Vedle klasických absintových hraček, jako jsou absintové lžičky, skleničky, karafy a fontánky na vodu, se v absintovém světě setkáte i s takovýmy záludnostmi, jako je houpačka, reverzní kapátko nebo uranové sklo.
Karafa s vnitřní komorou na led. Pro fajnšmekry, kteří si nechtějí vodu kazit roztátým ledem.
Zdroj: absintheoriginals.com
Brouilleur Auto Verseur
Neboli počeštěný název "houpačka". V dobách Belle Epoque si Francouzi lámali hlavu, jak si nakapat vodu do svého absintu a zároveň se u toho moc nenadřít. Záměrně jsem slovo nenadřít nedal do uvozovek, zkuste si někdy několik minut držet v ruce ledovou karafu, abyste docílili pomalého kapání k získání dokonalého louche efektu. Firma Oxygénée Cusenier přišla na trh se systémem, který dnes každému absintovému nadšenci přijde takřka všední, ale kdo tzv. auto-verseur nikdy neviděl, neodtrhne od této zajímavé podívané oči:
Původní vintage houpačky (anglicky see-saw) jsou dnes poměrně drahé, nicméně na trhu jsou dostupné přesné repliky, jež fungují naprosto stejně. I když musím podotknout, že původní absintová see-saw houpačka je o něco robustnější a bytelnější, než současné repliky.
Reverzní trychtýř
Opak klasického absintového kapátka, které se posadí na sklenku, naplní vodou a/nebo ledem a přes malou dírku odkapává do absintu studená voda. Reverzní trychtýřek funguje opačně: Do sklenky se nalije voda, nasadí se trychtýř, do které se pomalu nalije absint. Rychlé řešení pro nedočkavce, kteří si přesto potrpí na rituál při přípravě nápoje.
Ač to vypadá, že jde o moderní vynález, nenechte se zmást. Na výše zmíněných stránkách absintheoriginals.com byl před časem dostupný celý set tohoto starého artefaktu:
Cena? Těžko říct, set je již prodán. ;)
Porcelánové cenové podtácky
Tyto praktické podtácky byly označeny určitou nominální hodnotou od desítek centimů až po několik franků. Využití bylo praktické a jednoduché. Šlo nejen o podtácek, ale také účet, kolik toho zákazník kavárny vypil. Šlo-li o štamgasta, který spořádal sklenek vícero, byly podtácky vršeny na sebe, případně vyměněny za tácek s vyšší nominální hodnotou. Podtácky měly taktéž barevně rozlišené okraje, takže číšník nemusel naskládaný komínek bourat a jen spočítal jednotlivá patra a dle barevnosti vypočítal konečnou sumu.
Uranové sklo
Zde bych se trochu pozastavil a rozepsal. Jednak uranové sklo nebylo používáno primárně pro absint a zároveň jde o příběh skla, jenž nezačíná nikde jinde než v severních Čechách! Uran se ve skleněných výrobcích nacházel již ve starém Římě, ale za skutečnou popularizací tzv. uranového skla (ouraline glass) stojí slavná sklářská rodina Riedelů, jejichž kořeny začínají na zámku Zahrádky na Českolipsku, kde v 17. století žil Christoph Riedel, jehož potomek v páté generaci, Franz Xavier Anton Riedel, uvedl v první polovině 19. století na trh nové typy skla annagelb a annagrün (na počest své dcery Anny). Barevné odstíny u těchto skel byly způsobeny právě uranem. Riedel měl skláren na Liberecku několik, internetové prameny uvádějí např. vísku Dolní Polubí (železniční zastávka se jmenuje Desná - Riedlova Vila) nebo část obce Josefův Důl - Antonínov.
Uranová absintová sklenka typ Swirl zakoupená na trhu během absintových slavností Absinthiades 2015 ve francouzském Pontarlieru. (bohužel nejsem majitel)
Nejenže je sklo obohacené uranem příjemně zelené a svým způsobem dekadentní, ale pod UV světlem ještě hezky fluorescentně svítí:
Používání uranu ve sklářství se udrželo až do dob jaderných zbraní a elektráren. Pak se zásoby uranu začaly tenčit a cena uranu byla pro skláře neúnosná. Dnes se trend uranových skleniček začíná opatrně vracet. Ve videu výše
je uranová sklenka od amerického absintového znalce Teda Breauxe. Co se týče škodlivosti zdraví... k tomu jsem na internetu nic nenašel... resp. jsem toho moc nehledal, přeci jen, mám doma uranové sklenky hned dvě a nerad bych se dočetl něčeho negativního. ;) Snad jen zmínka, že ve starých skleněných výrobcích vyrobených na přelomu 19. a 20. byl podíl uranu až 25%. A musím uznat, že má druhá uranová sklenka (byť ne absintová, ale vinná) pocházející z toho období skutečně svítí o něco více. :)
Dva z tohoto folkového tria jsem zmínil už ve svém starším příspěvku a od té doby se mi v hlavě držel nápad rozepsat se o osudech těchto tří hudebních básníků, kteří se během svého života nedočkali širšího uznání. Nikdo z nich neměl takové štěstí, jako např. Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Možná proto, že dle vzoru skutečných básníků postrádali racionální disciplínu potřebnou pro upevnění své kariéry. O to víc je ale jejich tvorba autentická a skutečná.
Nick Drake
Angličan Nicholas Rodney Drake narozený 19. 6. 1948 v barmském městě Rangún se dožil jen 26 let. Zemřel na předávkování antidepresivy. Kdyby ještě pár měsíců počkal, patřil by do klubu 27. Měl problém se živými vystoupeními a nerad poskytoval rozhovory. Stud a deprese jej prakticky limitovaly při pokusech prorazit do širšího povědomí. Během jednoho koncertu přestal hrát uprostřed skladby a prostě odešel z pódia. Po nahrání posledního alba Pink Moon v roce 1972 se tento introvertní folkař uzavřel ještě více do sebe a až do své smrti žil v domě svých rodičů. 13. 3. 1971 poskytl jediný rozhovor ve svém životě, bylo to pro časopis Sounds Magazine.
V únoru 1968 dělal Nick předskokana skupině Country Joe and the Fish v londýnské koncertní hale Roundhouse, kde si ho všiml baskytarista Ashley Hutchings, který jej představil producentu Joe Boydovi. Po poslechu 4 demo nahrávek, které Nick natočil ve svém univerzitním pokoji, se Joe ozval, že by rád natočil celou desku. Nick, skoupý na slovo, odpověděl jen "Oh, no, tak jo." To byl první krůček k Nickově prvotině Five Leaves Left vydané následující rok 1969. Osobně považuji tento debut za to nejlepší, co Nick Drake natočil. Poetickou melancholii dokonale vykresluje skladba Day Is Done. Až nihilisticky melancholický kousek, jenž člověka zasáhne nejlépe v momentech, kdy něco končí.
Když je den pryč,
dolů do země ponoří se slunce,
spolu se vším co bylo prohráno i vyhráno,
když je den pryč.
...
Když je po večírku,
zdá se ti to moc smutné,
neudělal jsi to, co jsi chtěl
a teď nelze začít znovu,
teď, když je po večírku.
Skoro jako lamentace člověka na smrtelné posteli, který se snaží vyrovnat s tím, že všechno končí a nelze s tím nic udělat. Balada, která po náročném dni působí jako pohlazení na duši. Five Leaves Left (Pět listů zbývá) bylo vydáno právě pět let před Nickovou smrtí.
Po vydání tohoto alba Nick Drake vzdal studia na Cambridge a odstěhoval se do Londýna, kde přespával u různých známých, než mu producent Joe Boyd sehnal malou garsonku. Zkoušel hrát v londýnských folkových barech, ale jeho odměřenost od publika jej nakonec dohnala k tomu, že živá vystoupení postupem času dočista vypustil. Následující rok, 1970, začal pracovat na novém albu Bryter Layter. První album nešlo na odbyt, což bylo producenty připisováno melancholické nátuře desky, takže druhý pokus se vydal více pohodovějším až pop směrem v jazzovém duchu. Album Bryter Layter bylo vydáno v březnu 1971 a všichni očekávali, že půjde o hit. Jenže díky zanedbanému marketingu, neochotě koncertovat a nepříznivým recenzím se prodalo pouze něco málo přes 3000 kopií. Neúspěch jen prohloubil Nickovy deprese a v témže roce skončil na psychiatrické léčebně, kdy mu byly předepsány antidepresiva.
Nikdo další album neočekával, Nick Drake se uzavřel ve svém londýnském pokoji, kouřil tuny marihuany a dle některých zkoušel pravděpodobně i heroin, byť to nebylo nikdy nikým potvrzeno. Jenže v říjnu 1971 přišel k producentovi Johnu Woodovi s materiálem na nové album. Nick Drake se chtěl tentokrát vyvarovat několikaměsíční práce a trval na tom, že na celém albu bude jen on a kytara. Tak se také stalo, všech 11 skladeb bylo ve studiu nahráno během dvou dnů a až na jediný doprovod klavíru k úvodní skladbě je na albu Pink Moon slyšet jen Nick a jeho kytara. Album Pink Moon se svou jednoduchostí hodně liší od dvou předchozích desek a dle výpovědí kolegů a přátel jde o album, které samotného Nicka Drakea nejlépe vystihuje. Bylo to zároveň první album, které jsem od Nicka Drakea slyšel a přestože jde svou kompozicí o poměrně jednoduché aranžmá a celé album netrvá déle než 30 minut, jde o náročný poslech, k jehož uznání je třeba si desku poslechnout vícekrát než jen jednou.
Prosím dej si pozor na ty, co zírají,
usmějí se jen proto, aby viděli,
jak ti ubývá čas.
Pink Moon (Růžový Měsíc) obdržel po vydání v únoru 1972 tentokrát pozitivní recenze, ale přesto se prodalo ještě méně kopií než u předešlých desek. Kvůli depresím se dva měsíce po vydání posledního alba vrátil do domu svých rodičů. "Doma se mi nelíbí, ale nikde jinde to nevydržím," nechal se Nick slyšet po svém návratu domů. Mlčenlivý a odměřený dokázal zmizet na několik dní, občas navštívil své známé, nemluvil, zakouřil si, dal si sklenku, třeba i přespal a pak se zase vytratil do neznáma.
V únoru 1974 kontaktoval opět Johna Wooda se záměrem pracovat na svém čtvrtém albu. Bohužel na tom byl Nick v této době tak špatně, že nedokázal hrát na kytaru a zároveň zpívat, takže ve studiu nahrál kytaru a vokály přidával následně. I tak měl prý z nahrávání radost a zdálo se, že se jeho psychický stav lepší. Bohužel své čtvrté album nikdy nedokončil. V noci z 24. na 25. listopadu 1974 se v domě svých rodičů v Tanworth-in-Ardenu předávkoval asi 30 tabletami Amitriptylinu.
Nahrávka z nedokončeného alba:
Townes van Zandt
Přímý potomek politického vůdce Texaské republiky v 19. stol. Isaaca van Zandta se 7. 3. 1944 narodil do poměrně bohaté rodiny. Otec byl korporátním právníkem a kvůli své práci se s rodinou často stěhoval. V říjnu 1956 viděl mladý Townes Elvise a k Vánocům dostal od otce kytaru. Vydělávat hudbou si začal až v roce 1965, tři roky poté, co jej rodiče poslali do psychiatrické léčebny kvůli nadměrnému pití a depresivnímu chování na vysoké škole. Byl diagnostikován s bipolární poruchou a "léčen" insulinovými šoky, což spočívalo v podávání vysokých dávek inzulinu k navození kómatu. Townes van Zandt přišel díky této terapii o většinu své dlouhodobé paměti.
V roce 1965 začal nahrávat v Nashvillu pod taktovkou Jacka Clementa. Podle mě to bylo štěstí v neštěstí, protože Nashville a Jack Clement jeli klasické americké country prolezlé nechutnou pedálovou steel kytarou a Townes Van Zandt svými texty do skákavé happy pop country rozhodně nepatřil. Townes byl folkový písničkář, kterému stačila kytara, ostatní doprovodné instrumenty na studiových deskách většinou jen škodily. Možná to byl ten důvod, proč se jeho desky poměrně špatně prodávaly a Townes byl většinu svého času závislý na finanční pomoci od své rodiny. Roku 1967 sekl se školou a vydal se cestou potulného country písničkáře.
Video z dokumentu Heartworn Highways (1976). Townes Van Zandt tu dle jeho slov hraje jeho prvotinu Waitin' Around to Die.
Asi budu pořád hrát, hodně chlastu a hodně toulek. Je to jednodušší, než jen čekat kolem na umírání. ... Teď z vězení, mám konečně přítele, nepije, nekrade, nepodvádí ani nelže, jmenuje se kodein, je to nejkrásnější věc na světě, společně budeme čekat kolem a umírat.
Jestli někdo skládal písničky tak, jak sám žil, pak Townes Van Zandt je jedním z nejlepších příkladů. Hodně pil, na některých koncertech sotva seděl a zapomínal text. Nebylo drogy, kterou by nevyzkoušel. Od čichání lepidel po heroin. Hnal to tak daleko, že si do žil stříkal kokain, vodku nebo dokonce rum s kolou. Byl několikrát na odvykačce, ale svých závislostí se nikdy zcela nezbavil.
Největším komerčním úspěchem byly skladby If I Needed You a Pancho & Lefty. První bohužel v příšerném podání populárních country hvězd Emmylou Harrisové a Dona Williamse, druhá v o něco lepším podání od Willie Nelsona and Merle Haggarda. Přesto (nebo vlastně právě proto) že obě zpracování postrádají původní poetickou melancholii, slavily tyto skladby úspěch. Townes z toho měl velkou radost, ale sám zůstával v pozadí a dokonce odmítal lákání Boba Dylana ke společné práci.
Townes van Zandt, r.1969 v Carnegie Hall, kde vydavatelství Poppy Records hostilo vystoupení svých nových umělců. Nahrávka nebyla tehdy vydána, původní pásek se ztratil a našel se až v roce 2002, kdy bylo Townesovo vystoupení vydáno pod názvem A Gentle Evening at Carnegie Hall. Townes van Zandt se do Carnegie Hall bohužel nikdy nevrátil.
Po posledním albu (No Deeper Blue) vydaném v roce 1994 Townese kontaktoval Steve Shelley ze skupiny Sonic Youth, že by pod svým vlastním vydavatelstvím (Ecstatic Peace!) podpořil další album. Townese to povzbudilo a těšil se na nahrávání, které bylo naplánováno téhož roku (1996) v Memphisu. Bohužel krátce před natáčením Townes upadl na schodech svého domu a zlomil si kyčel. Neschopný chůze byl na vozíčku dovezen do studia, ale nahrávání šlo špatně, neboť Townes byl většinou silně opilý. Protože nahrávky nevyšly, svolil Townes k návštěvě doktora (8 dní po úrazu!). Během operace zlomené kyčle se jeho bývalá (třetí) manželka (Jeanene zůstala po rozvodu s Townesem v kontaktu a v případě nutnosti mu pomáhala) zeptala na detox, nicméně doktoři odvykačku nedoporučili, protože pacient se nacházel v takovém stavu, že by jej odvykačka zabila. 31. 12. 1996 byl propuštěn (na revers) domů. Protože šlo o těžkého alkoholika, nebyly mu předepsány žádné léky tišící bolest. Hned následující den utrpěl Townes Van Zandt delirium tremens a krátce nato v ranních hodinách 1. ledna 1997 zemřel. Oficiální příčina smrti: srdeční arytmie.
17. 1. 1995, skladba A Song For z posledního alba No Deeper Blue
...pozdě přát si, abych byl silnější.
Jackson C. Frank
Asi nejpohnutější osud z těchto tří umělců padl na amerického rodáka z Buffala celým jménem Jackson Carey Frank (2. 3. 1943). V 11 letech utrpěl popáleniny na 50% těla, když ve škole vybouchl kotel. Nehoda si vyžádala 15 spolužáků včetně Jacksonovi milé Marlene du Pont, na kterou vzpomíná ve skladbě Marlene:
Marlene, 1975, nahrávka pro druhé album.
Víš, oheň ji spálil život,
mně nechal o něco víc,
jsem zmrzačený zpěvák
a to vyrovnává skóre.
Jackson se z této události nikdy plně nevzpamatoval. Trauma z dětství způsobilo deprese, kvůli kterým se Jackson C. Frank nikdy neprosadil. Na kytaru začal hrát v nemocnici, kde byl po popálení ošetřován. V 21. letech obdržel z pojistky něco přes 100 tisíc dolarů, za což si okamžitě koupil auto a následně odcestoval do Londýna. Na internetu se to moc nezmiňuje, ale v bookletu rozšířené verze jeho prvního alba Blues Runs The Game se píše, že Frank neměl původně v plánu živit se hudbou. Chtěl obchodovat s auty. V Londýně vystupoval ve folkovém klubu Les Cousins, kde si ho všiml Paul Simon, díky kterému vyšlo v roce 1965 první a jediné album pojmenováno prostě Jackson C. Frank. Podobně jako později Nick Drake, měl i Jackson problém se stydlivostí a ve studiu namítal, že nemůže hrát, když se na něj někdo dívá. Přestože byl lokálně uznáván, deprese mu způsobily kreativní blok a v roce 1966 se musel vrátit do USA, protože peníze z pojistky rychle mizely.
V roce 1968 se do Londýna vrátil se záměrem natočit další album. Záznamy z těchto sezení se bohužel nedochovaly, ale Al Stewart zmiňuje, že šlo o něco naprosto odlišného od předchozího alba. Ta tam byla melancholie, Jackson to pálil na nejvyšší hlasitost, jakoby tím projevoval svou úzkost (angst). Recenzenti tvrdili, že šlo o hudební dílo blázna hodného psychiatrického křesla. Velká škoda, že se tyto záznamy nedochovaly, nejsem sám, koho by tyto hudební výpovědi zajímaly. Když se nadobro vrátil do Ameriky, odstěhoval se do Woodstocku a oženil se s bývalou anglickou modelkou Elaine Sedgwick. Měli spolu dceru a syna, který ale zemřel na cystickou fibrózu. To jen prohloubilo Jacksonovy deprese do té míry, že tentokrát opravdu skončil na psychiatrii.
V polovině 70. let byla znovu vydána jeho prvotina, tentokrát pod názvem Jackson Again. Zároveň začal skládat písničky pro druhé album. Tyto pokusy se již dochovaly a vyšly na výše zmíněném rozšířeném albu v roce 2003. Druhé album ale nebylo nikdy dokončeno a Jackson se musel odstěhovat ke svým rodičům. V roce 1984 domov rodičů opustil a vydal se hledat Paula Simona do New Yorku. Bohužel neúspěšně. Stal se z něj bezdomovec s občasnými návštěvami v psychiatrických léčebnách.
Na počátku 90. let jej čirou náhodou objevil fanoušek Woodstocku Jim Abbott. Bohužel byl tehdy Jackson C. Frank zlomený člověk trpící obezitou a kožními problémy následkem popálenin. A aby toho nebylo málo, vystřelili mu pouliční výtržníci oko vzduchovkou. Přesto stačil nahrát několik posledních skladeb, které se ale nikdy do dalšího oficiálního alba nedostaly. Málokdy se zhudebnění lidského strádání zachovalo v nahrávce, jako např.:
Child fixin' to die.
Je zima a prázdno,
ale není to žádná jízda.
Koně jsou bezmocní,
Malé děcko se chystá umřít.
Jackson C. Frank zemřel 3. 3. 1999 na zápal plic. Původní gramofonové desky jeho prvního alba z roku 1965 se dnes prodávají za stovky eur.
***
Kdo by si v jejich době pomyslil, že tito tři nestabilní básníci budou mít na budoucím internetovém kanálu Youtube miliony shlédnutí, že jejich původní desky se budou prodávat za stonásobky původní ceny, nebo že budou následující generací považováni za folkové mistry a vzory, čímž skutečně jsou.
