebnách.

Na počátku 90. let jej čirou náhodou objevil fanoušek Woodstocku Jim Abbott. Bohužel byl tehdy Jackson C. Frank zlomený člověk trpící obezitou a kožními problémy následkem popálenin. A aby toho nebylo málo, vystřelili mu pouliční výtržníci oko vzduchovkou. Přesto stačil nahrát několik posledních skladeb, které se ale nikdy do dalšího oficiálního alba nedostaly. Málokdy se zhudebnění lidského strádání zachovalo v nahrávce, jako např.:

Child fixin' to die.

Je zima a prázdno,

ale není to žádná jízda.

Koně jsou bezmocní,

Malé děcko se chystá umřít.

Jackson C. Frank zemřel 3. 3. 1999 na zápal plic. Původní gramofonové desky jeho prvního alba z roku 1965 se dnes prodávají za stovky eur.

***

Kdo by si v jejich době pomyslil, že tito tři nestabilní básníci budou mít na budoucím internetovém kanálu Youtube miliony shlédnutí, že jejich původní desky se budou prodávat za stonásobky původní ceny, nebo že budou následující generací považováni za folkové mistry a vzory, čímž skutečně jsou.

Není near mint jako near mint

V návaznosti na můj předchozí příspěvek týkající se gramofonových desek nyní rozvedu zmiňované peklo jménem hodnocení stavu gramodesek. Ono je to totiž horší než peklo...

Zajíc i klenot v pytli

Pokud kupujete desku, která není nová (zabalená v celofánu) a nemáte možnost si ji poslechnout, pak kupujete chtě nechtě zajíce v pytli. Optické hodnocení může sice leccos prozradit, ale rozhodující je poslech. Opotřebení desky negativně ovlivňující poslech není na první pohled zdaleka vidět. Výborný příklad jsem našel u desky Leonard Cohen ‎– Songs Of Leonard Cohen (press 1972), na první pohled velice zachovalá kopie, ale hlasitější části desky jsou jakoby uřezané, viz ukázka:

Suzanne, deska z roku 1972. Všimněte skřípnutí mezi 9. a 10. sekundou.
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThT203VGgtRV9xSVU/view?usp=sharing

Díky vinylové renesanci vydala Columbia v roce 2007 repress Cohenovy hudební prvotiny, takže jsem měl možnost porovnat zcela novou desku s nosičem starým 43 let. Rozdíl je samozřejmě jasný. Nová deska zní čistě, bez skřípavého ořezu:

Suzanne z desky vydané v reedici 2007.
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThdVpvWTFaTUdUUjQ/view?usp=sharing

Problém je, že spousta nejen internetových prodejců nemá šanci všechny desky důkladně přeposlouchat a náležitě oznámkovat. Může se také naopak stát, že nekupujete zajíce, ale klenot v pytli. V jednom zapadlém krámku v Orlandu na Floridě jsem v 1$ bedně našel vůbec první vydání alba Physical Graffiti od Led Zeppelin. Majitel krámku poznamenal, že mít tohle v "mint condition", bude to stát o pár stovek více. Obal skutečně nosil známky silného opotřebení a samotné desky (dvojalbum) taky nevypadaly o moc lépe - škrábance tu i onde. Při placení ale sám majitel (btw. starý vousatý hippie) poznamenal, že optický stav desky někdy klame a přestože to vypadá na katastrofu, tak poslech stojí přesto zato. A to byl přesně tento příklad, měl jsem štěstí, posuďte sami:

Led Zeppelin - Kashmir, album Physical Graffiti, 1975
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThYzVaaEFNMXEwSms/view?usp=sharing

A aby toho nebyl málo, tak v některých případech je na vině "jen" špína. Pokud deska vypadá dobře, ale přehrávání praská, pomůže někdy desku vyčistit. Příklad na albu Gods and Monsters od britské skupiny I Am Kloot z roku 2005. Na pohled deska skoro jako nová, ale jakmile jehla sedla na povrch, jímala mě hrůza:

https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThSHh1ZDF2NEE4Y2s/view?usp=sharing

Po vyčištění (používám čistící roztok značky Dynavox a starou mechanickou čističku desek) přišla úleva v podobě takřka čistého zvuku:

https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-Thb3JUOVpNUEdtdzA/view?usp=sharing

Závěr je takový, že na hodnocení gramofonové desky bez poslechu nebo dokonce bez očisty desky není vůbec spoleh, což nakupování starých desek značně ztěžuje. Proto máte-li možnost koupit re-edici nějakého alba, jehož zdrojem je původní nahrávka, která nebyla následně "poškozena" necitlivým remasteringem, doporučuji do toho jít a vyhnout se původním deskám, jejichž kvalitu nemáte možnost na trhu, v obchodě, nebo na internetu prověřit. Ušetříte si tím peníze i nervy.

Otevřený dopis

Následující text byl 18.11.2015 odeslán na adresu

Miloš Zeman

Kancelář prezidenta republiky

Hrad I. nádvoří č. p. 1

Hradčany

119 08 Praha 1

Vážený pane Zemane,

Záměrně Vás neoslovuji prezidente, neboť kdokoliv tak činí, uráží všechny české prezidenty, kteří se byť i malou měrou zasloužili o rozvoj našeho národa.

Když jste vyhrál prezidentské volby, nebyl jsem z toho nadšený, jelikož kampaň byla podpořena Miroslavem Šloufem, člověkem, který na půdě politiky nemá co dělat. Přesto jsem (naivně) věřil ve Váš prezidentský projev, ve kterém jste zmiňoval, že budete prezidentem všech. Zajímalo by mě, jestli si uvědomujete, jak moc jste se mýlil.

Nepochybuji, že jste inteligentní člověk, proto Vás žádám, abyste se skutečně hluboce pokusil zamyslet nad následujícími přešlapy.

Bulvár a komunistický plátek coby zdroj poradenství – Přijde Vám, že člověk s praxí v bulvárním časopise (Blesk) a komunistických novinách (Haló) je vhodný na pozici mluvčího prezidenta republiky? Opravdu Vám to nepřijde přinejmenším divné? Nebo se neštítíte hledat voličské hlasy mezi čtenáři (lze-li to tak nezvat) bulvárních plátků?

Rozděl a panuj – Když jste krátce po prezidentských volbách pronesl, že budete prezidentem všech, myslel jste to vážně? Pokud ano, můžete se prosím zamyslet, kde jste udělal chybu? Protože lepší příklad hesla „rozděl a panuj“ bychom dnes jen stěží našli.

Komunistická Čína – Když by představitelé čínské vlády na Váš dotaz „Jak stabilizovat společnost?“ odpověděli „Regulovat tisk, který se negativně vyjadřuje k vládě. Zavést vládu jedné strany bez možnosti volby jiné. Cenzurovat internet. Zavírat politicky nepohodlné umělce,“ vzal byste si tyto rady k srdci?

Snižování české inteligence – Českou inteligencí mám na mysli akademickou půdu. Způsob, jakým se Vy a Váš mluvčí staví nejen k hnutí Vědci proti strachu a lhostejnosti, ale k vysokoškolské inteligenci všeobecně, je velice nešťastným, neboť tím uvádíte občany bez vysokoškolského vzdělání do falešného přesvědčení, že elita národa nepatří mezi „normální“ lidi. Copak si neuvědomujete, že vzdělání je přesně to, co by hlavně měla hlava státu podporovat?

17. listopad 2015 – Toto datum mě přimělo k napsání tohoto otevřeného dopisu. Zejména Vaše podpora bloku proti islámu a především tento titulek z Hospodářských novin: „17. listopad ŽIVĚ: Náš národ není xenofobní, prohlásil Zeman a podpořil demonstraci Bloku proti islámu“. Pane Zemane, víte vy vlastně, co znamená xenofobie? Nejsem nikterak příznivcem aktuální velké vlny imigrantů, ale příklon ke xenofobním skupinám, ve kterých se extremisté podporující (veřejně!) násilí cítí jako doma, je to nejhorší, čím může člověk k aktuální krizi přispět. Dochází Vám, že podporou nenávisti vytváříte podhoubí podobné nejen tomu z Německa 30. let minulého století? Už jste zapomněl, jak to vypadá, když dáte zmateným lidem pocit falešné spravedlnosti a moci, stejně jako tomu bylo v únoru 1948 na příkladu lidových milicí? Tento Váš krok je v podstatě shrnutím všech předchozích přešlapů a to jsem jich ještě několik vynechal.

Vaše vedení úřadu hlavy státu je dosud to nejhorší, co český národ od roku 1948 potkalo. A pokud si to neuvědomujete, tak je mi Vás v podstatě líto, neboť jste se stal loutkou nebezpečných lidí, kterým rozhodně nejde o prospěch české společnosti. Vím, že přiznat chybu je těžké. Změnit názor o 180 stupňů bez ztráty úcty taktéž, ale pokud toho nejste schopen a nezměníte-li svou roli k lepšímu, pak jste se v politice skutečně jen mýlil.

S pozdravem

Štefan Habulinec

Hodný, zlý a ošklivý internet

Dovedete si představit, kdyby se celý svět ocitl na několik dní (nedej bože celý týden!) v internetové tmě?

Nejnestabilnější domeček z karet

Lidstvo, resp. společenská stabilita nebyla ve své historii nikdy tak zranitelná jako dnes. Jedna silnější sluneční bouře a nedovoláte se ani hasičů, policistů nebo ambulance. Ale pro katastrofu není třeba chodit tak daleko. Vládnete-li angličtinou, přečtěte si, jak zničit internet. Ve zkratce, nikdy v lidské historii nebylo snadnější uvést CELOU civilizaci do totálního chaosu připomínající dobu kamennou. Bez internetu si dnes nekoupíte ani chleba. Nebydlíte-li tedy poblíž pekárny. Obchody své objednávky na zboží uskutečňují pomocí internetu. Logistika pro svou koordinaci využívá internet a používá-li firma IP telefonii, tak si můžou zaměstnanci na ulici rovnou pochytat pár holubů a začít je učit poštovním schopnostem. A lidé jsou nepoučitelní. Stále více zásadních služeb potřebných k novověkému životu "vysokých standardů" se přesouvá na internet. Například v Německu od roku 2011 musí živnostníci dokonce POVINNĚ podat daňové přiznání elektronicky a ve Švédsku si pohrávají s myšlenkou zrušit hotovost a platit všechno elektronicky. Když pomineme, že jde o vlhký sen velkého bratra, jde zároveň o analogii ke stavění domu na skleněných základech. Stačí opravdu hodně málo k tomu, aby se to celé sesypalo.

Tučňáci pochodující kolem jednoho z internetových kabelů. Zdroj: gizmodo.com

Nebezpečné vtírání internetu do reality

Sám jsem s internetem začal poměrně pozdě až koncem 90. let, v dobách, kdy google ještě nebyl na světě a na netu se hledalo pomocí stránek Lycos nebo AltaVista. V těch dobách vešel internet na jednu dnešní malou USB klíčenku. Počet uživatelů: něco kolem 200 miliónů. PC jsem (musím podotknout, že vlastně proti své vůli) dostal k Vánocům v roce 1996 a tehdy jsem neměl tušení, jak moc do toho spadnu. :) Nevěděl jsem o počítačích vůbec nic a stylem pokus-omyl jsem zjistil, jak že ta mašinka vlastně funguje (několikrát smazán celý disk, případně nechtěně resetován BIOS). S pomocí off-line literatury jsem se brzy vypracoval na školního nerda, který s pomocí systémové diskety dokáže spustit hru s vyššími paměťovými nároky. A po úspěšném přetaktování procesoru jsem dostal statut počítačový bůh. Když jsem se doma poprvé připojil na internet, byl jsem jako v jiříkově vidění. Večerní surfování (levnější tarif, kdo to dnes zná?) bylo absolutním vyvrcholením celého dne. Internet byl ale stále na okraji reality. Uživatelé internetu byli považováni za podivíny, šprty, případně introvertní individua stranící se kolektivu. Internetové bankovnictví začala poskytovat Ebanka až v roce 1998. A to nejpodstatnější, pro úspěšné připojení musel být uživatel alespoň minimálně technicky zručný. Nechci se pasovat do role bůhvíjakého děda internetu (zdaleka ne), ale jak nastavit příkazy na mém 56kbs modemu jsem umět musel, jinak bych se prostě nepřipojil. Po stisknutí tlačítka connect začal v modemu chroustat šramot, který počítačovým freakům tehdy zněl jak hudba zaslíbená:

Dobře... pro někoho možná ne. ;)

Technická zručnost je dnes patrně tím největším rozdílem mezi dnešním a tehdejším internetovým uživatelem. I na tom blbém xchatu dokázal člověk najít zajímavé konverzace. S tím je dnes ámen, protože na internetu jsou prakticky skoro všichni. Což by ještě nebyl žádný problém, ale průser nastal tehdy, když negramotní imbecilové bez špetky vzdělání a empatie zjistili, že se na obsahu internetu mohou sami podílet. Když se před 20 lety člověk rozčílil nad televizními nebo papírovými novinami, ventiloval to pouze ve svém domácím prostředí nebo maximálně v hospodě. Dnes má ale brblal možnost nejen zanechat komentář pod nějakým článkem na internetu, ale může si rovnou založit vlastní stránku, kde bude svůj světoborný názor prezentovat. Co se dříve dostalo k uším rodiny, případně kolegům štamgastům v hoposdě, se dnes může dostat ke statisícům ba miliónům příjemců. A spousta těchto příjemců postrádá schopnost identifikace věrohodného informačního zdroje. Ti méně duševně vyspělí jdou rovnou za davem, protože "je lepší se držet většiny".

Blíže matrixu, než si spousta lidí dokáže připustit

Další vadou na kráse internetu pro všechny je vměstnání internetu mezi sociální potřeby. Kolega kdysi poznamenal, že odešel z facebooku a najednou se cítil naprosto společensky out, odříznut od společenského dění ve svém okolí. Tzv. sociální (resp. asociální) sítě se do společenského života naroubovaly takovým způsobem, že bychom mohli mluvit o skutečné životní potřebě. Někteří se křižují před závislostí na internetu, ale je-li celá dětská a mladistvá populace na různých sociálních sítích jako je facebook, twitter, tumblr, youtube atp., tak už nejde o pouhou závislost, ale o součást života. A to je myslím největší katastrofa. Vznikají termíny jako "kyberšikana", což má samozřejmě své opodstatnění, neboť je-li jedinec šikanován v určitém kolektivu, bude se samozřejmě snažit tomu kolektivu vyhnout. V reálném světě je šikana relativně řešitelná ať už fyzickou obranou nebo nabonzováním příslušným autoritám. Osobně jsem uváděl v provoz oboje. Ano, byl jsem hrozná kurva. :) Ve světě internetových sociálních sítí je to ale jinak. Je-li pohyb na sociálních sítích součástí života, pak je vypnutí PC, tabletu nebo telefonu ekvivalentem starobylého "Dnes nejdeš ven si hrát s ostatními, budeš doma, máš zaracha!" Pokud vám někdo na konci 90. let na internetu, knižně řečeno, natrhl řitní otvor, tak jste zavřeli prohlížeč, vypnuli modem a život šel dál. Celý tento trend sociálních sítí nabírá naprosto bizarní nádech, neboť osočování druhých na internetu dohnalo nejednu slabou duši k sebevraždě, takže sociální sítě zavedly možnost nahlášení tzv. kyberšikany a po světě vznikají spolky na ochranu dětí proti "nástrahám" internetu.

Bezpečnost, byznys a velký bratr

Po připojení k internetu jsem se ve všem začal okamžitě šťourat a mé pozornosti neutekla ani vidina "se někam nabourat". No, abych se přiznal, po hledání porno obsahu to bylo druhé nejhledanější téma na mém pomyslném seznamu. Mým prvním hackerským vrcholem bylo sosání cizích emailů z POP3 protokolu (už si ani nepamatuji, jestli to byl volny, quick nebo seznam), protože tehdejší zabezpečení e-mailových účtů bylo prakticky... neexistující. Po příchodu wifi sítí nastaly malé hackerské žně! Sniffování paketů a lámání SSID hesel bylo mnohem zábavnější než hraní her. V pražském bytě jsem se připojoval na cizí wifinu a smál se nad sousedovým nezabezpečeným wifi routerem. Odchytáváním paketů jsem špehoval sousedy, jaké stránky zrovna "sjíždějí". Ve svém prvním zaměstnání jsme měli na svých PC stanicích zablokovanou zvukovku a nepřítomnost administrátorských práv byla vůbec nepříjemná. Tehdy jsem objevil Ophcrack, který dokáže z windowsího hash souboru heslo tzv. "vyšňupnout". Rázem jsem byl pro celou firmu šedou eminencí a čínský admin si lámal hlavu, jak to, že ti zpropadení Češi zase znají heslo. To bylo ale tehdá před cca. 10 lety. Protože je dnes internet součástí každodenních skrupulí, dbá se na bezpečnost mnohem více. Obsah disků na firemních PC je povětšinou zašifrován a dostat se k tamním hash souborům už není tak snadné, wifi sítě jsou zabezpečeny celými řetězci hesel a většina důležitých internetových stránek používá zašifrovanou komunikaci. Ale protože jsem si prošel tím malým hackerským dobrodružstvím, mám zároveň povědomí o tom, že jakákoliv elektronická bezpečnostní opatření lze prolomit. Pamatuji si na hysterii kolem úniku dat z iCloudu, kdy měli všichni hrůzu z toho, že se na veřejném internetu objeví jejich nahaté fotky. Uživatelé applů si bohužel neuvědomili, že "selfie" svého přirození pořízené ajfounem, je stejné jako uložit své hambaté fotky do trezoru, který volně postává venku na ulici - byť zamčený, tak kdokoliv se může pokusit jej otevřít. A dřív nebo později se to někomu povede. A pokud Apple ze svých zařízení automaticky nahrává uživatelův obsah na své jabkové vzdálené úložiště, měl by za to být hnán okamžitě před soud... ale kdež, vždyť uživatel s tím vším vlastně souhlasil a jistě si přečetl těch milión stránek titěrného písma v tzv. "licence agreement". Čímž se dostáváme k dalšímu šrámu internetu a tím je byznys. Výrobci peněz zavčas zavětřili příležitost a po neúspěšné .com bublině na přelomu tisíciletí se zaměřili na lidskou potřebu socializace. A tady to vyšlo! A jak!

Aby bylo jasné, jak se věci mají.

Facebook ani google se tím vlastně už ani netají. Všechno, co kdy na facebook uložíte, patří automaticky facebooku. Souhlasili jste s tím při registraci... případně pokračováním užívání po informační zprávě, že některé smluvní podmínky se jaksi mění. Informace o uživatelích jsou radostně prodávána dalším korporacím a vládním organizacím. A to není zdaleka všechno. Kdybych prozradil, na jakých projektech se náš tým podílel, dostal bych padáka a obsílku k soudu.

Dalším strojem na peníze je youtube. "Tube" je v angličtině hovorový výraz pro televizi. A youtube, neboli "TyTelevize" je přesně to, čím se internetový video kanál stává. Čím větší má video počet sledování, tím dříve bude "osazeno" vtíravou reklamou. Ano, vím, adblock to řeší, ale milióny běžných uživatelů nedokáží vysvětlit, co znamená "app.", natož adblock. Ve své podstatě není youtube byznys nic proti ničemu. Z reklam profituje nejen youtube, resp. google, ale i samotný autor videa. Třeba takový autor Otravného pomeranče si za rok přijde na cca. 3 milióny dolarů (2012). A autorovi téhle zhůvěřilosti to sype kolem 6 miliónů doláčů ročně:

Jen na to klikněte, těch pár centů nikoho nevytrhne.

Co mě ale nedávno pobavilo a zároveň dokonale odkrylo zvrácenosti antisociálních sítí na kvadrát, bylo youtube video poměrně nezajímavé pipky, která se rádoby humorně pustila do tlustých lidí. Reakce klávesnicových válečníků na sebe nenechaly dlouho čekat a video bylo odstraněno, protože je prý "urážlivé" (offensive). 

Zvrácenost #1: Tohle video bylo odebráno z internetu protože "offensive":

(hmm, video je opět pryč. Hledejte na youtube "Dear Fat People" od Nicole Arbour)

Zatímco TOHLE video je v pořádku a nikomu nevadí:

Aha, já zapomněl, to není skutečnééééé, to je jenom jako. ;) Já hloupý.

Zvrácenost #2: Po zablokování videa a svého účtu se Nicole na twitteru prsila, že si jiný uživatel uložil video na disk a po zablokování jej vystavil na svůj vlastní youtube účet, čímž Nikolku nasral, neboť někdo vydělává na něčem, co mu nepatří. Stoupajícího zájmu internetových uživatelů si youtube všiml, ucítil $$$ a video i účet Nicole Arbour vypustil do internetového světa zpět.

Zvrácenost #3: Naprdlí buřtíci se okamžitě obrnili svými sádelnatými pazourami a díky nezadržitelné potřebě se vyjádřit má video Dear Fat People díky odkazům tu i onde přes 6 miliónů shlédnutí, což je něco mezi 4 800$ až 48 000$ v závislosti na typu a vložení reklamy. Gratulky, fakt jste jí to nandali! :)

Konec dobrý, všechno dobré...

Když se někdy doma zmíním, jak mě internet štve, dostanu za to od mé ženy výsměch, jak se může někdo jako já zlobit na internet. Vždyť když jsme se před 10 lety poznali, byl jsem přesně ten, kdo na internet nedal dopustit a velebil jej jak posvátnou krávu. To pozitivní na internetu naštěstí zůstalo a dále se rozvíjí: informace. Nikdy v lidské historii nebylo snazší se dostat k tak masivnímu zdroji informací, viz např. wikipedia. Akademici staré školy se na wikipedii sice dívají úkosem, ale i přesto tato (převážně ta anglická) studna vědomostí, do které může každý přispět, je poměrně dobře spravována. A i když wiki článek něčím smrdí, bývá často dobře ozdrojován a člověk si na základě toho může najít potřebnou literaturu k hlubšímu bádání. Člověku může přijít na mysl, že díky tak velké informovanosti by vědomost lidstva měla rapidně stoupat, zatímco to vypadá na pravý opak. No jo, ono to jen tak vypadá. Jak jsem zmínil výše, na internet přispívají i tupá hovada, takže se zviditelněním užitečných informací se paralelně zviditelnila i hloupost našich spoluobčanů, což před nástupem internetu zůstalo tak nějak skryto. Schválně, kolik příspěvků od svých různých "kamarádů" na facebooku vás svou "hloubkou" rozžhavilo do běla? ;) Osobně jsem to vyřešil tím, že u 90% kontaktů na svém facebooku mám vypnuto sledování. Ne že bych 90% "fejsbučích" kámošů považoval za debily/diliny, ale když už prokrastinovat, tak kvalitně. Fotky potomků, příspěvky svých žrádel, případně všelijaké "To nejde nesdílet" mi skutečně nic příjemného nebo obohacujícího nepřinese. 

Ale abych skutečně skončil pozitivně, internet kromě informační studnice také dokáže sbližovat. Určité skupiny lidí se daly dohromady právě díky různým internetovým fórům a chatům. Zájmové skupiny kvetou jak houby po dešti a díky internetu pořádají velká meziměstská, ale i mezistátní setkání, jejichž organizace byla v minulosti řešena sporadicky, většinou jen lokálně, případně pomocí nějakého zájmového časopisu nebo novin.

A v neposlední řadě se dá na internetu najít i životní partner. Já se svou ženou jsme toho živoucím důkazem. :)

...dokud to někdo nevypne

Závěrem, internet by se dal přirovnat k ohni - dobrý sluha, ale zlý pán. Rozdíl je v tom, že v případě internetu uhašením zlého pána to pravé peklo teprve nastane. Z toho pohledu je internet spíše heroin. Společnost je na něm závislá a bude-li omezen jeho přísun, projde si absťákem. Bohužel to zatím vypadá, že civilizace si na tento dýchací přístroj jménem internet zvyká víc, než je zdrávo, takže až ten blackout jednou přijde, tak nejlépe na tom budou Pygmejové v Africe. 

Internet je cesta, nikoliv cíl.
Neznámý internetový mistr zenu ;)

Opice, pšenka a smysl života

Nevydržel jsem a opět podléhám nezadržitelné touze vyjádřit se, tentokrát k aktuálnímu tématu přijímaní uprchlíků z Afriky a Blízkého východu. Přiměl mě k tomu kolega v práci, když k tématu během oběda poznamenal dva body, které situaci muslimských (ale i nemuslimských) přistěhovalců dokonale vystihuje:

Tolerance je přímo úměrná ke vzdálenosti k tolerovanému objektu.

Jde o téma, na které nelze mít striktní názor aniž by se člověk nedostal do konfliktu s tou, či onou stranou.

Celý problém visí na komplexní změti problémů jako je náboženství, xenofobie, vlastenectví, hloupost, rasismus, tolerance, agrese a nenávist. Ve zkratce: Jde o lidskou neschopnost dostatečně potlačit animální pudy. A mé utopistické já utápějící se občas v těžkém nihilismu k tomu vyplodilo následující...

Náboženství

Víra v nějakou nadpřirozenou entitu přesahující realitu každodenního života je v podstatě přirozenou reakcí lidského rozumu a lidského sebeuvědomění. Pohlédneme-li na lidskou existenci kritickým racionalismem ad absurdum, tak lidský život sám o sobě žádný smysl nemá - člověk se narodí a celý život se musí snažit, aby neumřel... a na konci stejně umře. Z tohoto pohledu je slast a snaha o co nejdelší prožití slasti (nebo dejme tomu absenci strasti) jediným racionálně uchopitelným smyslem lidského bytí. Což se neslučuje s přírodním pudem zachovat svůj rod. Schizma vědomí vlastní konečnosti a animálního instinktu udržet svůj živočišný druh dalo vzniknout myšlenkám, že smrtí to nekončí, že na nás shůry někdo kouká, že existuje nadpřirozený řád, který je třeba následovat. Pro spoustu lidí je skutečnost lidské smrtelnosti, resp. konečnosti nemyslitelná až děsivá, proto není divu, že víra zde působí jako naprostý smysl života. Což může být v některých případech dobré, v jiných špatné. Pokud sebou víra nese i všelijaké zvyky, obřady, zákony jak se chovat a pokud tento soubor atribut vyznává celá skupina lidí, mluvíme o náboženství. Problém nastává tehdy, jsou-li součástí náboženství různá obětování, nesmyslné tresty a zákazy, utiskování určité skupiny a podněcování k šíření (ať už násilně nebo nenásilně) "víry". Ještě větší problém nastane tehdy, je-li náboženství součástí vlády.

Kultura

Pokaždé když si někdo vezme do huby slovo "kultura", vzpomenu si na povedený remix:

Kultura je, hmmm...

Kulturou lze nazvat soubor zvyklostí, které jsou vlastní určité společnosti, etniku nebo národu. Všechno to začalo před dávnými a dávnými věky, kde se opice v Africe rozhodly, že jim je Afrika malá a vydaly se do světa. Některé opice zůstaly tu, jiné onde, až byly různé skupiny opic rozlezlé po celé planetě. Jenže některým opicím se nelíbilo, že sousedním opicím roste pšenka rychleji a lépe, takže sousední opice vyhnaly, případně je pozabíjely a uřezaly jim hlavy. Tím se opice poučily, že je lepší sdružovat se do větších kmenů, aby se zlým nájezdným opicím mohly bránit. Samozřejmě je logické, že čím větší kmen, tím slibnější šance na obranu. Což sebou přineslo i obrat a sílící kmen opic začal vybíjet původního souseda agresora. A tak se to tady na světě mezi opicemi mydlí až do dnes. Mezitím jedna opice dala svému plemenu honosný název homo sapiens.

Jednotlivé národy si postupem času vytvořily návyky sobě vlastní. Atributy jako řeč, styl oblékání, gastronomie, náboženství, zákony, umění atp. patří do tohoto, jak kolega Milan Richter ve výše zmíněném videu poznamenal, složitého mechanismu neboli kultury.

Pokud chce někdo aktivně hááááájit kulturní hodnoty svého národa, tak z pohledu dravých bojů ze zvířecí říše a/nebo primitivních opic jde v podstatě o věc ryze praktickou. Samozřejmě záleží na tom, před "čím" se kulturní hodnoty hájí. Je-li národ ohrožen vyhubením (jako např. Československo, resp. Slované během druhé světové války, viz dějepis), tak je aktivní obrana pochopitelná. Pokud ale plešaté opice křičí jak paviáni nad pár stovkami přistěhovalců, to bohužel z pohledu racionálního moc užitečné není, ba naopak.

Někteří škarohlídové tento citát pranýřují za to, že kromě amerického psychologa Gustava Gilberta nikdo jiný tato slova z Hermannových úst neslyšel, ale když se podíváme na dochovaný záznam Göringovy řeči 31. 08. 1946 před norimerským tribunálem, není důvod považovat výslechy v Norimberském deníku za "židovské" výmysly:

"Německý lid věřil vůdci. Kvůli jeho autoritářskému vedení státu neměli lidé žádný vliv na běh události. Nevěděli o zločinech, o kterých se dnes ví, bojovali oddaně, obětavě, hrdinně a zároveň také trpěli v tomto boji na život a na smrt, do kterého byli svévolně vržení. Německý lid je prost viny." 

Multikulti

Přiznám se bez okolků a mučení, že jsem zastáncem globalizace. Ba co víc, já sám sebe považuji ze zoufalého utopistu. Proč by všichni lidé na světě nemohli mluvit stejnou řečí? Proč musí být hranice? Odpověď je poměrně jednoduchá. Spousta lidí se stále ještě chová jako primitivní opice. Proto by dnes jeden globální národ (Homosapiensstán) fungovat nemohl. Spousta opic chce stále dobývat úrodnou pšenku svého souseda. A některé opice jsou tím vším tak zblblé, že nejdou po úrodné pšence, ale po jiných opicích, které místo bušení hlavou o zem, buší hlavou o zeď.

Rozdíly mezi třemi abrahámskými náboženstvími:

Křesťanství: mumlání do stropu
Židovství: mumlání do zdi
Islám: mumlání do země

- Bill Maher

Nejodvážnější forma globalizace je dnes Evropská Unie. Otevřené hranice, volný pracovní pohyb a stejná měna mezi zeměmi, které spolu po tisíciletí bojovaly, to je výzva, před kterou musím smeknout. Držím EU palce a doufám, že se primitivní opice naučí, že klidné soužití se sousedem je životu prospěšnější než neustálý boj o pšenku.

Konečná řešení

Mohlo by se zdát, že konečným řešením opičího sporu je totální vyhlazení jednoho z opičích týmů. Částečně se to povedlo německému národními týmu během druhé světové války - 90% židů na německém a rakouském území bylo zlikvidováno. Na konci té samé války vyřešilo svou "německou otázku" i Československo a to kompletním odsunutím sudetských Němců za československé hranice. Nesrovnávám. Jen uvádím příklady "konečných řešeních". Problém je v tom, že agresivní opice bránící svou mdlou pšenku dnes vyhladí jedince s obřezaným penisem, zítra tmavo-žluto-rudo kožce, pozítří všechno, co nemá modré oči, příští týden všechny nedosahující výšky 170 cm a příští rok všechny, kdo má prsteníček delší než ukazováček. Zlo plodí zlo, dokud si to opice neuvědomí, tak se z nich nikdy Homo Sapiens nestanou.

To bychom měli na úvod. Teď k jádru pudla.

#Přijímám nebo #Nepřijímám?

To je otázka stejného kalibru, jako ptát se, je-li potrat správný. Někdy ano, někdy ne. Pokud si Evropa na svou půdu pustí milion primitivních opic, tak bude třeba překopat bezpečnostní systém. Každopádně v zájmu lepší budoucnosti je lepší opice učit, jak být člověkem. Bohužel opice se ve velkém počtu nacházejí již v hostitelských zemích. A není nic horšího, než na přistěhovalce z voleje začít házet kameny. Česká protiislámská organizace vedena broukovědcem trpícím sexuálními frustracemi by byla z určitého hlediska pochopitelná, dejme tomu v případě klidné politické iniciace vedoucí k referendu, které by o přijetí uprchlíků rozhodlo. Pokud by národ s klidným svědomím řekl ne a hranice by se uprchlíkům zavřely, neřekl bych ani popel. Že ale Češi možnost volby nemají, za to si můžou sami. Byli-li by více politicky aktivní a nevolili si do parlamentu mamonuchtivé panáky, fungovalo by státní zřízení jinak. Problém vidím v tom, že skupina Islám v ČR nechceme jednak míchá jablka z hruškami, nabaluje na sebe plešaté opice, kterým agrese vůči jiným opicím vyloženě chybí a navíc doslova rozsévá po tunách nenávist vůči celému etniku. Je třeba si uvědomit následující:

- Být muslim se nerovná být terorista
Protože terorista se má k islámu stejně jako vyholený nácek k vlastenectví. Ač mám k (jakémukoliv) náboženství mírnou averzi (viz výše), tak praktikuje-li někdo své mumlání aniž by tím někomu ubližoval nebo obtěžoval ty, kteří o to mumlání nestojí, není třeba se kvůli tomu bouřit a stavět šibenice.

- Být uprchlík se nerovná být zločinec
Za dob studené války uprchlo z totalitních zemí okupovaných Sovětským svazem přes 20 miliónů uprchlíků. Těžko říct, jak by se cítili, kdy je v cílových zemích vítaly transparenty se šibenicemi. I když, bůhví, tak hluboko jsem do historie nevrtal. Možná, že někde je tímto stylem přeci jen vítali, možná že v západních zemích tehdy také vznikaly spolky "Komunismus v <doplň kteroukoliv zemi západně od východního bloku> nechceme!"

Multimediální masáž

Korunu celé problematice nasazují sdělovací prostředky, zvláště žurnalistika, jejímž cílem dnes není objektivně informovat, ale získat si co největší počet čtenářů. Tím pádem noviny (ty internetové jsou skvělým příkladem) píšou o tom, co ve společnosti zrovna "letí". Ty tam jsou články o nepřizpůsobivých Romech. Dnes letí témata "imigranti", "islám" a "terorismus" - nejlépe vše v jednom článku, aby se +40% reklamní plochy kolem toho slintu co nejlépe ujalo. Vzniká tím začarovaný kruh, kde si čtenáři a diváci sami pěstují emotivní náladu, kterou sdělovací prostředky dále reflektují. Celá populace se na základě sraček pryštících z televize a hlavně internetu stává silně vyhraněnou na problém přesahující státní hranice aniž by kdokoliv vytáhl paty ze svého obýváku.

Smysl života

Má žena jednou na dotaz známého "Jaký je tvůj smysl života" odpověděla: "Netrpět." Podle mě jde o nejdokonalejší definici lidského smyslu života z pohledu hrubého osekání všech iracionálních berliček. Život s pokud možno co nejmenším množstvím strádání se lépe uvádí v realitu tam, kde agresivní boje o pšenku už nejsou potřeba. Opět tady sice sklouzávám do utopie, ale já skutečně nevidím vůbec nic praktického na věčném boji proti těm nebo oněm. Pokud by se prostředí, kde zrovna žijeme, dostalo do stavu, ve kterém by utrpění výrazně převyšovalo klid a pohodu, tak jako první bych zvažoval útěk tam, kde je sociální situace pro život pohodlnější. Udělal bych to za totality, udělal bych to za protektorátu, udělal bych to i kdybych byl občanem Sýrie a má existence by byla ohrožena válkou. A pokud by už nebylo kam utíkat a vyhlídky na zlepšení by byly mizivé, tak nemá cenu to dál protahovat. Život v neustálém utrpení nemá cenu. Naděje sice umírá poslední, ale když kolem vás nic jiného než tupé opice nejsou, tak na naději můžete zapomenout.


Takže, milé opice, snažte se učit sebe a své blízké opičí druhy a družky, jak být člověkem. :)