Jaký gramofon?

Noříte-li se do kouzelného světa gramofonových desek, nutně narazíte na otázku, jaký gramofon si na přehrávání těch velkých kulatých věcí pořídit. Chtě nechtě se tím pádem ocitáte ve světě tak složitém (a často i mýtickém), že orientace co kde jak je na první pohled cosi nemožného. Zde se pokusím vysvětlit, proč jsou některá "zaručená" pravidla mimo a že striktní preference všech gramofonových nadšenců ve smyslu starý/nový, levný/drahý, Japonsko/Evropa/Amerika v podstatě nemají racionální základ.

Základ je si uvědomit, že gramofon je pouze nástroj na přehrávání. Pokud někdo o nějakém gramci pronese: "Tenhle gramofon má dobrý zvuk," tak s největší pravděpodobností neví, o čem mluví. Zvuk zaznamenává přenoska - to je ta věc s jehlou na konci ramene a tím se v tomto článku zabývat nebudu, protože přenosky jsou téma na samostatný článek. Hlavním úkolem gramofonu je pokud možno co nejoptimálnější posazení přenosky s jehlou na desce. To znamená, že rameno nesmí na desku moc tlačit (zvyšuje se opotřebení jak desky, tak jehly) a zároveň nesmí moc plavat (slabá kvalita přenosu). Zároveň musí být gramofon navržen tak, aby se do ramene, resp. přenosky, nepřenášely žádné vibrace z pohonu točícího se talíře. Takže v podstatě ten nejdokonalejší gramofon je koncept ve vzduchu vznášející se desky, po které jezdí taktéž vznášející se jehla, přičemž ani deska ani jehla nejsou k ničemu ukotveny. Ergo dnes zatím nereálné. ;)

Zaměřme se nyní na vlastnosti, které by dobrý gramofon měl mít.

Rameno

Při pohledu na hrající gramofon se může zdát, že rameno posouvá přenosku s jehlou po desce směrem ke středu. Jenže zdání klame, protože rameno neposouvá, ale je posunováno drážkami na desce. Rameno jen drží jehlu na desce, jejíž spirálovité točení dopravuje jehlu směrem ke středu. Proto je třeba, aby odpor ramene byl co nejmenší. Zároveň je vhodné vybrat gramofon s ramenem, které lze osadit libovolnou přenoskou. Na trhu je spousta gramofonů, které jsou osazeny specifickým ramenem pro jeden určitý typ přenosky, resp. jehly a pokud firma vyrábějící takové gramofony skončí na trhu, vznikne tím problém s dostupností náhradní jehly, resp. přenosky. Zároveň takové "neflexibilní" ramena nelze nastavit z pohledu přítlaku na desku, takže pokud bude rameno příliš tlačit na desku, bude deska rychleji opotřebovaná a pokud bude naopak moc "plavat", nebude kvalita zvuku dobrá. Takže zaměřte se na ramena, u kterých lze použít klasické univerzální hlavice na přenosky a zároveň lze nastavit přítlak a polohu. Tvz. "antiskating" je samozřejmě bonus, ale pro nenáročného posluchače to není nutné. Otázky, jestli použít rameno zahnuté nebo rovné, jsou již spíše pro hi-fi nerdy a podle mě jde už spíše o otázku vkusu.

Pohon

Řemínkový pohon, zdroj amazon.com

Přímý náhon

Talíř na gramofonu může být poháněn dvěma způsoby - řemenem, nebo přímým náhonem. Hi-fi nerdi se dodnes pouští do nekončených diskuzí, jaký typ pohonu je lepší. Oba mají své plusy i mínusy. Pokud je talíř poháněn řemenem, je tento řemen uváděn v pohyb elektromotorem, který je třeba co nejvíc odizolovat od konstrukce gramofonu (a ramene), neboť přenoska je velice citlivá a jakékoliv vibrace nebo "hučení" zaznamená, čímž kazí poslech. Naopak přímý náhon využívá magnetický systém mezi konstrukcí a talířem, takže nedochází k žádným vibracím nebo nežádoucímu šumu. Jenže přímý pohon je složitější a tudíž náchylnější k chybám na úrovni rychlosti, takže se mnohdy točí rychleji nebo pomalu. V tom má řemínkový pohon výhodu, neboť je jednodušší. Pokud se tedy rozhodnete pro přímý pohon, ujistěte se, že na gramofonu lze nastavit rychlost otáček, jinak riskujete, že se magnetický systém jednoho dne zblázní a začne se točit pomaleji nebo rychleji. Na druhou stranu ani možnost nastavit otáčky vás nemusí zachránit, nastavovat otáčky na systému, který je nějakým způsobem poškozen, je noční můra. Hapruje-li rychlost u řemínkového pohonu, výměna elektromotorku, případně řemínku problém (většinou) vyřeší. Pokud se rozhodnete pro řemínkový pohon, ujistěte se, že motorek je dobře izolován od konstrukce. V tomto případě bohužel platí, že čím je řemínkový gramofon dražší, tím je (většinou) o izolaci motorku postaráno lépe, některé gramofony dokonce mají motorky mimo tělo gramofonu.

Vedle těchto základních vlastností mají gramofony spoustu jiných "fíčur", ale pro základní dobrý poslech toto stačí. Samozřejmě pokud s vinylem teprve začínáte, tak při vybírání gramofonu nebudete mít dostatečně prostoru (a ani zkušeností), jak jej vyzkoušet. Chcete-li se do gramofonového světa ponořit na plno, začněte zkrátka metodou pokus-omyl, kupte si pár starých kousků za babku na internetových aukcích, nebo kamenných bazarech a trzích, doma připojte a analyzujte, jak moc ten který vrčí, vrní, hučí, případně se točí pomaleji nebo rychleji. Apropo rychlost, ani ten blbej stroboskop v podstatě nepotřebujete, máte-li smart phone s gyroskopem:

Aplikace RPM calculator od PlayDevelop.

Kterak vyčistit vinylovou desku lepidlem na dřevo

Během svého nově nabytého gramofonového šílenství jsem se dostal k několika deskám, které očividně potřebovaly vyčistit. Ostatně téma jsem již naťuknul v mém předešlém příspěvku Není near mint jako near mint. A během hledání internetem po způsobech, jak nejlépe vyčistit gramodesku, jsem narazil na spojení "clean vinyl using wood glue" (vyčistit vinyl užitím lepidla na dřevo), na což jsem koukal s otevřenou pusou. Jenže ono to vážně funguje!

Vzorec polyvinylacetátu (PVA)

Polyvinylacetát (PVA) je ta magická látka, která lepí dřevo, papír a jiné záležitosti kromě vinylu. Takže pokud máte v zásobě špinavé šelakové desky, na tuto metodu čištění okamžitě zapomeňte! PVA se na vinyl nepřilepí, resp. přilepí, ale snadno jej poté sloupnout jako peelingovou masku. A přesně tak PVA lepidlo vlastně funguje! Dopřejte svým deskám pořádnou kosmetickou péči. ;)

Toto video mě nastartovalo k vlastnímu pokusu čistit desky PVA lepidlem:

Kolega toho lepidla použil možná trochu moc, ale k tomu viz níže.

Předem je třeba mít na paměti několik "nej" bodů tohoto nejbizarnějšího způsobu čistění:

• Nejnáročnější - Protože jsem už pár desek PVA lepidlem vyčistil, nemá u mě termín "nejnáročnější" tak moc velkou sílu, nicméně objektivně jde skutečně o způsob náročný na šikovnost, trpělivost, klid a čas. Nečekejte, že někam vložíte desku, zmáčknete tlačítko a nějaká mašinka udělá práci rychle za vás.
• Nejdůkladnější - V jednom článku k vinylové pračce Okki Nokki (mimochodem moc fajnová mašinka, jen krapet drahá) jsem četl dobrý argument, že většina klasických způsobů čištění (štětečkem, antistatickým kartáčkem, hadříky atd.) znečištění naopak zatlačují směrem dolů do desky. Zmiňovaná pračka Okki Nokki vysává nečistoty směrem nahoru, z desky ven. PVA lepidlo funguje na stejném principu, jen je ještě důkladnější, protože lepidlu na povrchu desky neujde ani smítko v sebezakroucenější drážce nebo nedejbože škrábanci. V jiném článku týkajícím se čištění s PVA lepidlem zmiňovali, že tento způsob odstranil z desky i ty nečistoty, na které byla pračka typu Okki Nokki krátká.
• Nejšetrnější - Ač to zní šíleně, je-li čištění provedeno správně, tak jde o nejšetrnější způsob, jak vinylovou desku zbavit nečistot. Kromě lepidla na povrch desky nic nenanášíme, ničím nějak neotíráme ani nekartáčkujeme.

Zároveň je třeba si uvědomit, že čištění PVA lepidlem není TO jediné čištění, které by měl sběratel vinylových desek od teď neustále využívat. Vlastně naopak. PVA lepidlo je vhodné na ty desky, které jsou poměrně zachovalé, mají málo škrábanců, ale z bůhvíjakého důvodu se na nich usadilo spoustu nečistot, jejichž odstraněním klasickými způsoby bychom desku sice očistili, ale riskovali bychom malé fyzické poškození desky. Samozřejmě lze takové čistění štětečkem a destilovanou vodou provádět na etapy, ale obávám se, že v některých případech by šlo ještě o náročnější způsob, než PVA lepidlo. Na mírně zaprášenou, nebo lehce zašpiněnou desku samozřejmě stačí jemný antistatický kartáč, pro pár smítek není třeba hned cákat na desku lepidlo.

Co budeme potřebovat:

1. Lepidlo :)

Nejčastěji se s "pévéáčkem" spojuje lepidlo Herkules od Druchemy. Já používám od té samé firmy Dispercoll D2 a nemám nejmenší důvod zkoušet jiná lepidla. Jak zmíněno na stránkách Druchemy, Dispercoll je "jednosložkové polyvinylacetátové disperzní lepidlo na dřevo", v čem přesně se liší od Herkula nevím, ale předpokládám, že Herkules bude pravděpodobně řidší směs, aby si s tím školáci v základní škole nezalepili ústa. ;) Naopak Dispercoll D3 je doporučen pro venkovní vodovzdorné užití, takže půjde pravděpodobně o větší dryák. Berte balení s aplikátorem - ideální pro nanášení na točící se desku.

2. Gramofon

Nebo cokoliv, co se točí a lze na to položit vinylovou desku. Sám bych k těmto experimentům svůj Technics nepoužil ani ve snu, takže jsem si na Aukru koupil zašlou Teslu za nějaké tři stovky. Jste-li zastánci toho, že odvážným štěstí přeje, můžete samozřejmě použít svůj primární gramec, osobně jsem na svou bokovku Teslu nekápl zatím ani kapku mimo desku, takže ano, jde to. Rozhodně se ale vyvarujte toho, položit desku na stůl a patlat na to lepidlo manuálně sem a tam. Nezkoušel jsem to a ani nebudu, protože fotky tohoto pekla na netu mi stačily.

3. Plastová destička na roztírání

Často se zmiňuje, že stará kreditní karta stačí. Jenže kreditní a jim podobné karty mají oblé hrany a to je špatně. Po oblých hranách mohou při roztírání ukápnout kapky lepidla přes okraj, nebo nedejbože na papírový štítek uprostřed desky. Navíc tyto karty nejsou dostatečně pružné. Ideální je si vystřihnout plastovou destičku z nějakého pružného plastového obalu. Délka hrany 8,5cm pro roztírání se mi zatím osvědčila.

Postup:

1. Odstranit případné nánosy bordelu (viditelné nečistoty;)) jemným kartáčkem nebo štětečkem.

2. Nanést rovnoměrně lepidlo. Důležitý krok! Dejte si záležet, čím rovnoměrnější rozprostření, tím lépe se to bude poté roztírat. Zároveň se od tohoto kroku bude odvíjet doba schnutí. Při svých pokusech jsem se dostal na tenkou vrstvu, která uschla za 6 hodin a opačný extrém byl 14 hodin. Chce to cvik!

3. Rozetřít do jednolité vrstvy.

Neděste se toho, když se vám nebude dařit rozetřít co nejvyrovnanější koláč, u Dispercollu vůbec nevadí, je-li v některých částech lepidla méně nebo více, jde o velice elastické lepidlo a není-li jej v některých částech až moc málo, nebude to mít při sloupávání negativní vliv. Na co naopak musíte dávat pozor, jsou osamocené ostrůvky nebo malé kapičky. Celý lepidlový koláč musí být jedním kusem na desce! Na seškrabávání jednotlivých kapek ať už na začátku nebo konci desky zapomeňte! Jde to blbě, hrozí poškrábání desky a kdybyste na nějakou kapičku ve drážce zapomněli, tak jehla na přenosce vám za to rozhodně nepoděkuje. Pokud se to ale už stane a nějaké lepidlo vám na desce zůstane, dejte si druhé kolo - naneste lepidlo znovu, při dalším sloupnutí budou předešlé kousky lepidla bez problému odstraněny společně s novým lepidlovým koláčem.

4. Čekat. Během schnutí budete mít možnost pozorovat, jak moc rovnoměrně jste lepidlo rozetřeli. Nemějte ale z nerovnoměrností hrůzu, na funkci to nemá vliv. Bude vám to schnout nějak takhle:

Důležitá věc - nechte lepidlo zaschnout po celé desce! Nestrhávejte v případě, že se na desce nachází ještě nějaký malý bílý nezaschlý ostrůvek! Tyto nezaschlé ostrůvky se budou vinylu ještě držet a hrozí roztržení lepidlové vrstvy při sloupávání. Budete-li netrpěliví, budete si muset čištění zopakovat, viz předchozí bod. Nebojte se vyčkat, Dispercollu trvá sakra dlouho, než dočista ztvrdne (jestli vůbec, mám doma svou vůbec první vrstvu a je stále poměrně elastická).

5. Sloupnutí. Na scénu přichází dobře střižené nehty. ;) Na okrajích desky, kde nejsou drážky, se nemusíte bát přitlačit. Startovací odštěpek si také můžete připravit už při roztírání desky - po úspěšném rozetření si roztírací destičkou udělejte vyčnívající zub někde u strany desky. Nyní je na čase se ponořit do sloupávací slasti! ;)

Na konci "peelingu" byste měli mít v ruce jeden kus elastického a zaschlého lepidla:

5. Setření antistatickým kartáčkem. Před položením jehly doporučuji ještě setřít nějakým antistatickým čistícím nástrojem.

Dobrý případ na čištění mi přišel včera poštou - vinyl Frances The Mute od skupiny The Mars Volta. Poměrně drahá záležitost a když jsem viděl, v jakém stavu to původní majitel nechal, tak jsem se na jednu stranu zděsil, ale na druhou stranu srdíčko poskočilo radostí, že se bude zase sloupávat sajrajt. :)

Před čistěním:

Po čištění:

V první sekundách desky není ani jedno nejtitěrnější lupnutí!

Tak to bychom měli. :) Nezapomeňte čistit ústí aplikátoru lepidla, čím je v tubě lepidla méně, tím hůře se vymačkává a otvor na aplikátoru samozřejmě zasychá.

Není near mint jako near mint

V návaznosti na můj předchozí příspěvek týkající se gramofonových desek nyní rozvedu zmiňované peklo jménem hodnocení stavu gramodesek. Ono je to totiž horší než peklo...

Zajíc i klenot v pytli

Pokud kupujete desku, která není nová (zabalená v celofánu) a nemáte možnost si ji poslechnout, pak kupujete chtě nechtě zajíce v pytli. Optické hodnocení může sice leccos prozradit, ale rozhodující je poslech. Opotřebení desky negativně ovlivňující poslech není na první pohled zdaleka vidět. Výborný příklad jsem našel u desky Leonard Cohen ‎– Songs Of Leonard Cohen (press 1972), na první pohled velice zachovalá kopie, ale hlasitější části desky jsou jakoby uřezané, viz ukázka:

Suzanne, deska z roku 1972. Všimněte skřípnutí mezi 9. a 10. sekundou.
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThT203VGgtRV9xSVU/view?usp=sharing

Díky vinylové renesanci vydala Columbia v roce 2007 repress Cohenovy hudební prvotiny, takže jsem měl možnost porovnat zcela novou desku s nosičem starým 43 let. Rozdíl je samozřejmě jasný. Nová deska zní čistě, bez skřípavého ořezu:

Suzanne z desky vydané v reedici 2007.
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThdVpvWTFaTUdUUjQ/view?usp=sharing

Problém je, že spousta nejen internetových prodejců nemá šanci všechny desky důkladně přeposlouchat a náležitě oznámkovat. Může se také naopak stát, že nekupujete zajíce, ale klenot v pytli. V jednom zapadlém krámku v Orlandu na Floridě jsem v 1$ bedně našel vůbec první vydání alba Physical Graffiti od Led Zeppelin. Majitel krámku poznamenal, že mít tohle v "mint condition", bude to stát o pár stovek více. Obal skutečně nosil známky silného opotřebení a samotné desky (dvojalbum) taky nevypadaly o moc lépe - škrábance tu i onde. Při placení ale sám majitel (btw. starý vousatý hippie) poznamenal, že optický stav desky někdy klame a přestože to vypadá na katastrofu, tak poslech stojí přesto zato. A to byl přesně tento příklad, měl jsem štěstí, posuďte sami:

Led Zeppelin - Kashmir, album Physical Graffiti, 1975
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThYzVaaEFNMXEwSms/view?usp=sharing

A aby toho nebyl málo, tak v některých případech je na vině "jen" špína. Pokud deska vypadá dobře, ale přehrávání praská, pomůže někdy desku vyčistit. Příklad na albu Gods and Monsters od britské skupiny I Am Kloot z roku 2005. Na pohled deska skoro jako nová, ale jakmile jehla sedla na povrch, jímala mě hrůza:

https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThSHh1ZDF2NEE4Y2s/view?usp=sharing

Po vyčištění (používám čistící roztok značky Dynavox a starou mechanickou čističku desek) přišla úleva v podobě takřka čistého zvuku:

https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-Thb3JUOVpNUEdtdzA/view?usp=sharing

Závěr je takový, že na hodnocení gramofonové desky bez poslechu nebo dokonce bez očisty desky není vůbec spoleh, což nakupování starých desek značně ztěžuje. Proto máte-li možnost koupit re-edici nějakého alba, jehož zdrojem je původní nahrávka, která nebyla následně "poškozena" necitlivým remasteringem, doporučuji do toho jít a vyhnout se původním deskám, jejichž kvalitu nemáte možnost na trhu, v obchodě, nebo na internetu prověřit. Ušetříte si tím peníze i nervy.

Není vinyl jako vinyl

A tak jsem začal sbírat gramofonové desky...

Možná z nostalgie, neboť jako dítě byly "ty velké černé desky" častým objektem mého zájmu (pazoury bych si usekl za to, jak jsem se k nim tehdy choval). Možná kvůli svědomí, že od konce 90. let 20. století jsem postahoval něco MP3ek a nyní je čas splatit daň. A možná obojí dohromady. Inicializační popud zakoupit gramofon nastal během jedné vánoční návštěvy ve svém rodném bydlišti, ze kterého jsi si odvezl původní desku "For Those About to Rock, We Salute You" od AC/DC. Po návratu domů jsem na ebay koupil Philips FP563 za 15,50€, k čemuž mi majitel nabalil cca. 30 starých desek. Můj osud byl zpečetěn! Desítky hodin mého času byly odsouzeny k brouzdání po stránkách jako je ebay a discogs.com, během čehož jsem zjistil následující věci.

Audio záznam na vinylu je po technické stránce dokonalejší než záznam na CD

To je fakt, který nelze popřít. Audio záznam na CD byl digitalizován frekvencí 44,1 kHz, což laicky řečeno znamená, že zvuk byl rozkouzkován do 44100 bodů během 1 sekundy. V praxi to vypadá takto:

44100 Hz (CD)

96000 Hz



Tón je při 44,1 kHz (oproti 96 kHz) více "rozkostičkován", tzn. CD záznam je chtě nechtě oproti analogu (jehož záznam je plynulý, jak jen vinyl dovolí) dosti ořezán. Na druhou stranu jde o řez patrný v rámci desetitisícin sekundy, což běžný smrtelník sluchem nepozná. Ostatně přesvědčte se sami: Tón ve frekvenci 44,1 kHz a tón ve frekvenci 96 kHz. Jinou kapitolou je tzv. "loudness war", kde jsou nahrávky úmyslně mixovány tak, aby zněly hlasitěji. Zde to je celkem hezky popsáno.

Pirátské desky

Pro mě dosud největší překvapení. Člověk utíká od pirátských MP3ek a ve světě vinylu narazí na pirátské vinylové kopie, tzv. "bootlegy". Ve vinylové době temna (90. léta 20. stol. + prvních pár let 21. stol.) se spousta alb na vinyl vůbec nedostala. To způsobilo dnes silně nenasycenou poptávku s čímž souvisí i cena takových desek. Čehož si všiml černý trh, takže dnes lze narazit na gramofonové desky, které se sice tváří jako oficiální nahrávky, ale ve skutečnosti jde o pirátskou verzi původní nahrávky - většinou nahrané z CD nosiče nebo někdy dokonce přímo z MP3 souboru (!!!). Mezi často padělané nahrávky patří spousta titulů vydaných právě ve zmíněné době temna, např. album 10.000 Days od skupiny Tool, které mimochodem na vinylu (k dnešnímu datu) nikdy oficiálně vydáno nebylo! Nejlepší je před koupí projít databázi discogs.com, což může být docela problém, pokud jste na přeplněné tržnici. Neoficiální kopie se navíc běžně prodávají v kamenných obchodech (alespoň co jsem viděl v různých "record shopech" od Německa až do USA), na první pohled jsou totiž od originálu k nerozeznání.

Nové nekvalitní desky

Další kapitolou jsou nová vydání již jednou vydaných alb. S vinylovou renesancí se na svět vylouplo spoustu nových firem, které vydávají zapomenuté nebo málo dostupné tituly. Výroba vinylové desky je o něco složitější než produkce CDček a když na to člověk nemá vhodnou "mašinku", tak se místo kvalitního nosiče zvuku vyrobí šumivý paskvil. V některých případech to došlo tak daleko, že zdrojem nově vydaného titulu je CDčko, nikoliv původní master (např. dceřiná vydavatelství Plain Recording nebo 4 Men With Beards, která patří pod hlavičku Runt). Jistotou je tedy koupě původního vinylu, případně re-edice přímo od mateřského vydavatelství, nebo ověřené společnosti jako např. Music On Vinyl.

Peklo jménem "Hodnocení stavu gramofonové desky"

Při nákupu/prodeji použitých desek na internetu se tomuto hororu nevyhnete. Mezinárodní trh se sice řídí tzv. "Goldmine standard", nicméně jde stále o velmi subjektivní hodnocení. Anglicky poměrně dobře popsané opět na discogs, do češtiny zhruba přeloženo takto (překlad není můj, našel jsem to porůznu na internetech od blackvinylbazar.cz po aukro.cz):

M (mint) - Deska v perfektním stavu (nehraná). Obal nejeví známky opotřebení, obsahuje všechny přílohy.

NM (near mint) - Na desce jsou při pečlivém pohledu vidět drobné známky použití, ale bez jakéhokoli slyšitelného poškození. Obal jeví nepatrné známky používání.

VG (very good) - Vícekrát hraná deska, opotřebení výrazněji neovlivňuje poslech, deska může mít povrchové škrábance. Obal používaný bez většího poškození. 

G (good) - Zhoršená kvalita poslechu, výraznější praskot, deska může být i více poškrábaná. Obal má odřené hrany či povrch. 

F (fair) - Velmi výrazný šelest a praskot, může při hraní přeskakovat. Obal potrhaný či ušpiněný.

P (poor) - Deska neposlouchatelná, praskot přehlušuje zvukový záznam. Obal výrazně poškozený či dokonce chybí.

B (bad) - Prakticky nehratelná deska, může být i rozbitá, pouze jako kousek do sbírky.

Pojem "drobné známky opotřebení" si ale každý uživatel definuje po svém, takže co je pro někoho VG+, může být pro jiného NM+. A aby to nebylo moc jednoduché, tak je třeba brát ohled na to, že pouhé optické hodnocení zdaleka nestačí. Prodáváte-li desky na internetu a chcete-li se vyhnout naštvanému kupci, je nutno desku poslechnout. Přehráváním vinylu se stopa opotřebuje. Zkoušel-li si předchozí majitel desky DJ "scratching" (zabít ty paka je málo), může být audio stopa prakticky neposlouchatelná, což bohužel nemusí být na drážkách nutně vidět.

Z vinylu se dobře tvarují květináče :)

Protože jsem na německém ebay již několikrát koupil celé "sbírky" (pár set desek) ve stylu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené desky a to, co neprošlo sítem do mé kolekce, případně do dalšího prodeje, se ocitlo v rukou mé praktické ženy, která z nepoužitelných desek (a že jich v Německu je) tvoří různé domácí pomůcky, jako např. tyto květináče:

Kterak z Karla Gotta bylinky rostou