Jaký gramofon?

Noříte-li se do kouzelného světa gramofonových desek, nutně narazíte na otázku, jaký gramofon si na přehrávání těch velkých kulatých věcí pořídit. Chtě nechtě se tím pádem ocitáte ve světě tak složitém (a často i mýtickém), že orientace co kde jak je na první pohled cosi nemožného. Zde se pokusím vysvětlit, proč jsou některá "zaručená" pravidla mimo a že striktní preference všech gramofonových nadšenců ve smyslu starý/nový, levný/drahý, Japonsko/Evropa/Amerika v podstatě nemají racionální základ.

Základ je si uvědomit, že gramofon je pouze nástroj na přehrávání. Pokud někdo o nějakém gramci pronese: "Tenhle gramofon má dobrý zvuk," tak s největší pravděpodobností neví, o čem mluví. Zvuk zaznamenává přenoska - to je ta věc s jehlou na konci ramene a tím se v tomto článku zabývat nebudu, protože přenosky jsou téma na samostatný článek. Hlavním úkolem gramofonu je pokud možno co nejoptimálnější posazení přenosky s jehlou na desce. To znamená, že rameno nesmí na desku moc tlačit (zvyšuje se opotřebení jak desky, tak jehly) a zároveň nesmí moc plavat (slabá kvalita přenosu). Zároveň musí být gramofon navržen tak, aby se do ramene, resp. přenosky, nepřenášely žádné vibrace z pohonu točícího se talíře. Takže v podstatě ten nejdokonalejší gramofon je koncept ve vzduchu vznášející se desky, po které jezdí taktéž vznášející se jehla, přičemž ani deska ani jehla nejsou k ničemu ukotveny. Ergo dnes zatím nereálné. ;)

Zaměřme se nyní na vlastnosti, které by dobrý gramofon měl mít.

Rameno

Při pohledu na hrající gramofon se může zdát, že rameno posouvá přenosku s jehlou po desce směrem ke středu. Jenže zdání klame, protože rameno neposouvá, ale je posunováno drážkami na desce. Rameno jen drží jehlu na desce, jejíž spirálovité točení dopravuje jehlu směrem ke středu. Proto je třeba, aby odpor ramene byl co nejmenší. Zároveň je vhodné vybrat gramofon s ramenem, které lze osadit libovolnou přenoskou. Na trhu je spousta gramofonů, které jsou osazeny specifickým ramenem pro jeden určitý typ přenosky, resp. jehly a pokud firma vyrábějící takové gramofony skončí na trhu, vznikne tím problém s dostupností náhradní jehly, resp. přenosky. Zároveň takové "neflexibilní" ramena nelze nastavit z pohledu přítlaku na desku, takže pokud bude rameno příliš tlačit na desku, bude deska rychleji opotřebovaná a pokud bude naopak moc "plavat", nebude kvalita zvuku dobrá. Takže zaměřte se na ramena, u kterých lze použít klasické univerzální hlavice na přenosky a zároveň lze nastavit přítlak a polohu. Tvz. "antiskating" je samozřejmě bonus, ale pro nenáročného posluchače to není nutné. Otázky, jestli použít rameno zahnuté nebo rovné, jsou již spíše pro hi-fi nerdy a podle mě jde už spíše o otázku vkusu.

Pohon

Řemínkový pohon, zdroj amazon.com

Přímý náhon

Talíř na gramofonu může být poháněn dvěma způsoby - řemenem, nebo přímým náhonem. Hi-fi nerdi se dodnes pouští do nekončených diskuzí, jaký typ pohonu je lepší. Oba mají své plusy i mínusy. Pokud je talíř poháněn řemenem, je tento řemen uváděn v pohyb elektromotorem, který je třeba co nejvíc odizolovat od konstrukce gramofonu (a ramene), neboť přenoska je velice citlivá a jakékoliv vibrace nebo "hučení" zaznamená, čímž kazí poslech. Naopak přímý náhon využívá magnetický systém mezi konstrukcí a talířem, takže nedochází k žádným vibracím nebo nežádoucímu šumu. Jenže přímý pohon je složitější a tudíž náchylnější k chybám na úrovni rychlosti, takže se mnohdy točí rychleji nebo pomalu. V tom má řemínkový pohon výhodu, neboť je jednodušší. Pokud se tedy rozhodnete pro přímý pohon, ujistěte se, že na gramofonu lze nastavit rychlost otáček, jinak riskujete, že se magnetický systém jednoho dne zblázní a začne se točit pomaleji nebo rychleji. Na druhou stranu ani možnost nastavit otáčky vás nemusí zachránit, nastavovat otáčky na systému, který je nějakým způsobem poškozen, je noční můra. Hapruje-li rychlost u řemínkového pohonu, výměna elektromotorku, případně řemínku problém (většinou) vyřeší. Pokud se rozhodnete pro řemínkový pohon, ujistěte se, že motorek je dobře izolován od konstrukce. V tomto případě bohužel platí, že čím je řemínkový gramofon dražší, tím je (většinou) o izolaci motorku postaráno lépe, některé gramofony dokonce mají motorky mimo tělo gramofonu.

Vedle těchto základních vlastností mají gramofony spoustu jiných "fíčur", ale pro základní dobrý poslech toto stačí. Samozřejmě pokud s vinylem teprve začínáte, tak při vybírání gramofonu nebudete mít dostatečně prostoru (a ani zkušeností), jak jej vyzkoušet. Chcete-li se do gramofonového světa ponořit na plno, začněte zkrátka metodou pokus-omyl, kupte si pár starých kousků za babku na internetových aukcích, nebo kamenných bazarech a trzích, doma připojte a analyzujte, jak moc ten který vrčí, vrní, hučí, případně se točí pomaleji nebo rychleji. Apropo rychlost, ani ten blbej stroboskop v podstatě nepotřebujete, máte-li smart phone s gyroskopem:

Aplikace RPM calculator od PlayDevelop.

Tom Waits

Před 44 lety vyšlo první album od všestranného písničkáře a dnes živé legendy, Toma Waitse. Během své dlouhé kariéry několikrát změnil styl své hudby a spousta fanoušků inklinuje k tomu či onomu hudebnímu období. Ač se Waits nikdy nepustil do nějakých extra šílených experimentů (jako že třeba death metal nebo dubstep), někteří by raného Waitse ani nepoznali. Proto mě napadlo sepsat takový malý seznam napříč hudebními obdobími, aby se v tom případný nový posluchač vyznal.


Jemný barový folkař

1973 - Closing Time
1974 - The Heart Of Saturday Night
1975 - Nighthawks At The Diner

Waitsova prvotina Closing Time je album plné jemných skladeb s barovým nádechem. Nečekejte žádný chraplák, Waitsův mladý hlas je čistý, prost jakéhokoliv skřehotání nebo hlasivkových akrobacií. Celkově jazzový nádech je podržen poslední instrumentální skladbou Closing Time, dle které je toto upřímně melancholické album pojmenované. Album se do širšího podvědomí nedostalo, ale singl Ol' '55 převzala v roce 1974 skupina Eagles na své album On The Border a v roce 1980 Richie Havens. Díky i dalším cover verzím se Ol' '55 stal nejznámějším hitem Waitsovy rané tvorby.

Ol' '55

Následující rok (1974) vydává Tom Waits druhé album The Heart Of Saturday Night, na rozdíl od předešlého alba živější jazzové album, ve kterém je Waitsův hlas stále čistý, jakoby nepoznamenaný barovým kouřem a kořalkami. Název alba byl inspirován Jackem Kerouacem a jakoby toto dílo bylo nenápadným předvojem další Waitsovy hudební etapy. 

New Coat of Paint

Poslední album z tohoto nejranějšího období je živá nahrávka Nighthawks at the Diner z roku 1975. Waits nahrál nezvykle nové skladby v přítomnosti malého obecenstva, díky čemuž získalo album jedinečnou barovou atmosféru. Zároveň jde o symbolické zakončení role jemného barového barda, už zde Waitsův hlas hrubne, jakoby by posluchače připravoval k tomu, co přijde následující rok.

Warm Beer and Cold Women

Drsný barový povaleč

1976 - Small Change

1977 - Foreign Affairs

1978 - Blue Valentine

V roce 1976 přišlo album Small Change. Ač názvem "Malá změna", jde naopak o velký odklon od hudebního projevu z předešlých alb. Tom Waits zhrubnul, jak v textech, které by klidně mohly pocházet z pera Charlese Bukowského, tak ve zpěvu, který připomíná growling Louise Armstronga. Nádech tohoto alba, resp. všech tří alb, je syrovější, nicméně stále blues jazzové. Small Change, Foreign Affairs i Blue Valentine si jsou velice podobné, skoro jakoby šlo o trojalbum z jednoho nahrávání. Ze všech třech alb doslova kape povalečská, až opilá barová atmosféra.

Invitation To The Blues (album Small Change 1976)

Burma-Shave (album Forreign Affairs 1977)

Blue Valentines (album Blue Valentine 1978)

Kathleen Brennan

1980 - Heartattack And Vine
1982 - One From The Heart (soundtrack)

Během roku 1980 se Tom Waits potkal se svou budoucí ženou, která zásadně poznamená jeho hudební tvorbu. Bylo to během natáčení Coppolova filmu One from the Heart, za jehož hudební doprovod byl Waits nominován na Oscara. Album Heartattack And Vine vychází v září 1980, měsíc po svatbě s Kathleen. Přestože hudebním stylem stále silně připomíná předchozí období, album je mnohem hravější, pozitivnější, Waits dokonce padá do vod, ve kterých nikdy nechtěl plavat - popěvkové Sha-la-la-la ve skladbě Jersey Girl, jejíž spoluautorkou je právě Kathleen Brennan.

Heartattack And Vine

Zmiňovaný soundtrack k filmu One from the Heart je ojedinělý klenot ve Waitsově tvorbě. Jde o album převážně s duety se zpěvačkou Crystal Gayle. Jakoby se Waits vrátil po instrumentální stránce ke svým kořenům (první alba) a hlasově nasadil chybějící mezičlánek mezi obdobím jemného barového folkaře a drsného barového povaleče. Mnozí toto album považují za nejlepší Waitsův hlasový projev a nelze se jim divit.

This One's From The Heart

Surrealistický dešťový pes Frank letící na mečounu

1983 - Swordfishtrombones

1985 - Rain Dogs

1987 - Franks Wild Years

1988 - Big Time

Vliv manželky Kathleen Brennan se naplno projevil v následujících albech. Kathleen představila Waitsovi Kapitána Beefhearta, po čemž šel klasický barový jazz stranou. Album Swordfishtrombones z roku 1983 udává dosti odlišný hudební styl, který je víceméně dodržen i v následujících albech Rain Dogs (1985) a Franks Wild Years (1987). Stejně jako v případě Small Change, Foreign Affairs a Blue Valentine se tato tři alba taktéž poslouchají jakoby šlo o trojalbum se stejným tématem, které Waits využil ve svém prvním divadelním představení v roce 1986 na Broadwayi, což bylo zakončeno albem Franks Wild Years, nicméně hudební náměty v divadelní hře byly využity ve všech třech deskách. Hudební styl v těchto nahrávkách je velice těžko definovatelný, jde o jakýsi metropolitní surrealismus s prvky alternativního folku a jazzu. Waits si v tomto období získal poměrně velkou pozornost, jeho skladbu Downtown Train převzal Rod Stewart a udělal z něj hit. Začíná spolupracovat s režisérem Jim Jarmushem, který jej obsadí do svého filmu Down by Law (1986).

Swordfishtrombone (album Swordfishtrombones 1983)

Tango Till They're Sore (album Rain Dogs 1985)

I'll Be Gone (album Franks Wild Years 1987)

Tento monolitický hattrick byl zakončen živou nahrávkou s příměsí zmíněného divadelního představení v roce 1988 pod názvem Big Time. Tato živá vystoupení byla zachycena i na filmový pásek, z čehož vznikl koncertní záznam s Waitsovými hereckými vsuvkami. Byl to právě tento záznam, který mě k Waitsovi dostal. Živé zpracování skladeb z předchozích tří alb je opravdu živé, tak živé, že studiové verze zahaluje stínem utahaných cajdáků. Jde o jedno z nejlepších koncertních vystoupení, jaké jsem kdy (v TV) viděl. Když měl Tom Waits poprvé vystoupení v Praze v roce 2008 (v rámci turné Glitter and Doom, na které mimochodem dorazil i Václav Havel), očekával jsem něco podobného, nicméně v roce 2008 šlo již o živou legendu a velikost a nátura obecenstva podobnou atmosféru z živáku Big Time bohužel beze zbytku vyloučila.

16 Shells From A Thirty-Ought-Six (album Big Time 1988)

Nejlepší alternativní album roku 1992

Tom Waits vydal další studiové album celých pět let od předchozí studiovky Franks Wild Years. Waits se soustřeďuje na divadelní a filmovou tvorbu, z čehož vykrystalizoval spíše průměrný soundtrack k filmu Night on Earth (s výjimkou výborného songu On the Other Side of the World) a naopak fenomenální počin The Black Rider, viz níže. V roce 1992 vychází album Bone Machine, které získává Grammy za nejlepší alternativní album roku. Počáteční skladba z tohoto alba Earth Died Screaming by mohl být hymnou k samotnému konci světa a byla taktéž použita ve filmu 12 opic. Drsný song Goin' Out West byl zase využit ve filmu Klub rváčů. Celé album Bone Machine je sice ještě šílenější než předchozí tvorba, ale zároveň poskytuje i velice jemné a příjemné balady, jako A Little Rain nebo Who Are You. Album je zakončené podivně pozitivní skladbou That Feel, ve které Waits kráká se svým kamarádem Keithem Richardsem z Rolling Stones.

Earth Died Screaming (album Bone Machine 1992)

Black Rider

Album vydané až roce 1993 započalo svůj vývoj už v roce 1988, kdy divadelní režisér Robert Wilson kontaktoval Waitse, zda by se nepodílel na divadelní hře, jejíž předlohou je německá opera Čarostřelec. Waits souhlasil, pustil se tvorby hudebního doprovodu, mezitím co na palubu nastoupil i William S. Burroughs, jenž se postaral o přepsání opery z 19. stolení do hávu konce 20. století (kouzelné náboje = heroin, čím více se zneužívá ke štěstí, tím více je ho třeba). Divadelní hra měla premiéru 31.3.1990 v Hamburgu a z představení se stal hit. K hudebním nadšencům se album dostalo až v roce 1993 a mnohými je považováno za nejtěžší Waitsovo album. Částečně s tím souhlasím, neboť pro Waitsem nepolíbené ucho jde místy až o kakofonickou změť neposlouchatelných zvuků a rámusu. I přesto ale patří "Čarostřelec" mezi mé nejoblíbenější kousky - jde o naprosto dokonalou hudební ilustraci kolaborace mezi Waitsem a Burroughsem, kteří si vzali na paškál romantický příběh, jehož předlohu lze vystopovat až do okolí českých Domažlic!

Crossroads (album The Black Rider 1993, hudba Tom Waits, text William S. Burroughs)

Nejlepší moderní folkař

V roce 1999, šest let od vydání posledního alba, vydal Tom Waits (tehdy již kultovní legenda) album Mule Variations, které získalo další cenu Grammy, tentokrát za nejlepší moderní folkové album roku. Mule Variations je skutečně hudebně o něco dostupnější než Bone Machine (a o hodně moc dostupnější než The Black Rider) a singl Hold On by se skutečně dal zařadit do kategorie folk. Nicméně album jako celek bych osobně beztak zařadil do nějaké té alternativy. Možná teď budu trochu přehánět, ale Tom Waits se tímto albem nejvíce přiblížil hlavnímu proudu. Hudební video Hold se objevovalo na hudebních kanálech a deska, resp. CDčko zaplňovalo přední regály obchodů s hudbou. Spousta lidí považuje Mule Variations za nejlepší "vstupní" album pro nováčky, kteří chtějí proniknout do pestrého světa Toma Waitse.

Hold On (album Mule Variations 1999)

Návrat k divadelní hudbě

V roce 2002 vyšly najednou hned dvě alba, Alice a Blood Money. Waits se v těchto albech vrací k divadelní hudbě, Alice bylo zpracování Alenky v říši divů a Blood Money je hudební zpracování Vojcka. Zajímavostí je, že jde o nahrávky staré až 10 let. Navíc obě divadelní hry režíroval Robert Wilson, stejně jako u Čarostřelce. Přestože jde o alba vydaná prakticky jako dvojalbum, nejde o dvojablum a obě desky si jsou na hony vzdálené. Alice patří mezi nejsnovější Waitsovu melancholii, zatímco Blood Money je s přehledem nejhrubší a nejexistenciálnější album, jaké Tom Waits kdy napsal. Pro mě jde o vrcholnou tvorbu. Později zmíněné album Blood Money je patrně mé nejhranější Waitsovo album, na kterém není jediného slabého místa. Stejně jako u alba The Black Rider, i zde Waits naprosto dokonale zachytil atmosféru příběhů Alenky a Vojcka.

Alice (album Alice 2002)

Starving in the Belly of a Whale (album Blood Money 2002)

2004 - Real Gone

Pět let po původní tvorbě (Mule Variations) přichází Waits s další změnou, pro nové album Real Gone využívá kombinaci beatboxu a hrubého growlingu z posledních alb. Zároveň jde o vůbec první album, ve kterém se Waits politicky vyjadřuje, konkrétně ve skladbách Sins of My Father (Bushova administrativa) a Day After Tomorrow (zpověď amerického vojáka nasazeném na Blízkém východě). Vedle těchto novinek se ale posluchač dočká i klasického Waitse z minulých alb, jako Don't Go Into That Barn, How's It Gonna End nebo Make It Rain. 

Make It Rain

2006 - Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards

V roce 2006 vyšla Waitsova odpověď na množící se neoficiální nahrávky Tales from the Underground, které se pokoutně šířily mezi skalními fanoušky. Trojalbum Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards je sbírka všelijakých nahrávek, které se nedostaly do žádného alba ani singlu. Vedle toho Waits ještě přidal několik nových skladeb, jako Lucinda nebo Road to Peace (další politicky motivovaný song na téma konfliktu na Blízkém východě). Některé kousky na této kompilaci Waits nově nahrál, což se někdy povedlo a jindy z toho vznikla o něco horší verze původní nahrávky.

Lucinda

Po vydání "Syrotků" (Orphans) se Waits vydává na turné Glitter and Doom, z čehož byl vydán živák Glitter and Doom Live. Koncert byl v některých lokalitách dvoudenní a někde dokonce třídenní. Bohužel nejde o "klidný" živák ve stylu Big Time nebo dokonce Nighthawks At The Diner, Waitsovo vystoupení je jakoby uspěchané, přehnaně vychraptělé a řvoucí obecenstvo jen připomíná uječené cácorky na koncertu Beatles. V tuto chvíli jde o jedinou desku, kterou jsem si zatím nekoupil.


2011 - Bad as Me

Dosud poslední studiové album, které se svou strukturou jeví jako nejrozdrobenější, nekonzistentní, nesourodé, nevyznačující se jednotným stylem, ale přesto velmi dobré a zábavné. Jakoby šlo o kompilaci všech předešlých stylů. Např. Kiss Me připomíná tvorbu z dob drsného barového povaleče, Pay Me je kombinace stylu z vůbec prvního období s příměsí mírného harmonikáře z Frank Wild Years, skladba Face to the Highway připomíná cosi z Mule Variations, Satisfied připomíná Heartattack and Vine a například Hell Broke Luce je doteď nejlepší Waitsův song opatrně si zahrávající s politicky vojenskou situací USA. Zároveň jde o jedno z "dostupnějších" alb a tak paradoxně je Bad as Me vhodný pro Waitsovi začátečníky.

Chicago

Teď už zbývá jen čekat, s čím Tom Waits přijde teď a jestli vůbec...

Co posloucháš? To neznáš.

Když se nad tím zamyslím, tak já byl vlastně arogantní namyšlenej hipster ještě před tím, než to bylo cool. V druhé polovině 90. let, s příchodem internetu, jsem začal objevovat hudební tělesa většině neznámá, ale přesto mému uchu lahodící. Takže krátce pro mém připojení k internetu jsem nasosal hudbu, kterou nikdo v mém blízkém okolí neznal, přestože v globálním měřítku šlo o docela zaběhnuté stálice. Umírnění namyšlenci na dotaz "Co posloucháš?" odpovídali opatrně "XY, ale jsou zatím docela neznámí," nebo "XY, ale moc to v rádiích nehrajou", zato já byl kurva jistá v kramflecích a rovnou jsem odpovídal "To neznáš!" aniž bych odpověděl, koho že to vlastně poslouchám. Mainstreamoví neadtrálci se většinou nenechali odbýt a když jsem tedy prozradil, pro koho jsou mé vytříbené slechy určeny, tak vždycky beztak odpověděli "Hm, to fakt neznam."

Dnes to máme my, hardcore namyšlenci, mnohem těžší. Na internetu jsou všichni, takže všechno je všem hned po ruce. S odpovědí "To neznáš!"si dnes už nezahrávám, spíše jsem přešel do incognito módu a odpovídám "Většinou úchylárny". Ač nemám rád škatulkování hudebních stylů, v tomto článku nakousnu hudebníky, kteří by se dali zařadit do kategorie doom/psycho/death folk, blues trash & psychedelic. :) Vybíral jsem skupiny, které si jsou tak nějak podobní, třeba takové Genocide Organ se vymykají všemu a ty si nechám na jindy. Nuže, na všech níže zmíněných aktuálně těžce ujíždím.

The Peculiar Pretzelmen

Bereme to odshora. "Podivní preclíkáři". Složení s tak zajímavým jménem musí samozřejmě hrát něco zajímavého. A taky že ano! Toto živelné duo na svém bandcamp účtu uvádí voodoo blues death stomp coby hudební styl. Výstižnější to asi být ani nemůže. Většina jejich věcí zní jak opilý Tom Waits na tuně steroidů. Základnu mají v Los Angeles, tvorbu vydávají samozřejmě samonákladem a mimo svůj kontinent ještě nekoncertovali. Při poslechu Pretzelmenů mám jen jeden malý problém - nedokážu zůstat bez pohybu, i to nepatrné podupávání nohou nelze ukočírovat.

The Builders and the Butchers

Stavitelé a řezníci. Kapela na tomto seznamu asi neprovařenější (rozuměj s velkou posluchačskou základnou). Folkaři z amerického Portlandu vydávají poměrně pravidelně alba i na vinylech a některé raritky se už prodávají i za docela vysoký peníz. Zajímavostí je, že mají dva bubeníky a hodně dlouho se vyhýbali zesilovačům a mikrofónům, což byl pozůstatek z jejich začátků, kdy hráli prostě na ulici, ostatně viz ukázka, kde frontman Ryan Sollee neřve do mikráku:

Lord Buffalo

Byl jsem velice překvapen, že jsem této povedené kapele hrající (jak sami sebe nazývají) mud (bahno) folk musel sám založit profil na sběratelsko-hudebním serveru discogs.com. Lord Buffalo pochází z texaského Austinu a letos 17. listopadu vydají vůbec první LP. Do té doby vydávali přes bandcamp singly a EPčka. Následující video mě utvrdilo v tom, že tahle individua musím vidět živě. Když jsem si od nich koupil první singl desku, tak mi tam připsali vzkaz, že se snad někdy ukážou v Evropě. Tak snad...

Sons Of Perdition

To je ten zasmušilý týpek na černém pozadí uprostřed té úvodní koláže. Přestože název je v plurálu, neboli "Synové zkázy", v podstatě jediným stálým členem je Zebulon Whatley, opět z Austinu, stát Texas. Často se motá kolem mnohem známější kapely Those Poor Bastards a spolupracoval na úspěšném krátkém animáku The Blackwater Gospel. Ač je tvorba Sons of Perdition temnější než nejčernější tma, frontman Zebulon na svém FB profilu vypadá jako poměrně vysmáté číslo. Temné kousky z prvního alba The Kingdom is on Fire mi hrály hodně často na cestě z práce (z bůhvíjakého důvodu) a song Psalm of Nod (byť cover) byla má pravidelná ranní hymna během manželčina pobytu v porodnici (opět nechápu proč). ;)

Graveyard Train

A z Ameriky se tentokrát přesouváme na druhý konec světa do Austrálie, kde se nachází taková pohřebácká kapela s velice chytlavými tóny i texty. Po Builders and the Butchers asi druhé nejznámější uskupení na tomto výčtu. Velká škoda, že od roku 2014 nevydali nic nového a poslední živé vystoupení proběhlo v roce 2015. Co jsem se dočetl na internetu, členové musí živit rodiny a na hudební křepčení asi nezbývá moc času. Snad to je jen dočasná přestávka, protože podobných kapel není nikdy dost.

Gun Mother

Bostonské duo je sice (relativně) nové, ale příznivci zaniklého tělesa Reverend Glasseye mají důvod k radosti, protože Gun Mother je pokračujícím projektem Adama "Glasseye" Beckleyho. Reverend Glasseye byla nejčastěji hraná hudba na mém cyklistickém dojíždění do práce (velice doporučuji poslední album One Year Lost At Sea). Před několika dny vydala "Matka zbraň" na bandcampu svou první desku These Golden Threads.

Reverend Beat-Man

Když už jsme u tě reverendů, tak se přesuňme do úchylného Švýcarska, domova "one-man-band" šílence Reverenda Beat-Mana. Když už opravdu nevím kam a mozek se permanentně snaží přepnout do režimu "dementóza", přichází na scénu tento vymítač ďábla. Inu není Švýcarsko jako Švýcarsko. ;)

Core Belief

Já vím, já vím, já s těma rakovnickejma holkama otravuju, kde můžu, ale když ony jsou fakt dobrý! Když jsem je na Povaleči v roce 2015 slyšel poprvé, byl jsem okamžitě uhranut a při skladbě Arlette jsem se udělal ušima. Absolutní ušní orgasmsus. Protože Arlette nemají na Youtube (vidíte, jak moc okrajová záležitost to je? ;)) házím sem odkaz na jejich Bandcamp stránku, kde Core Belief můžete podpořit zakoupením jejich prvního EP. A když už nic, tak hej, v rámci vlastenectví je třeba podobné projekty podporovat!

https://corebelief.bandcamp.com/track/arlette

***

Takže ano, kdyby se na nějakém festivalu sešla alespoň polovina výše zmíněných hudebníků, měl bych z toho hodně dlouho trvající svátek.

K podobným článkům by se možná na zakončení hodilo to klasické "A co posloucháte vy?", ale mě, true-ultra-super-hyper-deep-hardcore-neo-incognito-hipstera to vůbec nezajímá. B-)

Takže spíš: "Nemáte zač."

Kterak vyčistit vinylovou desku lepidlem na dřevo

Během svého nově nabytého gramofonového šílenství jsem se dostal k několika deskám, které očividně potřebovaly vyčistit. Ostatně téma jsem již naťuknul v mém předešlém příspěvku Není near mint jako near mint. A během hledání internetem po způsobech, jak nejlépe vyčistit gramodesku, jsem narazil na spojení "clean vinyl using wood glue" (vyčistit vinyl užitím lepidla na dřevo), na což jsem koukal s otevřenou pusou. Jenže ono to vážně funguje!

Vzorec polyvinylacetátu (PVA)

Polyvinylacetát (PVA) je ta magická látka, která lepí dřevo, papír a jiné záležitosti kromě vinylu. Takže pokud máte v zásobě špinavé šelakové desky, na tuto metodu čištění okamžitě zapomeňte! PVA se na vinyl nepřilepí, resp. přilepí, ale snadno jej poté sloupnout jako peelingovou masku. A přesně tak PVA lepidlo vlastně funguje! Dopřejte svým deskám pořádnou kosmetickou péči. ;)

Toto video mě nastartovalo k vlastnímu pokusu čistit desky PVA lepidlem:

Kolega toho lepidla použil možná trochu moc, ale k tomu viz níže.

Předem je třeba mít na paměti několik "nej" bodů tohoto nejbizarnějšího způsobu čistění:

• Nejnáročnější - Protože jsem už pár desek PVA lepidlem vyčistil, nemá u mě termín "nejnáročnější" tak moc velkou sílu, nicméně objektivně jde skutečně o způsob náročný na šikovnost, trpělivost, klid a čas. Nečekejte, že někam vložíte desku, zmáčknete tlačítko a nějaká mašinka udělá práci rychle za vás.
• Nejdůkladnější - V jednom článku k vinylové pračce Okki Nokki (mimochodem moc fajnová mašinka, jen krapet drahá) jsem četl dobrý argument, že většina klasických způsobů čištění (štětečkem, antistatickým kartáčkem, hadříky atd.) znečištění naopak zatlačují směrem dolů do desky. Zmiňovaná pračka Okki Nokki vysává nečistoty směrem nahoru, z desky ven. PVA lepidlo funguje na stejném principu, jen je ještě důkladnější, protože lepidlu na povrchu desky neujde ani smítko v sebezakroucenější drážce nebo nedejbože škrábanci. V jiném článku týkajícím se čištění s PVA lepidlem zmiňovali, že tento způsob odstranil z desky i ty nečistoty, na které byla pračka typu Okki Nokki krátká.
• Nejšetrnější - Ač to zní šíleně, je-li čištění provedeno správně, tak jde o nejšetrnější způsob, jak vinylovou desku zbavit nečistot. Kromě lepidla na povrch desky nic nenanášíme, ničím nějak neotíráme ani nekartáčkujeme.

Zároveň je třeba si uvědomit, že čištění PVA lepidlem není TO jediné čištění, které by měl sběratel vinylových desek od teď neustále využívat. Vlastně naopak. PVA lepidlo je vhodné na ty desky, které jsou poměrně zachovalé, mají málo škrábanců, ale z bůhvíjakého důvodu se na nich usadilo spoustu nečistot, jejichž odstraněním klasickými způsoby bychom desku sice očistili, ale riskovali bychom malé fyzické poškození desky. Samozřejmě lze takové čistění štětečkem a destilovanou vodou provádět na etapy, ale obávám se, že v některých případech by šlo ještě o náročnější způsob, než PVA lepidlo. Na mírně zaprášenou, nebo lehce zašpiněnou desku samozřejmě stačí jemný antistatický kartáč, pro pár smítek není třeba hned cákat na desku lepidlo.

Co budeme potřebovat:

1. Lepidlo :)

Nejčastěji se s "pévéáčkem" spojuje lepidlo Herkules od Druchemy. Já používám od té samé firmy Dispercoll D2 a nemám nejmenší důvod zkoušet jiná lepidla. Jak zmíněno na stránkách Druchemy, Dispercoll je "jednosložkové polyvinylacetátové disperzní lepidlo na dřevo", v čem přesně se liší od Herkula nevím, ale předpokládám, že Herkules bude pravděpodobně řidší směs, aby si s tím školáci v základní škole nezalepili ústa. ;) Naopak Dispercoll D3 je doporučen pro venkovní vodovzdorné užití, takže půjde pravděpodobně o větší dryák. Berte balení s aplikátorem - ideální pro nanášení na točící se desku.

2. Gramofon

Nebo cokoliv, co se točí a lze na to položit vinylovou desku. Sám bych k těmto experimentům svůj Technics nepoužil ani ve snu, takže jsem si na Aukru koupil zašlou Teslu za nějaké tři stovky. Jste-li zastánci toho, že odvážným štěstí přeje, můžete samozřejmě použít svůj primární gramec, osobně jsem na svou bokovku Teslu nekápl zatím ani kapku mimo desku, takže ano, jde to. Rozhodně se ale vyvarujte toho, položit desku na stůl a patlat na to lepidlo manuálně sem a tam. Nezkoušel jsem to a ani nebudu, protože fotky tohoto pekla na netu mi stačily.

3. Plastová destička na roztírání

Často se zmiňuje, že stará kreditní karta stačí. Jenže kreditní a jim podobné karty mají oblé hrany a to je špatně. Po oblých hranách mohou při roztírání ukápnout kapky lepidla přes okraj, nebo nedejbože na papírový štítek uprostřed desky. Navíc tyto karty nejsou dostatečně pružné. Ideální je si vystřihnout plastovou destičku z nějakého pružného plastového obalu. Délka hrany 8,5cm pro roztírání se mi zatím osvědčila.

Postup:

1. Odstranit případné nánosy bordelu (viditelné nečistoty;)) jemným kartáčkem nebo štětečkem.

2. Nanést rovnoměrně lepidlo. Důležitý krok! Dejte si záležet, čím rovnoměrnější rozprostření, tím lépe se to bude poté roztírat. Zároveň se od tohoto kroku bude odvíjet doba schnutí. Při svých pokusech jsem se dostal na tenkou vrstvu, která uschla za 6 hodin a opačný extrém byl 14 hodin. Chce to cvik!

3. Rozetřít do jednolité vrstvy.

Neděste se toho, když se vám nebude dařit rozetřít co nejvyrovnanější koláč, u Dispercollu vůbec nevadí, je-li v některých částech lepidla méně nebo více, jde o velice elastické lepidlo a není-li jej v některých částech až moc málo, nebude to mít při sloupávání negativní vliv. Na co naopak musíte dávat pozor, jsou osamocené ostrůvky nebo malé kapičky. Celý lepidlový koláč musí být jedním kusem na desce! Na seškrabávání jednotlivých kapek ať už na začátku nebo konci desky zapomeňte! Jde to blbě, hrozí poškrábání desky a kdybyste na nějakou kapičku ve drážce zapomněli, tak jehla na přenosce vám za to rozhodně nepoděkuje. Pokud se to ale už stane a nějaké lepidlo vám na desce zůstane, dejte si druhé kolo - naneste lepidlo znovu, při dalším sloupnutí budou předešlé kousky lepidla bez problému odstraněny společně s novým lepidlovým koláčem.

4. Čekat. Během schnutí budete mít možnost pozorovat, jak moc rovnoměrně jste lepidlo rozetřeli. Nemějte ale z nerovnoměrností hrůzu, na funkci to nemá vliv. Bude vám to schnout nějak takhle:

Důležitá věc - nechte lepidlo zaschnout po celé desce! Nestrhávejte v případě, že se na desce nachází ještě nějaký malý bílý nezaschlý ostrůvek! Tyto nezaschlé ostrůvky se budou vinylu ještě držet a hrozí roztržení lepidlové vrstvy při sloupávání. Budete-li netrpěliví, budete si muset čištění zopakovat, viz předchozí bod. Nebojte se vyčkat, Dispercollu trvá sakra dlouho, než dočista ztvrdne (jestli vůbec, mám doma svou vůbec první vrstvu a je stále poměrně elastická).

5. Sloupnutí. Na scénu přichází dobře střižené nehty. ;) Na okrajích desky, kde nejsou drážky, se nemusíte bát přitlačit. Startovací odštěpek si také můžete připravit už při roztírání desky - po úspěšném rozetření si roztírací destičkou udělejte vyčnívající zub někde u strany desky. Nyní je na čase se ponořit do sloupávací slasti! ;)

Na konci "peelingu" byste měli mít v ruce jeden kus elastického a zaschlého lepidla:

5. Setření antistatickým kartáčkem. Před položením jehly doporučuji ještě setřít nějakým antistatickým čistícím nástrojem.

Dobrý případ na čištění mi přišel včera poštou - vinyl Frances The Mute od skupiny The Mars Volta. Poměrně drahá záležitost a když jsem viděl, v jakém stavu to původní majitel nechal, tak jsem se na jednu stranu zděsil, ale na druhou stranu srdíčko poskočilo radostí, že se bude zase sloupávat sajrajt. :)

Před čistěním:

Po čištění:

V první sekundách desky není ani jedno nejtitěrnější lupnutí!

Tak to bychom měli. :) Nezapomeňte čistit ústí aplikátoru lepidla, čím je v tubě lepidla méně, tím hůře se vymačkává a otvor na aplikátoru samozřejmě zasychá.

Záviš versus Ortel

1. září se facebookovém profilu knížete pornofolku Záviše objevilo vyjádření k vystoupení Záviše na festivalu, na kterém měla vystoupit i skupina Ortel. Psaní od správkyně stránky přišlo na popud zvláště fanoušků Záviše, kteří hojně na profilovou zeď lkali nářky, jak to, že porno-bard Záviš bude hrát na stejném pódiu jako náckové soudruha Hnídka? Dohnalo mě to k zamyšlení, bilancování a přemýšlení, jak se k tomu postavit.

Má žena nemůže Záviše vystát, ale já mám pro toho starého sprosťáka slabost a to z důvodu, který je v podstatě dokonale demonstrován ve výše zmíněném vyjádření. Záviš to má všechno těžce na háku! Záviš nemrdá pouze vojnu, ale komlet všechno. Některé jeho texty jsou oplzlé a hrubiánské až moc, ale nejde o žádnou angažovanost. Někdy jsem Závišův postoj bránil ve smyslu vypláznutého jazyka upjaté společnosti, která se neustále snaží být nějakým způsobem vážná a uhlazená. Jenže ono to tak není. Záviš to má v piči. Nejde mu žádnou provokaci nebo kritiku společnosti. Záviš si dělá, co chce a je mu úplně jedno, co si o tom kdokoliv myslí. Lze tomuto flegmatickému až nihilistickému postoji něco vyčítat? Možná ano. Kdyby se na takový přístup naladili všichni, mohla by celá společnost na jakoukoliv produktivitu zapomenout. Jenže Záviš představuje ryzího pankáče, kterému underground vyhovuje. Jeho písničky se nehrají v rádiích a v hlavních sdělovacích prostředcích se také nevyskytuje, což mu očividně vůbec nevadí. Nemá v plánu strhnout davy na svou stranu, přimět všechny, aby se na všechno vysrali a zírali do stropu. Na druhou stranu Ortel...

Nemám nic proti posluchačům Ortelu. Ne každý má hudební vkus a není správné odsuzovat lidi pouze na základě hudebního nevkusu. Je to podobné jako s voliči KSČM. Napomínat nebo urážet voliče komunistů nepomůže, jak jsem kdysi kdesi napsal, debila nenapravíš tím, že mu řekneš, že je debil. Je třeba neustále poukazovat na to, že KSČM je svoloč prolezlá bezcharakterními plazy, kterým nejenže nevadí justiční vraždy a vláda strachu z dob totality, ale navíc si otevřeně hájí své zkorumpované členy. Zakázat? Zbytečné. Raději neustále ukazovat, co je KSČM zač. Stejně tak s hudebním odpadem. Skupina Ortel je nejen hudební, ale hlavně i lidský odpad. Strhávání mas je přesně to, o co Hnídkovi jde. Postoj Ortelu vypadá, jakoby jejich cílem bylo, aby se lidé ozbrojili a stříleli po všech, kteří nesdílí jejich názory. Otázka stejná jako u Záviše, lze tomu něco vyčítat? Rozhodně ano. Alespoň z krátkodobého hlediska. Za nějaký čas nikdo po Ortelu ani neštěkne, nicméně nyní se veze na vlně uprchlické krize a nebezpečně se vkrádá do širšího povědomí, díky čemuž nejenže mate mysl lidem bez hudebního i lidského vkusu, ale zároveň se je snaží aktivovat k činům zalitým rudýma očima nenávisti. Což je mnohem destruktivnější než Závišovo zírání do stropu a plivání z červeného mostu.

Závišova tvorba není žádné extra velké umění, ač některé kousky jsou hudebně i textově povedené. Jde spíše o jeho životní postoj, který mi je sympatický, přestože nemám zájem vydat se stejným směrem. Zároveň nemůžu vytknout nic těm, kteří se rozhodli jít v Závišových stopách, což naopak nelze říct o rádoby angažovaných zastáncích Ortela. Nemám nejmenší zájem potkávat na ulicích pomatené ochránce jakýchsi domnělých hodnot s kvérem v ruce. Takoví zmatení spoluobčané jsou mnohem nebezpečnější než opilci s píčou na čele.

Pokud jde o samotnou událost (Rocková Třebová), jak koncert dopadl, nevím. Žádný report jsem nikde nenašel. Záviš se prostřednictvím svých organizátorů (ne)postavil k celé kauze způsobem sobě vlastním, což jen upevnilo image flegmatického knížete pornofolku, kterému je vše u prdele. Mělo by příznivcům a posluchačům Záviše vadit, že Záviš sdílí pódium s Ortelem? Ne. Alespoň zatím ne, jelikož Záviš tím žádné gesto neudělal a oba tábory fanoušků se pravděpodobně neporvali, takže koneckonců situace kolem Ortela asi nebude zas tak horká, když Hnídkovi a jemu podobným nevadí sdílet pódium s někým, kdo vojáky nazývá kokoty zelenými. ;)

Umělci a jejich nástroje

Nick, Townes a Jackson

Nick Drake, Townes van Zandt, Jackson C. Frank

Dva z tohoto folkového tria jsem zmínil už ve svém starším příspěvku a od té doby se mi v hlavě držel nápad rozepsat se o osudech těchto tří hudebních básníků, kteří se během svého života nedočkali širšího uznání. Nikdo z nich neměl takové štěstí, jako např. Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Možná proto, že dle vzoru skutečných básníků postrádali racionální disciplínu potřebnou pro upevnění své kariéry. O to víc je ale jejich tvorba autentická a skutečná.

Nick Drake

Angličan Nicholas Rodney Drake narozený 19. 6. 1948 v barmském městě Rangún se dožil jen 26 let. Zemřel na předávkování antidepresivy. Kdyby ještě pár měsíců počkal, patřil by do klubu 27. Měl problém se živými vystoupeními a nerad poskytoval rozhovory. Stud a deprese jej prakticky limitovaly při pokusech prorazit do širšího povědomí. Během jednoho koncertu přestal hrát uprostřed skladby a prostě odešel z pódia. Po nahrání posledního alba Pink Moon v roce 1972 se tento introvertní folkař uzavřel ještě více do sebe a až do své smrti žil v domě svých rodičů. 13. 3. 1971 poskytl jediný rozhovor ve svém životě, bylo to pro časopis Sounds Magazine.

V únoru 1968 dělal Nick předskokana skupině Country Joe and the Fish v londýnské koncertní hale Roundhouse, kde si ho všiml baskytarista Ashley Hutchings, který jej představil producentu Joe Boydovi. Po poslechu 4 demo nahrávek, které Nick natočil ve svém univerzitním pokoji, se Joe ozval, že by rád natočil celou desku. Nick, skoupý na slovo, odpověděl jen "Oh, no, tak jo." To byl první krůček k Nickově prvotině Five Leaves Left vydané následující rok 1969. Osobně považuji tento debut za to nejlepší, co Nick Drake natočil. Poetickou melancholii dokonale vykresluje skladba Day Is Done. Až nihilisticky melancholický kousek, jenž člověka zasáhne nejlépe v momentech, kdy něco končí.

Když je den pryč,

dolů do země ponoří se slunce,

spolu se vším co bylo prohráno i vyhráno,

když je den pryč.

...

Když je po večírku,

zdá se ti to moc smutné,

neudělal jsi to, co jsi chtěl

a teď nelze začít znovu,

teď, když je po večírku.

Skoro jako lamentace člověka na smrtelné posteli, který se snaží vyrovnat s tím, že všechno končí a nelze s tím nic udělat. Balada, která po náročném dni působí jako pohlazení na duši. Five Leaves Left (Pět listů zbývá) bylo vydáno právě pět let před Nickovou smrtí.

Po vydání tohoto alba Nick Drake vzdal studia na Cambridge a odstěhoval se do Londýna, kde přespával u různých známých, než mu producent Joe Boyd sehnal malou garsonku. Zkoušel hrát v londýnských folkových barech, ale jeho odměřenost od publika jej nakonec dohnala k tomu, že živá vystoupení postupem času dočista vypustil. Následující rok, 1970, začal pracovat na novém albu Bryter Layter. První album nešlo na odbyt, což bylo producenty připisováno melancholické nátuře desky, takže druhý pokus se vydal více pohodovějším až pop směrem v jazzovém duchu. Album Bryter Layter bylo vydáno v březnu 1971 a všichni očekávali, že půjde o hit. Jenže díky zanedbanému marketingu, neochotě koncertovat a nepříznivým recenzím se prodalo pouze něco málo přes 3000 kopií. Neúspěch jen prohloubil Nickovy deprese a v témže roce skončil na psychiatrické léčebně, kdy mu byly předepsány antidepresiva.

Nikdo další album neočekával, Nick Drake se uzavřel ve svém londýnském pokoji, kouřil tuny marihuany a dle některých zkoušel pravděpodobně i heroin, byť to nebylo nikdy nikým potvrzeno. Jenže v říjnu 1971 přišel k producentovi Johnu Woodovi s materiálem na nové album. Nick Drake se chtěl tentokrát vyvarovat několikaměsíční práce a trval na tom, že na celém albu bude jen on a kytara. Tak se také stalo, všech 11 skladeb bylo ve studiu nahráno během dvou dnů a až na jediný doprovod klavíru k úvodní skladbě je na albu Pink Moon slyšet jen Nick a jeho kytara. Album Pink Moon se svou jednoduchostí hodně liší od dvou předchozích desek a dle výpovědí kolegů a přátel jde o album, které samotného Nicka Drakea nejlépe vystihuje. Bylo to zároveň první album, které jsem od Nicka Drakea slyšel a přestože jde svou kompozicí o poměrně jednoduché aranžmá a celé album netrvá déle než 30 minut, jde o náročný poslech, k jehož uznání je třeba si desku poslechnout vícekrát než jen jednou.

Prosím dej si pozor na ty, co zírají,

usmějí se jen proto, aby viděli,

jak ti ubývá čas.

Pink Moon (Růžový Měsíc) obdržel po vydání v únoru 1972 tentokrát pozitivní recenze, ale přesto se prodalo ještě méně kopií než u předešlých desek. Kvůli depresím se dva měsíce po vydání posledního alba vrátil do domu svých rodičů. "Doma se mi nelíbí, ale nikde jinde to nevydržím," nechal se Nick slyšet po svém návratu domů. Mlčenlivý a odměřený dokázal zmizet na několik dní, občas navštívil své známé, nemluvil, zakouřil si, dal si sklenku, třeba i přespal a pak se zase vytratil do neznáma.

V únoru 1974 kontaktoval opět Johna Wooda se záměrem pracovat na svém čtvrtém albu. Bohužel na tom byl Nick v této době tak špatně, že nedokázal hrát na kytaru a zároveň zpívat, takže ve studiu nahrál kytaru a vokály přidával následně. I tak měl prý z nahrávání radost a zdálo se, že se jeho psychický stav lepší. Bohužel své čtvrté album nikdy nedokončil. V noci z 24. na 25. listopadu 1974 se v domě svých rodičů v Tanworth-in-Ardenu předávkoval asi 30 tabletami Amitriptylinu.

Nahrávka z nedokončeného alba:

Townes van Zandt

Přímý potomek politického vůdce Texaské republiky v 19. stol. Isaaca van Zandta se 7. 3. 1944 narodil do poměrně bohaté rodiny. Otec byl korporátním právníkem a kvůli své práci se s rodinou často stěhoval. V říjnu 1956 viděl mladý Townes Elvise a k Vánocům dostal od otce kytaru. Vydělávat hudbou si začal až v roce 1965, tři roky poté, co jej rodiče poslali do psychiatrické léčebny kvůli nadměrnému pití a depresivnímu chování na vysoké škole. Byl diagnostikován s bipolární poruchou a "léčen" insulinovými šoky, což spočívalo v podávání vysokých dávek inzulinu k navození kómatu. Townes van Zandt přišel díky této terapii o většinu své dlouhodobé paměti.

V roce 1965 začal nahrávat v Nashvillu pod taktovkou Jacka Clementa. Podle mě to bylo štěstí v neštěstí, protože Nashville a Jack Clement jeli klasické americké country prolezlé nechutnou pedálovou steel kytarou a Townes Van Zandt svými texty do skákavé happy pop country rozhodně nepatřil. Townes byl folkový písničkář, kterému stačila kytara, ostatní doprovodné instrumenty na studiových deskách většinou jen škodily. Možná to byl ten důvod, proč se jeho desky poměrně špatně prodávaly a Townes byl většinu svého času závislý na finanční pomoci od své rodiny. Roku 1967 sekl se školou a vydal se cestou potulného country písničkáře.

Video z dokumentu Heartworn Highways (1976). Townes Van Zandt tu dle jeho slov hraje jeho prvotinu Waitin' Around to Die.

Asi budu pořád hrát,
hodně chlastu a hodně toulek.
Je to jednodušší, než jen čekat kolem na umírání.
...
Teď z vězení,
mám konečně přítele,
nepije, nekrade, nepodvádí ani nelže,
jmenuje se kodein,
je to nejkrásnější věc na světě,
společně budeme čekat kolem a umírat.

Jestli někdo skládal písničky tak, jak sám žil, pak Townes Van Zandt je jedním z nejlepších příkladů. Hodně pil, na některých koncertech sotva seděl a zapomínal text. Nebylo drogy, kterou by nevyzkoušel. Od čichání lepidel po heroin. Hnal to tak daleko, že si do žil stříkal kokain, vodku nebo dokonce rum s kolou. Byl několikrát na odvykačce, ale svých závislostí se nikdy zcela nezbavil.

Největším komerčním úspěchem byly skladby If I Needed You a Pancho & Lefty. První bohužel v příšerném podání populárních country hvězd Emmylou Harrisové a Dona Williamse, druhá v o něco lepším podání od Willie Nelsona and Merle Haggarda. Přesto (nebo vlastně právě proto) že obě zpracování postrádají původní poetickou melancholii, slavily tyto skladby úspěch. Townes z toho měl velkou radost, ale sám zůstával v pozadí a dokonce odmítal lákání Boba Dylana ke společné práci.

Townes van Zandt, r.1969 v Carnegie Hall, kde vydavatelství Poppy Records hostilo vystoupení svých nových umělců. Nahrávka nebyla tehdy vydána, původní pásek se ztratil a našel se až v roce 2002, kdy bylo Townesovo vystoupení vydáno pod názvem A Gentle Evening at Carnegie Hall. Townes van Zandt se do Carnegie Hall bohužel nikdy nevrátil.

Po posledním albu (No Deeper Blue) vydaném v roce 1994 Townese kontaktoval Steve Shelley ze skupiny Sonic Youth, že by pod svým vlastním vydavatelstvím (Ecstatic Peace!) podpořil další album. Townese to povzbudilo a těšil se na nahrávání, které bylo naplánováno téhož roku (1996) v Memphisu. Bohužel krátce před natáčením Townes upadl na schodech svého domu a zlomil si kyčel. Neschopný chůze byl na vozíčku dovezen do studia, ale nahrávání šlo špatně, neboť Townes byl většinou silně opilý. Protože nahrávky nevyšly, svolil Townes k návštěvě doktora (8 dní po úrazu!). Během operace zlomené kyčle se jeho bývalá (třetí) manželka (Jeanene zůstala po rozvodu s Townesem v kontaktu a v případě nutnosti mu pomáhala) zeptala na detox, nicméně doktoři odvykačku nedoporučili, protože pacient se nacházel v takovém stavu, že by jej odvykačka zabila. 31. 12. 1996 byl propuštěn (na revers) domů. Protože šlo o těžkého alkoholika, nebyly mu předepsány žádné léky tišící bolest. Hned následující den utrpěl Townes Van Zandt delirium tremens a krátce nato v ranních hodinách 1. ledna 1997 zemřel. Oficiální příčina smrti: srdeční arytmie.

17. 1. 1995, skladba A Song For z posledního alba No Deeper Blue

...pozdě přát si, abych byl silnější.

Jackson C. Frank

Asi nejpohnutější osud z těchto tří umělců padl na amerického rodáka z Buffala celým jménem Jackson Carey Frank (2. 3. 1943). V 11 letech utrpěl popáleniny na 50% těla, když ve škole vybouchl kotel. Nehoda si vyžádala 15 spolužáků včetně Jacksonovi milé Marlene du Pont, na kterou vzpomíná ve skladbě Marlene:

Marlene, 1975, nahrávka pro druhé album.

Víš, oheň ji spálil život,

mně nechal o něco víc,

jsem zmrzačený zpěvák

a to vyrovnává skóre.

Jackson se z této události nikdy plně nevzpamatoval. Trauma z dětství způsobilo deprese, kvůli kterým se Jackson C. Frank nikdy neprosadil. Na kytaru začal hrát v nemocnici, kde byl po popálení ošetřován. V 21. letech obdržel z pojistky něco přes 100 tisíc dolarů, za což si okamžitě koupil auto a následně odcestoval do Londýna. Na internetu se to moc nezmiňuje, ale v bookletu rozšířené verze jeho prvního alba Blues Runs The Game se píše, že Frank neměl původně v plánu živit se hudbou. Chtěl obchodovat s auty. V Londýně vystupoval ve folkovém klubu Les Cousins, kde si ho všiml Paul Simon, díky kterému vyšlo v roce 1965 první a jediné album pojmenováno prostě Jackson C. Frank. Podobně jako později Nick Drake, měl i Jackson problém se stydlivostí a ve studiu namítal, že nemůže hrát, když se na něj někdo dívá. Přestože byl lokálně uznáván, deprese mu způsobily kreativní blok a v roce 1966 se musel vrátit do USA, protože peníze z pojistky rychle mizely. 

V roce 1968 se do Londýna vrátil se záměrem natočit další album. Záznamy z těchto sezení se bohužel nedochovaly, ale Al Stewart zmiňuje, že šlo o něco naprosto odlišného od předchozího alba. Ta tam byla melancholie, Jackson to pálil na nejvyšší hlasitost, jakoby tím projevoval svou úzkost (angst). Recenzenti tvrdili, že šlo o hudební dílo blázna hodného psychiatrického křesla. Velká škoda, že se tyto záznamy nedochovaly, nejsem sám, koho by tyto hudební výpovědi zajímaly. Když se nadobro vrátil do Ameriky, odstěhoval se do Woodstocku a oženil se s bývalou anglickou modelkou Elaine Sedgwick. Měli spolu dceru a syna, který ale zemřel na cystickou fibrózu. To jen prohloubilo Jacksonovy deprese do té míry, že tentokrát opravdu skončil na psychiatrii. 

V polovině 70. let byla znovu vydána jeho prvotina, tentokrát pod názvem Jackson Again. Zároveň začal skládat písničky pro druhé album. Tyto pokusy se již dochovaly a vyšly na výše zmíněném rozšířeném albu v roce 2003. Druhé album ale nebylo nikdy dokončeno a Jackson se musel odstěhovat ke svým rodičům. V roce 1984 domov rodičů opustil a vydal se hledat Paula Simona do New Yorku. Bohužel neúspěšně. Stal se z něj bezdomovec s občasnými návštěvami v psychiatrických léčebnách.

Na počátku 90. let jej čirou náhodou objevil fanoušek Woodstocku Jim Abbott. Bohužel byl tehdy Jackson C. Frank zlomený člověk trpící obezitou a kožními problémy následkem popálenin. A aby toho nebylo málo, vystřelili mu pouliční výtržníci oko vzduchovkou. Přesto stačil nahrát několik posledních skladeb, které se ale nikdy do dalšího oficiálního alba nedostaly. Málokdy se zhudebnění lidského strádání zachovalo v nahrávce, jako např.:

Child fixin' to die.

Je zima a prázdno,

ale není to žádná jízda.

Koně jsou bezmocní,

Malé děcko se chystá umřít.

Jackson C. Frank zemřel 3. 3. 1999 na zápal plic. Původní gramofonové desky jeho prvního alba z roku 1965 se dnes prodávají za stovky eur.

***

Kdo by si v jejich době pomyslil, že tito tři nestabilní básníci budou mít na budoucím internetovém kanálu Youtube miliony shlédnutí, že jejich původní desky se budou prodávat za stonásobky původní ceny, nebo že budou následující generací považováni za folkové mistry a vzory, čímž skutečně jsou.

Není near mint jako near mint

V návaznosti na můj předchozí příspěvek týkající se gramofonových desek nyní rozvedu zmiňované peklo jménem hodnocení stavu gramodesek. Ono je to totiž horší než peklo...

Zajíc i klenot v pytli

Pokud kupujete desku, která není nová (zabalená v celofánu) a nemáte možnost si ji poslechnout, pak kupujete chtě nechtě zajíce v pytli. Optické hodnocení může sice leccos prozradit, ale rozhodující je poslech. Opotřebení desky negativně ovlivňující poslech není na první pohled zdaleka vidět. Výborný příklad jsem našel u desky Leonard Cohen ‎– Songs Of Leonard Cohen (press 1972), na první pohled velice zachovalá kopie, ale hlasitější části desky jsou jakoby uřezané, viz ukázka:

Suzanne, deska z roku 1972. Všimněte skřípnutí mezi 9. a 10. sekundou.
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThT203VGgtRV9xSVU/view?usp=sharing

Díky vinylové renesanci vydala Columbia v roce 2007 repress Cohenovy hudební prvotiny, takže jsem měl možnost porovnat zcela novou desku s nosičem starým 43 let. Rozdíl je samozřejmě jasný. Nová deska zní čistě, bez skřípavého ořezu:

Suzanne z desky vydané v reedici 2007.
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThdVpvWTFaTUdUUjQ/view?usp=sharing

Problém je, že spousta nejen internetových prodejců nemá šanci všechny desky důkladně přeposlouchat a náležitě oznámkovat. Může se také naopak stát, že nekupujete zajíce, ale klenot v pytli. V jednom zapadlém krámku v Orlandu na Floridě jsem v 1$ bedně našel vůbec první vydání alba Physical Graffiti od Led Zeppelin. Majitel krámku poznamenal, že mít tohle v "mint condition", bude to stát o pár stovek více. Obal skutečně nosil známky silného opotřebení a samotné desky (dvojalbum) taky nevypadaly o moc lépe - škrábance tu i onde. Při placení ale sám majitel (btw. starý vousatý hippie) poznamenal, že optický stav desky někdy klame a přestože to vypadá na katastrofu, tak poslech stojí přesto zato. A to byl přesně tento příklad, měl jsem štěstí, posuďte sami:

Led Zeppelin - Kashmir, album Physical Graffiti, 1975
https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThYzVaaEFNMXEwSms/view?usp=sharing

A aby toho nebyl málo, tak v některých případech je na vině "jen" špína. Pokud deska vypadá dobře, ale přehrávání praská, pomůže někdy desku vyčistit. Příklad na albu Gods and Monsters od britské skupiny I Am Kloot z roku 2005. Na pohled deska skoro jako nová, ale jakmile jehla sedla na povrch, jímala mě hrůza:

https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-ThSHh1ZDF2NEE4Y2s/view?usp=sharing

Po vyčištění (používám čistící roztok značky Dynavox a starou mechanickou čističku desek) přišla úleva v podobě takřka čistého zvuku:

https://drive.google.com/file/d/0B6GaxJoXJ-Thb3JUOVpNUEdtdzA/view?usp=sharing

Závěr je takový, že na hodnocení gramofonové desky bez poslechu nebo dokonce bez očisty desky není vůbec spoleh, což nakupování starých desek značně ztěžuje. Proto máte-li možnost koupit re-edici nějakého alba, jehož zdrojem je původní nahrávka, která nebyla následně "poškozena" necitlivým remasteringem, doporučuji do toho jít a vyhnout se původním deskám, jejichž kvalitu nemáte možnost na trhu, v obchodě, nebo na internetu prověřit. Ušetříte si tím peníze i nervy.