Habovy poslední zápisky z pobytu u našich německých sousedů

Dnešním dnem načínám poslední pracovní týden na centrále evropské společnosti SAP SE. Od 1. listopadu se přesouvám zpět do Prahy, kde budu ale pod hlavičkou SAP pracovat stále. Takže do Walldorfu budu tak jako tak od času dojíždět. Jen se zkrátka vracíme domů. Zároveň bych chtěl nějakým způsobem uzavřít mé spisky zpravujíc o německé mentalitě z jihozápadního cípu SRN. Tento článek bude o poznání kratší, protože to podstatné jsem zmínil už ve svém I., II., a III. díle. Budu zde také generalizovat více než je mi příjemné.


Chytrý šprt, kterému občas rupnou nervy

Asi tak bych definoval německý národ v evropském kontextu v jedné větě. Představte si Evropu jako třídu dětí na základní škole. Německo je ten šprt, co všechno umí, má vždy všechny domácí úkoly a pilně se připravuje na písemky. Nezlobí a zároveň poučuje ostatní, aby nezlobili, za což si od ostatních často vyslechne posměch. Z Německa a jeho nemotorné socializace si všichni dělají srandu a všem přijde dobré, jen když je třeba reprezentovat třídu na nějaké meziškolní vědomostní soutěži, nebo když někdo potřebuje kolegiálně vysvětlit přednášenou látku. Dokud nejsou výsměchy a sociální ústrky moc silné, žák Německo to přejde mávnutím ruky, byť ho to možná uvnitř pomalu, ale jistě užírá. No a pokud šikana dolehne z řad spolužáků v neudržitelné míře, dorazí jednoho rána Německo do třídy a všechny své spolužáky německým Waltherem postřílí.

Německý národ je ale v současnosti vychován do takové míry, že podobný zkrat z druhé světové války je prakticky nereálný, byť jsou v Německu krajní nacionalisté slyšet mnohem více než např. před 10 lety. Němci jsou totiž velice učenliví. Možná za to trochu může německý jazyk, který namáhá mozek o něco více, než třeba angličtina. Jejich smysl pro zákony a jejich dodržování je mnohem citlivější než u nás. A slovem "citlivější" nemyslím striktnější, ale naopak flexibilnější, jsou více stavění na princip presumpce neviny. V Čechách se velice rychle o jednotlivci rozhoduje "to je zloděj", "to je podvodník", "to je hajzl" aniž bychom k tomu měli nějaký oprávněný důvod. Samozřejmě pokud toho "spolužáci" začnou zneužívat, může se stát, že žák Německo radikálně změní svůj postoj. Ne že by hned vystřílel celou třídu, ale třeba se všem vyprdne na pomoc s úkoly a reprezentaci na vědomostních soutěžích, což by celou třídu mohlo ve svém důsledku taky mrzet.


Německo coby vizionář

Němci na evropském kontinentu určují běh dějin více, než si spousta lidí myslí. Na poli technickém, sociálním, politickém, ale i finančním a hudebním. Einstein, Planck, Benz, Bismarck, Rotschild, Marx, Nietzsche, Beethoven, ti všichni se narodili na dnešním území Německa. Německo je dnes de facto srdcem i mozkem Evropské Unie, byť evropský parlament sídlí v Bruselu. A rozhodně nelení. Nemám dostatečný rozhled v jiných státech, ale v Německu se veřejně začalo debatovat o současném demokratickém systému, resp. začali řešit otázku, zda-li by se měl aktuální demokratický systém změnit. Téma nevídané, které jsem už naťukl v koblihách. A skutečně! V srpnu 2016 podal Norbert Lammert z CDU návrh na prodloužení funkčního volebního období z 4 na 5 let. Tento návrh demokracii samozřejmě nespasí, jen to ukazuje, že věci se dávají do pohybu a pokud dojde k nějakým významným společenským změnám, směle bych si na Němce vsadil jako na toho, kdo bude společnost dávat do pucu.


Co mi bude chybět

Paradoxně mi bude chybět provoz na dálnicích. Přestože jsou německé dálnice pekelnou zkouškou nervů, je 95% německých řidičů již natolik vytrénovaných, že neduhy typu vyblikávání a lepení se na záda nejsou na německých dálnicích a silnicích tak časté, jako je tomu v Čechách. Možná to je jen subjektivní dojem, ale přijde mi, že podnětů k nasrání je na českých dálnicích a silnicích mnohem více, ač je provoz mnohem řidší než u našich západních sousedů.

Co mi bude dále scházet, je všeobecně pozitivnější nálada. Rozplýval jsem se nad tím už ve svém prvním díle, ten kontrast obecně společenské nálady v Německu v Čechách. Minulý týden jsem byl v Plzni na vstupní prohlídce. Když jsem na rázný dotaz zdravotní silné sestry "Co si přejete?" odpověděl, že vstupní prohlídku, byl jsem smeten rychlým a jedovým "S touhle společností nemáme smlouvu!" Na což jsem se zmohl jen na: "...ééé, ale mě bylo řečeno...", "KDO VÁM TO ŘEKL?!" byl jsem nemilosrdně přimáčknut k zemi jak šváb pod botou spravedlivého českého chasníka. Vstupní prohlídku jsem si ale nakonec přeci jen vydobyl. Co jsem se za ty roky naučil, je snažit se tu aktuální blbou českou náladu nějakým způsobem neutralizovat. Ono to je v podstatě logické, nemůžete čekat, že se na vás paní za pokladnou bude automaticky smát, přestože se z první tváříte jak ucpaný odpad v dřezu. Ony v podstatě všechny ty nasrané ksichty čekají na nějakou vzpruhu, která by je vytrhla z té nekonečné nasranosti. Vím, zatím se mi to kecá, 5 let jsem hákoval v happy Reichu, mám pozitivní náladu, tak uvidíme, jak dlouho mi smích vydrží. ;)

A co mi bude určitě chybět, je ta německá byrokratická flexibilita, jakkoliv neuvěřitelně to zní. Opět čerstvý příklad. České zdravotní pojišťovny. Za celou dobu svého působení jsem jedinkrát nebyl na pobočce německé zdravotní pojišťovny AOK. Nikdy. ANI JEDNOU!!! Přihlášení, odhlášení i vyžádání podkladů se odehrávalo prostřednictvím e-mailem a následně poštou. Naprostá slast! V Čechách? Už při odhlašování od VZP to bylo peklo - což nás přimělo k tomu, abychom při návratu do vlasti zvolili konkurenční pojišťovnu, která od nás požadovala potvrzení o pojištěni od německé pojišťovny a zároveň potvrzení o zdravotním pojištění, které jsme měli před odstěhováním do Německa. Důvod nevím, ale nemusím vědět všechno. OK. Já i manželka jsme schválně paralelně poslali e-mail na info@vzp.cz, že potřebujeme potvrzení o pojištění. Drahá polovička měla štěstí, že na druhém konci e-mailového drátu seděl někdo, kdo věděl, o jakou situaci jde a potvrzení, resp. výpis z období pojištění bylo záhy posláno poštou. Já měl smůlu. Dostal jsem odpověď, že to není možné. Že se musím osobně dostavit na pobočku, obnovit pojištění, následně jej vypovědět, z čehož mi bude vystaveno potvrzení o pojištění. V tu chvíli jsem se cítil jako Vincent Vega při čištění rozstřeleného mozku v autě v garáži u Jimmyho. Odeslal jsem odpověď, že potřebuji to, co je v příloze, kam jsem nahrál naskenovaný dokument, který byl odeslán manželce. Dostalo se mi pichlavé odpovědi naznačující, že se mám příště řádně vyjádřit, co vlastně chci a že mi to bude odesláno. Samozřejmě na jinou adresu, než kterou jsem v žádosti uvedl. Dokonce i v doručeném výpisu byla správně uvedena adresa pro doručení, ale stejně mi to přišlo na adresu trvalého bydliště. Splést se může každý, ale u VZP se plete každý druhý.

A v neposlední řadě mi bude chybět pivovarská hospoda Vetter's v Heidelbergu, kde jsme velice často sedávali. :) Naštěstí pivovarnictví kvete v Čechách měrou nebývalou, takže toto mrzení mě snad velmi brzy opustí. ;)

Auf wiedersehen! :'-)

Jak jsem se smířil s Facebookem

Na počátku roku 2016 jsem se (asi předsevzetí nebo co...) zařekl, že už nebudu aktivně používat Facebook. Vydržel jsem to asi půlroku... Proč jsem byl facebookem zhnusen a přesto se nakonec vrátil?

Začněme od začátku. Na fejsbůček jsem se přihlásil někdy v roce 2009 z důvodu organizace naší vodácké skupiny. Do té doby jsme amatérsky používali spolužáky.cz a kolega navrhl, že organizačně je facebook lepší. Ale jak už to u mě bývá, když se do něčeho namočím, tak se v tom rovnou pořádně vykoupu a začal jsem s přidáváním přátel ze všech koutů mé společenské minulosti. Od spolužáků ze základky, přes pracovní kolegy až k příbuzným. Na začátku bylo všechno hezké a euforické, asi jako když jste prvních pár minut na návštěvě u nových známých, o kterých nevíte nic. Nevím přesně kde a kdy se to zlomilo, ale asi to bude mít co do činění s globálností internetu. Psal jsem to už jinde, dříve byl internet pro hrstku lidí, dnes je pro všechny. Pomalu jsem začínal zjišťovat, že názory některých svých facebookových "přátel" se diametrálně liší od názorů mých. A protože trpím nezadržitelnou potřebou vyjádřit se, jal jsem se povinnosti všem těm pomateným přátelům vysvětlit, že jejich názor je špatný a můj správný. Nejenže to nebralo konce, ale zároveň to vyvolávalo zlou krev, což jsem zpozoroval nejen u sebe, ale i u jiných známých uživatelů. Čím dál častěji, když jsem vlezl na facebook, jsem propadl amoku vzteku "Jak to, že může být někdo tak blbej!" ačkoliv ve skutečnosti, resp. v realitě jsem si s dotyčným poměrně rozuměl. Tyhle nechtěné cesty do hlubin duší svých známých vykrystalizovaly v naprosté zhnusení vůči tomuto náměstí internetu. Facebook je skutečně jakousi hlásnou troubou internetu, něco jako vstupní branou reflektující celé společenské klima, jakkoliv děsivě to zní. Bylo mi z toho zároveň docela úzko, čím se internet stal. Dříve byl pro mě internet jakýmsi úkrytem před realitou. Dnes je pro mě realita úkrytem před internetem.

V tomto duchu jsem se na přelomu let 2015 a 2016 pokusil s ksichtoknihnou seknout. Vydrželo mi to vlastně docela dlouho. Jenže všelijaké společenské (hlavně absintové) akce se poslední dobou plánují právě na facebooku. Jsou tam početné absintové skupiny, dokonce absintový trh. Nemluvě o jiných událostech, jako jsou koncerty, festivaly a soukromé party u přátel. Nebýt facebooku, tak u některých oblíbených interpretů se ani nedovím, že koncertují. Je to děsivé, jakým způsobem facebook prolezl do sociálních potřeb. Takže jsem udělal kompromis. Zrušil jsem sledování všech svých přátel a selektivně vybral ty, jejichž příspěvky nejsou buď úplně o hovně a/nebo se neslučují s mým názorem, ale jsou vtipné nebo informativní. Fotky dětí a slinty postrádající rozum u nových přátel je automatický indikátor ke zrušení sledování. Nikoho ze svého facebookového kruhu přátel nevyhazuji, ale vidím jen cca. 5% toho, co hází na zeď.

A světe div se, ono to funguje! :) Není to pštrosí strkání hlavy do písku, dění ve světě stále sleduji. Je to jen informační filtrace u svých přátel. V realitě také nepotřebuji mít před sebou celý souhrn charakterových vlastností a kompletní trasování myšlenkových pochodů toho, s kým jdu na pivo. Chutě na politické diskuze mě už dávno přešly. Jsem od přírody bezkonfliktní člověk a tyhle diskuze jsou výbornou roznětkou pro všelijaké žabomyší války. Čím více stárnu, tím více si uvědomuji, jak zbytečné je zasírat si svůj volný čas zbytečnými vrtochy.

Na závěr hezké video z doby, kde se Facebook rozjížděl. Snad se někdy dostanu k tomu, abych tam přidal titulky pro anglicky negramotné:

Záviš versus Ortel

1. září se facebookovém profilu knížete pornofolku Záviše objevilo vyjádření k vystoupení Záviše na festivalu, na kterém měla vystoupit i skupina Ortel. Psaní od správkyně stránky přišlo na popud zvláště fanoušků Záviše, kteří hojně na profilovou zeď lkali nářky, jak to, že porno-bard Záviš bude hrát na stejném pódiu jako náckové soudruha Hnídka? Dohnalo mě to k zamyšlení, bilancování a přemýšlení, jak se k tomu postavit.

Má žena nemůže Záviše vystát, ale já mám pro toho starého sprosťáka slabost a to z důvodu, který je v podstatě dokonale demonstrován ve výše zmíněném vyjádření. Záviš to má všechno těžce na háku! Záviš nemrdá pouze vojnu, ale komlet všechno. Některé jeho texty jsou oplzlé a hrubiánské až moc, ale nejde o žádnou angažovanost. Někdy jsem Závišův postoj bránil ve smyslu vypláznutého jazyka upjaté společnosti, která se neustále snaží být nějakým způsobem vážná a uhlazená. Jenže ono to tak není. Záviš to má v piči. Nejde mu žádnou provokaci nebo kritiku společnosti. Záviš si dělá, co chce a je mu úplně jedno, co si o tom kdokoliv myslí. Lze tomuto flegmatickému až nihilistickému postoji něco vyčítat? Možná ano. Kdyby se na takový přístup naladili všichni, mohla by celá společnost na jakoukoliv produktivitu zapomenout. Jenže Záviš představuje ryzího pankáče, kterému underground vyhovuje. Jeho písničky se nehrají v rádiích a v hlavních sdělovacích prostředcích se také nevyskytuje, což mu očividně vůbec nevadí. Nemá v plánu strhnout davy na svou stranu, přimět všechny, aby se na všechno vysrali a zírali do stropu. Na druhou stranu Ortel...

Nemám nic proti posluchačům Ortelu. Ne každý má hudební vkus a není správné odsuzovat lidi pouze na základě hudebního nevkusu. Je to podobné jako s voliči KSČM. Napomínat nebo urážet voliče komunistů nepomůže, jak jsem kdysi kdesi napsal, debila nenapravíš tím, že mu řekneš, že je debil. Je třeba neustále poukazovat na to, že KSČM je svoloč prolezlá bezcharakterními plazy, kterým nejenže nevadí justiční vraždy a vláda strachu z dob totality, ale navíc si otevřeně hájí své zkorumpované členy. Zakázat? Zbytečné. Raději neustále ukazovat, co je KSČM zač. Stejně tak s hudebním odpadem. Skupina Ortel je nejen hudební, ale hlavně i lidský odpad. Strhávání mas je přesně to, o co Hnídkovi jde. Postoj Ortelu vypadá, jakoby jejich cílem bylo, aby se lidé ozbrojili a stříleli po všech, kteří nesdílí jejich názory. Otázka stejná jako u Záviše, lze tomu něco vyčítat? Rozhodně ano. Alespoň z krátkodobého hlediska. Za nějaký čas nikdo po Ortelu ani neštěkne, nicméně nyní se veze na vlně uprchlické krize a nebezpečně se vkrádá do širšího povědomí, díky čemuž nejenže mate mysl lidem bez hudebního i lidského vkusu, ale zároveň se je snaží aktivovat k činům zalitým rudýma očima nenávisti. Což je mnohem destruktivnější než Závišovo zírání do stropu a plivání z červeného mostu.

Závišova tvorba není žádné extra velké umění, ač některé kousky jsou hudebně i textově povedené. Jde spíše o jeho životní postoj, který mi je sympatický, přestože nemám zájem vydat se stejným směrem. Zároveň nemůžu vytknout nic těm, kteří se rozhodli jít v Závišových stopách, což naopak nelze říct o rádoby angažovaných zastáncích Ortela. Nemám nejmenší zájem potkávat na ulicích pomatené ochránce jakýchsi domnělých hodnot s kvérem v ruce. Takoví zmatení spoluobčané jsou mnohem nebezpečnější než opilci s píčou na čele.

Pokud jde o samotnou událost (Rocková Třebová), jak koncert dopadl, nevím. Žádný report jsem nikde nenašel. Záviš se prostřednictvím svých organizátorů (ne)postavil k celé kauze způsobem sobě vlastním, což jen upevnilo image flegmatického knížete pornofolku, kterému je vše u prdele. Mělo by příznivcům a posluchačům Záviše vadit, že Záviš sdílí pódium s Ortelem? Ne. Alespoň zatím ne, jelikož Záviš tím žádné gesto neudělal a oba tábory fanoušků se pravděpodobně neporvali, takže koneckonců situace kolem Ortela asi nebude zas tak horká, když Hnídkovi a jemu podobným nevadí sdílet pódium s někým, kdo vojáky nazývá kokoty zelenými. ;)

Umělci a jejich nástroje

Mezinárodní absintová komunita

Mezi všelijaké zajímavosti, kterými absint disponuje, patří i poměrně jednolitá mezinárodní absintová komunita, která se každým rokem rozrůstá. Absint je na mezinárodní scéně stále poměrně nová záležitost bereme-li v potaz, že skutečná absintová renesance začala až koncem 90. let 20. století. To je dosti krátká doba na to, aby se vybudovala komunita podobná té kolem např. whisky, ginu nebo rumu. Já měl to štěstí, že jsem do tohoto rozjíždějícího se vlaku naskočil relativně brzo (2008), což sice není úplně "na začátku", ale přesto dostatečně brzo na to, abych zažil rozmach této komunity. V tomto článku se chci zaměřit na hlavní protagonisty, kolem kterých se absintoví nadšenci z celého světa točí.

Pozdravy od absintových nadšenců ze všech koutů světa! :)

Feeverte.net a oxygenee.com

Počátky mezinárodního absintového společenství lze začít mapovat už od roku 1996, kdy se na internetu objevila informační stránka feeverte.net s diskuzním fórem nebo později oxygenee.com. Za těmito stránkami a následným nabalováním nových absintových šílenců stojí tito dva:

David Nathan-Maister (zdroj FB)

Marc Thuillier

David s Marc patří mezi nejstarší harcovníky na současné mezinárodní absintové scéně. Po informačních internetových stránkách a fóru pronikl David i do výroby absintu (spolupráce s francouzskou absintovou palírnou Emile Pernot) a v roce 2009 i do tvorby literární a to absintovou encyklopedii. Marc se soustředil na nákup a prodej starých absintových relikvií a pre-ban absintů, z čehož si udělal živobytí a nyní patří mezi hlavní organizátory večerních sešlostí před absintovými festivaly Fete de l'Absinthe (Boveresse, Švýcarsko) a Absinthiades (Pontarlier, Francie), což jsou akce, na které se absintoví maniaci těší nejvíce. ;)

Tyto dva pány jsem zmínil na prvním místě, neboť jejich zásluha na budování aktivní absintové komunity je podle mě nejvyšší. Následují další absintové kapacity, které se na rozvoji pravého absintu podíleli možná ještě více než Marc s Davidem, nicméně jejich zaměření je tématičtější a na dění komunity se zpravidla podílí nebo podíleli pouze pasivně nebo sporadicky.

Historici a spisovatelé

Marie Claude-Delahaye (zdroj)

Když už je řeč o absintových kapacitách, pak Marie Claude-Delahaye patří k těm kapacitám největším. Paní Delahaye začala pátrat po absintové historii ještě v dobách tvrdého zákazu absintu v roce 1981, kdy na bleším trhu zakoupila svou první absintovou lžičku. V roce 1983 publikovala svou první knihu o absintu a v roce 1990 otevřela své absintové muzeum na severním předměstí Paříže. Od té doby napsala Maria Claude-Delahaye několik dalších knih na téma absint, bohužel je většina z nich stále pouze ve francouzštině. Byla to také právě Maria Claude-Delahaye, kterou na přelomu tisíciletí oslovil anglický propagátor českého likéru Hill's absinth George Rowley, aby se od absintové náhražky dostal k pravému absintu - což nakonec vyšlo a duo Rowley-Delahaye dalo vzniknout pravému absintu pod hlavičkou La Fée. Mimo své muzeum se každoročně ukazuje na absintovém festivalu Absinthiades v Pontarlieru, kde má svůj vlastní stánek se svou literární tvorbou.

Benoît Noël

Druhým nejplodnějším absintovým historikem je Benoît Noël, který mimo své knihy našel zálibu i v družení se během absintových událostí, neboť (na rozdíl od své kolegyně Marie Claude-Delahaye) Benoît se nechává zelenou vílou rád unést společně s dalšími absintovými nadšenci.

S. B. MacDonald (zdroj FB)

Američan S. B. MacDonald, pro přátele Scott, je asi nejlepším příkladem skloubení literární činnosti a společenského družení. Podobně jako např. u spisovatele Conrada Barnabyho III., který napsal jednu z nejlepších absintových knih, Absint: Historie v láhvi, není absint hlavní náplní Scottovy obživy, jeho hlavním zaměřením jsou kytary, resp. jejich výroba. Pokud si chcete v Americe nechat zhotovit custom kytaru, je S. B. MacDonald váš člověk. Absint a komunita kolem absintu jej ale uhranula natolik, že se stal velkým sběratelem absintových relikvií, k čemuž v roce 2011 (re-edice 2013) vydal knihu Absinthe Antiques: A Collection from la Belle Epoque. Aby toho nebylo málo, tak poslední roky pravidelně usedá v porotě během absintových soutěží Absinthiades v Pontarlieru, za což si v roce 2015 vysloužil plaketu za přínos na poli absintové kultury. Nejradši má ale soukromé party v kruhu ostatních absintových nadšenců.

Výrobci a distributoři

Pokud jde o výrobce a distributory, tak musím předznamenat, že v následujícím seznamu nejsou ani zdaleka všichni lihovarníci a prodejci, kteří světu zelenou vílu dodávají. Vybral jsem jen ty dle mého názoru nejvíce zprofanované osobnosti, kteří se nějakým způsobem výrazněji zapsali do aktuálního absintového dění.

Claude-Alain Bugnon

Alan Moss

Claude-Alain Bugnon destiloval absint (stejně jako většina lidí v údolí Val-de-Travers) ještě za dob hlubokého zákazu. V roce 2005, kdy Švýcarsko zrušilo zákaz absintu, patřil Claude-Alain mezi první, kteří si z pálení absintu udělali živnost. Jeho hlavní artikl, La Clandestine, vyhrál několikrát po sobě první cenu v absintových soutěžích Absinthiades v Pontarlieru. Angličan Alan Moss pomohl Claude-Alainovi s distribucí La Clandestine do celého světa. Distribuci i marketing má zvládnutý na jedničku, La Clandestine můžete ochutnat na všech kontinentech světa kromě Antarktidy. A exkurze palírny Artemisia ve švýcarském Couvetu patří mezi tradiční happeningy před absintovou večeří v podvečer před festivalem v Boveresse.

Theodore A. Breaux (zdroj FB)

Americký chemik přišel na přelomu tisíciletí s poměrně revoluční myšlenkou sestavit absintový recept na základě analýz stoletých absintů. Díky chemickým znalostem se mu to skutečně podařilo a všechny edice jeho Jade absintů se na dlouhý čas staly etalonem kvalitního absintu. Aby toho nebylo málo, tak v roce 2008 se podílel na výzkumu starých absintů za účelem zjištění, kolik thujónu v sobě původní staré absinty obsahovaly. Výsledkem bylo, že z 13 vzorků pre-ban absintů "vyhrál" Pernod Fils z roku 1910 s obsahem thujónu 48,3mg/l. Zlí jazykové ještě namítali, že thujón se časem z absintu vytrácí, ale to bylo vyvráceno následnou studií z roku 2009. Báchorkám, že staré absinty obsahovaly stovky mg/l thujónu tím pádem definitivně odzvonilo.

Markus Lion & Oliver Matter (zdroj)

Německo-Švýcarské duo Lion & Matter stojí za jedním z nejpopulárnějších pravých absintů - Mansinthe. Spolupráce podobná společnosti Artemisia (Bugnon & Moss), Švýcar Oliver Matter destiluje, Němec Markus Lion prodává. Jen zde je malý rozdíl v tom, že Markus Lion má vlastní absintový webshop, na kterém prodává i absinty jiných výrobců. Ze stejné kuchyně vzešel i absint Brevans H. R. Giger, na počest slavného výtvarníka a tvůrce filmového Vetřelce. Kvůli vzrůstajícímu konkurenčnímu boji se Markus Lion společenských absintových akcí poslední dobou spíše vyhýbá a Oliver Matter je mimo svou palírnu vidět ještě méně, přesto pořádá každoročně před Vánoci malou palírenskou sešlost, na kterou se dostane jen hrstka zvaných absintových nadšenců. 

Antoine Générau (zdroj FB)

Antoine je zakladatelem jednoho z největších internetových web-shopů s absintem coby hlavním artiklem - https://www.absinthes.com. Obchod založil v roce 2006, dnes má centrálu v německém Freiburgu. Několik členů v této společnosti pochází právě z absintové komunity, proto je skupina kolem absinthes.com často přítomna na větších absintových událostech, což je ten nejlepší marketing, jaký si absintový e-shop může představit. ;)

Stefano Rossoni & Martin Žufánek (zdroj FB)

Já věděl, že nějakou záminku pro propašování nějakého toho Čecha do tohoto seznamu najdu! :) Lihovarník moravský Martin Žufánek skočil do absintové komunity po hlavě už v roce 2008. S kapkou štěstí začal spolupracovat s Italem (dnes už i Američanem) Stefanem Rossonim, který se při "útěku" z Itálie zastavil na moment na Moravě, odkud začala do světa proudit aromatická bomba La Grenouille a hlavně naprosto fenomenální replika starého absintu L'Ancienne, u čehož bych se zastavil, protože s tím udělal Stefano na absintové scéně docela velký poprask. V roce 2009 prohlásil na absintovém fóru feeverte.net, že našel nějakou starou absintovou láhev bez etikety, poslal znalcům vzorky, načež přišla odpověď, že "to chutná jako nějaký Pernod Fils z 30. let 20. století". Stefano šel pak s pravdou ven, že jde o jeho vlastní pokus vytvořit absint, který chutná podobně, jako staré původní absinty. Do produkce se tato libůstka dostala právě u Martina Žufánka. Stefano Rossoni se přestěhoval do Ameriky a Evropu i absintová setkání navštěvuje sporadicky. Naopak Martin Žufánek, který alkoholem doslova žije, si většinu absintových zábav nenechává ujít. ;)

A takhle nějak vypadá mezinárodní absintový zájezd. :)

Koblihy

Původně se tento článek jmenoval "Takzvaná demokracie", na konci jsem to ale přejmenoval na něco chutnějšího.

Po Sametové revoluci v roce 1989 se "demokracie" v Československu stala nejskloňovanějším slovem a každý, kdo se jej snažil napadnout, byl s převahou zadupán do země. Demokracie se stala jakýmsi synonymem pro svobodu. Bylo takřka na denním pořádku, že výrostci bránili své přestupky výrokem: "Co je? Dyť je demokracie, vole!" Možná že toto zmatení dnes tak časté není, ale nepochopení systému demokracie, resp. zneužívání její původní podstaty tu je pořád.

Původní aténská demokracie (5. stol. př. n. l.) byla demokracií přímou, tzn. voliči se přímo podíleli na řízení svého městského státu. Nutno zde podotknout, kdo byl tehdy v Aténách "volič": Muž, který podstoupil vojenský výcvik a zároveň vlastnil pozemek. Otroci, osvobození otroci, děti, cizinci žijící v Aténách a ženy neměli právo volit, tzn. že asi pouhých 10% obyvatel Atén mělo právo se aktivně podílet na poli aténské politiky. Malá zajímavost - občan, který se politickému dění vyhýbal, byl označen jako "idiot", což v Aténách znamenalo "soukromá osoba, někdo, kdo se aktivně nepodílí na politickém dění".

V současnosti funguje tzv. zastupitelská demokracie. Obyvatelé státu si volí své zastupitele (politiky), kteří se pak aktivně podílejí na politické scéně státu nebo kraje. Tyto politiky může volit každý svéprávný občan starší 18 let. Z toho vzniká spousta nešvarů, které bývají často smeteny ze stolu Churchillovým výrokem, že demokracie není dokonalá, ba dokonce nejhorší forma vlády, ale přesto stále lepší forma vlády, než jakákoliv byla dosud vyzkoušena. Když toto slyším nebo čtu, začne se mi vztekem motat hlava. "Demokratičtí" bojovníci používají tento citát stejně jako každý, kdo se přestane snažit být lepším a lakonicky podotkne, že nikdo není dokonalý - to je samozřejmě pravda, ale to neznamená, že se mám přestat snažit se k této dokonalosti přibližovat. Ona totiž ta současná zastupitelská demokracie sebou nese poměrně hodně úskalí, která se v některých případech v minulosti podílela na nástupu kruté totality, viz historie Německa a některých evropských států krátce po druhé světové válce.

Roznětkou pro napsání tohoto článku byly výsledky zemských voleb v Německu z jara 2016. Populistická, primitivní a agresory-nabalující německá strana AfD získala např. v Sasku-Anhaltsku krásné druhé místo s 24,3%. V Bádensku-Württembersku získali tito novodobí nacionalisté 15,1% a v Porýní-Falcu 12,6%. Co mě ale uzemnilo více než tyto výsledky, byly reakce sdělovacích prostředků a současných německých politiků již během sčítání hlasů, při čemž se graficky kalkuluje s možných složením vlády. Na žádném předběžném grafu s rozložením politických křesel se nepočítalo s AfD! Ne že by se o AfD taktně mlčelo, vůbec ne, ale při potencionálním složením vlády "kdo s kým" se s AfD vůbec nepočítalo. Po sečtení hlasů někteří členové jiných stran vyloženě bojkotovali komunikaci s představiteli AfD. V tu chvíli mě napadlo, má tento typ "demokracie" vůbec ještě cenu? Když se vládnoucí garnitura ke druhé (dle voleb) nejsilnější straně chová jakoby neexistovala? Je to tak správně? Na což jsem si sám rovnou diktátorsky odpověděl: Ano, je to správně.

Vyhrává ten, kdo je nejvíc vidět

Aby demokracie (ať už přímá nebo zastupitelská) fungovala tak jak má, je třeba, aby voliči věděli, co svou volbou vlastně způsobují, jak vláda, resp. vedení státu/města funguje, jak se schvalují zákony, proč máme daně, jednoduše řečeno volič musí být politicky a sociálně gramotný. Tato první a podle mě nejdůležitější podmínka u většiny voličů naprosto chybí. Volební mašinérie je na to ale dobře připravena, proto většinou vyhraje strana, která nejvíce investuje do marketingu, neboli reklamy. Co je vidět, to se počítá. Výborným a zároveň značně bizarním příkladem je např. Trump v USA. Donald Trump je médii propírán takovým stylem, že je vidět naprosto všude. Přestože jde o člověka, který v politice nemá co dělat, je díky negativní reklamě všem na očích. U nás má tuhle problematiku výtečně zmáklou soudruh Babiš. Jeho volební kampaň byla velice úspěšná. Co na tom, že jde o člověka s podezřelou minulostí, jehož politická činnost jde na ruku své vlastní korporaci. Byl všude vidět, jak rozdává koblihy a říká, že zatočí s korupcí! Korupce je fuj, koblihy dobré. Vítězství jasné a čapí hnízda stejně nikoho nezajímají.

Německo se otázkou současné demokracie začíná opatrně zabývat čím dál tím více. Jenže jakýkoliv zásah do všeobecného volebního práva je velice ošemetný a hlavně velice těžko prosaditelný. Politicky negramotný volič vyletí při sáhnutí na všeobecné volební právo z kůže a koneckonců i vládnoucí garnitura by se k nějaké změně rozhoupávala velice těžko, neboť pro zvolené zastupitele není nic příjemnějšího, než snadno a lehce ovlivnitelní voliči, jejichž politický rozhled končí u televizních novin, emotivních internetových diskuzí a koblih.

Možná by volební proces měl být spojen s jakýmsi testem z oboru politologie, historie, sociologie a psychologie, který by každý volič před volbou měl podstoupit. Alternativně by se místo uren a volebních lístků mohla prosadit komplexnější verze volební kalkulačky. Bohužel uvedení něčeho takového do praxe je zatím stále jaksi nereálné.

Pokud bychom nechtěli zavádět model volebního práva pouze pro vzdělané a politicko-sociálně uvědomělé, pak jediným východiskem pro lepší demokracii je aktivnější vzdělávání obyvatelstva. Devítiletá povinná školní docházka je zoufale málo. Vzdělání by mělo být delší, komplexnější s důrazem na sociální vzdělání. Demokracie si musí vychovávat své voliče k tomu, aby sama přežila. Negramotní voliči jsou záhubou demokracie, s tím se lidstvo ve své historii už několikrát setkalo.

Další změna by měla proběhnout v oblasti politické propagandy. Můj vztah k reklamě je všeobecně silně negativní (a snad najdu čas a sílu pro samostatný článek) a když vidím, jaké zlo dělají marketingové kampaně během voleb, chce se mi zvracet. Nabízí se možnost postavit politickou propagandu mimo zákon, jenže to by nefungovalo. Nejenže by strany tak jako našly způsob, jak rozhazovat letáky a koblihy, ale v případě postihu by se to mohlo stát zbraní konkurence - chci zlikvidovat politického protivníka - udělám mu reklamu, stát jej za to potrestá. Já tvrdím, že dobré věci reklamu nepotřebují, jakkoliv radikálně to zní. Když měl v Praze koncert Tom Waits, nebyl v ulicích jediný plakát, nedejbože billboard. A přesto když se spustil on-line prodej vstupenek, servery pod náporem zákazníku vypověděly službu. V případě politiky je to opět vzdělání. Člověk by měl volit rozumem, nikoliv emocemi, které jsou politickou propagandou často rozdmýchávány. A hlavně jednoduchá hesla neřeknou voličovi prakticky vůbec nic. Jde o nelogickou záležitost, která ale cílí na výše zmíněnou skutečnost - co je VIDĚT, to se počítá. Opět to jediné, co politickou propagandu může zadupat do země, je politická gramotnost.

Zároveň by se měly omezit všelijaké předvolební průzkumy, které často aktivují syndrom "být na straně vítězů". Ve společnosti totiž panuje jakýsi podivný démon "ztraceného" hlasu. Byl jsem v šoku a zároveň opět vzteky bez sebe, když kolega v práci prohodil, že voliči malých stran zahazují své volební hlasy. Co je tohle proboha za kravinu? Žádný voličský hlas není zahozen! Jiný příklad - jeden z mých rodinných příslušníků truchlil nad volbou českého prezidenta takto: "Kdybych byl býval věděl, že vyhraje Zeman, tak bych pro něj taky hlasoval, abych se teď mohl radovat, že jsme vyhráli." Šílené, že? Ale takto (byť možná i podvědomě) přemýšlí spousta lidí. Každý chce být na straně vítěze a spousta voličů potřebuje ten pocit, že jeho hlas nebyl "ztracen" pod tou magickou 5% hranicí.

A nakonec, násilí do politiky nepatří! Každá strana, která jakýmkoliv způsobem podněcuje své voliče k násilí, by měla být okamžitě diskvalifikována. Strach je ohromná zbraň a totalitní vůdci to moc dobře vědí. 

Nevím. Možná jsem jen moc náročný, ale když vidím, kdo se díky všeobecnému volebnímu právu dostává (nejen u nás, ale i ve světě, zvláště v poslední době) do vedení, je mi z toho divně.

P.S.: Koblihy mám mimochodem moc rád. ;)

Absintový kauf století

Mimo úzkou absintovou komunitu nikdo moc nepostřehl, že 14. června 2016 se na internetovém "bleším" trhu v americkém státě Ohio uskutečnil absintový obchod století. A je dost možné, že prodávající ani kupující o tom vůbec neví.

Stoleté absinty se vydražily celkem za 260$.

Něco málo na úvod pro nezasvěcené. Staré absinty se běžně dělí na dvě skupiny: vintage a preban, přičemž preban je v podstatě starší podmnožina vintage (starý, stařený, atp.). Preban je absint vyrobený zpravidla před rokem 1915, kdy byl absint ve Francii zakázán. Mezní datum prebanu se může lišit dle místa výroby. Švýcarský preban lze definovat až do roku 1910 (zákaz absintu ve Švýcarsku), ale v absintové komunitě se běžně uvádí mezník 1915 - tzn. absinty vyrobené do tohoto roku se označují jako preban, absinty vyrobené po roce 1915 jsou "pouze" vintage. Vintage absinty vyrobené po roce 1915 se dále mohou dělit na meziválečné a poválečné. Z tohoto období se zahovalo poměrně dost láhví absintu Pernod Fils, jehož výroba byla přesunuta z francouzského Pontarlieru do španělské Tarragony. Výroba ostatních švýcarských a francouzských značek po zákazu poměrně rychle zanikla, resp. přesunula se (zvláště ve Švýcarsku) do sklepů z dosahu celního dozoru. Z této nelegální sklepní výroby (La Clandestine) se ve Švýcarsku stala tradice, která vydržela až do zrušení švýcarského zákazu absintu v roce 2005. Láhve Pernod Fils Tarragona se vyráběly až do 60. let 20. století, kdy byla výroba pro mezinárodní absintový nezájem zastavena. Ve Španělsku absint nikdy zakázán nebyl, takže zde po zákazu začala absintová výroba kvést a vznikaly tzv. Absenty (Absenta - španělský absint). Rozdíly mezi absintem Pernod Fils z Tarragony z 30. a např. 50. let bývají často velice patrné. Ba co víc, některé staré vintage Absenty jsou dokonce chutnější, než pozdní legenda Pernod Fils vyráběná v Tarragoně. Ale zpět k naší aukci.

14.6.2016 si šťastný kupec z ohioské (a fakt nevím, jestli se to česky skloňuje takhle;) internetové burzy odnesl následující poklady:

3 ZABALENÉ (!!!) láhve Edouard Pernod - Edouard Pernod byl jedním z dvou synů Louis-Henry Pernoda, zakladatele lihovaru Pernod Fils v Pontarlieru (1805). Eduard zůstal na švýcarské straně hranic v malém městě Couvet, kde založil vlastní absintovou palírnu Edouard Pernod. Krátce před zákazem (1915) byla firma Edouard Pernod sloučena s větším bratrem Pernod Fils. Edouard Pernod byl znám svou výtečnou vínovicí, kterou používal coby základ pro výrobu svého absintu, jenž je dle některých znalců lepší než samotný Pernod Fils. Edouard nedělal žádné ústupky a skupoval nejlepší vína z okolí, aby je mohl destilovat v absintový základ. Něco jako vztyčený prostředníček všem vinařům, kteří proti absintu tehdy brojili. A zde se za 111$ vydražily hned 3 láhve v originálním balení! Marc Thuillier, obchodník zabývající se nákupem a prodejem starých absintů a relikvií, na podobný exemplář za svou kariéru nikdy nenarazil. A v této aukci se vydražily hned 3 tyto světové unikáty. Pojďme ale ke skutečným tržním cenám. Ceny vintage a preban absintů jsou hodně individuální a záleží na spoustě faktorů, z nichž nejrozhodující je stáří a zachovalost láhve. Pokud je láhev zabalena v původním balení, jde o nejlepší kombinaci. Na mezinárodním absintovém trhu by se takto zachovalá láhev absintu Edouard Pernod nedostala pod hranici 3000€. V případě této aukce krát tři.

4 (pravděpodobně) prázdné láhve Edouard Pernod - Patrně nejlevnější položka v tomto seznamu. Minimálně dvě láhve jsou jistě prázdné, ale přesto je cena 21$ silně podhodnocena. I prázdná láhev s tak zachovalou etiketou (zcela vpravo) se na absintovém trhu pohybuje kolem 100€. Celkovou cenu této položky lze těžko přesněji určit, neboť z tohoto popisu není jisté, zda alespoň dvě prostřední láhve neskrývají nějaký obsah. V případě prázdných láhví bych to viděl něco mezi 200€ a 300€. V případě dvou alespoň z poloviny plných láhví by celková cena za celý set mohla být kolem 2500€.

3 aukce, každá s 1 láhví Edouard Pernod - Vydražené za 31$, 40$ a 42$. Paradoxně zde nejdražší láhev (vpravo) by na absintovém trhu stála z těchto tří exemplářů nejméně, jelikož etiketa je nejpoškozenější a obsahově "nejprázdnější". Korek s pečetí selhává, proto se z této láhve vypařilo nejvíce obsahu. Jde o podobné láhve jako z první aukce, tyto jsou jen rozbalené. Cena kolem 2500€ za láhev, exemplář vpravo možná o něco levnější. Celková cena tohoto setu kolem 7500€.

2 láhve Pernod Fils - Jde o dvě preban láhve Pernod Fils. Preban Pernod Fils se pozná poměrně snadno - v červeném erbu je helvétský kříž. Pernod Fils z Tarragony má na samém místě pod čapkou nápis PERNOD namísto kříže. V tomto případě jde pravděpodobně o vyprodávání posledních francouzských zásob za oceán. Mimochodem všechny zde zmiňované láhve byly určeny pro anglicky mluvící trh, viz slovo GREEN na etiketách. Na zadní straně těchto dvou Pernod Fils láhví je navíc celní americká doložka z roku 1917. Šlo tedy o zásoby Pernod Fils, které byly uchráněny před zákazem v roce 1915 a zároveň "přežily" absintový zákaz v USA v roce 1912. Na korku v pravé láhvi se již vyřádil zub času, proto je obsahu méně. I přesto by cena láhve podle mě neklesla pod hranici 2000€. Celková cena za tento pár by se mohla pohybovat kolem 4500€. Majitel je získal za 15$. Slovy PATNÁCT dolarů.

Takže si to shrňme. Internetový "blešák" s honosným názvem THE PREMIER ESTATE SALE MARKETPLACE vydražil všechny položky za 260$, přičemž reálná cena je přibližně stonásobná, něco kolem 26 000$. Členové mezinárodní absintové komunity pláčou a doufají, že majitel nebo majitelé vědí, co koupili. Šlo s největší pravděpodobností o pozůstalost nějakého zesnulého sběratele, jehož dědicové nevěděli, co s těmi starými láhvemi s nepitelným obsahem dělat. Všichni absintoví nadšenci nyní doufají, že se tyto prodané láhve objeví na nějaké další aukci. Pokud se tak stane, budou se ceny s největší pravděpodobností pohybovat již někde jinde.

Pro ostatní poučení, poklady za babku stále ještě existují. Chce to jen dávku štěstí.

Brno - České absintové centrum

Ještě před 5 lety se v Brně nedalo o pravý absint takřka nikde zavadit. V dobách, kdy se v Praze rozjížděly bary jako Hemingway nebo Absintherie, dominovalo hlavní město na českém absintovém poli, zatímco se Brno krčilo v ústraní. A přestože i dnes se v Praze najde více podniků, kde si lze dát dobrý absint, převzalo Brno díky jedinému baru otěže českého absintového centra. Ten bar se jmenuje Naproti a v tomto článku vám vysvětlím, proč jde o nejlepší absintový bar v Čechách.

Tým Naproti na pardubickém Fresh festivalu.

Na československém absintovém fóru absinthemafia.com se v roce 2012 v tématu Absinthe v Brně nenápadně objevily příspěvky o novém soukromém baru v brněnské ulici Jana Uhra 4. Naše absintová setkání dosud neměla v Brně vhodný lokál, takže bar Naproti byla jasná volba pro další příležitost takzvané ČSAS (ČeskoSlovenské Absintové Setkání). Samotný "privátní podnik" působil na první dojem tajemně, zákazník musel zazvonit na zvonek s kamerou a čekat, jestli "projde" touto malou vstupní kontrolou. Původní ceny byly velice lidové, takže dobrá nálada se dostavovala rychleji a radostněji než jinde.

Původní nápojový lístek Naproti baru v roce 2012.

Díky velkému zapálení celého barového týmu se absintová nabídka rychle rozrůstala a protože nešlo o finančně nedostupné zboží (viz 2cl St. Antoine za 45,- Kč), získával si Naproti bar novou a hlavně vracející se klientelu. Díky navozování kontaktů přímo s výrobci a výhradními distributory nejlepších švýcarských a francouzských absintů se nápojový lístek rozrostl do obřích rozměrů, stejně jako samotné barové prostory, které se každým rokem rozšiřovaly do takové míry, že se 29. ledna 2016 bar rozšířil přes ulici, kde vznikl bar Naproti naproti Naproti. Nové Naproti se paradoxně nachází v domě, kde byli zakladatelé původně ubytováni během svých studentských let. A protože na bytě často pořádali soukromé party, napadlo je založit si vlastní podnik. A naproti se k tomu naskytly vhodné prostory.

Sklepní prostory Naproti naproti Naproti.

14. listopadu 2014 byl spuštěn e-shop absinthium.cz, čímž se okamžitě katapultoval na vrchol českých absintových obchodů, neboť sortimentem mu bohužel žádný jiný obchod nemůže konkurovat. Následující den, 15. listopadu, proběhla v Naproti baru vůbec první česká absinthiáda, dle vzoru francouzské soutěže Absinthiades v Pontarlieru, kde odborná porota vyhlašuje nejlepší absint roku.

I kdyby toto všechno nestačilo ke korunovaci Naproti baru na post nejlepšího českého absintového doupěte, pak následující vlastnost sebere všem dosavadním absintovým podnikům bez problémů vítr z plachet:

Bar Naproti má své štamgasty, kteří se do Naproti vrací pít absint.

Jakkoliv rozpačitě to zní, není v Čechách žádného jiného absintového baru, který by měl tolik vracejících se hostů, kteří jdou "na absint" místo "na pivo". A že těch hostů je! Páteční i sobotní večery jsou většinou do posledního stolu obsazené. Tím se žádný jiný podnik pyšnit nemůže. Pražský Hemingway bar je koneckonců cocktail bar (nutno podotknout na světové úrovni!) a není primárně zaměřen na absint, přestože si zde hosté absint často dávají. Pražské Absintherie by Naproti mohly konkurovat, ale jejich klientela se z 90% skládá z turistů, kteří se sem zpravidla nevracejí. Navíc v Absintherii chybí širší nabídka dalšího občerstvení a/nebo malých zákusků. O nejstarším pražském absintovém podniku Absinthe Time ani není třeba se zmiňovat, neboli jde prakticky o mnohem slabší odvar Absintherie. Když už jste v Praze a chcete ochutnat vícero druhů absintu (a nemáte rezervaci v Hemingwayi) je Absintherie nejlepší volba. V soutěži "nejlepší absintový bar v ČR" by mohl ještě figurovat ostravský Absintový klub Les, nicméně zde jde spíše o kulturní kavárnu, která díky své undergroundové povaze o absint jen tak nenápadně tu a tam zavadí.

Jste-li ale v Brně nebo v okolí a chcete-li zajít na absint, případně si zadegustovat, ochutnat vícero druhů a během dlouhé chvíle si zahrát stolní fotbálek, pak bar Naproti je jasná a nejlepší volba. Verlain, Rimbaud a spol. by z tohoto místa měli velkou radost. ;)

Timelapse 1. české Absinthiády, na kterou dorazil i Rumcajs. ;)

Habovy zápisky z pobytu u našich německých sousedů III.

Před více než dvěma lety jsem napsal předchozí zápisky z pobytu v Německu a ani dnes se nekoná výrazná změna názoru. Německo je stále velice příjemné místo k žití. Ještě než se v tomto díle pokusím ponořit do hlubin Němcovy duše, je třeba poznamenat, že Německo je země různorodá a společenská mentalita mezi severem a jihem je tak odlišná, že by člověk někdy ani nevěřil, že jde o členy společného státu. V následujících řádcích zároveň nechci házet všechny do jednoho pytle. Jde o poznávací znaky převažujícího občanského vzorku v Baden-Württembergu, potažmo Hessenku, Porýní-Falcu, Sársku a koneckonců i Bavorsku.

Čistota a novota nade vše!

"Die saubere Rase" z komediální série Alles Gute nabrala v našich myslích naprosto bizarní nádech, protože Němci v našem okolí jsou čistotou a novotou naprosto posedlí. Historky sousedů, kteří byli peskováni domovnicí, že nevytírají mokrým mopem, nejsou vůbec ojedinělé. Jedna domovnice dokonce natřela trochu zubní pasty pod rohožku, aby poté zkontrolovala, jestli sousedé tím mokrým mopem vytřeli skutečně vše. Při našem hledání většího podnájmu jsme si vyzkoušeli několik prohlídek a na každé bylo několikrát opakováno, že tohle i tamto je nově uděláno, všechno čisté, ale hlavně nové a zrekonstruované. Byt, který po předchozích nájemnících neprošel rekonstrukcí jakoby neměl na německém trhu nemovitostí šanci. Nejpodivnější na tom je, že nejde jen o soukromé domy k bydlení. Například Špýrský dóm (Katedrála Panny Marie a svatého Štěpána) je největší románský kostel na světě. Základní kámen byl položen bez 11 let před 1000 lety v roce 1027 a přesto celá stavba dnes z venku vypadá, jako by byla postavena minulý rok. Což je samozřejmě lepší, než kdyby se to nechalo zchátrat, ale při návštěvě to zanechá takový podivný dojem, ta absence staré patiny je přinejmenším zvláštní.

Špýrský dóm, jako nový!

Houževnatost

Vysoce rozvinutý průmysl vděčí německé houževnatosti dělat věci pořádně a důkladně. Tento zápal pochází z obecného postoje k problému jako takovému. Jde o jeden z největších rozdílů, kterého jsem si mezi Němci a Čechy všiml. Impuls k zamyšlení mi dala konverzace mezi kolegy po firemním závodu motokár, kdy ve vzduchu visela témata vítězství a prohry. Nějakým způsobem jsme se dostali i ke světovým válkám, k čemuž kolega Ulrich podotkl: "No druhou jsme prohráli... a tu první vlastně taky, že jo? Ale to nevadí, my prostě jedem dál." A to je přesně ono! Že budeme zdecimovaní neznamená, že budeme kňourat, ale snažit se znovu postavit na nohy a jet dál. Němec se k problému staví jako k něčemu, co se musí vyřešit. Čech se k problému staví jako k problému, kterého je třeba se nějak zbavit. Západní Německo mělo po druhé světové válce sice štěstí, že se stalo americkým nárazníkem proti sovětskému Rusku, takže přestože šlo o poraženého, stalo se západní Německo velmi brzo evropskou velmocí. Naopak po první světové válce se Německo dostalo na vrchol částečně (paradoxně) díky tvrdým represím z Versailleské smlouvy a po hospodářské krizi v roce 1929 díky silnému vůdci. Mimochodem zde bych se ještě pozastavil, Hitlerova národně socialistická německá dělnická strana do roku 1929 ztrácela na síle. V květnu 1924 získala strana 6,5% hlasů, v květnu 1928 dokonce pouhých 2,6%. Po krachu na burze v roce 1929 se situace rapidně změnila a jen to potvrzuje mou teorii, že frustrace dělá z lidí zvířata, neboť v září 1930 získala NSDAP ve volbách 18,3% a v roce 1932 již 37,2%. Děsím se toho, co by se stalo, kdyby podobná hospodářská krize padla na svět nyní. Německá houževnatost a důkladnost se tedy může projevovat i značně negativně, viz konečná řešení v koncentračních táborech, nebo tajná služba STASI ve východním Německu - pro ilustraci vřele doporučuji německý film Životy těch druhých.

Auto - člen rodiny

Bez nadsázky, auto je pro běžného Němce členem rodiny. V den vyzvednutí svého služebního auta byla naplánována poměrně důležitá pracovní schůzka, takže účast povinná. Nicméně když jsem se zmínil, že jsem v ten samý den měl naplánované vyzvednutí auta, šéf se vyděsil, jakoby šlo o narození dítěte a že jsem samozřejmě uvolněn. Mimochodem vyzvednutí Mercedesu v Raststattu se odehrávalo v Jiříkově vidění, ve kterém jsou všichni sjetí velmi silnou drogou štěstí. Během předání jsem byl s autem dokonce vyfocen na památku a při opouštění výdejní haly na mě mávali hned tři pracovníci se smíchem od ucha k uchu a celé to působilo tak snovým a nereálným dojmem, že jsem po pár metrech musel zastavit a uklidnit se prohlášením "Co tohle kurva bylo?!". Následující den v práci se u mě zastavovali VŠICHNI známí kolegové a ptali se na novorozené auto. Jak jezdí, co umí, jestli už mluví atp.

Někteří Němci své auto myjí každý týden. Někteří si dávají tak záležet, že některé partie leští papírovými ubrousky. Hlavně aby to stále vypadalo jako nové, viz první odstavec. I sebemenší škrábnutí znamená totální katastrofu a dovedu si představit, že spousta Němců si je schopna ze svých škrábanců na autě vypěstoval depresi. Kdysi dávno, když jsem ještě neměl řidičák, jsme jeli s mámou nakupovat do Regensburgu. Při vyjíždění z parkovacího místa jsme se při couvání ťukli s bílým BMW, které utrpělo škodu v podobě asi centimetrového malého a sotva viditelného šrámu na zadním blatníku. Majitel měl záchvat a byl vzteky bez sebe. Kdyby měl u sebe zbraň, tak nás asi zastřelí. Kvůli škrábanci, jehož konečné řešení spočívalo beztak jen v hlubším vyleštění, jsme si museli vyměnit informace kolem povinného ručení. Pokud si dobře pamatuji, tak pojišťovna se pak stejně neozvala. Majitel bílého BMW se asi cestou domů uklidnil a škrábanec vyleštil.

Auto je navíc v Německu sociální status. Nechcete-li si se sousedy kazit vztahy, dbejte na to, čím budete vedle jejich miláčka parkovat. Opět bez nadsázky. Vedle mého Mercedesu CLA200 stojí naštěstí poměrně nadupané sousedovo černé BMW, takže se na sebe smějeme pořád dál. Slyšel jsem ale historky, nad kterými mrazí. Když jsem ještě pracoval v českém Kauflandu, tak ve vozovém parku byly jen dvě značky: Škoda & Audi. Škodovkami jsme jezdili instalovat servery po republice a Audinami se jezdilo na mezinárodní setkání, případně na školení a meetingy na německou centrálu. A čím vyšší pozice, tím vyšší Áčko. Normálně jsme jezdili A4. Jednou ale můj vedoucí vyhandloval v Praze A6 a když jsem s tím parkovali na parkovišti u německé kauflandí centrály, tak kolemjdoucím německým spolupracovníkům padala huba až na zem. Došlo to až ke stížnosti, jak to, že si česká simulantenbande dovoluje přijet v Audi A6!

Sex, násilí a absence humoru

Další zajímavostí jsou výchovné restrikce v televizních pořadech a filmech. Němci nemají problém vysílat nesimulovaný akt lásky po 22:00 hodině, ale scény zobrazující násilí jsou bez milosti vystříhávány. Televizní vysílání se řídí heslem "ficken statt töten", což je svým způsobem pozitivní, neboť soulož bývá obvykle příjemnější než zabíjení. Jakési neviditelné morální nabádání, že násilí by nemělo být součástí zábavy v jakémkoliv smyslu. Tato cenzura násilí se zároveň mění dle toho, kdy se film v televizi promítá. Např. Terminátor 2 od 20:00 je prost veškerých "ošklivých" scén, ve kterých T1000 propichuje své oběti. Ten samý film puštěný po 22:00 je o něco delší, ale přesto oříznut o nějaké nepříjemnosti.

Tím slovem "absence" jsem to v tom humorném kontextu možná trochu přehnal, ale přijde mi, že většina Němců má smysl pro humor vskutku zakrnělý. Co se u průměrného Němce vždy chytne, jsou oplzlé jednoduché vtipy využívající prostou sexuální zápletku. Ne že by se Němci neuměli smát, ale takový ten sarkastický až cynický pohled na svět (vlastní "hrdému" Čechovi) mi občas chybí. Nejvýrazněji to bylo patrné v mých dvou pracovních telekonferencích jdoucích krátce po sobě. V první byli jen Němci, ve druhé jen Angličané. Tou dobou se nám telekonfereční program často zasekával a robotická paní telekonferenci každých pár sekund přerušovala různými hlášeními "Are you still there?" "Press # to rejoin." "The recording has been stopped" atp. Němci během těchto přerušení jen zmlkli, případně tiše zakleli, ale "jelo se dál" jako by nic. Angličané to komentovali takovým způsobem, že jsem nebyl schopen v komunikaci přes smích pokračovat. Robotické dámě doporučovali tlačítko sebezničení, případně je srovnávali s manželkou toho i onoho kolegy.

Tvrdá a účinná výchova společnosti

Německá společnost si z druhé světové války odnesla dvě věci: Zajistit, aby se němečtí občané na tak šikmou plochu už nikdy nedostali. A propagandu coby nástroj pro dosažení této výchovy. Německá vláda do německých občanů pumpovala a pumpuje toleranci a slušnost vůči druhým takovým způsobem, že nastolení dalšího dílu velké Říše je dnes naprosto nereálné. Přes všechny zmínky o Pegidě a AfD je stále společensky naprosto nepřijatelná jakákoliv zmínka o rasismu. Tato společenská výchova je na rozdíl od Goebelsovo propagandy velice nenápadná, ale zato mnohem účinnější. Tolerance je dětem vštěpována od útlého věku již ve školkách. A je to dobře! Z nenávisti nikdy nic dobrého nevzešlo. Dalším kolečkem ve výchovném mechanismu je společenské odsouzení zlodějů a podvodníků. Běžnému Němci je krádež a podvod tak proti srsti, že lidé provozující tyto nekalosti jsou považováni za naprostou společenskou spodinu. Jeden příklad za všechny: Při odchodu z nákupního centra jsem někde vytrousil peněženku. Následující den ženu na policejní stanici a hlásím ztrátu. Zároveň volám do banky a oznamuji ztrátu platební karty, na což dostanu odpověď, že kartu mi dočasně zablokují a až se najde, že bude na mou žádost opět aktivována. Až se najde? V tu chvíli jsem moc nechápal, co tím myslí. Ale skutečně! Krátce po poledni mi volali z policejní stanice, že jim mou šrajtofli někdo hodil do poštovní schránky. Peněženku jsem si vyzvedl. Její obsah byl nezměněn. Všechny karty na místě a nechyběl ani cent. To bylo krátce po mém nastěhování do Německa. Nechápal jsem. V Čechách mi byla jedna peněženka odcizena (v kanceláři!), druhou jsem nechal ve vlaku. Ani jednu jsem poté v životě neviděl.

A jako závěr malé potvrzení toho, že německá vláda se o výchovu svých občanů stará i na internetu. Následující video se vám v Německu nepřehraje, protože jej německá vláda zatrhla.

Obsah není dostupný ve vaší zemi na základě vládní stížnosti.

A teď filosoficko-sociální dilema, je to správně, že němečtí uživatelé youtubu nemají možnost si toto video (běžným způsobem) přehrát?

Jak přežít zaměstnání

Původně jsem tento článek začal s titulkem práce versus zaměstnání, nicméně koncept jsem mírně přehodnotil, neboť není třeba vršit sračky příliš vysoko jde-li o potenciální riziko, že se tento článek dostane před někoho, kdo by mě měl v budoucnu zaměstnat. Jinými slovy, tímto článkem bych se tak jako tak u pohovoru rozhodně nechlubil.

Zaměstnání je trest za to, že jste se nenarodili v dostatečně bohaté rodině.

Ještě než budu kamenován za to, že jsem nemakačenko, nakousl bych trochu původního nezveřejněného článku. Práce je činnost tvořivá, většinou mysli, tělu a někdy i společnosti prospěšná. Zaměstnání je tu od toho, abychom si vydělali na žvanec, střechu nad hlavou, přičemž je často zaměstnavatelem zaměstnavateli vtloukáno do hlavy, že jde o "práci", viz předchozí věta. Celý koncept této robotárny stojí a padá na základním rozložení společnosti, viz tu: http://habulinec.blogspot.de/2012/12/rozdeleni-spolecnosti.html

Můžete se samozřejmě živit na vlastní pěst, ale na dlouhodobé podnikání potřebujete dvě základní věci: Sílu a znalosti. Bez toho se podnikání dlouhodobě provozovat nedá. A protože lidí, kteří volí pohodlnější zlo, je většina, napadlo mě pár bodů, jak si neznepříjemňovat každodenní působení v zaměstnání.


Pracovní místo není bitevní pole

Ne nadarmo dávám tento bod hned na úvod. Snažte se vyvarovat osobních rozepří mezi ostatními zaměstnanci nebo nedejbože nadřízenými. Držte nervy na uzdě! Že kolega něco zkazil nebo neudělal, neznamená to, že ho seřvu a do budoucna ho budu tepat, případně se vyhýbat kontaktu s ním. Ano, během zaměstnání narazíte na spoustu kokotů, ale při jednání s nimi je třeba se obrnit zenovým klidem. Jednak debila nenapravíš tím, že mu řekneš "debile" a navíc je naprosto zbytečné si znepříjemňovat čas strávený v zaměstnání. Na druhou stranu pokud je celý pracovní kolektiv včetně vedoucího debilní, najděte si jinou práci. Všechno má své meze.


"Nové koště dobře mete"

Znáte to, nastoupíte na nové místo a během zkušební doby se snažíte pracovat na 120%, aby nadřízené náhodou nenapadlo, že pro nové místo nejste vhodní. Tak zvaný status "nového koštěte". Nenasazujte tempo na začátku zaměstnaneckého poměru příliš vysoko. Ne že to budete flákat hned od začátku, ale zběsilé tempo nového koštěte stěží vydržíte delší dobu. Pokud bude rozdíl ve výkonu z prvního a posledního čtvrtletí příliš vysoký, vrchnost si toho všimne a následky na sebe nenechají dlouho čekat. Snažte si držet tempo malého nového košťátka, které dlouho vydrží.


Zpětná vazba vůči firmě

Pozor! Velmi velmi tenký led! Ve zkušební době si pro jistotu nestěžujte vůbec na nic. Ve velkých firmách probíhá každoročně zaměstnanecká anketa, kde svůj nesouhlas s čímkoliv můžete samozřejmě v rámci klidných možností vyjádřit, ale mimo tyto ankety se mějte velice na pozoru komu a s čím se svěřujete. Pokud narazíte na něco, co se vám nelíbí, zjistěte si nejdříve, je-li možnost to oficiálně a v klidu řešit. Ve výjimečných situacích a tehdy a jen tehdy není-li nadřízený idiot, to můžete zkusit rovnou u svého nadřízeného, nicméně i zde doporučuji to první rok nechat u ledu. Mimochodem jde o jednu z charakteristik nového koštěte.


Řitní alpinismus

Vyvarujte se lézt někomu do prdele. Ve firemním prostředí to vyvolává většinou jen zlou krev. Řitní alpinisty lze rozdělit na dva typy: skřet krčící se za královským křeslem a ambiciózní frikulín, jenž používá řitních otvorů za účelem vlastního povýšení. Skřet většinou povýšen být nechce, je mu dobře v šeru královského křesla a titul šedé eminence mu vyhovuje. Často reptá kolem, co by udělal lépe, ale manažerské pozice se děsí jako čert kříže. Ambiciózní frikulín bývá často skutečnou pohromou pro firemní kolektiv, neboť za svým manažerským postem leze nejen análními útrobami, ale zároveň mu není cizí po ostatních šlapat a házet na ně hovna, která s řitním alpinismem neodmyslitelně souvisí. Pokud máte zálusk na manažerský post, tak vyčkejte času. Být dobrým manažerem vyžaduje čas, zkušenost, klid, schopnost strhnout na sebe pozornost, spontánně motivovat své podřízené a v neposlední řadě disponovat pořádnou dávkou empatie. Mimochodem dobrým manažerem se člověk na kurzu "Jak správně na management" nestane. Nestane se jím ani na různých manažerských školách. Tam se člověk jen naučí, jak hrát firemního panáka, který realizuje první i poslední představenstva, resp. majitele firmy.


S nadhledem kupředu

Snažte si v práci udržet zdravý nadhled. Pokud je pro vás práce smysl života, tak s nadhledem budete asi zápasit, neboť jakýkoliv nezdar budete silně prožívat. Berte v tom případě ale na vědomí, že jednou vás z té práce chtě nechtě vyhodí a vy půjdete do "zaslouženého" důchodu. Jste-li řadový zaměstnanec, tak vám může životní zapálení pro vaše pracovní místo způsobit kromě pocuchaných nervů i existenční krizi, dojde-li na změnu místa. Tímto nepobízím k naprostém flegmatismu a fatalismu, ale když se budete držet hesla "Když nejde o život, jde o hovno", půjdou vám pracovní úkony lépe od ruky, protože nebudete zatížení nervozitou z případného neúspěchu. Toto pravidlo je také úzce spjato s prvním bodem - držet nervy na uzdě.


Koule u nohy

Bod ne úplně spadající do tohoto seznamu, ale přesto je nutné jej zmínit, neboť se odvíjí od falešné jistoty a někdy i falešného zhodnocení výše platu. Půjčky a hypotéky. Na toto téma jsem se rozepsal ve svém emotivním fejsbučím příspěvku. Když si k noze přikováte těžkou železnou kouli v podobě hypotéky nebo vysoké půjčky, stáváte se tím pádem ještě závislejšími na stávajícím příjmu. Vše negativní se tím zdvojnásobí. Nervozita, stres, blbá nálada a vědomí, že jestli toho a toho dne nebude na účtě tolik a tolik, přijde banka a v jejím stínu, byť zatím matně, se choulí strašlivý likvidátor a noční můra všech zadlužených, exekutor. Tento stav věcí vám na v pracovním prostředí mnoho dobrého nepřinese. Proto doporučuji, neberte si půjčku, není-li to opravdu smrtelně nutné.


A jinak, čest "práci"! ;)

Nevšední absintové nádobí

Vedle klasických absintových hraček, jako jsou absintové lžičky, skleničky, karafy a fontánky na vodu, se v absintovém světě setkáte i s takovýmy záludnostmi, jako je houpačka, reverzní kapátko nebo uranové sklo.

Karafa s vnitřní komorou na led. Pro fajnšmekry, kteří si nechtějí vodu kazit roztátým ledem.
Zdroj: absintheoriginals.com

Brouilleur Auto Verseur

Neboli počeštěný název "houpačka". V dobách Belle Epoque si Francouzi lámali hlavu, jak si nakapat vodu do svého absintu a zároveň se u toho moc nenadřít. Záměrně jsem slovo nenadřít nedal do uvozovek, zkuste si někdy několik minut držet v ruce ledovou karafu, abyste docílili pomalého kapání k získání dokonalého louche efektu. Firma Oxygénée Cusenier přišla na trh se systémem, který dnes každému absintovému nadšenci přijde takřka všední, ale kdo tzv. auto-verseur nikdy neviděl, neodtrhne od této zajímavé podívané oči:

Původní vintage houpačky (anglicky see-saw) jsou dnes poměrně drahé, nicméně na trhu jsou dostupné přesné repliky, jež fungují naprosto stejně. I když musím podotknout, že původní absintová see-saw houpačka je o něco robustnější a bytelnější, než současné repliky.

Reverzní trychtýř

Opak klasického absintového kapátka, které se posadí na sklenku, naplní vodou a/nebo ledem a přes malou dírku odkapává do absintu studená voda. Reverzní trychtýřek funguje opačně: Do sklenky se nalije voda, nasadí se trychtýř, do které se pomalu nalije absint. Rychlé řešení pro nedočkavce, kteří si přesto potrpí na rituál při přípravě nápoje.

Ač to vypadá, že jde o moderní vynález, nenechte se zmást. Na výše zmíněných stránkách absintheoriginals.com byl před časem dostupný celý set tohoto starého artefaktu:

Cena? Těžko říct, set je již prodán. ;)

Porcelánové cenové podtácky

Tyto praktické podtácky byly označeny určitou nominální hodnotou od desítek centimů až po několik franků. Využití bylo praktické a jednoduché. Šlo nejen o podtácek, ale také účet, kolik toho zákazník kavárny vypil. Šlo-li o štamgasta, který spořádal sklenek vícero, byly podtácky vršeny na sebe, případně vyměněny za tácek s vyšší nominální hodnotou. Podtácky měly taktéž barevně rozlišené okraje, takže číšník nemusel naskládaný komínek bourat a jen spočítal jednotlivá patra a dle barevnosti vypočítal konečnou sumu.

Uranové sklo

Zde bych se trochu pozastavil a rozepsal. Jednak uranové sklo nebylo používáno primárně pro absint a zároveň jde o příběh skla, jenž nezačíná nikde jinde než v severních Čechách! Uran se ve skleněných výrobcích nacházel již ve starém Římě, ale za skutečnou popularizací tzv. uranového skla (ouraline glass) stojí slavná sklářská rodina Riedelů, jejichž kořeny začínají na zámku Zahrádky na Českolipsku, kde v 17. století žil Christoph Riedel, jehož potomek v páté generaci, Franz Xavier Anton Riedel, uvedl v první polovině 19. století na trh nové typy skla annagelb a annagrün (na počest své dcery Anny). Barevné odstíny u těchto skel byly způsobeny právě uranem. Riedel měl skláren na Liberecku několik, internetové prameny uvádějí např. vísku Dolní Polubí (železniční zastávka se jmenuje Desná - Riedlova Vila) nebo část obce Josefův Důl - Antonínov.

 

Uranová absintová sklenka typ Swirl zakoupená na trhu během absintových slavností Absinthiades 2015 ve francouzském Pontarlieru. (bohužel nejsem majitel)

Nejenže je sklo obohacené uranem příjemně zelené a svým způsobem dekadentní, ale pod UV světlem ještě hezky fluorescentně svítí:

 

Používání uranu ve sklářství se udrželo až do dob jaderných zbraní a elektráren. Pak se zásoby uranu začaly tenčit a cena uranu byla pro skláře neúnosná. Dnes se trend uranových skleniček začíná opatrně vracet. Ve videu výše je uranová sklenka od amerického absintového znalce Teda Breauxe. Co se týče škodlivosti zdraví... k tomu jsem na internetu nic nenašel... resp. jsem toho moc nehledal, přeci jen, mám doma uranové sklenky hned dvě a nerad bych se dočetl něčeho negativního. ;) Snad jen zmínka, že ve starých skleněných výrobcích vyrobených na přelomu 19. a 20. byl podíl uranu až 25%. A musím uznat, že má druhá uranová sklenka (byť ne absintová, ale vinná) pocházející z toho období skutečně svítí o něco více. :)

Inu, Čechy byly na uran vždy bohaté. ;)