Wednesday 30 March 2022

Animální přirozenost, hrdinský syndrom a lidskost

Pche! Prý bouřlivá 20. léta nás čekají! No pěkně nám ta 3. dekáda 2. tisíciletí začala. Někde jsem ale slyšel, že všechno zlé je vždy alespoň k něčemu dobré. A já v těch dvou posledních (stále aktuálních) velkých událostech, pandemii Covid-19 a napadení Ukrajiny vidím to dobré, že naprosto dokonale odhalují následující...

Homo Animalis

Co mají společného pandemie Covid-19 (se všemi diskuzemi kolem - očkování, hygienická opatření, konspirační teorie) a napadení Ukrajiny Ruskem? Ve své podstatě samozřejmě nic. Kromě tedy tzv. sociálních bublin. Průnik mezi hlasitými odpůrci hygienických opatření nebo očkování a zastánci Putina (nebo přinejmenším odpůrci Ukrajiny a jakékoliv pomoci s ní spojené) je až dech beroucí. Nabízí se samozřejmě jednoduché vysvětlení, že jde zkrátka o ty "hloupé". Jenže ono je to trochu složitější. Naťuknu zde téma, kterým se ohání obě strany. Efekt stáda. Ať se nám to líbí nebo ne, naše zvířecí instinkty s námi stále ořou a přirozená potřeba družit se, resp. "někam patřit" je silnější, než si jsme ochotni připustit. Ruku na srdce, představte si následující:

Žijete na malé vesnici, ve které všichni obyvatelé volí politickou stranu A. Všude jsou plakáty s politickými členy Áčkařů, někteří sousedé si dokonce dekorují svá auta a obydlí stranickými barvami a hesly. Vy ale máte sympatie ke straně B, protože jste přesvědčeni o nekalých praktikách strany A. Půjdete proti celé vesnici s argumenty? Dejme tomu, že tuto vesnici nenavštívil ani jeden člen obou stran. Její obyvatelé čerpají informace pouze z médií (televize, noviny, internet). Půjdete skutečně proti všem s argumenty, které stejně budou přebity přesvědčením, že v těch a oněch zprávách říkali přece tohle a támhle? Opravdu si riskneme odříznutí od kolektivu? Je to přeci hezká vesnice, váš domov. Seknete s tím a přestěhujete se do vesnice, kde budou obyvatelé volit stranu B? Někteří možná ano, ale většina ne.

Proč je ale tedy tak těžké přimět druhé, aby se zamysleli? Mohli bychom to možná svádět na lenost, nicméně být součástí kolektivu nebo určité skupiny, je instinktivní roznětkou potlačit racionální uvažování. Ti lidé mají jen silněji vyvinuté (resp. slaběji potlačené) animální instinkty. Proto se tato skupina často odkazuje na potřebu zachovat tradice, často své přesvědčení a pohled na svět staví striktně na historických událostech. Odsud je jen krůček k přijímání (dez)informací, které jen potvrzují to, co chtějí slyšet. "Těmto zprávám věřím, protože si přeji, aby to byla pravda." Když se na to podíváme čistě z pohledu přírodní animality, tak to přeci dává smysl! V divočině je přirozené být ve stádu, které je početnější nebo které se jeví jako silnější, stádu, jejíž členové jsou hlasitější, využívají chování s dominantními znaky. Z pohledu přírody je přeci evolučně jasné, že tradiční rodina je základ pro přežití rodu. Jakékoliv odchylky (a úchylky) jsou okamžitě zadupány do země, protože cizí je špatné, neznámé a riskantní pro pokračování rodu. Racionalita je zatím příliš mladá. A většina si stále neví rady, jak to vnitřní zvíře ukočírovat.

Homo Dušínus

Mirek Dušín. Tato postava z Rychlých šípů se mi vždy zobrazí, když projíždím sociální sítě. Zvláště Twitter. Tam je to patrně nejviditelnější. Můj německý kolega mi o této teorii pověděl asi před rokem. Zůstala mi v hlavě a čím dál tím více pozoruji, že na tom asi něco bude. Syndrom pozitivních hrdinů. Dnes tu máme celé generace, které vyrůstaly na kladných hrdinech, kteří vždy potlačí zlo. Tento trend "klaďasů" (živený především filmovým médiem) nás podvědomě nutí jít v jejich šlépějích. Musíme se postavit temné straně! Musíme chytit zloděje! Dobro nám musí vytékat ze všech tělesných otvorů! Musíme být ti dobří, protože ti VŽDYCKY vyhrají! A místo toho, abychom se zamysleli, konáme v zásadě to stejné. Sdílíme to, co je jeví jako správné bez sebemenšího kritického zamyšlení. To, co sdílí ostatní "správňáci". V podstatě jen další forma animality. Ono je to totiž opět instinktivně zakořeněno v naší DNA - být (nebo mít alespoň ten pocit) na straně vítězů chce přeci každý.

Člověk člověku vlkem

Co je ale mnohem horší, je vzájemné osočování a napadání. Ta touha boje, touha zvítězit je koneckonců opět součástí animality. Přiznám se bez mučení, že i já se často utrhnu a nevydržím to. Ono to je totiž neuvěřitelně těžké. Udržet stoický klid při sledování některých do očí bijících hovadin. O to těžší, když se některý z vašich blízkých odkope a vy nevíte, co s tím. Často jsem na internetu narazil na komentáře ve smyslu "Zříkám se (dosaďte jakéhokoliv rodinného příslušníka, případně celou rodinu), protože XY". Jakákoliv forma agrese jen přilévá olej do ohně. Chcete-li přimět lidi k prozření, musíte se postarat o to, aby "na to" přišli v podstatě sami. Co je většině absolutně cizí, je prohra. Přiznat si (veřejně) mýlku je něco, co se příčí "silnému" jedinci. Osobně se mi zamlouvá ta sokratovská metoda neustálého kladení otázek, které oponenta často zaženou do racionálního prozření, jako že "aha".

Potřeba racionality

Aby se svět zlepšil, je třeba si pod kůži naroubovat instinkt, že racionalismus je z vývojového hlediska mnohem žádoucí než hrubá síla. A ne, současní tzv. sapiosexuálové nejsou ve skutečnosti (podvědomě, instinktivně) primárně přitahováni inteligentnějšími jedinci. Tak daleko opravdu ještě nejsme. Problém je, že člověk nedisponuje bezprostředním smyslem pro zjištění intelektuálních schopností druhých. Zrak, čich, sluch jsou nám v tomto ohledu k prdu. Slovíčkaření, které se jeví jako známka intelektu, se může naučit každý. Je třeba se učit sociální empatii, schopnosti vyvodit dlouhodobé následky našeho jednání, naučit se dívat se do dálky, pokud jde o skutečný prospěch. Jestliže dnes něco ukradnu, tak z toho budu mít dnes radost, ale zítra po mě půjdou. Prospěch je prospěšný jen tehdy, je-li trvalý a evolučně-sociálně nenapadnutelný. Uznání by nemělo suplovat jakousi výhru nebo sbírání bodů, hrozí totiž narcisismus a řitní alpinismus. Shrnutí těchto schopností by se dalo vměstnat do termínu "lidskost". Bohužel spousta jedinců s určitými intelektuálními schopnostmi tuto lidskost naprosto postrádá. Příklady bychom našli na obou stranách barikády. Spousta ekonomů, matematiků, lékařů, politiků, marketingových expertů, influencerů, ale i vědců jede čistě s klapkami na očích jen po té své vyšlapané cestičce, aniž by se zamysleli nad tím, jestli svým veřejným počínáním netropí naopak škodu z globálně sociálního hlediska.

Základem je se na druhé nedívat shora (případně po nich rovnou neházet hnůj) jen proto, že hlásají nesmysly. Internet tento problém ještě prohlubuje. Psaný text, coby bezprostřední nástroj lidské každodenní interakce, tady není ani 30 let. Člověk nemá na tuto formu komunikace vyvinutý smysl. Vykřičníky a VELKÁ PÍSMENA nenahradí tón v hlase, výraz ve tváři a jiné formy neverbální komunikace během skutečného rozhovoru. Naopak. Jelikož se komunikační nuance skutečného rozhovoru nedají vměstnat do psaného textu, vzniká tím frustrace, která končí často v prostém slovním napadání, případně nadužíváním těch zmiňovaných vykřičníků a velkých písmen. Navíc, všechny ty "lajky" a srdíčka jen vyjadřují přitakávání mezi členy té, či oné sociální bubliny, díky čemuž se jen prohlubuje problém "není důležité CO bylo řečeno (napsáno), ale KÝM". Lidé začnou odebírat/sledovat spíše ty, kteří mají hodně odběratelů/sledovatelů, čímž se jen vracím na začátek, k efektu stáda.

Asi bych to zakončil starým dobrým Kantem, jenž v jednom rozvinutí svého kategorického imperativu napsal

"Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek."

Já bych k tomu doplnil, resp. parafrázoval

"Jednej lidsky proto, aby i ostatní jednali lidsky. Ne proto, abys získal uznání a náklonost."

Hodně zdaru!