V návaznosti na můj předchozí příspěvek týkající se gramofonových desek nyní rozvedu zmiňované peklo jménem hodnocení stavu gramodesek. Ono je to totiž horší než peklo...
Zajíc i klenot v pytli
Pokud kupujete desku, která není nová (zabalená v celofánu) a nemáte možnost si ji poslechnout, pak kupujete chtě nechtě zajíce v pytli. Optické hodnocení může sice leccos prozradit, ale rozhodující je poslech. Opotřebení desky negativně ovlivňující poslech není na první pohled zdaleka vidět. Výborný příklad jsem našel u desky Leonard Cohen – Songs Of Leonard Cohen (press 1972), na první pohled velice zachovalá kopie, ale hlasitější části desky jsou jakoby uřezané, viz ukázka:
Díky vinylové renesanci vydala Columbia v roce 2007 repress Cohenovy hudební prvotiny, takže jsem měl možnost porovnat zcela novou desku s nosičem starým 43 let. Rozdíl je samozřejmě jasný. Nová deska zní čistě, bez skřípavého ořezu:
Problém je, že spousta nejen internetových prodejců nemá šanci všechny desky důkladně přeposlouchat a náležitě oznámkovat. Může se také naopak stát, že nekupujete zajíce, ale klenot v pytli. V jednom zapadlém krámku v Orlandu na Floridě jsem v 1$ bedně našel vůbec první vydání alba Physical Graffiti od Led Zeppelin. Majitel krámku poznamenal, že mít tohle v "mint condition", bude to stát o pár stovek více. Obal skutečně nosil známky silného opotřebení a samotné desky (dvojalbum) taky nevypadaly o moc lépe - škrábance tu i onde. Při placení ale sám majitel (btw. starý vousatý hippie) poznamenal, že optický stav desky někdy klame a přestože to vypadá na katastrofu, tak poslech stojí přesto zato. A to byl přesně tento příklad, měl jsem štěstí, posuďte sami:
A aby toho nebyl málo, tak v některých případech je na vině "jen" špína. Pokud deska vypadá dobře, ale přehrávání praská, pomůže někdy desku vyčistit. Příklad na albu Gods and Monsters od britské skupiny I Am Kloot z roku 2005. Na pohled deska skoro jako nová, ale jakmile jehla sedla na povrch, jímala mě hrůza:
Závěr je takový, že na hodnocení gramofonové desky bez poslechu nebo dokonce bez očisty desky není vůbec spoleh, což nakupování starých desek značně ztěžuje. Proto máte-li možnost koupit re-edici nějakého alba, jehož zdrojem je původní nahrávka, která nebyla následně "poškozena" necitlivým remasteringem, doporučuji do toho jít a vyhnout se původním deskám, jejichž kvalitu nemáte možnost na trhu, v obchodě, nebo na internetu prověřit. Ušetříte si tím peníze i nervy.
Záměrně Vás
neoslovuji prezidente, neboť kdokoliv tak činí, uráží všechny české prezidenty,
kteří se byť i malou měrou zasloužili o rozvoj našeho národa.
Když jste vyhrál
prezidentské volby, nebyl jsem z toho nadšený, jelikož kampaň byla
podpořena Miroslavem Šloufem, člověkem, který na půdě politiky nemá co dělat.
Přesto jsem (naivně) věřil ve Váš prezidentský projev, ve kterém jste zmiňoval,
že budete prezidentem všech. Zajímalo by mě, jestli si uvědomujete, jak
moc jste se mýlil.
Nepochybuji, že
jste inteligentní člověk, proto Vás žádám, abyste se skutečně hluboce pokusil
zamyslet nad následujícími přešlapy.
Bulvár a
komunistický plátek coby zdroj poradenství – Přijde Vám, že člověk s praxí
v bulvárním časopise (Blesk) a komunistických novinách (Haló) je vhodný na
pozici mluvčího prezidenta republiky? Opravdu Vám to nepřijde přinejmenším
divné? Nebo se neštítíte hledat voličské hlasy mezi čtenáři (lze-li to tak
nezvat) bulvárních plátků?
Rozděl a panuj – Když
jste krátce po prezidentských volbách pronesl, že budete prezidentem všech,
myslel jste to vážně? Pokud ano, můžete se prosím zamyslet, kde jste udělal
chybu? Protože lepší příklad hesla „rozděl a panuj“ bychom dnes jen stěží
našli.
Komunistická Čína
– Když by představitelé čínské vlády na Váš dotaz „Jak stabilizovat společnost?“
odpověděli „Regulovat tisk, který se negativně vyjadřuje k vládě. Zavést
vládu jedné strany bez možnosti volby jiné. Cenzurovat internet. Zavírat
politicky nepohodlné umělce,“ vzal byste si tyto rady k srdci?
Snižování české
inteligence – Českou inteligencí mám na mysli akademickou půdu. Způsob, jakým
se Vy a Váš mluvčí staví nejen k hnutí Vědci proti strachu a lhostejnosti,
ale k vysokoškolské inteligenci všeobecně, je velice nešťastným, neboť tím
uvádíte občany bez vysokoškolského vzdělání do falešného přesvědčení, že elita
národa nepatří mezi „normální“ lidi. Copak si neuvědomujete, že vzdělání je
přesně to, co by hlavně měla hlava státu podporovat?
17. listopad 2015
– Toto datum mě přimělo k napsání tohoto otevřeného dopisu. Zejména Vaše
podpora bloku proti islámu a především tento titulek z Hospodářských novin:
„17. listopad ŽIVĚ: Náš národ není xenofobní, prohlásil Zeman a podpořil
demonstraci Bloku proti islámu“. Pane Zemane, víte vy vlastně, co znamená
xenofobie? Nejsem nikterak příznivcem aktuální velké vlny imigrantů, ale příklon
ke xenofobním skupinám, ve kterých se extremisté podporující (veřejně!) násilí
cítí jako doma, je to nejhorší, čím může člověk k aktuální krizi přispět.
Dochází Vám, že podporou nenávisti vytváříte podhoubí podobné nejen tomu z Německa
30. let minulého století? Už jste zapomněl, jak to vypadá, když dáte zmateným
lidem pocit falešné spravedlnosti a moci, stejně jako tomu bylo v únoru 1948 na příkladu lidových
milicí? Tento Váš krok je v podstatě shrnutím všech předchozích přešlapů a to jsem jich
ještě několik vynechal.
Vaše vedení úřadu
hlavy státu je dosud to nejhorší, co český národ od roku 1948 potkalo. A pokud
si to neuvědomujete, tak je mi Vás v podstatě líto, neboť jste se stal
loutkou nebezpečných lidí, kterým rozhodně nejde o prospěch české společnosti.
Vím, že přiznat chybu je těžké. Změnit názor o 180 stupňů bez ztráty úcty
taktéž, ale pokud toho nejste schopen a nezměníte-li svou roli k lepšímu,
pak jste se v politice skutečně jen mýlil.
Dovedete si představit, kdyby se celý svět ocitl na několik dní (nedej bože celý týden!) v internetové tmě?
Nejnestabilnější domeček z karet
Lidstvo, resp. společenská stabilita nebyla ve své historii nikdy tak zranitelná jako dnes. Jedna silnější sluneční bouře a nedovoláte se ani hasičů, policistů nebo ambulance. Ale pro katastrofu není třeba chodit tak daleko. Vládnete-li angličtinou, přečtěte si, jak zničit internet. Ve zkratce, nikdy v lidské historii nebylo snadnější uvést CELOU civilizaci do totálního chaosu připomínající dobu kamennou. Bez internetu si dnes nekoupíte ani chleba. Nebydlíte-li tedy poblíž pekárny. Obchody své objednávky na zboží uskutečňují pomocí internetu. Logistika pro svou koordinaci využívá internet a používá-li firma IP telefonii, tak si můžou zaměstnanci na ulici rovnou pochytat pár holubů a začít je učit poštovním schopnostem. A lidé jsou nepoučitelní. Stále více zásadních služeb potřebných k novověkému životu "vysokých standardů" se přesouvá na internet. Například v Německu od roku 2011 musí živnostníci dokonce POVINNĚ podat daňové přiznání elektronicky a ve Švédsku si pohrávají s myšlenkou zrušit hotovost a platit všechno elektronicky. Když pomineme, že jde o vlhký sen velkého bratra, jde zároveň o analogii ke stavění domu na skleněných základech. Stačí opravdu hodně málo k tomu, aby se to celé sesypalo.
Tučňáci pochodující kolem jednoho z internetových kabelů. Zdroj: gizmodo.com
Nebezpečné vtírání internetu do reality
Sám jsem s internetem začal poměrně pozdě až koncem 90. let, v dobách, kdy google ještě nebyl na světě a na netu se hledalo pomocí stránek Lycos nebo AltaVista. V těch dobách vešel internet na jednu dnešní malou USB klíčenku. Počet uživatelů: něco kolem 200 miliónů. PC jsem (musím podotknout, že vlastně proti své vůli) dostal k Vánocům v roce 1996 a tehdy jsem neměl tušení, jak moc do toho spadnu. :) Nevěděl jsem o počítačích vůbec nic a stylem pokus-omyl jsem zjistil, jak že ta mašinka vlastně funguje (několikrát smazán celý disk, případně nechtěně resetován BIOS). S pomocí off-line literatury jsem se brzy vypracoval na školního nerda, který s pomocí systémové diskety dokáže spustit hru s vyššími paměťovými nároky. A po úspěšném přetaktování procesoru jsem dostal statut počítačový bůh. Když jsem se doma poprvé připojil na internet, byl jsem jako v jiříkově vidění. Večerní surfování (levnější tarif, kdo to dnes zná?) bylo absolutním vyvrcholením celého dne. Internet byl ale stále na okraji reality. Uživatelé internetu byli považováni za podivíny, šprty, případně introvertní individua stranící se kolektivu. Internetové bankovnictví začala poskytovat Ebanka až v roce 1998. A to nejpodstatnější, pro úspěšné připojení musel být uživatel alespoň minimálně technicky zručný. Nechci se pasovat do role bůhvíjakého děda internetu (zdaleka ne), ale jak nastavit příkazy na mém 56kbs modemu jsem umět musel, jinak bych se prostě nepřipojil. Po stisknutí tlačítka connect začal v modemu chroustat šramot, který počítačovým freakům tehdy zněl jak hudba zaslíbená:
Dobře... pro někoho možná ne. ;)
Technická zručnost je dnes patrně tím největším rozdílem mezi dnešním a tehdejším internetovým uživatelem. I na tom blbém xchatu dokázal člověk najít zajímavé konverzace. S tím je dnes ámen, protože na internetu jsou prakticky skoro všichni. Což by ještě nebyl žádný problém, ale průser nastal tehdy, když negramotní imbecilové bez špetky vzdělání a empatie zjistili, že se na obsahu internetu mohou sami podílet. Když se před 20 lety člověk rozčílil nad televizními nebo papírovými novinami, ventiloval to pouze ve svém domácím prostředí nebo maximálně v hospodě. Dnes má ale brblal možnost nejen zanechat komentář pod nějakým článkem na internetu, ale může si rovnou založit vlastní stránku, kde bude svůj světoborný názor prezentovat. Co se dříve dostalo k uším rodiny, případně kolegům štamgastům v hoposdě, se dnes může dostat ke statisícům ba miliónům příjemců. A spousta těchto příjemců postrádá schopnost identifikace věrohodného informačního zdroje. Ti méně duševně vyspělí jdou rovnou za davem, protože "je lepší se držet většiny".
Blíže matrixu, než si spousta lidí dokáže připustit
Další vadou na kráse internetu pro všechny je vměstnání internetu mezi sociální potřeby. Kolega kdysi poznamenal, že odešel z facebooku a najednou se cítil naprosto společensky out, odříznut od společenského dění ve svém okolí. Tzv. sociální (resp. asociální) sítě se do společenského života naroubovaly takovým způsobem, že bychom mohli mluvit o skutečné životní potřebě. Někteří se křižují před závislostí na internetu, ale je-li celá dětská a mladistvá populace na různých sociálních sítích jako je facebook, twitter, tumblr, youtube atp., tak už nejde o pouhou závislost, ale o součást života. A to je myslím největší katastrofa. Vznikají termíny jako "kyberšikana", což má samozřejmě své opodstatnění, neboť je-li jedinec šikanován v určitém kolektivu, bude se samozřejmě snažit tomu kolektivu vyhnout. V reálném světě je šikana relativně řešitelná ať už fyzickou obranou nebo nabonzováním příslušným autoritám. Osobně jsem uváděl v provoz oboje. Ano, byl jsem hrozná kurva. :) Ve světě internetových sociálních sítí je to ale jinak. Je-li pohyb na sociálních sítích součástí života, pak je vypnutí PC, tabletu nebo telefonu ekvivalentem starobylého "Dnes nejdeš ven si hrát s ostatními, budeš doma, máš zaracha!" Pokud vám někdo na konci 90. let na internetu, knižně řečeno, natrhl řitní otvor, tak jste zavřeli prohlížeč, vypnuli modem a život šel dál. Celý tento trend sociálních sítí nabírá naprosto bizarní nádech, neboť osočování druhých na internetu dohnalo nejednu slabou duši k sebevraždě, takže sociální sítě zavedly možnost nahlášení tzv. kyberšikany a po světě vznikají spolky na ochranu dětí proti "nástrahám" internetu.
Bezpečnost, byznys a velký bratr
Po připojení k internetu jsem se ve všem začal okamžitě šťourat a mé pozornosti neutekla ani vidina "se někam nabourat". No, abych se přiznal, po hledání porno obsahu to bylo druhé nejhledanější téma na mém pomyslném seznamu. Mým prvním hackerským vrcholem bylo sosání cizích emailů z POP3 protokolu (už si ani nepamatuji, jestli to byl volny, quick nebo seznam), protože tehdejší zabezpečení e-mailových účtů bylo prakticky... neexistující. Po příchodu wifi sítí nastaly malé hackerské žně! Sniffování paketů a lámání SSID hesel bylo mnohem zábavnější než hraní her. V pražském bytě jsem se připojoval na cizí wifinu a smál se nad sousedovým nezabezpečeným wifi routerem. Odchytáváním paketů jsem špehoval sousedy, jaké stránky zrovna "sjíždějí". Ve svém prvním zaměstnání jsme měli na svých PC stanicích zablokovanou zvukovku a nepřítomnost administrátorských práv byla vůbec nepříjemná. Tehdy jsem objevil Ophcrack, který dokáže z windowsího hash souboru heslo tzv. "vyšňupnout". Rázem jsem byl pro celou firmu šedou eminencí a čínský admin si lámal hlavu, jak to, že ti zpropadení Češi zase znají heslo. To bylo ale tehdá před cca. 10 lety. Protože je dnes internet součástí každodenních skrupulí, dbá se na bezpečnost mnohem více. Obsah disků na firemních PC je povětšinou zašifrován a dostat se k tamním hash souborům už není tak snadné, wifi sítě jsou zabezpečeny celými řetězci hesel a většina důležitých internetových stránek používá zašifrovanou komunikaci. Ale protože jsem si prošel tím malým hackerským dobrodružstvím, mám zároveň povědomí o tom, že jakákoliv elektronická bezpečnostní opatření lze prolomit. Pamatuji si na hysterii kolem úniku dat z iCloudu, kdy měli všichni hrůzu z toho, že se na veřejném internetu objeví jejich nahaté fotky. Uživatelé applů si bohužel neuvědomili, že "selfie" svého přirození pořízené ajfounem, je stejné jako uložit své hambaté fotky do trezoru, který volně postává venku na ulici - byť zamčený, tak kdokoliv se může pokusit jej otevřít. A dřív nebo později se to někomu povede. A pokud Apple ze svých zařízení automaticky nahrává uživatelův obsah na své jabkové vzdálené úložiště, měl by za to být hnán okamžitě před soud... ale kdež, vždyť uživatel s tím vším vlastně souhlasil a jistě si přečetl těch milión stránek titěrného písma v tzv. "licence agreement". Čímž se dostáváme k dalšímu šrámu internetu a tím je byznys. Výrobci peněz zavčas zavětřili příležitost a po neúspěšné .com bublině na přelomu tisíciletí se zaměřili na lidskou potřebu socializace. A tady to vyšlo! A jak!
Aby bylo jasné, jak se věci mají.
Facebook ani google se tím vlastně už ani netají. Všechno, co kdy na facebook uložíte, patří automaticky facebooku. Souhlasili jste s tím při registraci... případně pokračováním užívání po informační zprávě, že některé smluvní podmínky se jaksi mění. Informace o uživatelích jsou radostně prodávána dalším korporacím a vládním organizacím. A to není zdaleka všechno. Kdybych prozradil, na jakých projektech se náš tým podílel, dostal bych padáka a obsílku k soudu.
Dalším strojem na peníze je youtube. "Tube" je v angličtině hovorový výraz pro televizi. A youtube, neboli "TyTelevize" je přesně to, čím se internetový video kanál stává. Čím větší má video počet sledování, tím dříve bude "osazeno" vtíravou reklamou. Ano, vím, adblock to řeší, ale milióny běžných uživatelů nedokáží vysvětlit, co znamená "app.", natož adblock. Ve své podstatě není youtube byznys nic proti ničemu. Z reklam profituje nejen youtube, resp. google, ale i samotný autor videa. Třeba takový autor Otravného pomeranče si za rok přijde na cca. 3 milióny dolarů (2012). A autorovi téhle zhůvěřilosti to sype kolem 6 miliónů doláčů ročně:
Jen na to klikněte, těch pár centů nikoho nevytrhne.
Co mě ale nedávno pobavilo a zároveň dokonale odkrylo zvrácenosti antisociálních sítí na kvadrát, bylo youtube video poměrně nezajímavé pipky, která se rádoby humorně pustila do tlustých lidí. Reakce klávesnicových válečníků na sebe nenechaly dlouho čekat a video bylo odstraněno, protože je prý "urážlivé" (offensive).
Zvrácenost #1: Tohle video bylo odebráno z internetu protože "offensive":
(hmm, video je opět pryč. Hledejte na youtube "Dear Fat People" od Nicole Arbour)
Zatímco TOHLE video je v pořádku a nikomu nevadí:
Aha, já zapomněl, to není skutečnééééé, to je jenom jako. ;) Já hloupý.
Zvrácenost #2: Po zablokování videa a svého účtu se Nicole na twitteru prsila, že si jiný uživatel uložil video na disk a po zablokování jej vystavil na svůj vlastní youtube účet, čímž Nikolku nasral, neboť někdo vydělává na něčem, co mu nepatří. Stoupajícího zájmu internetových uživatelů si youtube všiml, ucítil $$$ a video i účet Nicole Arbour vypustil do internetového světa zpět.
Zvrácenost #3: Naprdlí buřtíci se okamžitě obrnili svými sádelnatými pazourami a díky nezadržitelné potřebě se vyjádřit má video Dear Fat People díky odkazům tu i onde přes 6 miliónů shlédnutí, což je něco mezi 4 800$ až 48 000$ v závislosti na typu a vložení reklamy. Gratulky, fakt jste jí to nandali! :)
Konec dobrý, všechno dobré...
Když se někdy doma zmíním, jak mě internet štve, dostanu za to od mé ženy výsměch, jak se může někdo jako já zlobit na internet. Vždyť když jsme se před 10 lety poznali, byl jsem přesně ten, kdo na internet nedal dopustit a velebil jej jak posvátnou krávu. To pozitivní na internetu naštěstí zůstalo a dále se rozvíjí: informace. Nikdy v lidské historii nebylo snazší se dostat k tak masivnímu zdroji informací, viz např. wikipedia. Akademici staré školy se na wikipedii sice dívají úkosem, ale i přesto tato (převážně ta anglická) studna vědomostí, do které může každý přispět, je poměrně dobře spravována. A i když wiki článek něčím smrdí, bývá často dobře ozdrojován a člověk si na základě toho může najít potřebnou literaturu k hlubšímu bádání. Člověku může přijít na mysl, že díky tak velké informovanosti by vědomost lidstva měla rapidně stoupat, zatímco to vypadá na pravý opak. No jo, ono to jen tak vypadá. Jak jsem zmínil výše, na internet přispívají i tupá hovada, takže se zviditelněním užitečných informací se paralelně zviditelnila i hloupost našich spoluobčanů, což před nástupem internetu zůstalo tak nějak skryto. Schválně, kolik příspěvků od svých různých "kamarádů" na facebooku vás svou "hloubkou" rozžhavilo do běla? ;) Osobně jsem to vyřešil tím, že u 90% kontaktů na svém facebooku mám vypnuto sledování. Ne že bych 90% "fejsbučích" kámošů považoval za debily/diliny, ale když už prokrastinovat, tak kvalitně. Fotky potomků, příspěvky svých žrádel, případně všelijaké "To nejde nesdílet" mi skutečně nic příjemného nebo obohacujícího nepřinese.
Ale abych skutečně skončil pozitivně, internet kromě informační studnice také dokáže sbližovat. Určité skupiny lidí se daly dohromady právě díky různým internetovým fórům a chatům. Zájmové skupiny kvetou jak houby po dešti a díky internetu pořádají velká meziměstská, ale i mezistátní setkání, jejichž organizace byla v minulosti řešena sporadicky, většinou jen lokálně, případně pomocí nějakého zájmového časopisu nebo novin.
A v neposlední řadě se dá na internetu najít i životní partner. Já se svou ženou jsme toho živoucím důkazem. :)
...dokud to někdo nevypne
Závěrem, internet by se dal přirovnat k ohni - dobrý sluha, ale zlý pán. Rozdíl je v tom, že v případě internetu uhašením zlého pána to pravé peklo teprve nastane. Z toho pohledu je internet spíše heroin. Společnost je na něm závislá a bude-li omezen jeho přísun, projde si absťákem. Bohužel to zatím vypadá, že civilizace si na tento dýchací přístroj jménem internet zvyká víc, než je zdrávo, takže až ten blackout jednou přijde, tak nejlépe na tom budou Pygmejové v Africe.
Internet je cesta, nikoliv cíl. Neznámý internetový mistr zenu ;)
Nevydržel jsem a opět podléhám nezadržitelné touze vyjádřit se, tentokrát k aktuálnímu tématu přijímaní uprchlíků z Afriky a Blízkého východu. Přiměl mě k tomu kolega v práci, když k tématu během oběda poznamenal dva body, které situaci muslimských (ale i nemuslimských) přistěhovalců dokonale vystihuje:
Tolerance je přímo úměrná ke vzdálenosti k tolerovanému objektu.
Jde o téma, na které nelze mít striktní názor aniž by se člověk nedostal do konfliktu s tou, či onou stranou.
Celý problém visí na komplexní změti problémů jako je náboženství, xenofobie, vlastenectví, hloupost, rasismus, tolerance, agrese a nenávist. Ve zkratce: Jde o lidskou neschopnost dostatečně potlačit animální pudy. A mé utopistické já utápějící se občas v těžkém nihilismu k tomu vyplodilo následující...
Náboženství
Víra v nějakou nadpřirozenou entitu přesahující realitu každodenního života je v podstatě přirozenou reakcí lidského rozumu a lidského sebeuvědomění. Pohlédneme-li na lidskou existenci kritickým racionalismem ad absurdum, tak lidský život sám o sobě žádný smysl nemá - člověk se narodí a celý život se musí snažit, aby neumřel... a na konci stejně umře. Z tohoto pohledu je slast a snaha o co nejdelší prožití slasti (nebo dejme tomu absenci strasti) jediným racionálně uchopitelným smyslem lidského bytí. Což se neslučuje s přírodním pudem zachovat svůj rod. Schizma vědomí vlastní konečnosti a animálního instinktu udržet svůj živočišný druh dalo vzniknout myšlenkám, že smrtí to nekončí, že na nás shůry někdo kouká, že existuje nadpřirozený řád, který je třeba následovat. Pro spoustu lidí je skutečnost lidské smrtelnosti, resp. konečnosti nemyslitelná až děsivá, proto není divu, že víra zde působí jako naprostý smysl života. Což může být v některých případech dobré, v jiných špatné. Pokud sebou víra nese i všelijaké zvyky, obřady, zákony jak se chovat a pokud tento soubor atribut vyznává celá skupina lidí, mluvíme o náboženství. Problém nastává tehdy, jsou-li součástí náboženství různá obětování, nesmyslné tresty a zákazy, utiskování určité skupiny a podněcování k šíření (ať už násilně nebo nenásilně) "víry". Ještě větší problém nastane tehdy, je-li náboženství součástí vlády.
Kultura
Pokaždé když si někdo vezme do huby slovo "kultura", vzpomenu si na povedený remix:
Kultura je, hmmm...
Kulturou lze nazvat soubor zvyklostí, které jsou vlastní určité společnosti, etniku nebo národu. Všechno to začalo před dávnými a dávnými věky, kde se opice v Africe rozhodly, že jim je Afrika malá a vydaly se do světa. Některé opice zůstaly tu, jiné onde, až byly různé skupiny opic rozlezlé po celé planetě. Jenže některým opicím se nelíbilo, že sousedním opicím roste pšenka rychleji a lépe, takže sousední opice vyhnaly, případně je pozabíjely a uřezaly jim hlavy. Tím se opice poučily, že je lepší sdružovat se do větších kmenů, aby se zlým nájezdným opicím mohly bránit. Samozřejmě je logické, že čím větší kmen, tím slibnější šance na obranu. Což sebou přineslo i obrat a sílící kmen opic začal vybíjet původního souseda agresora. A tak se to tady na světě mezi opicemi mydlí až do dnes. Mezitím jedna opice dala svému plemenu honosný název homo sapiens.
Jednotlivé národy si postupem času vytvořily návyky sobě vlastní. Atributy jako řeč, styl oblékání, gastronomie, náboženství, zákony, umění atp. patří do tohoto, jak kolega Milan Richter ve výše zmíněném videu poznamenal, složitého mechanismu neboli kultury.
Pokud chce někdo aktivně hááááájit kulturní hodnoty svého národa, tak z pohledu dravých bojů ze zvířecí říše a/nebo primitivních opic jde v podstatě o věc ryze praktickou. Samozřejmě záleží na tom, před "čím" se kulturní hodnoty hájí. Je-li národ ohrožen vyhubením (jako např. Československo, resp. Slované během druhé světové války, viz dějepis), tak je aktivní obrana pochopitelná. Pokud ale plešaté opice křičí jak paviáni nad pár stovkami přistěhovalců, to bohužel z pohledu racionálního moc užitečné není, ba naopak.
Někteří škarohlídové tento citát pranýřují za to, že kromě amerického psychologa Gustava Gilberta nikdo jiný tato slova z Hermannových úst neslyšel, ale když se podíváme na dochovaný záznam Göringovy řeči 31. 08. 1946 před norimerským tribunálem, není důvod považovat výslechy v Norimberském deníku za "židovské" výmysly:
"Německý lid věřil vůdci. Kvůli jeho autoritářskému vedení státu neměli lidé žádný vliv na běh události. Nevěděli o zločinech, o kterých se dnes ví, bojovali oddaně, obětavě, hrdinně a zároveň také trpěli v tomto boji na život a na smrt, do kterého byli svévolně vržení. Německý lid je prost viny."
Multikulti
Přiznám se bez okolků a mučení, že jsem zastáncem globalizace. Ba co víc, já sám sebe považuji ze zoufalého utopistu. Proč by všichni lidé na světě nemohli mluvit stejnou řečí? Proč musí být hranice? Odpověď je poměrně jednoduchá. Spousta lidí se stále ještě chová jako primitivní opice. Proto by dnes jeden globální národ (Homosapiensstán) fungovat nemohl. Spousta opic chce stále dobývat úrodnou pšenku svého souseda. A některé opice jsou tím vším tak zblblé, že nejdou po úrodné pšence, ale po jiných opicích, které místo bušení hlavou o zem, buší hlavou o zeď.
Křesťanství: mumlání do stropu
Židovství: mumlání do zdi
Islám: mumlání do země
- Bill Maher
Nejodvážnější forma globalizace je dnes Evropská Unie. Otevřené hranice, volný pracovní pohyb a stejná měna mezi zeměmi, které spolu po tisíciletí bojovaly, to je výzva, před kterou musím smeknout. Držím EU palce a doufám, že se primitivní opice naučí, že klidné soužití se sousedem je životu prospěšnější než neustálý boj o pšenku.
Konečná řešení
Mohlo by se zdát, že konečným řešením opičího sporu je totální vyhlazení jednoho z opičích týmů. Částečně se to povedlo německému národními týmu během druhé světové války - 90% židů na německém a rakouském území bylo zlikvidováno. Na konci té samé války vyřešilo svou "německou otázku" i Československo a to kompletním odsunutím sudetských Němců za československé hranice. Nesrovnávám. Jen uvádím příklady "konečných řešeních". Problém je v tom, že agresivní opice bránící svou mdlou pšenku dnes vyhladí jedince s obřezaným penisem, zítra tmavo-žluto-rudo kožce, pozítří všechno, co nemá modré oči, příští týden všechny nedosahující výšky 170 cm a příští rok všechny, kdo má prsteníček delší než ukazováček. Zlo plodí zlo, dokud si to opice neuvědomí, tak se z nich nikdy Homo Sapiens nestanou.
To bychom měli na úvod. Teď k jádru pudla.
#Přijímám nebo #Nepřijímám?
To je otázka stejného kalibru, jako ptát se, je-li potrat správný. Někdy ano, někdy ne. Pokud si Evropa na svou půdu pustí milion primitivních opic, tak bude třeba překopat bezpečnostní systém. Každopádně v zájmu lepší budoucnosti je lepší opice učit, jak být člověkem. Bohužel opice se ve velkém počtu nacházejí již v hostitelských zemích. A není nic horšího, než na přistěhovalce z voleje začít házet kameny. Česká protiislámská organizace vedena broukovědcem trpícím sexuálními frustracemi by byla z určitého hlediska pochopitelná, dejme tomu v případě klidné politické iniciace vedoucí k referendu, které by o přijetí uprchlíků rozhodlo. Pokud by národ s klidným svědomím řekl ne a hranice by se uprchlíkům zavřely, neřekl bych ani popel. Že ale Češi možnost volby nemají, za to si můžou sami. Byli-li by více politicky aktivní a nevolili si do parlamentu mamonuchtivé panáky, fungovalo by státní zřízení jinak. Problém vidím v tom, že skupina Islám v ČR nechceme jednak míchá jablka z hruškami, nabaluje na sebe plešaté opice, kterým agrese vůči jiným opicím vyloženě chybí a navíc doslova rozsévá po tunách nenávist vůči celému etniku. Je třeba si uvědomit následující:
- Být muslim se nerovná být terorista
Protože terorista se má k islámu stejně jako vyholený nácek k vlastenectví. Ač mám k (jakémukoliv) náboženství mírnou averzi (viz výše), tak praktikuje-li někdo své mumlání aniž by tím někomu ubližoval nebo obtěžoval ty, kteří o to mumlání nestojí, není třeba se kvůli tomu bouřit a stavět šibenice.
- Být uprchlík se nerovná být zločinec
Za dob studené války uprchlo z totalitních zemí okupovaných Sovětským svazem přes 20 miliónů uprchlíků. Těžko říct, jak by se cítili, kdy je v cílových zemích vítaly transparenty se šibenicemi. I když, bůhví, tak hluboko jsem do historie nevrtal. Možná, že někde je tímto stylem přeci jen vítali, možná že v západních zemích tehdy také vznikaly spolky "Komunismus v <doplň kteroukoliv zemi západně od východního bloku> nechceme!"
Multimediální masáž
Korunu celé problematice nasazují sdělovací prostředky, zvláště žurnalistika, jejímž cílem dnes není objektivně informovat, ale získat si co největší počet čtenářů. Tím pádem noviny (ty internetové jsou skvělým příkladem) píšou o tom, co ve společnosti zrovna "letí". Ty tam jsou články o nepřizpůsobivých Romech. Dnes letí témata "imigranti", "islám" a "terorismus" - nejlépe vše v jednom článku, aby se +40% reklamní plochy kolem toho slintu co nejlépe ujalo. Vzniká tím začarovaný kruh, kde si čtenáři a diváci sami pěstují emotivní náladu, kterou sdělovací prostředky dále reflektují. Celá populace se na základě sraček pryštících z televize a hlavně internetu stává silně vyhraněnou na problém přesahující státní hranice aniž by kdokoliv vytáhl paty ze svého obýváku.
Smysl života
Má žena jednou na dotaz známého "Jaký je tvůj smysl života" odpověděla: "Netrpět." Podle mě jde o nejdokonalejší definici lidského smyslu života z pohledu hrubého osekání všech iracionálních berliček. Život s pokud možno co nejmenším množstvím strádání se lépe uvádí v realitu tam, kde agresivní boje o pšenku už nejsou potřeba. Opět tady sice sklouzávám do utopie, ale já skutečně nevidím vůbec nic praktického na věčném boji proti těm nebo oněm. Pokud by se prostředí, kde zrovna žijeme, dostalo do stavu, ve kterém by utrpění výrazně převyšovalo klid a pohodu, tak jako první bych zvažoval útěk tam, kde je sociální situace pro život pohodlnější. Udělal bych to za totality, udělal bych to za protektorátu, udělal bych to i kdybych byl občanem Sýrie a má existence by byla ohrožena válkou. A pokud by už nebylo kam utíkat a vyhlídky na zlepšení by byly mizivé, tak nemá cenu to dál protahovat. Život v neustálém utrpení nemá cenu. Naděje sice umírá poslední, ale když kolem vás nic jiného než tupé opice nejsou, tak na naději můžete zapomenout.
Takže, milé opice, snažte se učit sebe a své blízké opičí druhy a družky, jak být člověkem. :)
Ánžto můj bratr velkým powermetalistou jest, rozhodli jsme se letos účastniti se největšího evropského metalového festivalu v Německém Wackenu. V dubnu jsem koupil lístky. Tehdy jsem ještě netušil, jak moc velká chyba to byla.
Wacken Open Air (W:O:A) se pořádá každoročně u severoněmecké vísky Wacken od roku 1990. Tehdy bylo přítomných 6 německých kapel a cca. 800 návštěvníků. Koncem 90. let počet návštěvníků vystoupal na 20 tisíc. Od roku 2011 se zde schází přes 80 tisíc návštěvníků a více než 120 kapel. Takže ano, je to velký! Což sebou nese i pár úskalí...
Vstupenky a černý trh
Díky úspěšným rokům 2013 a 2014 bylo na oficiálních stránkách W:O:A vyprodáno všech 75 000 vstupenek na rok 2015 za 12 hodin. A protože vstupenky nejsou vázané na jméno a počet lístků na osobu nebyl omezen, šly tisíce lístků na černý trh. Hned po "vyprodání" lístků bylo německé e-bay.de zavaleno nabídkami. Původní cena 170€ byla často na ebay.de více jak dvojnásobná. Zájemci měli strach, že se na ně nedostane, takže černí překupníci měli skutečné žně. Za kolik jsem lístky koupil já nebudu ani zmiňovat. Jelikož to ale černý trh s množstvím nakoupených lístků přepískl, šla cena lístku měsíc před zahájením rapidně dolů, daleko pod původních 170€. Týden před festivalem se dal lístek koupit i za 70€! Překupníci se nelekli ani deště a lístky prodávali i na místě. Heslo "ausverkauft" neboli "vyprodáno" nebylo v případě letošního ročníku ani v nejmenším na místě.
Sračky, sračky, sračky...
Nejsem dnešní a na hudebním festivalu jsem nebyl poprvé. Bahno i špína je festivalovou součástí, ale Wacken 2015 byl v tomto ohledu absolutní extrém. Den před zahájením festivalu napadlo 30 litrů na metr čtvereční. Organizátoři zatáhli celkem rychle za brzdu a už v den zahájení nepouštěli auta na půdu festivalu. Což byl na druhou stranu dobrý tah, protože v opačném případě by nastal totální kolaps. Z travnaté půdy, na které se během zbytku roku pasou patrně krávy, se ale stala bažina, do které se člověk místy propadal více než po kotníky. Při čekání na festivalové náramky se stálo v hodně řídkém bahně a nálada lidí byla všelijaká. Místy člověk dýchal jemný odér (asi kravských) hoven. Ti, kteří dorazili den předem, na tom byli nejhůř. Měli totiž stany a auta postavené na místech, ze kterých se přes noc stala bažina. Před hlavními jevišti to nebylo o nic lepší. To tam bylo divoké běsnění v mosh-pitech. Jediná stage, u které se dalo vyřádit, byla vedlejší stage pod velkým stanem. Čehož jsem v plné míře využil a náležitě se tam první den večer za temného dunění německého Mantaru mírně zboural. O to více jsem si potom mohl vychutnat noční pekelnou cestu bahnem a sračkama do stanu, který jsme nejdříve v té tmě a hovnech nemohli hodinu a půl najít.
Vítejte v bahenním pekle!
Gumáky samozřejmě pomohly, ale v takové šlamastice byly zároveň na obtíž, protože noha nesedí pevně. Jeden kolega si tam na tomto povrchu zlomil nohu. Těžko říct, do jaké míry lze vinit organizátory. Větru a dešti člověk neporučí. Ale že ani vstupní prostory nebyly zpevněné, to vrhalo na celou organizaci nepěkný stín. Celý areál je velice rozlehlý a chtěl-li se člověk dostat z místa A na místo B, musel si to nejdřív šeredně rozmyslet, přesun v těchto podmínkách byl opravdu náročný. A když už jsem zmínil tu organizaci, tak někteří návštěvníci si na stránkách facebooku často stěžovali na přeplněné záchody. Nebylo divu. Do některých míst se ani to nákladní auto nedostalo. Někteří se na sračkoidní křížovou výpravu ke vzdáleným a čistým záchodovým budkám doslova vysrali - nejlépe přímo za hovnem přetékající budkou. Pohled pro bohy. :)
Ulička, ve kterém jsme měli stan.
Ne pro každého
Člověk potřebuje mít jasno, co od takové události očekává. Někteří do Wackenu jedou čistě z důvodu opít se pivem a jiným pitivem do němoty (nic proti, s touto záminkou se dokáži sžít) ať už sami, se svou partou, nebo s kýmkoliv kolem, kdo se zrovna namane. Což na W:O:A funguje poměrně dokonale. Nalití metalisté vypadají jako ti nejpříjemnější lidé na světě. Tato záminka se dá aplikovat za kteréhokoliv počasí. Slyšel jsem, že někteří se k tribunám už několik let ani nedostanou a lijí celé tři dny ve stanovém městečku. A skutečně, spousta stanů a karavanů měla poblíž diesel agregát, jenž poháněl místní hi-fi soustavu. Stany v dosahu 50 metrů se sice nevyspí, ale celé to má takový zajímavý anarcho-rebel-fuck-it-all-nádech.
Pokud patříte mezi ty, kteří se na koncerty chodí jenom podívat a nečinně přihlížet, tak i zde se to dalo. Některá místa byla mírně zpevněná (zvláště kolem stánků) a na promítačky bylo vidět ze široka daleka.
Jestli si ale tvrdou řežbu chcete užít se vším všudy, včetně křepčení v kotli, tak konkrétně tento ročník Wackenu byla špatná volba. Mosh pit v tomto bahně je skutečně zdraví škodlivý, nehledě na to, že člověk je za minutu totálně vyčerpán.
No a pokud byste chtěli všechno dohromady, tak na to můžete rovnou zapomenout. V těchto podmínkách se ve stavu nakaleném moc daleko nedostanete. A když už se dopotácíte, tam, kam jste eventuálně chtěli, tak sebou s největší pravděpodobní švihnete o stůl, případně o zem.
S powermetalovým bratrem jsme to po první noci vzdali a nebyli jsme z daleka jediní. Někteří vzali roha už první den.
Takže pařba sice dobrá, ale vlhké a chladné počasí není pro všechny. Pokud si chtěl někdo vyzkoušet, jak se cítili Němci při tažení na Rusko v operaci Barbarossa během mokrého podzimu, tak lepší podmínky pro tuto simulaci nenajdete.
Možná z nostalgie, neboť jako dítě byly "ty velké černé desky" častým objektem mého zájmu (pazoury bych si usekl za to, jak jsem se k nim tehdy choval). Možná kvůli svědomí, že od konce 90. let 20. století jsem postahoval něco MP3ek a nyní je čas splatit daň. A možná obojí dohromady. Inicializační popud zakoupit gramofon nastal během jedné vánoční návštěvy ve svém rodném bydlišti, ze kterého jsi si odvezl původní desku "For Those About to Rock, We Salute You" od AC/DC. Po návratu domů jsem na ebay koupil Philips FP563 za 15,50€, k čemuž mi majitel nabalil cca. 30 starých desek. Můj osud byl zpečetěn! Desítky hodin mého času byly odsouzeny k brouzdání po stránkách jako je ebay a discogs.com, během čehož jsem zjistil následující věci.
Audio záznam na vinylu je po technické stránce dokonalejší než záznam na CD
To je fakt, který nelze popřít. Audio záznam na CD byl digitalizován frekvencí 44,1 kHz, což laicky řečeno znamená, že zvuk byl rozkouzkován do 44100 bodů během 1 sekundy. V praxi to vypadá takto:
44100 Hz (CD)
96000 Hz
Tón je při 44,1 kHz (oproti 96 kHz) více "rozkostičkován", tzn. CD záznam je chtě nechtě oproti analogu (jehož záznam je plynulý, jak jen vinyl dovolí) dosti ořezán. Na druhou stranu jde o řez patrný v rámci desetitisícin sekundy, což běžný smrtelník sluchem nepozná. Ostatně přesvědčte se sami: Tón ve frekvenci 44,1 kHz a tón ve frekvenci 96 kHz. Jinou kapitolou je tzv. "loudness war", kde jsou nahrávky úmyslně mixovány tak, aby zněly hlasitěji. Zde to je celkem hezky popsáno.
Pirátské desky
Pro mě dosud největší překvapení. Člověk utíká od pirátských MP3ek a ve světě vinylu narazí na pirátské vinylové kopie, tzv. "bootlegy". Ve vinylové době temna (90. léta 20. stol. + prvních pár let 21. stol.) se spousta alb na vinyl vůbec nedostala. To způsobilo dnes silně nenasycenou poptávku s čímž souvisí i cena takových desek. Čehož si všiml černý trh, takže dnes lze narazit na gramofonové desky, které se sice tváří jako oficiální nahrávky, ale ve skutečnosti jde o pirátskou verzi původní nahrávky - většinou nahrané z CD nosiče nebo někdy dokonce přímo z MP3 souboru (!!!). Mezi často padělané nahrávky patří spousta titulů vydaných právě ve zmíněné době temna, např. album 10.000 Days od skupiny Tool, které mimochodem na vinylu (k dnešnímu datu) nikdy oficiálně vydáno nebylo! Nejlepší je před koupí projít databázi discogs.com, což může být docela problém, pokud jste na přeplněné tržnici. Neoficiální kopie se navíc běžně prodávají v kamenných obchodech (alespoň co jsem viděl v různých "record shopech" od Německa až do USA), na první pohled jsou totiž od originálu k nerozeznání.
Nové nekvalitní desky
Další kapitolou jsou nová vydání již jednou vydaných alb. S vinylovou renesancí se na svět vylouplo spoustu nových firem, které vydávají zapomenuté nebo málo dostupné tituly. Výroba vinylové desky je o něco složitější než produkce CDček a když na to člověk nemá vhodnou "mašinku", tak se místo kvalitního nosiče zvuku vyrobí šumivý paskvil. V některých případech to došlo tak daleko, že zdrojem nově vydaného titulu je CDčko, nikoliv původní master (např. dceřiná vydavatelství Plain Recording nebo 4 Men With Beards, která patří pod hlavičku Runt). Jistotou je tedy koupě původního vinylu, případně re-edice přímo od mateřského vydavatelství, nebo ověřené společnosti jako např. Music On Vinyl.
Peklo jménem "Hodnocení stavu gramofonové desky"
Při nákupu/prodeji použitých desek na internetu se tomuto hororu nevyhnete. Mezinárodní trh se sice řídí tzv. "Goldmine standard", nicméně jde stále o velmi subjektivní hodnocení. Anglicky poměrně dobře popsané opět na discogs, do češtiny zhruba přeloženo takto (překlad není můj, našel jsem to porůznu na internetech od blackvinylbazar.cz po aukro.cz):
M (mint) - Deska v perfektním stavu (nehraná). Obal nejeví známky opotřebení, obsahuje všechny přílohy.
NM (near mint) - Na desce jsou při pečlivém pohledu vidět drobné známky použití, ale bez jakéhokoli slyšitelného poškození. Obal jeví nepatrné známky používání.
VG (very good) - Vícekrát hraná deska, opotřebení výrazněji neovlivňuje poslech, deska může mít povrchové škrábance. Obal používaný bez většího poškození.
G (good) - Zhoršená kvalita poslechu, výraznější praskot, deska může být i více poškrábaná. Obal má odřené hrany či povrch.
F (fair) - Velmi výrazný šelest a praskot, může při hraní přeskakovat. Obal potrhaný či ušpiněný.
P (poor) - Deska neposlouchatelná, praskot přehlušuje zvukový záznam. Obal výrazně poškozený či dokonce chybí.
B (bad) - Prakticky nehratelná deska, může být i rozbitá, pouze jako kousek do sbírky.
Pojem "drobné známky opotřebení" si ale každý uživatel definuje po svém, takže co je pro někoho VG+, může být pro jiného NM+. A aby to nebylo moc jednoduché, tak je třeba brát ohled na to, že pouhé optické hodnocení zdaleka nestačí. Prodáváte-li desky na internetu a chcete-li se vyhnout naštvanému kupci, je nutno desku poslechnout. Přehráváním vinylu se stopa opotřebuje. Zkoušel-li si předchozí majitel desky DJ "scratching" (zabít ty paka je málo), může být audio stopa prakticky neposlouchatelná, což bohužel nemusí být na drážkách nutně vidět.
Z vinylu se dobře tvarují květináče :)
Protože jsem na německém ebay již několikrát koupil celé "sbírky" (pár set desek) ve stylu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené desky a to, co neprošlo sítem do mé kolekce, případně do dalšího prodeje, se ocitlo v rukou mé praktické ženy, která z nepoužitelných desek (a že jich v Německu je) tvoří různé domácí pomůcky, jako např. tyto květináče:
My, lidé mající malý problém s říkáním "ne", to míváme těžší a těžší. Z naší "nefobie" profituje stále více lidí, od bezdomovců po pouliční greenpeace žebráky.
Ale jistě, říkat ne je normální a "všichni" to tak berou. Leda kulový, přátelé. Řeknete-li bezďákovi na dotaz, jestli máte drobný, ne, je všem jasné, že jste lakomý hajzl, případně člověk, který tyto parazity odsuzuje. Jo fajn, bezdéčko se na vás ošklivě podívá, normálnímu člověku to neudělá nic, ale citlivkám to zkurví náladu a díky klasické řetězové reakci nasranosti se následky tohoto "ne" dostanou dál, než jen do ksichtu bezďáka.
"Ne je negativní!"
Člověku není běžně příjemné dělat si zle, vyvolávat konflikty, vytvářet si nepřátele a působit negativním dojmem. Ne že byste si slovíčkem "ne" hned vytvořili nepřítele na život a na smrt, ale vžijte se do situace, kdy vám dejme tomu ukradli peněženku a mobil, jste v cizím městě a potřebujete se posledním vlakem dostat domů. Jak vám budou připadat lidé, kteří vás pošlou k čertu a nedají nic? Moc pozitivně asi ne. Somráci jsou na takové případy samozřejmě zvyklí, ale stejně.
Somráci jsou vlastně ještě v pohodě. Těm je většinou opravdu jedno, že na ně hodí člověk bobek. Horší jsou mrdky na telefonu, případně pouliční kurvy s otřepaným "přispějte na děti".
"Nezlobte se, ale ne!"
Proč tak sprostě? Protože tyhle parazity nemůžu ani vystát a lidé s problémem říct "ne" jsou mi zvláštním způsobem sympatičtí a jejich využívání mě prostě rozčiluje. Chudák nebožka babi mě při každé návštěvě prosila, jestli bych ji nezrušil pevnou linku. Tak jsem se o to pokusil, zavolal jsem na linku, kde se mě O2 píča snažila přes půlhodiny přesvědčit, že zrušení pevné linky se "babičce" rozhodně nevyplatí, ale nakonec se povedlo... tedy alespoň jsem nabyl toho dojmu. Postup byl takový, že zmrdi z O2 pošlou do 30 dnů dopis, kde bude telefonní číslo, na které měla babi zavolat. A protože bydlím daleko, musela babi tento krok číslo 2 podstoupit sama. Jak to dopadlo, je snad jasné. Babi na číslo zavolala a vodopád sraček s výhodnými voláními tentokrát dopadl na úrodnou půdu, neboť babi se narodila za Masaryka a patřila mezi ten typ lidí, kteří nešetří zdvořilostními frázemi typu "Prosím Vás pěkně, mohla bych Vás požádat...", takže pevná linka jí zůstala na pevno až do její smrti. Když jsem po její smrti šel na O2 vypovědět smlouvu z důvodu úmrtí měl jsem nutkání jim ten papír narvat někam...
Další sortou jsou prostitutky na ulici nabízející různé letáky, případně malé píčovinky, za jejichž "symbolickou" cenu přispějete na pomoc dětem, boji proti rakovině atp. Už jen "uvítací" dotaz některých těchto nedošuklat "Máte rádi přírodu?" vás v případě záporné odpovědi staví do role nesluníčkových nelidí nemající právo na pobyt v tomto sluníčkovém místě plném sluníčkových lidí. Stejně tak telefonistky nabízející různé "výhodné" nabídky bank, operátorů a jiných mrdek. Hodně agresivní byla svého času Citibank, s nimž O2 mrdky uzavřeli nějakou zupa smlouvu, takže věrní zákazníci obdrželi "odměnu" v podobě nabídky platební karty Citibank. Jeden mamrd mě otravoval několik dní po sobě, tak jsem mu na to kývnul a poslal ho na adresu, kde jsem už několik měsíců nebydlel. Podle počtu zmeškaných hovorů v den schůzky soudím, že se asi bavil. A přestože jsem v tu chvíli byl pravděpodobně za většího hajzla, než kdybych prostě odmítnul, cítil jsem se mnohem lépe, než kdybych řekl ne. :)
Jelikož mě čím dál tím více rozčilují všelijaké tzv. "vlastenecké" spolky, přičemž často jde o společnosti (nebo individua), které své ultra pravicové choutky přikrývají pláštěm zvaným vlastenectví, rozhodl jsem se rýpnout do poměrně populární facebookové stránky Řád strážců koruny a meče, která místo do očí bijící ultra-pravice vsadila spíše na kopu citátů se srdceryvnými obrázky, což se bohužel chytlo a stránka má dnes (5.1.2015) už přes 150 tisíc odběratelů.
Barvy české vlajky nesmí chybět!
Co nám řekne WHOIS?
Informace z výše zmíněných stránek nám vyplivnou dvě internetové stránky http://www.radstrazcu.cz/ a http://www.listyradnaroda.cz/. Na radstrazcu,cz nám toho WHOIS moc neřekne, ale listynaroda.cz už něco vyhodí:
Řád Strážců koruny a meče krále železného a zlatého, SE... hm..
Jsme na stopě. Za stránkami stojí společnost barvitého jména Řád Strážců koruny a meče krále železného a zlatého, SE. Nyní přichází na řadu rejstřík firem na justice.cz, kde zjistíme, že:
Společnost Řád Strážců koruny a meče krále železného a zlatého, SE (IČO 29387621) se třikrát přejmenovala a to v tomto pořadí:
- Delapirre SE (7.9.2011) - Karlsbad Casinos SE (4.4.2012) - Řád Strážců koruny a meče krále železného a zlatého, SE (10.9.2012) - Strážci koruny a meče - servis, SE (12.12.2014)
Zakladatelem je pan Roman Haselbauer (mimochodem typické české jméno) Odkaz na celý záznam je zde.
A nakonec přichází na scénu strýček google a následně opět justice.cz.
Na stránkách rejstrik-firem.kurzy.cz se dovíme, že pan Haselbauer byl součástí mnohem více firem:
Nehledě na to, že AQAREAL s.r.o. je v likvidaci, zajímavá je spíše firma RENCIF, s.r.o., která byla na pana Haselbauera přepsána 5.2.2010. Firma RENCIF, s.r.o. je od 14.3.2012 v insolvenci. Výpis pohledávek si můžete přečíst zde. Stručně řečeno, zaměstnavatel neplatil zdravotní a sociální pojištění a celková dlužná částka na počátku insolvence je 274 848,04 Kč. A aby toho nebylo málo, zde je zápis z krajského soudu v Plzni, kde se dočteme dlužnou částku 7 997 731,81 Kč.
Závěrem...
Za Řádem Strážců Koruny a Meče stojí člověk, jehož podnikatelskou činnost lemují firmy jako Karlsbad Casinos SE (jak vlastenecké), firemní úpadky a milionové dluhy. Facebooková stránka a e-shop "řádu" mají patrně nahromadit nějaké ty finance, aby se z toho pan Haselbauer nějak vymanil.
Nebo je to jen takové malé divadlo, aby se pan zakladatel mohl při soudních sporech ohánět argumenty, že je politickým vězněm, vždyť hle, kolik má následovníků!
Takže prosím, pokud se vám "líbí" facebooková stránka Řád strážců koruny a meče, klepněte tam na "už se mi to nelíbí", jinak budete jen pro smích.
