Dlouho jsem přemýšlel, jak s tímto článkem začít a neustálé problikávání slova "asociál" mi v tomto přemýšlení zrovna moc nepomáhá. ;) Inu ale půjdu s kůží na trh, neboť jak se říká, s upřímností nejdál dojdeš. (...muahahahahaha!)
A ještě malá preambule:
Nejde mi o to, bořit sociální návyky tzv. slušnosti. Jde mi spíše o kritiku těch, kteří soudí druhé na základě porušování těchto zvyklostí aniž by se "obžalovaného" snažili blíže poznat.
Začneme od nadpisu. Bez mučení přiznávám, že ve vulgarismech si přímo libuji. Bohužel je nemůžu používat, protože jsou prý "neslušné". A protože jsem liška podšitá, která se společnosti přizpůsobuje velice snadno, je má komunikace s ostatními vulgarismů prosta. Svůj "vulgárorgamus" si užívám v případě, že se mi něco nedaří a nikdo v blízkosti nenaslouchá. Ukopnu-li si doma malíček na noze, vyteče z mých úst tolik sraček, že kdejaký kanál by se mohl stydět jak moc je jeho průtok slabý ve srovnání s mou tsunami vlnou sprostých slov.
Ale... proč se "nesluší" ta krásná slovíčka říkat na veřejnosti? Proč jsou sprostá slova urážlivá?
Společnost si během své historie vyčlenila několik slov, která jsou všeobecně považována za sprostá, vulgární, neslušná a kdokoliv je vyřkne, prolomí tím tabu a zaslouží si odsouzení "slušné" společnosti. Má to vlastně nějaký racionální základ? Čím ublížím kolegům v práci, když si nad nepovedeným úkolem povzdechnu "do prdele"? Pravda, pokud to zařvu, tak se samozřejmě leknou a napomenou k ohleduplnosti vůči ostatním. Ale pokud jde o obsah mého sdělení, mají ostatní ke kárání nějaký jiný důvod než jen společenský zvyk? Pozor, nezaměňovat s nadávkami! Tam člověk stupněm vulgarity zvyšuje kýžené ponížení. I když i zde je třeba si klást otázku, co člověku vlastně taková nadávka udělá? Pravda, pokud je nadávka vyřčena někým blízkým, tak lze zarmoucení pochopit. Ale jinak? Mám se rmoutit nad tím, když mě nazve debilem řidič ve vedlejším pruhu? Lidem je celé mládí vštěpováno, že ta a ta slovíčka nesmí říkat. Někteří to ospravedlňují tím, že tak mluví lůza, kanálníci, dlaždiči a bůhví kdo ještě. Absence sprostých slov je jedním s pilířů takzvané slušnosti.
Apropo slušnost... Dobrý den. Znáte to, ne? "Brej!" Akt pozdravu je alespoň pochopitelný, ale abych někoho soudil za to, že mě nepozdraví, nebo snad jen za to, že správně neartikuluje "Dobrý den", na to opravdu žaludek nemám. Vzpomínám si na lyžák v prváku, kdy nás vedoucí peskovali za to, že ráno náležitě nezdravíme "Dobré ráno". Při tom se mi otvírala kudla v kapse a následující dny jsem měl každé ráno chuť sehnat si megafon a náležitě zařvat: "Dobré ráno, čuráci!" Akt pozdravu "Dobrý den" spočívá v přání dobrého dne. Ale vážně, kolik upřímnosti je v každodenním zdravení každého, koho potkáte? Společnost si navykla všem okolo přát dobrý den, ale nikdo, resp. skoro nikdo, to nemyslí vážně. Má to smysl čistě společenský. Je to ten typ malé lži. Ale... lhát se přeci nemá, nebo ano? :)
Zvratné zájmeno "se". V mnoha spojeních mi nahání husí kůži. "To se tak dělá." Znáte to, když vás někdo napomene za to, že se při přípitku nedíváte do očí? "To se přeci sluší, copak to nevíš?" V tu chvíli mám neukojitelnou chuť vraždit. V minulosti jsem to doháněl k absurditě a při přípitcích jsem vytřeštěným zrakem rval svůj ksicht proti svému připíjejícímu. Asi takhle:
Může mi někdo vysvětlit důvod, proč se sluší čumět druhému do očí, když si s ním přiťukávám? Jako abych věděl, s kým mám vlastně tu čest? Chudáci slepci.
A proč bych měl děkovat za to, že mi někdo popřeje "na zdraví" po tom, co si kýchnu? Mám kýchání docela rád a hlavně jsem se o žádnou útěchu neprosil. Zacházím možná do extrémů, ale zažil jsem člověka, který byl schopen kárat druhého za to, že mu za tohle "na zdraví" nepoděkoval.
To samé tradice. Společnost se usnesla, že jednou v roce (a to v určité datum) musíme své "blízké" něčím obdarovat a pokud to neuděláme, bude zle. Takže obchody zažívají návaly nakupujících a přestože se této události říká "svátky klidu", mají všichni nervy v kýblu, že nestačili koupit to, či ono. Jako bychom si nemohli dávat dárky kdykoliv během roku. Spontánně. Ne, 24.12. a běda, jestli něco nenajdu pod stromkem.
A Velikonoce? V naší zeměpisné délce a šířce neexistuje větší debilita. Zvláště pro ty, kdo nemají rádi vajíčka. Takže já mám uplést klacek z nějakýho stromu, zmlátit nějakou ženu (nejlépe tu z nejbližšího okolí, mámu, sestru, manželku, to je jedno) a za to dostanu malované vejce? Že je tato událost čím dál tím více spojena s alkoholem (neboť koledníci u každých dveří dostanou lihovou "výslužku"), to by mi ani tak nevadilo, přestože i tyto sociálně ustanovené dny, ve kterých se může člověk zlít pod obraz (jako např. na Silvestra) jsou také postavené na hlavu. Alkohol je metla lidstva, ale jak na Nový rok, tak po celý rok. Nesmyslné tradice jsou animálním přežitkem k tmelení určité skupiny, která se díky těmto ne/náboženským rituálům seberealizovala. Dnes k tomu máme fotbal, diskotéky, kurzy samby, jógy, pilátes atp., zkrátka nespočet způsobů socializace.
Takže jestli někdo ve vašem okolí dává dárky o Velikonocích a o Vánocích lítá po vsi s pomlázkou, odmítá vám čumět při přípitku do očí, neotálí po zakopnutí utrousit "do prdele" a místo "dobrý den" zásadně zdraví "dobrou noc", nedělejte z něj okamžitě asociála, třeba má vlastně dobrou duši, ale jen se mu příčí hrát tu společenskou hru, které se říká slušnost.
Mimochodem, víte co by se stalo s vulgarismy, kdyby je přestali zakazovat a kdyby se nad nimi společnost nepozastavovala, jako nad něčím opovrženíhodným? ;)
A ještě malá preambule:
Nejde mi o to, bořit sociální návyky tzv. slušnosti. Jde mi spíše o kritiku těch, kteří soudí druhé na základě porušování těchto zvyklostí aniž by se "obžalovaného" snažili blíže poznat.
Začneme od nadpisu. Bez mučení přiznávám, že ve vulgarismech si přímo libuji. Bohužel je nemůžu používat, protože jsou prý "neslušné". A protože jsem liška podšitá, která se společnosti přizpůsobuje velice snadno, je má komunikace s ostatními vulgarismů prosta. Svůj "vulgárorgamus" si užívám v případě, že se mi něco nedaří a nikdo v blízkosti nenaslouchá. Ukopnu-li si doma malíček na noze, vyteče z mých úst tolik sraček, že kdejaký kanál by se mohl stydět jak moc je jeho průtok slabý ve srovnání s mou tsunami vlnou sprostých slov.
Ale... proč se "nesluší" ta krásná slovíčka říkat na veřejnosti? Proč jsou sprostá slova urážlivá?
Společnost si během své historie vyčlenila několik slov, která jsou všeobecně považována za sprostá, vulgární, neslušná a kdokoliv je vyřkne, prolomí tím tabu a zaslouží si odsouzení "slušné" společnosti. Má to vlastně nějaký racionální základ? Čím ublížím kolegům v práci, když si nad nepovedeným úkolem povzdechnu "do prdele"? Pravda, pokud to zařvu, tak se samozřejmě leknou a napomenou k ohleduplnosti vůči ostatním. Ale pokud jde o obsah mého sdělení, mají ostatní ke kárání nějaký jiný důvod než jen společenský zvyk? Pozor, nezaměňovat s nadávkami! Tam člověk stupněm vulgarity zvyšuje kýžené ponížení. I když i zde je třeba si klást otázku, co člověku vlastně taková nadávka udělá? Pravda, pokud je nadávka vyřčena někým blízkým, tak lze zarmoucení pochopit. Ale jinak? Mám se rmoutit nad tím, když mě nazve debilem řidič ve vedlejším pruhu? Lidem je celé mládí vštěpováno, že ta a ta slovíčka nesmí říkat. Někteří to ospravedlňují tím, že tak mluví lůza, kanálníci, dlaždiči a bůhví kdo ještě. Absence sprostých slov je jedním s pilířů takzvané slušnosti.
Apropo slušnost... Dobrý den. Znáte to, ne? "Brej!" Akt pozdravu je alespoň pochopitelný, ale abych někoho soudil za to, že mě nepozdraví, nebo snad jen za to, že správně neartikuluje "Dobrý den", na to opravdu žaludek nemám. Vzpomínám si na lyžák v prváku, kdy nás vedoucí peskovali za to, že ráno náležitě nezdravíme "Dobré ráno". Při tom se mi otvírala kudla v kapse a následující dny jsem měl každé ráno chuť sehnat si megafon a náležitě zařvat: "Dobré ráno, čuráci!" Akt pozdravu "Dobrý den" spočívá v přání dobrého dne. Ale vážně, kolik upřímnosti je v každodenním zdravení každého, koho potkáte? Společnost si navykla všem okolo přát dobrý den, ale nikdo, resp. skoro nikdo, to nemyslí vážně. Má to smysl čistě společenský. Je to ten typ malé lži. Ale... lhát se přeci nemá, nebo ano? :)
Zvratné zájmeno "se". V mnoha spojeních mi nahání husí kůži. "To se tak dělá." Znáte to, když vás někdo napomene za to, že se při přípitku nedíváte do očí? "To se přeci sluší, copak to nevíš?" V tu chvíli mám neukojitelnou chuť vraždit. V minulosti jsem to doháněl k absurditě a při přípitcích jsem vytřeštěným zrakem rval svůj ksicht proti svému připíjejícímu. Asi takhle:
 |
| Na zdraví! |
Může mi někdo vysvětlit důvod, proč se sluší čumět druhému do očí, když si s ním přiťukávám? Jako abych věděl, s kým mám vlastně tu čest? Chudáci slepci.
A proč bych měl děkovat za to, že mi někdo popřeje "na zdraví" po tom, co si kýchnu? Mám kýchání docela rád a hlavně jsem se o žádnou útěchu neprosil. Zacházím možná do extrémů, ale zažil jsem člověka, který byl schopen kárat druhého za to, že mu za tohle "na zdraví" nepoděkoval.
To samé tradice. Společnost se usnesla, že jednou v roce (a to v určité datum) musíme své "blízké" něčím obdarovat a pokud to neuděláme, bude zle. Takže obchody zažívají návaly nakupujících a přestože se této události říká "svátky klidu", mají všichni nervy v kýblu, že nestačili koupit to, či ono. Jako bychom si nemohli dávat dárky kdykoliv během roku. Spontánně. Ne, 24.12. a běda, jestli něco nenajdu pod stromkem.
A Velikonoce? V naší zeměpisné délce a šířce neexistuje větší debilita. Zvláště pro ty, kdo nemají rádi vajíčka. Takže já mám uplést klacek z nějakýho stromu, zmlátit nějakou ženu (nejlépe tu z nejbližšího okolí, mámu, sestru, manželku, to je jedno) a za to dostanu malované vejce? Že je tato událost čím dál tím více spojena s alkoholem (neboť koledníci u každých dveří dostanou lihovou "výslužku"), to by mi ani tak nevadilo, přestože i tyto sociálně ustanovené dny, ve kterých se může člověk zlít pod obraz (jako např. na Silvestra) jsou také postavené na hlavu. Alkohol je metla lidstva, ale jak na Nový rok, tak po celý rok. Nesmyslné tradice jsou animálním přežitkem k tmelení určité skupiny, která se díky těmto ne/náboženským rituálům seberealizovala. Dnes k tomu máme fotbal, diskotéky, kurzy samby, jógy, pilátes atp., zkrátka nespočet způsobů socializace.
Takže jestli někdo ve vašem okolí dává dárky o Velikonocích a o Vánocích lítá po vsi s pomlázkou, odmítá vám čumět při přípitku do očí, neotálí po zakopnutí utrousit "do prdele" a místo "dobrý den" zásadně zdraví "dobrou noc", nedělejte z něj okamžitě asociála, třeba má vlastně dobrou duši, ale jen se mu příčí hrát tu společenskou hru, které se říká slušnost.
Mimochodem, víte co by se stalo s vulgarismy, kdyby je přestali zakazovat a kdyby se nad nimi společnost nepozastavovala, jako nad něčím opovrženíhodným? ;)
