Žijeme ve světě, kterému vládnou peníze. Objektivně vzato. Individuální priority jsou samozřejmě rozličné a určitě ne každý má ve svém žebříčku hodnot peníze na prvním místě. Nicméně v naší dnešní civilizované společnosti jsou peníze tím největším hybatelem, díky čemuž jsem si drze dovolil definovat společenské skupiny v rámci peněz. Jde o pokus o objektivitu, nesnažím se zde zkoumat, kdo je šťastnější, jelikož štěstí samo o sobě objektivně definovat nelze - někomu ke štěstí stačí rohlík s máslem, někomu nestačí ani miliardy na kontě.
Otroci
Začínám skupinou dalece nejpočetnější. Otrok je běžný pracující člověk, jenž musí každý den ráno (nebo večer) vstát a jít do práce, resp. vykonávat činnost, která mu na konci každého měsíce přinese nějaký zisk. Lidé v této skupině tedy musí podřídit většinu svého času k opatření peněz. Byť je otrok tzv. svobodnou společností považován za svobodného, tak nemá na výběr a o svou obživu se starat musí. Mnohdy jsem od některých slyšel, že svou práci mají rádi a že si vlastně nedokážou život bez své práce představit. Proti tomu nic nenamítám. Nicméně jde zde o možnost volby. Co když se onen zámečník, jehož práce naplňuje a baví ho, jednou probudí a zjistí, že by chtěl dělat něco jiného? Ano, tu možnost pro změnu tu samozřejmě má, ale tuto realizaci musí upravit dle podmínek svého nynějšího zaměstnání, svých potřeb a znalostí. Rozhodně nemá šanci se toho rána rozhodnout, že toho dne do práce již nepůjde a bude se věnovat zahradničení. Ve své podstatě by to vlastně udělat mohl, ale setká se s nejedním problémem, počínaje svým zaměstnavatelem po úřad práce, sociální a zdravotní pojištění konče. Nepředstavujte si ale pod pojmem "otrok" pouze běžného řadového pracovníka. Otrokem je i dobře placený bankéř, který si (i přes svůj dobrý plat) nemůže dovolit svou vydělávající činnost opustit, jelikož by po nějaké době neměl čím zaplatit za své potřeby. Otrokem je i podnikatel, který musí svůj podnik nadále provozovat, aby uživil sebe, případně i svou rodinu. Na druhou stranu podnikatel, který nadále pracuje a tříbí svůj podnik a zároveň má dostatek peněz, že by si mohl dovolit svou výdělečnou činnost opustit, již otrokem není... jde o svobodného, jelikož relativně nic nestojí v cestě jeho rozhodnutí. Ve zkratce - Otrok MUSÍ většinu svého času opakovaně přizpůsobovat k získávání peněz, chce-li bez větších problémů přebývat uvnitř nám známé civilizované společnosti.
Svobodní
Člověk svobodný je v podstatě přesným opakem otroka. Svobodný NEMUSÍ většinu svého času opakovaně přizpůsobovat k získávání peněz a přesto může bez větších problémů přebývat uvnitř civilizované společnosti. Jde o jakékoliv rentiéry, kteří k udržení svého pravidelného příjmu peněz nemusí dělat nic, resp. velice málo. Máte-li sto milionů, bude vám banka, ve které máte peníze uložené, každý měsíc vyplácet úrok, který bez problémů pokryje všechny vaše (běžné) potřeby. (Potřeba koupit si ostrov nespadá do skupiny "běžných" potřeb, se kterými se setkáváme v naší společnosti) Svobodní lidé jsou nejméně omezení v rozhodování, jak naložit se svým časem. Pro spoustu lidí (většinou otroků) je tento stav bytí těžko představitelný a dokonce strach nahánějící, čímž na druhou stranu jen dokazují svou omezenost v možnosti volby, což je podle mě jeden z následků otročiny.
Propuštění otroci
Neboli důchodci. Mezi svobodným a propuštěným otrokem je velice tenká hranice. Propuštěný otrok, neboli otrok na odpočinku, se již také nemusí starat o finanční zabezpečení, ale výše jeho "renty" mnohdy nebývá tak vysoká, aby měl takové spektrum možností, jako svobodní. Důchodce zaplatí nájem a energie, jídlo, vnoučata a mnohdy mu pak nezbývá nic jiného, než čekat na další důchod. A vzhledem k tomu, že propuštěný otrok se podstatnou část svého života věnoval otročení, nebývá jeho mysl většinou natolik pružná v otázce volby, jak naložit se svým casem. Spousta propuštěných otroků umírá relativně brzy po svém propuštění, jelikož bez své pravidelné otročiny přišli o pocit naplnění, důležitosti nebo užitečnosti.
Malomocní
Poměrně pestrá skupina malomocných se skládá převážně z bezdomovců, různých poustevníků a existencí, které se ať už dobrovolně nebo nedobrovolně vzdaly honby za pravidelným peněžním příjmem. Za což ale zaplatili velice omezeným spektrem možností, jak naložit se svým časem. Časový harmonogram malomocných je většinou velice jednotvárný, od primitivního přijímání potravy z popelnic, žebrání, nebo sběr šrotu, až po následné utápění v alkoholu. Malomocné lze rozdělit na dvě podskupiny a to malomocné aktivní a pasivní. Pasivní jsem již zmínil. Mezi aktivní patří ztracené existence, jejichž životy jsou omezeny drogovou závislostí, která aktivní malomocné nutí k získávání obživy krádežemi, prostitucí nebo přepadáním.
Paraziti
Ano, do této skupiny patři dnes velice populární skupina tzv. nepřizpůsobivých občanů. Parazit je někdo, kdo čerpá finance od někoho jiného, aniž by pro to vynaložil jakoukoliv protislužbu. Zdrojem může být stát, ale i movitý partner. Na parazity je obecně nahlíženo jako na cosi špatného, přitom do této skupiny mohou v podstatě patřit i matky na mateřské, pobírající státní podporu, případně peníze od svého druha. Teoreticky by do této skupiny mohli patřit i propuštění otroci, nicméně důchod je v podstatě renta za odpracovanou práci, tudíž nejde o parazitismus. Mezi parazity by také mohli náležet i někteří malomocní a to pouze v případě jakéhosi závazku vykonávat určitou pravidelnou a systematickou činnost, jako např. návštěvy úřadu práce nebo sociálky. Skuteční malomocní rezignovali na jakoukoliv pravidelnost a systematičnost.
