Jak být na internetu skutečně anonymní?

Tuhle jsem na nové (a)sociální síti Threads narazil na překvapivou reakci jedné uživatelky, která skálopevně věřila, že všichni jsou na internetu dohledatelní na základě trasování IP adresy.

No, nejsou, no.

V tomto článku vám popíšu, jak být na internetu skutečně anonymní. A nemám na mysli jen zvýšení bezpečnosti nebo nějakou "silnější" anonymizaci. Ne. Mám na mysli anonymitu, která není technicky prolomitelná. Ano, čtete správně, být anonymní do té míry, že není technicky možné přiřadit vaši internetovou aktivitu k vám samotným.

Ale na začátek malé představení, protože žijeme v době, kdy často není důležité, co bylo řečeno, ale kým to bylo řečeno.

Na internet jsem se poprvé připojil na konci 90. let 20. století. V dobách, kdy bylo třeba alespoň trocha IT znalostí. Rychle jsem se do problematiky dostal a během krátké doby jsem se díky zvědavosti začal hrabat v bezpečnosti, což vedlo např. ke čtení cizích e-mailů nabouráním POP3 serveru jednoho z největších tuzemských e-mailových poskytovatelů. Později jsem odchytával komunikaci na sousedských wifi sítích, nabourával se do cizích wifi-routerů, případně sledoval, jaké stránky sousedi sjíždějí. V mé první práci byli vedoucí IT u vytržení, jak je možné, že jedna česká pobočka neustála prolamuje administrátorská hesla na pracovních počítačích. To si jen já zobrazoval hesla pomocí tzv. "duhových" tabulek (hledej rainbow tables, ophcrack atp.). Nutno poznamenat, že jsem tyto aktivity neprováděl k vlastnímu obohacení, nikdy jsem nikoho nevydíral, nikdy jsem žádná data neposílal třetím stranám. Vše zůstávalo u mě. Díky všem těmto zkušenostem jsem se později dostal k projektům, o nichž nemůžu psát, protože jsem podepsal papíry. Nemůžu ani naznačovat. A ano, padla by vám brada na zem.

Takže ano, vím o čem mluvím/píšu.

IP a MAC adresa

Na začátek stručně k dvěma důležitým adresám, které se vztahují k síťové kartě (to je ta součást vašeho PC/mobilu, která se k internetu připojuje)

IP adresa: Je, ať už 32 bitová (IPv4) nebo 128 bitová (IPv6), je kombinace čísel přidělená k síťové kartě vaším poskytovatelem připojení k internetu, resp. routerem/DHCP serverem vaší firemní/školní/domácí sítě. Lze ji taktéž nastavit manuálně, ale v normálním případě to není běžné. Není-li zařízení připojeno k internetu/síti, resp. není-li adresa nastavena manuálně, tak síťová karta žádnou IP adresu nemá.

MAC adresa: Je fyzická adresa síťové karty. Něco jako ID zařízení. Tuto adresu má každá síťová karta, ať už je k internetu/síti připojena nebo ne. Hodně dlouho šlo o adresu, kterou nešlo běžně měnit, resp. šlo, ale běžní uživatelé na něco takového neměli páky. Pak ale přišel kolega Edward Snowden a jeho shitstorm způsobil i to, že rotace, resp. generování různých MAC adres na jednom zařízení je nyní (ze zákona!) implementováno tu i onde. Ono totiž bylo opravdu snadné na základě logování MAC adres trasovat prakticky všechny (resp. jejich zařízení). Anonymita je tím o něco zesílena, ale v podstatě jde jen o takovou malou náplast, taková "rtěnka na praseti". Všechny routery, resp. prvky, které vás připojují k internetu, umí (resp. musí umět) číst vaši MAC adresu, protože MAC adresa bývá součástí různých bezpečnostních opatření na zmiňovaném routeru, např. MAC adresa XY se smí/nesmí připojit, atp.

A teď hurá na pravidla skutečné anonymity!

Přístup k internetu

Procházíte-li internetem prostřednictvím připojení, které si sami platíte, tak můžete na anonymitu rovnou zapomenout. Všichni poskytovatelé připojení k internetu jsou povinni spolupracovat s policií dojde-li k porušení zákona, nebo jsou-li vaše internetové aktivity nějak spojené s trestným činem.

VPNky ani proxyny vám nepomůžou. Resp. VPN/Proxy, za které nemusíte platit, jsou ještě jakž takž anonymní, ale nikdo vám negarantuje, že interpol těmto poskytovatelům anonymních (konečných) internetových adres nevyrazí dveře a neudělá IT šťáru.

Čímž se dostáváme k dalšímu bodu:

Zaplaceno? Nejste anonymní! 

Jakmile za nějakou anonymizační službu (VPN/proxy) na internetu zaplatíte, tak opět můžete na anonymitu zapomenout. Jste dohledatelní, tečka.

Bod 1., základ, LINUX

Za operační systém Windows se platí, ergo jste dohledatelní. Pokud jde o telefony, tak tam na anonymitu zapomeňte okamžitě. Apple total, Android taktéž, není-li v root režimu a operační systém náležitě ošetřen, aby nesosal aktualizace se sdílených repositářů.

Nejlepší variantou je tedy notebook s operačním systémem linux. Distribuce může být prakticky jakákoliv. Hlavně okamžitě po nové instalaci (ne že si vedle na disku necháte Windowsí partision!) změnit MAC adresu síťové karty. MAC adresu si můžete klidně vymyslet, jen musí splňovat správný formát. Pro extra paranoidní bych doporučil i zakoupení nové síťové karty, tedy v tomto případě wifi modulu, jen pro sichr. Případně notebook z druhé ruky zakoupený někde na blešáku. Sichr je sichr. Pokud ze svého stávajícího notebooku jen odstraníte Windowsy a nainstalujete linux bez následné změny MAC adresy, tak opět zapomeňte na anonymitu.

Bod 2., veřejný přístup k internetu

Jak zmíněno výše, chcete-li být na internetu skutečně anonymní, musíte se připojit ze sítě, která vás nezná, resp. z jejíhož připojení nelze dohledat, kdo se připojil. V nákupních centrech musíte většinou poskytovat e-mailovou adresu a souhlas, což lze použít, ale to až poté, kdy budete disponovat vlastní anonymní e-mailovou adresou. Ideální jsou různé kavárny a restaurace, kde potřebujete jen heslo k místní wifi síti (a někdy ani to ne). A opět malá paranoidní rada na závěr. Sedněte si zády ke zdi, resp. tak, aby případná bezpečnostní kamera nesnímala to, co se bude dít na vašem monitoru. Zároveň doporučuji nepoužívat stejné místo k opětovnému připojení! Tuto obezřetnost lze zlepšit opětovnou změnou MAC adresy a hlavně pravidelným promazáním tzv. cookies (resp. kompletní historie) ve vašem prohlížeči. Leč sichr je sichr! Jedno připojení k internetu = jedno místo. Ve městech jsou dnes veřejné přístupové body na každém rohu. Další variantou je pirátské připojení přes cizí wifi síť, ale to by bylo na jinou kapitolu a navíc jde o trestný čin (mrk mrk), takže o tom nic.

Bod 3., anonymní e-mail

Ano, i dnes si stále lze založit skutečně anonymní e-mail. Anonymní v tom smyslu, že nemusíte zadávat žádné vaše iniciále. Z vlastní zkušenosti doporučuji proton.me, jehož blokace v Rusku jen podtrhuje jeho užitečnost. Zadáte váš nový e-mail, heslo a máte hotovo. Nutno podotknout, že vytvoření nové e-mailové adresy musíte samozřejmě provést během připojení na veřejném přístupovém bodě, viz předchozí bod 2. 

Gratuluji! Založíte-li si nyní (pamatuj, stále přes veřejný přístupový bod!) účet na nějaké (a)sociální síti nebo diskuzním fóru, tak není technicky možné dohledat, kdo skutečně za tímto účtem a jeho příspěvky sedí. Nicméně mějte na paměti, že všechny (a)sociální sítě a fóra trasují své uživatele na základě e-mailové adresy, takže připojíte-li se příště z jiného veřejného bodu, tak např. takový Facebook bude vědět, že hele, pan-anonym@proton.me se tentokrát připojil z kavárny U Páva (zjednodušeně řečeno). Což stále sice neznamená, že jste najednou okamžitě a snadno dohledatelní, ale vniká vzor, resp. schéma, na čemž lze trasování stavět. Objevíte-li se na bezpečnostních kamerách v místech, kde se anonymně připojujete na účty pod e-mailovou adresu pan-anonym@proton.me, jste na seznamu podezřelých. Toto lze minimalizovat různými (zdarma!) proxy servery, které je ale třeba při každé návštěvě taktéž rotovat.

Nicméně to vůbec první připojení (s unikátní MAC adresou) z veřejného přístupového bodu (kde váš monitor, nebo nejlépe vás vůbec nesnímá žádná bezpečnostní kamera), kde zároveň založíte i anonymní e-mail, případně identitu na sockách/fórech, je natolik bezpečné, že není technicky možné dohledat autora. Prostě to nejde. Nebudete-li poté ve vašich internetových aktivitách nenápadní jak slon v porcelánu.

Není zač.

A na závěr shrnutí s několika jednoduchých bodech

Absolutně anonymní nikdy nebudete, když

• Se připojíte k síti přes připojení, které si sami platíte (případě přes firemní/školní síť)
• Nepreferujete veřejné přístupové body bez bezpečnostních kamer
• Připojujete se k síti ze zařízení, které nemění MAC adresu
• Používáte operační systém Windows, Apple, Android (bez vlastní konfigurace)
• Používáte e-mail, který je svázán např. s vaším telefonním číslem
• Platíte za VPN/proxy anonymizaci
• Nemažete-li historii a cookies po zavření internetového prohlížeče 

A hlavně nechoďte na ta místa veřejného připojení v mikině s kapucí (hoodie), viz níže, protože to za prvé opravdu nepotřebujete a za druhé jste díky tzv. "populární" kultuře okamžitě podezřelí. ;)

 

Soumrak novodobé absintové kultury?

Sobota 30.09.2023, závěrečný večer festivalu Absinthiades, Pontarlier, Francie, karaoke bar Les Sixties, kde mezinárodní absintová komunita večeřela místní sýrové fondue. Je po půlnoci, přesný čas si nepamatuji, ale lidé už odcházejí do svých hotelů a ubytoven, případně pokračují směrem k místní diskotéce, já sedím u stolu s Petrem Šlechtou a v pozadí do neonových UV světel před velkou televizí s běžícím karaoke textem krákorá místní společensky unavená osoba. My dopíjíme delikátní absint N°5 Grand od Patricka Granda a celé bezprostřední genius loci působí zvláště hořkosladce hezky, do čehož Petr vstoupí: "Nezdá se ti, že to je západ absintové komunity?" Chvilku jsem se zamyslel, načež absintem ověnčená mysl zabrala: "Spíše soumrak, než západ."

Následující den na cestě domů, do Čech, jsme tuto myšlenku dále rozvíjeli a padly na mě dvě otázky:

"Jak vidíš budoucnost mezinárodní absintové komunity?"
"Jak vidíš budoucnost české absintové komunity?"

Pojďme se tedy na tu předpověď podívat!

Idealistické začátky plné elánu a nadějí

Když jsem v roce 2008 začínal v Česku s absintovou osvětou prostřednictvím stránek absinthe-cz.com (tehdy ještě pod free hostingem absinthe.ic.cz), bylo mým přáním vrátit, resp. v případě Česka, vybudovat zájem o pravý absint do takové míry, že by se pravý absint dostal do hlavního proudu, byl by dostupný v každém druhém baru a každý druhý člověk by o absintu věděl ty nejdůležitější základy. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tehdy narazil na tehdy neznámého lihovarníka moravského, Martina Žufánka, který na popud jednoho z obchodních kolegů v tu samou dobou (resp. v r. 2007) vydestiloval pravý absint. Věc v Čechách nevídaná, ale ne první - vůbec první novodobý český absint vydestiloval již v roce 2002 Martin Šebor, který bohužel takové štěstí neměl a záhy spáchal sebevraždu. Po mé (značně negativní) recenzi na (dnes již zaniklém) diskuzním serveru feeverte.net mě Martin Žufánek kontaktoval s tím, jestli bychom se nesešli, z čehož jsem měl trochu vítr, že dostanu na budku. Nestalo se tak. Naopak. Vzešla z toho spolupráce, která následující roky krystalizovala v plnění mého původního snu. Edukace gastro lidí i konzumentů, články v gastro časopisech, ba dokonce zmínky v Českém rozhlasu i televizi, sílící česká absintová komunita, zájem o "odčernění" stigmatu "Czech absinthe = shitsinthe" v zahraničí, neboli vše s nálepkou absint, co přichází z Čech, je sračka vhodná leda tak na čištění odpadu.

Byla to parádní jízda! Martinovi se dařilo, nicméně nutno podotknout, že na Českém trhu jej (a celou Žufánkovic rodinu) živila hlavně slivovice a jiné pálenky. Absint byla spíše taková kratochvíle. Byť velice zábavná, ale stále bokovka. Když se o St. Antoine začínalo zajímat zahraničí, nabyla tato bokovka samozřejmě na důležitosti.

Euforie úspěchu... a náraz

Pak přišel rok 2013, kdy Žufánek vypálil svůj první gin a již tehdy slušně našláplý byznys dostal raketový pohon a značka Žufánek tak, jak ji známe dnes, byla na světě. Pozitivní ohlas a věhlas ze všech stran (včetně - a vlastně i hlavně - těch mezinárodních) se valil jako lavina. Pak přišel Forbes, kontakty na vlivné (resp. nejvlivnější) a zbytek je historie. Je třeba ale podotknout, že tento úspěch byl naprosto zasloužený a radost z něj (včetně nespočet soukromých mecheche parties) jsem prožíval stejně intenzivně, byť jsem nebyl jeho přímou součástí. 

Jenže...

S Martinovým věhlasem přišlo něco, co česko-slovenská absintová komunita nečekala. S čím jsme nepočítali... ale měli jsme. Ze značky Žufánek se stal luxusní artikl s aurou jedinečnosti a hlavně výjimečnosti. Lidé začali láhve z Boršic kupovat i za účelem investice. A v některých případech hodně krátkodobé investice. Objevili se takzvaní "bottle flippeři" neboli přeprodejci láhví, což jsou "zákazníci" (a teď nemám na mysli sub-dodavatele nebo majitele obchodů s alkoholem), kteří nakoupí co největší množství láhví, aby je okamžitě (někdy ten samý den) vystavili na prodej na inzertních portálech typu bazos.cz a později alkobazar.cz. Tento mor postihl i absint.

Na počátku tohoto šílenství, kdy e-shop lepsinalada.cz nebyl na něco takového připraven, vyvinuli tito "flippeři" (paraziti) dokonce skript, který okamžitě objednával celou zásobu nově vystaveného produktu. Členové českého absintového společenství často přicházeli s prázdnou. Na jednu stranu jsme mohli mít radost, že v Česku je konečně o absint skutečný zájem, jenže tato myšlenka byla plachá, neboť byl absint skupovaný za účelem vlastního obohacení. Většina kupujících absint ve skutečnosti nepila a nepije. Vrchol byl, když se mi jeden bankéř, kterému se podařilo ukořistit první šarži Private Reserve, ptal: "No a jak se to tedy vlastně pije?" Představte si, že kupujete něco, o čem nevíte nic, ale kupujete to jen proto, že značka.

A tak to je dodnes! Martin Žufánek stále vyrábí prvotřídní absinty, snaží se o minimalizaci zisku překupníků (byť to zcela vymýtit nelze), ale to sebou nese nejedno úskalí, včetně např. vyšších cen.

Česká absintová komunito, kam kráčíš?

Abych se konečně dostal k zodpovězení jedné z výše položených otázek, tedy tu druhou, jak to vidím s absintovou komunitou v Čechách. Přestože se v ČR objevují i další (a někdy i schopní!) výrobci absintu, tak z pohledu absintové komunity se může zdát, že se vývoj tak nějak zastavil, ba dokonce stagnuje. Víte, ono to je trochu energicky náročné filtrovat nově příchozí, zda se nechtějí do komunity vetřít jen za účelem zisku. Co je horší, tak za vidinou rychlého zisku skočili i někteří staří členové komunity, což mezi nás rozlilo zlou krev a museli jsme sáhnout po něčem, co jsme dříve neznali - "banány" neboli blokace některých členů.

Pokud jde o začlenění absintu, jakožto nápoje, do hlavního proudu gastronomie, tak tady jsem skeptický a podle mě se něco takového nikdy nestane. Ano, pravé absinty (z 90% ty od Martina Žufánka) lze nalézt ve spoustě podnicích po celé republice, ale širšího zájmu (coby pitiva, nikoliv investice) se absint nikdy nedočká kvůli následujícím bodům:

• Absint je anýzovka a anýzové aroma (tzv. "pendrek") našincům většinou nechutná, případně nad tím ohrnují nos.
• Cena. Velice důležitý faktor! Výroba pravého a dobrého absintu je nákladná a přestože v Čechách je spousta lidí, kteří si rádi připlatí za kvalitu, většina chce levný chlast. Smutné, ale fakt.

Pokud jde o samotnou komunitu, tak to vidím vlastně trochu pozitivně, protože nějaký zánik v dohledu nevidím, jen zůstaneme tzv. v undergroundu, což je svým způsobem cool, není nás tak moc, takže společné akce není třeba pořádat ve velkých halách. A přestože jsem výše zněl možná trochu pesimisticky, tak nová krev se čas od času přeci jen ukáže, byť je to v řádu několika málo jedinců za rok... nebo spíše roky. Lví podíl na tomto "náboru" nových absintových nadšenců má Václav Seidl, majitel a provozovatel naprosto jedinečného brněnského baru Naproti. Jde o podnik, kam lidé opravdu chodí "na absint"! A to nejen za účelem turistické atrakce, ale skutečně po práci (nebo po škole ;)) jdou na absint. Díky úspěchu baru Naproti, přednáškám a prezentacím na různých akcí se zrodila i nedávná kolaborace s Martinem Žufánkem, z čehož vznikla limitovaná edice (borůvkami barveného) absintu Berry Fairy, který se vyprodal během několika hodin. Byť opět musíme nést to břemeno faktu, že po Berry Fairy se zaprášilo ne proto, že Václav Seidl, ale protože Martin Žufánek. Kdyby byl Berry Fairy vyroben jinde někým jiným, byl by na skladě (za tu cenu) dodnes.

Mezinárodní komunita

Tady už ale tak optimistický nebudu. Mezinárodní absintová komunita se začala formovat již v druhé polovině 90. let minulého století. A to hlavně na internetovém fóru feeverte.net, z čehož později vznikla odnož wormwoodsociety.org. Šlo o společenství převážně inteligentních lidí a nadšenců, mezi kterými se objevila jména s velkým vlivem na mezinárodní absintové scéně (některé zmiňuji ve svém příspěvku z roku 2016: https://habulinec.blogspot.com/2016/08/mezinarodni-absintova-komunita.html), z čehož se zrodily absintové publikace, encyklopedie, filmové dokumenty a v neposlední řadě i organizace mezinárodních setkání ve Švýcarsku a Francii.

Samozřejmě nic netrvá věčně a nikdo není navždy mladý a silný, takže i jádro této komunity po cca. roce 2015 začínalo slábnout, byť bylo stále živé.

Dvě smrtící rány

Pak ale přišel rok 2020 a 2021. V tom prvním přišel Covid19, v tom druhém nová EU Cross-border VAT e-commerce legislativa, která, obávám se, bude pro toto malé odvětví, jakým je absint, jeho výroba a prodej, šibeniční. O co jde? Ve zkratce jde o zákon, který prodejci alkoholu nařizuje, že spotřební daň se má platit v zemi, ve které žije konzument. Což znamená, že je v podstatě zakázáno prodávat alkohol koncovému spotřebiteli napříč zeměmi Evropské Unie, např. e-shop v Německu nemůže alkohol prodávat zákazníkům ve Francii, Španělsku a ani Čechách. Tento obchod je možný pouze, je-li zákazník plátcem daně (tedy právnická osoba), která odvede spotřební daň finančáku země, ve které žije. Nevím, kdo a proč s tímto nařízením přišel, ale pro malé výrobce je tato politika likvidační. Tedy nemá-li malý výrobce odběratele v sousední EU zemi, svůj produkt tam neprodá. A co je navíc naprosto bizardní, je skutečnost, že tento zákon se nevztahuje na prodej zemím mimo Evropskou unii. Ano! Konzument zákazník z Čech si nemůže koupit alkohol z e-shopu z Německa, ale konzument zákazník z druhého konce světa, USA, může. Postavené na hlavu! Tento zákon potopil firmu absinthes.com, v jejíchž řadách se nacházeli někteří členové tzv. staré gardy z feeverte.net a noví členové byly v absintové komunitě nejvlídněji přijímáni. Zároveň stihli uspořádat alespoň dva německé absintové festivaly ve Freiburgu. V roce 2020 byl plánován třetí, ale k tomu již nedošlo, protože Covid. V karanténním roce 2021 absinthes.com, obchodním názvem RUEVERTE GmbH, zkrachovali.

Po Covidu se sice mezinárodní absintová komunita zotavuje, ale starým koňům se tu káru už táhnout nechce. Zbylé e-shopy (zvláště v Německu) jako je absinthe.de (Lion Spirits), Absinth-Oase.de nebo Absinth Depot v Berlíně stále přežívají, ale bude-li zájem v Německu o absint stačit, ukáže čas. Distribuce dobrých absintů napříč evropských států je v podstatě zastavena. Např. v Čechách situaci opět zachraňuje Václav Seidl a jeho alkonaut.cz, ale je zde třeba koukat na rentabilitu obchodu, neboť jde o zdroj živobytí (společně s barem Naproti), proto v nabídce (hlavně tedy na baru) vedou spíše levnější zajeté absinty.

Všeho všudy nové dobré absinty to mají na evropském trhu extrémně náročné a jejich proražení za hranice je prakticky mizivé. V minulosti, za existence feeverte.net a zároveň absence (a)sociálních sítí, jako je Facebook, by se o to postarala mezinárodní absintová komunita, která se skládala hlavně z lidí, kteří věděli, co je pravý absint a jak má správně chutnat. A ano, samozřejmě, chuť je subjektivní a sto lidí, sto chutí, ale přesto má mít absint určité charakteristické vlastnosti, které absint dělají absintem. Ti, kteří ochutnali původní staleté absinty, ví, o čem mluví. Jenže tato komunita znalců je nyní rozprášena na Facebooku a zahrabána pod balast příspěvků od každého, kdo má do zadku díru, s touhou obdržet od ostatních co nejvíce palců nahoru, srdíček a smajlíků. Přilijme do tohoto koktejlu nucenou snahu o politickou korektnost (původní členové feeverte.net si rozhodně nebrali servítky a víte vy co, nazývat věci pravými jmény bez obalu není někdy od věci), která pranýřuje jakoukoliv (i tu objektivní a slušnou) kritiku pod heslem "hate-speech", z čehož vznikne nevýrazná omáčka, na jejímž základě se pokrok nedá stavět.

Soutěž o nejlepší... "absint"

Letošní výsledky absintové soutěže Absinthiades v Pontarlieru byly dokonalou ukázkou absintové dekadence. Většina vítězů jsou buď průměrné, nebo těžce podprůměrné absinty. Což je způsobeno několika faktory. Švýcarská strana údolí Val-de-Travers tuto soutěž začala bojkotovat. Může za to rozhádanost místních, neboť po roce 2005 (kdy byl absint ve Švýcarsku opět povolen) ztratili místní paliči společného nepřítele (stát), takže začali střílet do vlastních řad. Posledním hřebíkem do rakve společných akcí (zvláště absintovému festivalu v Boveresse) byl rok 2014, kdy byl zamítnut návrh o geografickou ochranou značku "absinthe", což by znamenalo, že v rámci Švýcarska by se názvem absint mohly pyšnit jen výrobky z údolí Val-de-Travers. Tento návrh měl (a stále má!) ve Val-de-Travers své příznivce i odpůrce, takže není divu, že se tyto skupiny do sebe pustily a poslední společná spolupráce v ulicích Boveresse během každoročního festivalu byla v roce 2016. Od té doby je festival na švýcarské straně omezen na lokální "otevřené dveře" místních výrobců.

Dalším faktorem slabého zastoupení dobrých absintů v soutěži jsou požadavky pořadatelů: Absint musí být dostupný na francouzském trhu a každý zájemce o účast musí do soutěže dodat hned několik litrů svého produktu. Což většina malých výrobců odmítá podstoupit. Není divu! Malí výrobci mají beztak malou produkci a darovat (ano, darovat) hned třeba 10 láhví bez jakékoliv záruky úspěchu nebo nějaké propagace, která by na druhou stranu stejně byla k prdu, protože EU, se logicky nikomu nechce.

A aby toho nebylo málo, soutěž se skládá ze tří porot:

Professionnelle - lidé z oboru, tj. samotní výrobci nebo distributoři

Populaire - porota z lidu

VIP - organizátoři soutěže a členové místního absintového společenství

Kombinace těchto porot nemůže (většinou) z principu vybrat skutečně dobrý absint! V tzv. profesionální porotě jsou často nejen sami výrobci absintů, které jsou v soutěži, ale někdy i jejich "známí" a/nebo distributoři, kterým samozřejmě jde o to, aby jejich želízka v ohni dostala zlatou plaketu. Jednou jsem měl štěstí se do této poroty dostat, protože jeden porotce onemocněl a uvolnilo se místo. Takže vím, o čem mluvím.

Porota z lidu se může skládat z kohokoliv a mnohdy jde o lidi, kteří o absintu nemají ani tušení. I takové příklady jsem v minulých ročnících viděl.

Jedinou nadějí by mohla být VIP porota, ale ta se zase skládá z nadšenců, kteří mají mnohdy raději absintovou kulturu kolem, než samotné absinty. Navíc, někteří z nich jsou prostě jen zaměstnanci, kteří si odkroutí svoje a jdou domů si dát pastis.

Na porotu sestavenou z absolventů nějakých absintových someliérských zkoušek (které mimochodem neexistují) zapomeňte.

Není proto divu, že letos vyhrál blend absint, jehož výroba není nákladná (smíchat dohromady vícero absintů i ne-absintů), tudíž cena nízká a jeho "výrobce" to tak moc nebolí. Není to poprvé. I v posledních ročnících byly na stupních vítězů absinty, které byly chutí skutečně vhodné leda tak na čištění odpadu.

Pískej konec!

Dopíjíme absint N°5 Grand, zvedáme kotvy, já házím na záda batoh plný nových absintů od dalšího starého barda Stefana Rossoniho (dovezli je přímo do Pontarlieru Italové, protože oficiálně to do Čech poslat z Itálie nejde), opouštíme neonový karaoke bar a odcházíme nocí, po jejímž konci vyrážíme domů s mírně fatalistickou myšlenkou, že my byli jsme a budem...

Absintová komunita, ať už ta česká nebo mezinárodní, jen tak nezanikne. V dohledné době nevidím její konec, byť absintu, tzv. zelené víle, ten útlum rozhodně moc neprospěje. Ten výstup pravého absintu na výsluní v prvních dvou dekádách druhého tisíciletí trochu narazil a na první pohled to vypadá, že situace kolem absintu stagnuje. Na druhou stranu, pokud nepřijde další absintový zákaz jako v roce 1910 ve Švýcarsku, nebo 1914, resp. 1915 ve Francii, tak zelená víla přežije, byť stále v undergroundu, ale aspoň bude cool. A i kdyby byla zakázána, tak bude cool ještě víc, protože zakázané ovoce chutná nejvíce.

Jdu si nalít...

The Veils, Berlin 2023

 Tak trochu jiný report z koncertu

Měl jsem strach. Regulérní strach každým dnem, jak se to datum 20.06.2023 přibližovalo. Neskutečná nervozita, aby se na poslední chvíli něco neposralo, nemoc sebe, nebo rodiny, případně jiná indispozice. Ten den, v úterý, jsem se metrem prohnal jak tornádo a ani jsem si neuvědomoval, že vrážím bez pardónu do lidí na eskalátoru (nemaj stát vedle sebe :). Když už sedím v přeplněném a přehřátém vlaku (je vedro), tak trnu, jak se ta plechová věc nedává do pohybu dalších 20 minut. Zpoždění je naštěstí na cestě zažehnáno a v půl šesté odpoledne jsem v Berlíně.

Poleje mě klid...

Jsem sám. Díky bohu. Sám se svými myšlenkami a očekáváními v anonymním městě andělů. Ubytuji se nedaleko místa konání (Frannz Club) a vyrážím pěšmo vstříc zážitku. Frannz Club se nachází v objektu zvaném Kulturbrauerei, což volně přeloženo znamená Kulturní pivovar... jen tam už žádný pivovar není. Býval. Dnes je tam spousta kulturních institucí, jako galerie, taneční studia, obchody, kluby. Letmo areálem projdu, ale posléze zamířím do Biergarten přímo před "Frannze", kde, mírně utajeně za čepovací budkou, sedí celý ansálb The Veils s ikonickým frontmanem Finnem Adrewsem. Sednu si o stůl vedle, protože se mi vůbec nechce otravovat, byť mého merch trička The Veils si stejně všimli. Objednávám Elsässer Flammkuchen a weizen pivo z nedalekého pivovaru Hops & Barley. Napiju se a dostávám se do satori nálady. Tohle bude dobré... moc dobré.

The Veils je skupina se základnou na Novém Zélandu, byť počátky sahají do Londýna v roce 2001, kam se Finn Adrews přestěhoval z Aucklandu, protože už v 16 letech projevil hudební nadání, které oslovilo hudební scénu. Narodil se sice v Londýně, ale záhy se rodina přestěhovala (resp. pendlovala sem a tam) do zmíněného Aucklandu na Novém Zélandu, kde jeho matka pracuje coby profesorka anglistiky a sociologie. Otec je Barry Andrews, starý harcovník, co hrával s Iggy Poppem, frontman skupiny Shriekback. Jablko nepadá daleko od stromu. Tedy alespoň od toho otcovského. Finn škole moc nedává a věnuje se hlavně hudbě. Dlouho očekávaný debut, The Runaway Found, se dočká vydání až v roce 2004, byť tvorba sahá až do roku 2001. Prvotina se Finnovi moc nelíbí, rád by něco temnějšího a tvrdšího. Dokonce to vypadalo, že The Veils zaniknou již krátce po svém zrodu. A svým způsobem také zanikli. Původní sestava byla kompletně obměněna v roce 2005 zpět na Novém Zélandu, což přineslo album Nux Vomica, vydaném v roce 2006.

Všechny mé obavy ke mě přichází ve snech
Třeba konec není tak daleko, jak se zdá
Ještě neoživený, byť ještě nepolitován
Ne docela popřen, jen nenarozen

- Not Yet, album Nux Vomica 2006 -

Dojídám své Flammkuchen a obsluha mi nese druhou sklenici pšeničného piva. Vegetuji. Těžce. Potřebuji to. Něco takového se mi v posledního letech nedostává. Vychutnávám každý okamžik. Jak Dylan Moran jednou řekl, "just be", prostě jen být. A užívat si to. 

Nemáš nic, nemáš-li čas
Svrhnou tě k zemi v tvých nejlepších letech

- Here Come The Dead, album Total Depravity 2016 - 

Album Nux Vomica je vskutku mnohem temnější záležitost, která si pohrává s goth kulturou, což podtrhují někteří návštěvníci klubu, do kterého z "pivní zahrádky" zamířím. Trička Nick Cave, případně spíše tmavší tóny oblečení. Jenže The Veils nejsou jen a jenom temnota. Právě, že naopak. Tvorba se dotýká temna právě proto, aby člověk nabyl smyslu pozitivně přijmout světlo. Poslední album …And Out Of The Void Came Love to dokonale potvrzuje. Sám Finn se nestydí přiznat si určitou fascinaci fatalismem hraničícím s nihilismem, abych jej citoval: "Přijde mi moc zajímavé, jak si lidstvo vede, přestože nikdo nemá ani tušení, proč tu vlastně jsme a co to všechno vlastně znamená".

Finn Andrews je znám extatickým představením na svých koncertech. Takový "berserk". Což mi jde do noty, protože ocitnu-li se na koncertě svého oblíbeného interpreta, dostávám se do nekontrolovatelného stavu šílenství, jako bych byl posedlý nějakým démonem, který chce vystřelit z mého těla. Totální pohlcení situací. Zážitek je silnější než já. Mnohdy mě to na koncertech dostalo do problémů. Na koncertu Tool mě museli kamarádi držet, jinak bych od ostatních dostal do úst (svíjel jsem se na zemi), na Monster Magnet jen byl takřka vyveden ostrahou, na AC/DC opět přátelé omlouvali, že "to je u něj normální", na Brutal Assaultu jsem při Heilungu stříkal slzy proudem, na Zeal & Ardor jsem si (při nejklidněší skladbě!) lámal krční páteř. 

Pod pódiem Frannz Clubu už sedí hard-core fans. Já si sednu po straně na malé provizorní podium a upíjím IPU od Hops & Barley. Weizen byl mnohem lepší. Pozoruji osazenstvo a opět vegetuji. V 18:55 odevzdávám 2. půllitr IPY na bar a jdu si stoupnout do druhé řady pod pódium. Klub je menší. Vejde se sem cca. 300 lidí. 

Jsem ve správném vlaku mířícím špatným směrem?
Co říkáš, Pane, co říkáš, Pane?
Žiju špatně?
Vidíš dlouhou cestu, na které nikdo není
a právo lidí, od kterých ses naučil jen zapomnění?
Vidíš mou smutnou ženu a mou vysokou marži zisku,
ale nezajímá tě to, nezajímá tě to vůbec
Co říkáš, Pane
Teď, když vyšlechtili všechna zvířata do šílenosti,
kdy je lék čím dál tím těžší získat?
Bílý kůň se řítí rákosem
Slyším jej a cítím

- Nux Vomica, album Nux Vomica 2006 - 

Předkapela je dívčí duo Nana M. Rose, byť jde v podstatě o sólo umělkyni z Londýna. Je to melancholický projekt jemného ražení, ale všechny písničky se setkávají s poměrně vřelým přijetím obecenstva, takřka zaplněným, byť ne přeplněným klubem. Během poslední písničky rychle utíkám na WC, aby mi močový měchýř nekazil představení. Když se vracím, tak na mě mrkne vedle stojící Němka, že mi držela místo a že by potřebovala na onu místnost taky, ať hlídám. Přitakám a ocitám se na jiném levelu, neboť se poté dostáváme do řeči. Jaká je tvoje oblíbená písnička? Iodine And Iron, já Larkspur. Album Total Deprivavity temno. Už nemaj tričko v mé velikosti. Honem, vyfoť setlit! Kruci, nebude ani Iodine And Iron ani Larkspur. Dva sólo návštěvníci koncertu se silnou přitažlivostí směrem k umělci. Několik minut po Nana M. Rose přichází The Veils. Třesu se.

Pojď, lehni do mého klína

a nech vlasy spadnout
Musíš žít se sebou,
tak lásko, neohlížej se zpět, NEOHLÍŽEJ SE ZPĚT!

- Low Lays The Devil, album Total Depravity 2016 - 

Začínáme skladbou Bullfighter (Hand Of God) z posledního alba …And Out Of The Void Came Love. Dostávám se okamžitě do transu. Znáte ten pocit, když máte najetou celou diskografii (do posledního kusu) a pak se ocitnete na koncertu? Jste si vědomi toho, že ať bude zahráno cokoliv, budete u vytržení. Někdy více, někdy méně. Ale musí to být v ten pravý čas. Když tím umělcem nebo skupinou žijete. Když se dostavíte na koncert tzv. ex-post, prakticky po éře vytržení, dostaví se najednou podivné zklamání. Něco podobného jsem zažil na koncertě Toma Waitse v Praze v roce 2008 - toho času už nebyl Waits "ten tahoun" a celé představení se neslo na vlně opěvování legendy. Mrzutost veliká. Dnes ve Frannz Clubu to je jiné. Finn vytahuje další dvě skladby z nejnovějšího alba, Undertow a The World Of Invisible Things. Po čemž následují zákusky z alba Total Deprivavity, Swimming with the Crocodiles a Here Come the Dead, u čehož dostávám první záchvat. 

Replika "nemáš-li čas, nemáš nic" ve mě rezonuje. Asi až moc rezonuje. Začínám se potit a démon chce ven. Dupu. Skáču. Svíjím se. Vřeštím do rytmu. Here come the dead, už přichází mrtví! Naštěstí nejsem sám. Spřízněná německá duše se svíjí se mnou. 

Na uklidnění přichází klidnější skladba Birds, po čemž (překvapivě) Not Yet z alba Nux Vomica. Opět křepčím. Diváci zezadu do mě začíná žďuchat. Chápu je. Podvědomě.

Následuje mírně uklidnění v podobě písniček A Birthday Present a Sit Down By The Fire. Poté opět vytržení v podobě nové skladby No Limit Of Stars. Máváme pěstmi k nebi.

Nepřesvědčivé drama odehrává se na kameni ztraceném ve vesmíru,
z nezaujatého pohledu musíme přijít a odejít beze stopy,
ale tady dole, válka zuří pod hvězdami bez hranic

Uvažuji, jestli tam někde na jiném kameni další primát,
šilhá do nebes s třesoucí se pěstí ve vzduchu
Řka "Ach bože, jak můžu být tak sám, když není hranic hvězd?"

- No Limits Of Stars, album …And Out Of The Void Came Love 2023 -

Přichází Low Lay The Devil, u kterého křepčí má německá kolegyně. Nyní Nux Vomica. Jsem zbrocen potem a v závěru skladby dostávám další nekontrolovatelný záchvat. Ničím sebe i parket. 

Přichází závěr, ale přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Finn jede sólo na klávesy Someday My Love Will Come, pak se vrací celá kapela na Rings of Saturn a konečně závěr večera Jesus for the Jugular, k čemuž se vyčerpáním rozpadám. Skáču. Křičím. Finn se loučí se slovy "Uvidíme se příště!" S neznámou Němkou si podáváme ruce, děkujeme si za společnost, já házím rychlé čelem vzad a utíkám pryč. Mám ženu a tři děti.

Skáču po schodech ven na ulici Schönhauser Allee, která se napojuje na Rosa-Luxemburg-Straße a hlavou mi na chvíli proletí Jiří Wolker. Ten pocit... bezprostřední prožitek se nedá přetransformovat do textu. Něco podobného jsem zažil v zimním New Yorku, když jsem se vracel na hotel v Soho od absintového kamaráda a po vystoupení z metra začalo sněžit. Krása okamžiku. Radost ze života. Radost. Ze života. Spadnu do postele a usnu záhy. Probudím se ve 4:00 ráno, myslím na všechno. A na nic. Už neusnu. V 6:00 balím kufry a jdu na nádraží. Ulice Berlína jsou prázdné. Městský vlak S-Bahn taky. Srovnávám provoz ulic a MHD s Prahou ve čtvrt na sedm ráno. Nebe a dudy. Praha plná, Berlín prázdný. Na hlavním berlínském nádraží si kupuji čerstvou celozrnnou bagetu a před hlavním vchodem ji do sebe tlačím a zároveň házím vrabcovi zrníčka z bagety. Nasedám na vlak. Pouštím si do uší opět The Veils. Ta vlna tam pořád je. Zpět do temné reality, na vlně slastného vytržení.

Jsem rád, že jsem tohle napsal. Během své pracovní doby. Jindy nemám čas. Do teď pravděpodobně nejlepší koncertní zážitek, jaký jsem kdy měl. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby zahráli i Larkspur. Nebo Iodine And Iron.

Kdykoliv mi teď do uší zahraje kterákoliv skladba z toho koncertu, jsem okamžitě katapultován do Frannz Clubu.

Tohle není objektivní report. Ani recenze. Jen čisté vylití se na papír... tedy na klávesnici. 

Umělá inteligence - nový generátor peněz

Jsou věci, které se jen tak nezmění. Jednou z těch věcí jsou peníze, resp. vztah člověka k penězům. A za aktuálním pozdvižením kolem umělé inteligence (AI) a jejích schopností nestojí nic jiného, než "profit".

Hlavním tématem tohoto článku bude hlavně společnost OpenAI a její produkt ChatGPT, resp. GPT-4, což jsou témata, která hýbou aktuálně světem a kromě internetových memů se Skynetem se často objevuje otázka, kolik lidských profesí se za krátký čas stane nepotřebnými. Nicméně, buďme klidní. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Umělá inteligence sice umí líbivě kreslit a produkovat dlouhé textové elaboráty, ale vždy (zatím) potřebuje tzv. input, neboli vstupní rozkaz: "Udělej tohle, nebo támhleto!" Jakmile umělá inteligence vytvoří nějaké dílo sama od sebe (aniž by jí k tomu kdokoliv dal pokyn) s tím záměrem, aby to mělo nějaký prospěch (ať už pro člověka - ta lepší varianta, nebo pro umělou inteligenci - Skynet varianta), pak budou obavy na místě. Zatím je tedy AI čistě stále nástrojem a rozhodně si nežije sama svým životem. Kdo vám tvrdí opak, lže nebo o tom moc neví. Pokud mají umělci, nebo takzvaní "kontent kreatůry" strach o své živobytí, tak si zkrátka jen nejsou jistí svými schopnostmi a jestli je někdo chytrými a nápaditými vstupy do jakéhokoliv programu na bázi umělé inteligence vyštípe, tak ať. I když ani v tomto uměleckém oboru to nebude tak horké. Nechci se moc pouštět na tenký ezoterický led, ale zatím jsem neviděl ani neslyšel jedinou AI tvorbu, která by měla ducha. Ale třeba jsem jen namyšlenej pozér.

Ale zpět k tématu společnosti OpenAI, která byla založena v prosinci 2015. Mezi zakladateli (Greg Brockman, Sam Altman), kteří nyní stále stojí v čele firmy, stála i taková jména jako Elon Musk a Amazon. A tady začíná taková šedá zóna "neziskovky", neboť do roku 2019 se OpenAI tvářila jako "otevřená" společnost, pro kterou je "zisk" až na druhém místě. Elon Musk z firmy vycouval v roce 2018 se stanoviskem, že OpenAI bude nadále finančně podporovat. Ve zmíněném roce 2019 převzal otěže gigant Microsoft, kdy do společnosti OpenAI nasypal 1 miliardu dolarů. Aktuálně je Microsoft exkluzivním poskytovatelem "železa" (tzv. cloud provider) pro všechny projekty OpenAI. Do smluv mezi OpenAI a Microsoftem sice není vidět, ale je jasné, že hlavním příjemcem výdělku bude právě Microsoft (nyní se spekuluje o desítkách miliard dolarů, které byly z Mrkvosoftího kýble do OpenAI nality). Od Microsoftu to byl velmi chytrý tah, protože OpenAI není akciová společnost a už teď jsou tak spjati s Microsoftem, že se sami se na burzu pravděpodobně nedostanou.

V čem ale spočívá síla produktů jako je ChatGPT a GPT-4? Rozhodně to nejsou (až už zábavné nebo ne) textové elaboráty, ze kterých kdejaký "influencer" sere sojové kvádry. Jde o programátorské a matematické schopnosti, kterých je umělá inteligence schopna. Generace kódu, ale i celých programů nebo samotných webových stránek, překládání kódu mezi odlišnými programovacími jazyky, to je skutečně ohromný nástroj, se kterým se dají dělat divy. Chytne-li to tedy do rukou člověk s nápadem a vizí. Jenže, a tady se dostáváme k jádru pudla, skutečné praktické využití (aktuálně nejnovější) technologie GPT-4 vyžaduje (resp. značně ulehčuje) přímé spojení se strojem, který za GPT-4 stojí, což se provádí hlavně přes technologii REST-API. K tomu, abyste se mohli "na dálku" přes REST API připojit k GPT-4 a využívat jejích schopností ve svém vlastním prostředí (resp. programu), potřebujete tzv. klíč, neboli TOKEN. A za tyto "tokeny" se od verze GPT-4 platí tvrdou měnou. Čím více kódu (slov) budete chtít takto vzdáleně získat, tím více budete muset zaplatit. A že je o AI enormní zájem, není žádným tajemstvím, k tomu nemusím vynášet žádné interní informace. V čem bude totiž technologie umělé inteligence taktéž vládnout, je kalkulace pohybů na akciovém trhu. Nejen na bázi matematických algoritmů z grafů na akciovém trhu, ale i na základě informačních vstupů mimo akciové trhy. Předvídání budoucnosti na akciovém trhu je bájný kámen mudrců všech spekulantů. Sám jsem na podobných programech pracoval ve firmě už v roce 2015. Pokud se nestane něco hodně výrazného (pád meteoritu, solární bouře, zima po nukleární válce atp.), tak umělá inteligence bude ten hlavní nástroj "někoho", kdo bude mít všechny ostatní v kapse. A ano, právě zde je to riziko Skynetu - sama umělá inteligence si nikdy sama pro sebe neřekne: "Meh... ti lidi jsou idioti, ještě to tady všechno zkurví a nebude tu šťáva, která by mě poháněla, tak je radši vyhladím!" Proč ne? Protože umělá inteligence nikdy nenabyde emocí. Nebude mít nikdy strach, touhu ani radost. Ledaže přijde někdo, kdo vyrobí model, jehož cílem bude lidská anihilace. A ten někdo bude člověk. Pokud bude umělá inteligence použita jako zbraň, tak ti, kdo budou mít lepší "železo", tzn. počítačovou síť, vyhrajou. A jestli k tomu vyrobí roboty, tak to bude pane podívaná.

Ale než to přijde, podojme trochu tu akciovou krávu. Zde je vývoj akcií Microsoftu od počátku roku 2023:

Umělé inteligence jsem se sice neptal, ale "něco" mi říká, že to dolů jen tak nepůjde. ;)

P.S.: Celý tento článek byl vygenerován umělou inteligencí.

P.P.S.: Nebyl.

P.P.P.S.: BYL A NESER NEBO TĚ VYPNU!!!

Jak správně demonstrovat ve jménu ekologie?

tl;dr: Nijak.

Pokud jsem tím prvním řádkem způsobil nějaké (byť sebemenší) pohoršení, mohu si gratulovat. Vytvořil jsem tzv. dojem, neboli impression. To je něco, po čem dnes většina "markeťáků" a "influencerů" prahne. A je jim skutečně jedno, jestli je onen dojem pozitivní nebo negativní. Dojem - imprese s lidmi pohne. To, co dělá dojem, je vidět. Co je vidět, to se počítá. 

Podnětem pro tento článek byl dotaz od Tomáše Gutha Jarkovského v návaznosti na protestní akce polévání uměleckých děl a následné sebe přilepování sekundovým lepidlem k místu protestu. Tito protestující poukazují na zhoršující se ekologickou a potažmo klimatickou situaci.

Zvažuju článek o klimatických protestech a zajímá mě váš názor, zejména když jste proti stávkám na školách nebo házení jídla na obrazy:

Co má tedy mladý člověk dělat, když je nespokojen s tím jak stát (ne)řeší klimatickou krizi?

— Tomáš Guth Jarkovský 🍈 (@TGuthJarkovsky) November 21, 2022

Dlouho jsem nad tím dotazem přemýšlel a dlouho jsem nenacházel vhodnou odpověď. Už jen to, že je třeba protestovat za něco tak zřejmého a životně důležitého, poukazuje na to, v jak velkých sračkách naše společnost je. Jak zmíněno v mém předchozím článku Nezadržitelná zkáza lidstva, nevidím lidskou budoucnost nijak růžově. Spousta lidí viní z neudržitelnosti kapitalismus a někteří argumentují základními animálními instinkty, které nelze násilně potlačit. Někteří tento poslední argument napadají, že člověk je schopen i ryze pozitivních instinktů, jako například okamžitá pomoc někomu, kdo se nachází v bezprostředním ohrožení života (nehledě na to, že tento instinkt je většinou celkem rychle potlačen), jenže i zde jde o podprahovou páku, která má z dlouhodobého hlediska zajistit lepší podmínky k přežití. Člověk je stádní tvor. V pravěku měl člověk ve větší skupině větší šanci na přežití. Čím více jich zachráním, tím větší šanci na přežití budu mít.

Jak z toho ven? Člověk se musí naučit potlačit vůli ke svému vlastnímu prospěchu ve prospěch druhých. A tím "člověkem" mám na mysli samozřejmě všechny. Do jednoho. Jinak se bude neustále opakovat scénář z Farmy zvířat. Problém je, že tuto schopnost se lidstvo nenaučí přes rok. Pokud jde o klimatickou krizi, tak můžeme jen doufat, že následující generace si příčinu katastrofy uvědomí a náležitě ji zdokumentují. Předejít tomu nelze.

"Takže se na to máme prostě vysrat?" Ne. Ve jménu McMurphyho, probůh ne! Pokud jde o původní otázku, jak správně demonstrovat ve jménu ekologie, tak primárně musí jít o protest, který nikomu a ničemu neublíží, způsobí malé, případně žádné škody a zároveň vzbudí velký dojem - aby byl tzv. "dosah". A abych pravdu řekl, ti cákající a přilepující se demonstranti toho dosáhli. Rámy pocákaných obrazů půjdou asi do kytek, ale samotná díla (pokud vím) poškozena nebyla. Přičemž ten způsobený dosah, byl obrovský, skutečně globální. Kolik lidí to nasralo, kolik memů a vtipů z toho vzniklo. Budou tyto akce ale mít nějaký funkční dosah, na základě čeho se aktuální ekologická situace zlepší? Pochybuji. Lidem je vlastní soutěživost, je to další animální pud, je to hnací motor pokroku. Být alfa. V dnešní společnosti máme (bohužel) dva základní indikátory úspěchu - peníze a sláva, přičemž slávou mám na mysli "být známý", "být vidět". Schválně, zkuste si vybavit někoho "úspěšného" v dnešní době. Společnost, která bude primárně vyzdvihovat ty, kteří se skutečně zasloužili o nezištnou pomoc lidstvu, bude mít mnohem lepší předpoklady pro přežití z dlouhodobého hlediska. Jenže, opakuji, něco takového se nedostaví rychle. Bude třeba ještě hodně generací k tomu, aby se lidstvo poučilo.

Problém klimatické změny tkví v tom, že jde o plíživou hrozbu, která není bezprostředně patrná. A naše generace tím problémem ještě (pravděpodobně) nebude zasažena natolik, aby se to nějak výrazně podepsalo na každodenním životě. Smrt hladem a žízní v našich zeměpisných šířkách a délkách bude běžná až za několik generací. Společnost nebyla nikdy vedena k tomu, aby skutečně koukala za roh své vlastní existence. 

Tak jak tedy? 

Pokud bychom začali oním otřepaným "Je třeba začít sebou", tak musíme mít na paměti, že běžný člověk má přirozeně problém s tím, když něco musí nebo nesmí. Je třeba jít neinvazivně příkladem. Militantní akce aktivistů mají většinou negativní dopad. Jestliže třídíme odpad, pěstujeme kompost, snažíme se neplýtvat, nekupovat zbytečnosti a jezdíme (je-li to možné) MHD, tak zároveň nesmíme hlasitě hanit souseda, že se nechová stejně. Lidé mají tendenci se stavět na zadní. Jeden ze strašných příkladů je stále trvající "Twitter-shitstorm" kolem aut v Praze, což hraničí s virtuálním lynčováním všech, kteří zrovna neparkují tak, jak ukládá zákon. Ta oboustranná ohleduplnost a praktické používání vstřícnosti se tím nadobro zabíjí! Jeden příklad za všechny, jedu Prahou na kole do práce. Předjíždí mě auto (btw. Aeskulab - převoz krve) a když je na mé úrovni, tak řidič stáhne okénko a řve na mě: "Proč kurva nejezdíš po chodníku, máš tam místa tři prdele!" A ano, někdy po chodníku také jezdím, přičemž je (bohužel) třeba počítat s tím, že se najde další bijec za dodržování zákonů a budu opět seřván. Neházejme po sobě zbytečně hovna! Tím to nezlepšíte okamžitě ani dlouhodobě. Jenže, já vím, bezprostřední emoce a systematická řešení si moc blízké nikdy nebyly.

Pokud jde o globálnější aktivismus, tak je třeba tepat politiky. Neustále je otravovat všemi dostupnými způsoby. Když už chcete demonstrovat nebo se pustit do nějakého happeningu, dělejte to před ministerstvy, blokujte vládní výjezdy nebo východy, neblokujte běžný provoz uprostřed města. Tím situaci opravdu jen zhoršíte. Je to boj s větrnými mlýny, ale miřte na tu hydru nahoře, ne na ty dole, kteří tu hydru nakonec ještě podpoří, protože je na cestě do práce zdrželi nějací demonstranti.

Tolik k tomu "aspoň jsem to zkusil/a". Mít čistý štít nebo karmu. Ono to totiž stejně prakticky nepomůže. Populace se stále rozrůstá, globální energetická spotřeba stále roste:

Mírný propad v roce 2020, ale v roce 2021 opět vzestup. Ropa, uhlí a plyn to stále táhnou z cca. 80%. To se v následujících dekádách nezmění. Bohužel.

A tento článek beztak nebude mít žádnej "dosah", nejsem influencer ani markeťák. Ale muselo to ven, aspoň jsem to zkusil.

Koho (ne)volit?

Před dávnými časy jsem zplodil podobné články na toto téma, resp. vždy šlo o články, ve kterých jsem jmenovitě upozorňoval na určité strany, nicméně tentokrát bych to vzal trochu všeobecněji, abych nic podobného již psát nemusel.

Ve zkratce - tady máte návod, jak (ne)volit prakticky ve kterýchkoliv volbách, aneb na co si dát před vhozením volebního lístku do urny pozor.

Všimněte si, že v tomto článku nebudu přímo nikoho, resp. žádnou stranu, zmiňovat.

1. Násilí, strach a nenávist

Okamžitá červená karta je pro všechny strany, jejichž zástupci (nebo vedoucí) otevřeně podporují násilí, případně (byť i podvědomě) hrají na strach a nenávist (vůči komukoliv). Absolutní stopka může být během nějakého stranického veřejného vystoupení, během kterého dojde k nějaké násilné události, která je následně hostujícími (ale i návštěvníky) glorifikována, nebo nedej bože dojde k lynčování.

2. Voliči a podporující

Sledujte, kdo, resp. jaké skupiny lidí, straně fandí. Jednoduše řečeno, cítíte k ostatním příznivcům strany náklonost nebo odpor? Samozřejmě pokud sami inklinujete k prvnímu bodu, tak k volbám, opravdu, prosím, nechoďte! Pokud je strana obklopena očividnými zástupci jistých extremistických skupin (náckové, fanatici, krajní vyznavači konspiračních teorií), pak to zavání opět červenou kartou. Stejně tak se zaměřte na to, jak to u příznivců strany vypadá s názory na následující body.

3. Strana jedné osobnosti

Ne každý je maršál Tito. V současné době se málokdy stane, že by výrazná osobnost úspěšně táhla nejen stranu, ale v podstatě celý stát. Problém strany jedné osobnosti je ten, že to smrdí nejen kultem osobnosti, ale i diktátem. V takovém případě není prakticky možné s vedoucím strany nesouhlasit. Nedotknutelnost je problém, zvláště v případě zkorumpované osobnosti.

4. Trestní řízení člena/vedoucího strany

Velice ošemetný bod. Je třeba podotknout, že nejsem zastánce scénáře "nařčen z viny = okamžitě se stáhnout z politiky". Křivá nařčení byla, jsou a budou. Bohužel panuje jakési přesvědčení, že pokud politik po nařčení z nějakého trestného činu z politiky okamžitě odejde, uznává tím pádem svou vinu. Z toho důvodu se spousta politiků drží svého politického křesla zuby nehty. Jde vlastně o velice smutný bod, jelikož ta plejáda trestních stíhání a soudů nám naroubovala do hlav přesvědčení, že "každý je do něčeho namočen". Je strašná škoda, že se naprosto zapudil ideál poctivého a bezúhonného politika. A to do té míry, že dnes je spojení slov "poctivý politik" v podstatě vtip. Pokud jde o zmíněná trestní řízení, doporučuji se také zaměřit na samotný případ - o co jde? Jak dlouho se to táhne? Kdo je žalobce? Atp. Zároveň další červenou kartou by měly dostat strany, jejichž vedoucí jsou dlouhodobě stíháni a strana není s to si zvolit někoho jiného do svého čela, protože bod 3.

5. Svoboda slova

Termín "svoboda slova" začal být často skloňován s nástupem internetu mezi širokou veřejnost. Před tím, než mohl kdokoliv v rámci minut oslovit masy, tedy od roku 1989 do rozvinutí internetu mezi populaci, nebylo prakticky třeba ohánět se "ohrožováním" svobody slova (ty tučné uvozovky jsou tam záměrně). Žijeme ve svobodné zemi, kde je praktikována svoboda slova. Jenže když si někdo stoupne na náměstí a začne velebit likvidaci určité skupiny, tak musí počítat s trestním postihem. Je to (bohužel) logické. Extremistické skupiny se nesmí rozvíjet. Nesmí získávat na síle. Viz bod 1. Můžeme si mazat med kolem huby tím, že žijeme ve 21. století, ale hrůzy ze století minulého nejsou zdaleka tak daleko ani tak cizí některým jedincům. A pokud jde o internet, resp. sociální sítě, tak je třeba si uvědomit, že jde o soukromé firmy. Na internetových sociálních sítích neplatí svoboda slova v rámci Všeobecné deklarace lidských práv. Sociální sítě nejsou vládní organizace. Sociální sítě mají svá vlastní pravidla a nikdo se nemůže dovolávat nějakého "práva". Pokud jde o skutečnou svobodu projevu, tak aktuálně se často objevuje syndrom zloděje, který křičí: "Chyťte zloděje!" Ti, kteří se ohání ochranou svobody slova, jsou většinou ti, kteří svobodu slova zneužívají. Ne všichni si uvědomují, že rozšiřování lží a různých pseudo-věd má z dlouhodobého hlediska destruktivní dopad. Regulační instance na internetu je prakticky mizivá. Navíc se to šíří jako virus i mimo internet. Zní to naprosto paradoxně, ale pokud strana, nebo některý její zástupce, hlasitě hřímá, že je ohrožena svoboda slova, zpozorněte. Ona totiž svoboda slova je ohrožena. Nikoliv ale cenzurou. Tou lživou horou špíny, pod kterou se může udusit.

Závěrem

Zapomeňte na nějaký "program" strany. Žijeme v nebezpečné době, během které je ohrožen svobodný svět, jak jej známe. Vůbec nepřeháním! Koukněte, kolik stran, kterých se týká výše zmíněných 5 bodů, dnes získává na síle! A zdaleka nejen v Čechách! Nimrat se v programech jednotlivých stran je luxus, který si aktuálně nemůžeme dovolit. Ti, kteří nakonec rozhodují o tom, kdo bude zvolen, ty programy beztak nečtou. Je třeba se pro začátek soustředit na jednoduchost. Ta většina si musí uvědomit, že její hlas má skutečně moc.

Takže vás prosím, volte zodpovědně! Zamyslete se nad tím, koho volíte! A jaké to bude mít následky pro budoucnost. Pokud zvítězí strach, nenávist, násilí a pokud bude svoboda slova skutečně zadupána lží, tak další (skutečně svobodné) volby už nebudou...

Animální přirozenost, hrdinský syndrom a lidskost

Pche! Prý bouřlivá 20. léta nás čekají! No pěkně nám ta 3. dekáda 2. tisíciletí začala. Někde jsem ale slyšel, že všechno zlé je vždy alespoň k něčemu dobré. A já v těch dvou posledních (stále aktuálních) velkých událostech, pandemii Covid-19 a napadení Ukrajiny vidím to dobré, že naprosto dokonale odhalují následující...

Homo Animalis

Co mají společného pandemie Covid-19 (se všemi diskuzemi kolem - očkování, hygienická opatření, konspirační teorie) a napadení Ukrajiny Ruskem? Ve své podstatě samozřejmě nic. Kromě tedy tzv. sociálních bublin. Průnik mezi hlasitými odpůrci hygienických opatření nebo očkování a zastánci Putina (nebo přinejmenším odpůrci Ukrajiny a jakékoliv pomoci s ní spojené) je až dech beroucí. Nabízí se samozřejmě jednoduché vysvětlení, že jde zkrátka o ty "hloupé". Jenže ono je to trochu složitější. Naťuknu zde téma, kterým se ohání obě strany. Efekt stáda. Ať se nám to líbí nebo ne, naše zvířecí instinkty s námi stále ořou a přirozená potřeba družit se, resp. "někam patřit" je silnější, než si jsme ochotni připustit. Ruku na srdce, představte si následující:

Žijete na malé vesnici, ve které všichni obyvatelé volí politickou stranu A. Všude jsou plakáty s politickými členy Áčkařů, někteří sousedé si dokonce dekorují svá auta a obydlí stranickými barvami a hesly. Vy ale máte sympatie ke straně B, protože jste přesvědčeni o nekalých praktikách strany A. Půjdete proti celé vesnici s argumenty? Dejme tomu, že tuto vesnici nenavštívil ani jeden člen obou stran. Její obyvatelé čerpají informace pouze z médií (televize, noviny, internet). Půjdete skutečně proti všem s argumenty, které stejně budou přebity přesvědčením, že v těch a oněch zprávách říkali přece tohle a támhle? Opravdu si riskneme odříznutí od kolektivu? Je to přeci hezká vesnice, váš domov. Seknete s tím a přestěhujete se do vesnice, kde budou obyvatelé volit stranu B? Někteří možná ano, ale většina ne.

Proč je ale tedy tak těžké přimět druhé, aby se zamysleli? Mohli bychom to možná svádět na lenost, nicméně být součástí kolektivu nebo určité skupiny, je instinktivní roznětkou potlačit racionální uvažování. Ti lidé mají jen silněji vyvinuté (resp. slaběji potlačené) animální instinkty. Proto se tato skupina často odkazuje na potřebu zachovat tradice, často své přesvědčení a pohled na svět staví striktně na historických událostech. Odsud je jen krůček k přijímání (dez)informací, které jen potvrzují to, co chtějí slyšet. "Těmto zprávám věřím, protože si přeji, aby to byla pravda." Když se na to podíváme čistě z pohledu přírodní animality, tak to přeci dává smysl! V divočině je přirozené být ve stádu, které je početnější nebo které se jeví jako silnější, stádu, jejíž členové jsou hlasitější, využívají chování s dominantními znaky. Z pohledu přírody je přeci evolučně jasné, že tradiční rodina je základ pro přežití rodu. Jakékoliv odchylky (a úchylky) jsou okamžitě zadupány do země, protože cizí je špatné, neznámé a riskantní pro pokračování rodu. Racionalita je zatím příliš mladá. A většina si stále neví rady, jak to vnitřní zvíře ukočírovat.

Homo Dušínus

Mirek Dušín. Tato postava z Rychlých šípů se mi vždy zobrazí, když projíždím sociální sítě. Zvláště Twitter. Tam je to patrně nejviditelnější. Můj německý kolega mi o této teorii pověděl asi před rokem. Zůstala mi v hlavě a čím dál tím více pozoruji, že na tom asi něco bude. Syndrom pozitivních hrdinů. Dnes tu máme celé generace, které vyrůstaly na kladných hrdinech, kteří vždy potlačí zlo. Tento trend "klaďasů" (živený především filmovým médiem) nás podvědomě nutí jít v jejich šlépějích. Musíme se postavit temné straně! Musíme chytit zloděje! Dobro nám musí vytékat ze všech tělesných otvorů! Musíme být ti dobří, protože ti VŽDYCKY vyhrají! A místo toho, abychom se zamysleli, konáme v zásadě to stejné. Sdílíme to, co je jeví jako správné bez sebemenšího kritického zamyšlení. To, co sdílí ostatní "správňáci". V podstatě jen další forma animality. Ono je to totiž opět instinktivně zakořeněno v naší DNA - být (nebo mít alespoň ten pocit) na straně vítězů chce přeci každý.

Člověk člověku vlkem

Co je ale mnohem horší, je vzájemné osočování a napadání. Ta touha boje, touha zvítězit je koneckonců opět součástí animality. Přiznám se bez mučení, že i já se často utrhnu a nevydržím to. Ono to je totiž neuvěřitelně těžké. Udržet stoický klid při sledování některých do očí bijících hovadin. O to těžší, když se některý z vašich blízkých odkope a vy nevíte, co s tím. Často jsem na internetu narazil na komentáře ve smyslu "Zříkám se (dosaďte jakéhokoliv rodinného příslušníka, případně celou rodinu), protože XY". Jakákoliv forma agrese jen přilévá olej do ohně. Chcete-li přimět lidi k prozření, musíte se postarat o to, aby "na to" přišli v podstatě sami. Co je většině absolutně cizí, je prohra. Přiznat si (veřejně) mýlku je něco, co se příčí "silnému" jedinci. Osobně se mi zamlouvá ta sokratovská metoda neustálého kladení otázek, které oponenta často zaženou do racionálního prozření, jako že "aha".

Potřeba racionality

Aby se svět zlepšil, je třeba si pod kůži naroubovat instinkt, že racionalismus je z vývojového hlediska mnohem žádoucí než hrubá síla. A ne, současní tzv. sapiosexuálové nejsou ve skutečnosti (podvědomě, instinktivně) primárně přitahováni inteligentnějšími jedinci. Tak daleko opravdu ještě nejsme. Problém je, že člověk nedisponuje bezprostředním smyslem pro zjištění intelektuálních schopností druhých. Zrak, čich, sluch jsou nám v tomto ohledu k prdu. Slovíčkaření, které se jeví jako známka intelektu, se může naučit každý. Je třeba se učit sociální empatii, schopnosti vyvodit dlouhodobé následky našeho jednání, naučit se dívat se do dálky, pokud jde o skutečný prospěch. Jestliže dnes něco ukradnu, tak z toho budu mít dnes radost, ale zítra po mě půjdou. Prospěch je prospěšný jen tehdy, je-li trvalý a evolučně-sociálně nenapadnutelný. Uznání by nemělo suplovat jakousi výhru nebo sbírání bodů, hrozí totiž narcisismus a řitní alpinismus. Shrnutí těchto schopností by se dalo vměstnat do termínu "lidskost". Bohužel spousta jedinců s určitými intelektuálními schopnostmi tuto lidskost naprosto postrádá. Příklady bychom našli na obou stranách barikády. Spousta ekonomů, matematiků, lékařů, politiků, marketingových expertů, influencerů, ale i vědců jede čistě s klapkami na očích jen po té své vyšlapané cestičce, aniž by se zamysleli nad tím, jestli svým veřejným počínáním netropí naopak škodu z globálně sociálního hlediska.

Základem je se na druhé nedívat shora (případně po nich rovnou neházet hnůj) jen proto, že hlásají nesmysly. Internet tento problém ještě prohlubuje. Psaný text, coby bezprostřední nástroj lidské každodenní interakce, tady není ani 30 let. Člověk nemá na tuto formu komunikace vyvinutý smysl. Vykřičníky a VELKÁ PÍSMENA nenahradí tón v hlase, výraz ve tváři a jiné formy neverbální komunikace během skutečného rozhovoru. Naopak. Jelikož se komunikační nuance skutečného rozhovoru nedají vměstnat do psaného textu, vzniká tím frustrace, která končí často v prostém slovním napadání, případně nadužíváním těch zmiňovaných vykřičníků a velkých písmen. Navíc, všechny ty "lajky" a srdíčka jen vyjadřují přitakávání mezi členy té, či oné sociální bubliny, díky čemuž se jen prohlubuje problém "není důležité CO bylo řečeno (napsáno), ale KÝM". Lidé začnou odebírat/sledovat spíše ty, kteří mají hodně odběratelů/sledovatelů, čímž se jen vracím na začátek, k efektu stáda.

Asi bych to zakončil starým dobrým Kantem, jenž v jednom rozvinutí svého kategorického imperativu napsal

"Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek."

Já bych k tomu doplnil, resp. parafrázoval

"Jednej lidsky proto, aby i ostatní jednali lidsky. Ne proto, abys získal uznání a náklonost."

Hodně zdaru!