Jak správně chlastat

Po předchozích rádobyduchaplných průjmech je třeba trochu zvolnit a zaměřit se na lehčí téma aneb jak správně bumbat alkohol, neboli chlastat, kalit, kropit, chlemtat atp.

Mlád ve svých středoškolských letech mě velice popouzelo rčení "umět chlastat". O to více jsem byl rozpolcen, když jsem to zaslechl v čase kocoviny. Co tedy vlastně znamená "umět chlastat"? Alkoholem se opijete a ráno vám je špatně, kde sakra vězí to umění? Ožrat se a nepoblejt a druhý den ráno vypadat, jako byste pili jen džus? Až když jsem opustil středoškolská a následně vysokoškolská léta, tak jsem zjistil, že alkohol si člověk kupodivu může i užít. Do té doby jsem pil v podstatě v rámci společenské nutnosti a až později jsem zjistil, že některý alkohol je dokonce chutný a začal jsem pít kvůli chuti a nikoliv proto, abych se motal. A když už dojde na společenskou "událost", kde se pije, aby se všichni motali, tak je třeba dodržet několik pravidel, díky kterým vám následující den nebude tak špatně.

Štěstí přeje připraveným

Štamgast lemtající pivo každý den má samozřejmě větší alkoholovou toleranci než sváteční pijan, který si dá jedno pivo za uherský rok. Stejně tak 40 kilová baletka těžko vyhraje pitku nad 100 kilovým boxerem. V tomto duchu se na připravenost spoléhat nedá. I tak ale platí celkem rozšířené pravidlo, že na lačno se člověk opije mnohem rychleji než s plným žaludkem. Alkohol se do těla dostane rychleji, protože jednoduše řečeno v žaludku není co pálit. Tím by to ale nemělo končit. Nemyslete si, že když si dáte dobrou večeři, tak jste za vodou. Nejjistější je jíst v celém průběhu večera, což na většině večírků není problém, zvláště přetékají-li stoly různými chlebíčky. Nedoporučuje se k alkoholu jíst sladké, neboť cukr urychluje vstřebání alkoholu do krve. Kombinace masa, masných výrobků, sýrů, okurek, paprik atp. by vás během celého večera měla ochránit před opileckým okénkem.

Čeho je moc, toho je příliš

Když do sebe budete ládovat jeden panák za druhým, tak vám samozřejmě nepomůže ani svěcená voda. Zodpovědní barmani to dobře vědí a frekvence roznášení se v závislosti na počtu již vypitých sklenek silně zredukuje. Na což ale nelze spoléhat, protože spoustě hospodským jde hlavně o zisk, takže pij, hoste, co hrdlo ráčí. Nepřetržité pití tvrdého alkoholu moc dlouho nevydržíte, ať se připravujete sebevíc. Do hodiny jste na plech. Pokud se pitka odehrává v duchu "kdo nepije s námi, pije proti nám", pak máte samozřejmě možnost volby mezi trháním party a otravou alkoholem. Na druhou stranu, je to zkušenost, díky které si spousta lidí dá příště pozor.

Není všechno zlato, co se třpytí

Problém většiny českého alkoholu tkví ve kvalitě. Ty všemožné tuzemáčky, švestičky a vodky premium vám udělají zle, i kdybyste byli proti alkoholu imunní. Pokud je na etiketě slivovice napsáno "líh, cukr, švestkové aroma", tak se připravte na to, že vám následující den bude tak jako tak špatně. Nejenže jsou tyhle levné alkoholy uměle barveny a ochuceny cukrem k dosažení "chuti", ale jejich lihová báze je velice nekvalitní a hlavně nechutná, ba smradlavá. Zkuste si v hospodě dát nejdříve klasickou starou mysliveckou a následně jägermeistera. Po myslivecké se otřesete hnusem, kdežto jäger příjemně zahřeje a zachutná. V hospodách většinou nevíte, co vám např. po objednání rumu donesou, proto volte jistotu kvalitnějších alkoholů. A pokud jde o pivo, tak i zde platí, že ve většině případů bude k dispozici nepitelný gambáč, nechutný staropramen, nebo jiný lokální Xkrát přefiltrovaný patok. Po vypití více než 5 takových "piv" vám bude následující den také všelijak. Na druhou stranu je třeba dávat v mikropivovarech pozor na kvasničáky a svrchně kvašená piva, jako je weizen neboli pšeničné pivo, jelikož některým tato piva přinesou následující den střevní tanec.

Kdo nemíchá, ten nevzdychá

Pravidlo nemíchat se týká v podstatě jen v rámci typů alkoholických nápojů, tzn. pivo - víno - spiritus. Říká se, že sládek vinaře unese a že pít pivo na víno nevěstí nic dobrého, ale obecně vzato není v kombinaci vína a piva nic pozitivního ať už jsou oba nápoje sebekvalitnější. Když už trávíte večer na pivě, tak neexistuje rozumné zdůvodnění, proč byste z minuty na minutu měli začít pít víno a naopak. Kvalita naopak hraje roli na poli tvrdého alkoholu. Můžete za večer ochutnat pět druhů kvalitní whisky, a přesto vám ráno nebude špatně. Dejte si pět různých slivovic ze supermarketu a budete zvracet jak Alík.

Voda

Alkohol odvodňuje. A čím více ho vypijete, tím více budete mít ráno v ústech sucho jako na poušti. Dehydratace je navíc z velké části zodpovědná za to, že se ráno po chlastačce cítíte tak, jak se cítíte. Nejjistější je samozřejmě pít nealko už během večera, ale když už se na to nedostane, tak platí celkem univerzální pravidlo vypít půl litru vody těsně předtím, než sebou švihnete do postele, případně na zem.

Ráno...

Když už jste vychlastali, co vám přišlo pod ruku, na nealko jste házeli bobek, nejedli jste a chtěli jste ochutnat skutečně všechno, co na nápojovém lístku bylo, pak je na ráno každá rada sakra drahá. Je třeba doplnit tekutiny a minerály, takže šumák s vápníkem, hořčíkem, zinkem, minerální voda, případně vývar je první dobrá volba. Banán pomůže játrům, okurky a lák z okurek pomůže uklidnit žaludek. Ráno se naopak vyvarujte těžkých jídel, protože vaše vnitřnosti si musí odpočinout. Léčba kocoviny je hodně individuální, takže je třeba experimentovat, ale osobně rozhodně zavrhuji tzv. vyprošťováka nebo mléčnou kůru. Voda, vitamín C a piškoty pomohou tomu, aby následky opičky během dne zmizely. Každopádně je třeba počítat s tím, že nic aktuálně dostupné v běžné domácnosti vás z kocoviny z minuty na minutu nedostane. Ze špatně prochlastané noci se budete vylízávat celý následující den.

Závěrem bych rád podotkl, že umění chlastat není ve skutečnosti žádné umění. Je to jen otázka sebekontroly, disciplíny a znalostí toho, co s tělem alkohol provádí.

Takže... na zdraví! ;)

Idioti

Volební šílenství první přímé prezidentské volby pomalu opadá, nový prezident se zabydluje na hradě, horečné diskuze chladnou a vše se vrací do svých kolejí. Nebudu zde probírat jednotlivé kandidáty, protože o nikom ve skutečnosti nic nevím. S nikým z nich jsem se nesetkal a všechny informace, které mám, jsou přefiltrovány přes (mnohdy neobjektivní) sdělovací prostředky. Diskuzní pořady jsou sice hezké, ale čím dál tím více připomínají tupé reality show, případně přednášku plné naučené agitace.

Na základě dostupných informací a minulosti bych Zemana určitě nevolil, ale o tom tenhle článek nebude, těch už bylo dost. Tento článek bude o idiotech.

Bezprostředně po vyhlášení výsledků prezidentských voleb jsem na facebooku Zemanovo voliče nepřímo označil za idioty, načež jsem byl levicovými lidumily upozorněn, že to ode mě není moc hezké, což je pravda a příspěvek jsem smazal. Od té doby mi to ale leželo v žaludku, takže obsah tohoto textu se rodil skutečně dlouho. Nuže hurá do revize!

Idioti nejsou samozřejmě jen voliči Zemana. Idioty lze nazvat více než 90% aktivních voličů. A ne pouze v přímé prezidentské volbě a ne pouze v ČR. A když mluvím o idiotech, tak tím nemyslím slintající magory, ale politicky negramotné občany. Toho idiota, který byl pojmenován právě starořeckou demokracií, neboli člověk, jenž se aktivně nepodílí na politickém dění. A ne, nezlobte se na mě, ale vhození papíru na základě megalomanské prezidentské kampaně jednou za 4 roky opravdu není aktivní podílení na politickém dění. Většina lidí totiž nemá o politice ani páru. Voliči si nezjišťují volební programy svých stran, nepátrají po tom, kdo v zastupitelstvu vlastně sedí, je jim jedno, že vedoucí stran se chovají jako prasata, která nemají na tak vysokých pozicích co dělat. Idiotský volič volí na základě emocí, tradice, zloby, závisti, lenosti, hlouposti a ti, kteří jsou u válu, to moc dobře vědí. Vyhrává pak ten, který je více vidět s líbivými hesly na billboardech, v televizi a na internetu.

Občas se někde zmíním, že někteří lidé by neměli mít právo volit, načež jsem ukamenován a poslán do oněch míst. Hodně lidí se ohání Winstonem Churchillem, který prohlásil, že „demokracie je skutečně ten nejhorší politický systém, tedy kromě těch systémů, které byly v minulosti vyzkoušeny.“ Něco jako „nikdo není dokonalý“. Dobrá, ale tyto argumenty nesmí sloužit jako ospravedlnění toho, že nemá cenu se snažit být lepším. Neznamená to, že se na to máme vykašlat a ten lepší systém nehledat. Což není nic snadného, nejlepším možným řešením je samozřejmě vzdělanost obyvatelstva. A pak samozřejmě objektivní politická angažovanost. Pokud někdo volí strany, které svůj volební program staví na negativní kampani, měl by pro následující volby automaticky dostat červenou kartu. Pokud někdo volí stranu na základě toho, že se v dávných dobách její vlády měl lépe než dnes, měl by příště zůstat doma. Stejně tak jako někdo, kdo volí stranu, která si nepokrytě hájí členy s korupční minulostí. A člověku, který volí strany, jejichž většina příznivců podporuje nenávist vůči určitému etniku nebo skupině, by mělo být odebráno volební právo do konce života.

Dále, 4 roky jsou zatraceně dlouhá doba. Při vládních platech je velice jednoduché si za 4 roky vydělat tolik, že následný politický pád bolí asi tak, jako když padnete do měkké peřinky. Taková přímá odvolatelnost není vůbec od věci, Cibulka se s tím ohání už dlouho, ale protože se chová jako nemocný paranoik, nebere ho nikdo vážně. Vyčůraný Okamura to moc dobře ví a začal se s přímou odvolatelností politiků také ohánět. Pro zvýšení zájmu o politiku by se také mohlo vypisovat větší množství referend. Lid si totiž zvolí své zastupitele, kteří po volbách otočí svůj program o 180 stupňů a chudák volič nemůže nic. Ptal se někdo voličů na radar v Brdech, na Lisabonskou smlouvu, bude se nás někdo ptát na vstup do eurozóny? Možná si teď protiřečím, když voliče označuji za idioty a zároveň bych je nechal rozhodovat o tak důležitých věcech. Voliči jsou ale idioti právě z toho důvodu, že stát nikterak nepodporuje jejich angažovanost v politice. Je to stejné, jako ve kterémkoliv sportu – nechte hráče sedět pořád na lavičce náhradníků a garantuji vám, že nejenže ho to přestane bavit, ale jeho hrací schopnosti se tím nezlepší a je dost pravděpodobné, že na celou hru zanevře.

Takže, milí voliči, vzdělávejte se a volte s chladnou, střízlivou a osvícenou hlavou!

P.S.: Dodatečná omluva Zemanovým voličům: „Nejste v tom sami!“

Umění ruku v ruce se strádáním?

Každý druhý kunsthistorik a profesor umělecké školy by mě za následující úvahu určitě poslal k šípku a i mě samotného tíží krapet svědomí, že píšu hovadiny, ale nemůžu si pomoci, musí to ven. Aneb napadlo vás někdy, že kvalitní umělecké dílo bude spíše spojené s lidským strádáním než se štěstím?

Nick Cave v jednom rozhovoru zmínil, že když je šťastný, tak to poslední, co se mu honí hlavou, je napsat nějaký text. Tak tomu bylo alespoň do alba The Boatmans Call (1997), které napsal v romantické euforii. Ve stejném roce se také oženil se Susie Bick, se kterou je dodnes. Od té doby Cave tvrdí, že přišel hudbě konečně na kloub a že nepotřebuje ke skládání "špatnou" náladu. A jak to dopadlo? Rozhodně ne zas tak špatně, byť spousta lidí nového "skoro-křesťanského" Cavea nemusí, ale z nových alb po roce 2001 se podle mě minimálně vytratila jakási opravdovost. U starých textů jako jsou The Mercy Seat, Loverman, The Carny, nebo From Her to Eternity je posluchač emočně stržen do jiného světa nejen díky podmanivým hudebníkům, ale právě díky textům a jejich prezentaci v podání "depkoidního" Cavea.

Kolik děl výtvarného umění vzešlo z utrápených myslí? Edvard Munch a Vincent Van Gogh trpěli úzkostmi a hle, jak jsou jejich obrazy dnes ceněny. Jedna z verzí depresivního obrazu Výkřik byla v roce 2012 vydražena za 119 922 500 dolarů. A nejde o dílko pěkné na pohled, nebo ano? Jde o existenciální výkřik, ve kterém si člověk uvědomí pomíjivost nebo dokonce zbytečnost až prázdnost lidského bytí. Van Gogh za svůj život prodal jediný obraz, přestože jich nakreslil stovky. Kreslil celé dny pod žhavým sluncem, nebo v noci za pomoci svíček připevněných na svém klobouku. Měl záchvaty, uřízl si ušní lalok a ve svém 37. roce spáchal sebevraždu. Byla by jeho tvorba stejná, kdyby byl zdravý a bohatý? Otec Vetřelce (Alien, 1979) H. R. Giger je švýcarský malíř a sochař, jehož tvorba je z větší části poznamenána tzv. nočním děsem, neboli pavor nocturnus, což je zatraceně nepříjemná porucha spánku. Prakticky zhmotňuje své noční můry, které se dnes velice dobře prodávají. Však také jaké měl Vetřelec a jeho pokračování úspěchy.

Edvard Munch - Výkřik

V poezii se orientuji mnohem méně než ve výtvarném umění, byť si jsem vědom toho, že spousta známých a dobrých malířů nijak nestrádá, na druhou stranu neznám dobrého básníka, který by tvořil dobré básně, byl nadmíru šťasten a zároveň bez problémů zapadal do široké společnosti. Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud, Edgar Allan Poe, Oscar Wilde, Jack Kerouac, Alan Ginsberg, Charles Bukowski,  ale i čeští básníci jako Karel Hynek Mácha, Jiří Wolker, František Gellner nebo Egon Bondy. Poezie je totiž úzce spjata s melancholií a melancholie nebývá zrovna etalonem štěstí nebo bezstarostné mysli. Ti všichni výše zmínění básníci svým způsobem strádali a poezie byla jejich ventilace tohoto strádání. Pokud znáte nějakého básníka, který by životem bezstarostně proplouval, sem s ním.

František Gellner - poslední verše básně Radosti života

Jan Švankmajer v předmluvě svého filmu Šílení (2005) poznamenal, že umění je dnes v podstatě mrtvo. Osobně si to nemyslím, ale rozhodně žádné umění nenajdeme v tzv. hlavním proudu. Pokud jde o filmové umění, tak srovnejte např. kvalitu českých filmů z druhé poloviny 60. let a dnes. A když půjdeme za hranice, tak nejmarkantnější příklad najdeme např. u Hvězdných válek (1977). Ne že bych původní Hvězdné války považoval za bůhvíjaké umění, to bych se mohl rovnou zahrabat, ale při tvorbě prvního dílu Hvězdných válek měl George Lucas o mnoho více ztížené podmínky než při natáčení novodobých paskvilů, které mají v dějové linii Hvězdných válek předcházet původní díly z konce 70. a začátku 80. let. Na druhém spektru filmového nebe se naopak nejvíce umělecky cení filmaři jako je např. David Lynch, Lars von Trier, Wim Wenders, Kim Ki-Duk, Ingmar Bergman, Sidney Lumet, Stanley Kubrick, Andrei Tarkovsky a jiní méně známí, ale o to zajímavější tvůrci, jako je Todd Solondz, Gaspar Noé, Chris Marker nebo Wong Kar-wai. Ti všichni tvoří filmy, kterým dominuje melancholie, zádumčivost a někdy i nihilismus, pocity marnosti a beznaděje. Naštěstí tu stále ještě máme tvorbu Woodyho Allena nebo Emira Kusturici. ;)

Sedmá pečeť režiséra Ingmara Bergmana

Když se vrátím k hudbě, tak nejlépe to asi vystihl starý harcovník Lemmy Kilmister ze skupiny Motörhead. "Pokud stojíte na pódiu, tak musíte věřit tomu, co děláte, jinak to nestojí za to, obecenstvo nejsou blbci a poznají levárnu." A tak to skutečně je. Nastrčení panáci nikoho (rozumného) nezajímají a za pár let po nich neštěkne ani pes. Umění musí jít ze srdce, umělec musí do svého výtvoru vložit upřímnou zprávu, která se lidí dotkne. Raperské gangsty a náctiletí popšukáčci žádnou zprávu nepředávají ať se na to snažíte naroubovat sebevětší metaforu. Kurt Cobain nebyl žádný virtuos, ale své životní trmácení vkládal plně do své tvorby a svého vystoupení, což mělo úspěch a odvažuji se tvrdit, že první příčky hlavního proudu do dnešního dne nesahají skupině Nirvana ani po kotníky. Podobně vnitřně nestabilní byli i méně známí hudebníci jako je Elliott Smith, Nick Drake nebo Townes van Zandt. Všichni tři byli v podstatě folkaři, kterým k vystoupení stačila kytara. Elliott Smith byl depkař, který v r. 2003 spáchal sebevraždu (ubodal se do hrudníku), Nick Drake trpěl nepřekonatelným studem z obecenstva a jeho koncerty končily většinou fiaskem a Townes van Zandt byl country zpěvák závislý na heroinu (a jiných drogách) a celý svůj život v podstatě živořil z místa na místo. Všechny tři spojují poetické texty jejich písní, do kterých vetkly své soužení. A stojí mimochodem za poslech, všem doporučuji!

Výjimku v řadách "prokletých" hudebníků tvoří belgický šansoniér Jacques Brel. Byl to sice silný kuřák a ve 49 letech zemřel na rakovinu plic, nicméně jeho životem se nepřehnaly žádné drogové nebo depresivní bouře. Byl to ten typ umělce, který se dokázal vžít do svých básní, které posléze zhudebňoval. Jeho vystoupení na pódiu byly poté tak intenzivní, že často končily ovacemi ve stoje. Do svého projevu vkládal všechno a člověk nemusel být jasnovidec ba ani nemusel umět francouzsky k tomu, aby mu uvěřil a alespoň trochu pochopil lyrické pozadí skladby.

Jako poslední příklad uvedu Toma Waitse. Dnes spořádaného manžela a otce, dříve barového povaleče a záletníka. Mnoho jeho fanoušků se dnes stylizuje do role bohémského vymetače barů s kloboučkem na hlavě a ošuntělým sakem. To ale platilo do roku 1980, kdy potkal svou životní družku, Kathleen Brennan. Ne že by se tím utnula kvalitní hudební kariéra, ba naopak, trojlístek alb Swordfishtrombones (1983), Rain Dogs (1985) a Frank's Wild Years (1987) bývá mnohými označováno za vrchol Waitsovy tvorby, což by skutečně i mohlo být podtrženo živým vystoupením, ze kterého se natočil surrealistický muzikál Big Time (1988). Tom Waits od počátku 80. let rozhodně nijak nestrádal a svůj potenciál využil na maximum. Osobně za jeho vrchol považuji až 90. léta a to díky albu Bone Machine (1992) a počátek 2. tisíciletí, kdy díky spolupráci na divadelním zpracování Woyzcka (Georg Büchner, mimochodem další "nešťastný" spisovatel a básník) vydal alba Blood Money a Alice (2002), což je v podstatě separátně prodávané dvojalbum. Pak ale přišel útlum a podobné vyjádření jako od Nicka Cavea, že konečně začíná tříbit svůj hudební talent. Jeho poslední alba Real Gone (2004) a Bad as Me (2011) už zdaleka nedosahují atmosféry předchozích alb. Na Real Gone Waits experimentuje s beatboxem a podobně jako na Bad as Me se snaží reflektovat politickou situaci USA, kde kritizuje bývalého prezidenta G.W. Bushe, válku v zálivu, palestinsko-izrealský konflikt a dokonce finanční krizi. Nic proti, nicméně něco z toho už je otázka pohledu a obávám se, že Waits hraje na notu doby, ve které se tato témata dobře prodávají. Nejnovější Waitsova tvorba je stále po hudební stránce bezchybná, chytlavá a z obecného hlediska zkrátka dobrá, které většina hlavního proudu nesahá ani po kotníky. Chybí tomu ale ucelenost a zmiňovaná atmosféra. Tom Waits si žije se svou rodinkou na maloměstě, učí svého syna na bicí a na existenciální témata nebo texty o umírající zemi a vnitřní rozervanost ve formě surrealistických obrazů již bohužel není čas ani místo.

Rovnítko mezi utrpení a umění ale dát nelze. Pokud se ve slabých chvilkách rozhodnete umělecky tvořit, může se vám ještě přitížit, když se dovíte, že vaše tvorba nestojí za nic. Sám jsem v dobách svých depresivních nálad psal, ale dnes bych se to styděl vyvěsit i na záchodě. ;)

Takže absint...

Když se mě zeptali, proč vlastně absint, nebo jak jsem k absintu přišel, odbyl jsem to většinou lakonickým vysvětlením (s úsměvem na tváři), že si nepamatuji. ;) Zabrouzdal jsem tedy v myšlenkách do své minulosti a mohu potvrdit, že tehdy na konci svého vysokoškolského studia jsem byl zkrátka velký experimentátor a absint vítězil na poli silných alkoholů, takže hurá do toho!

Naštěstí jsem chtěl také vědět, co že by to ten absint vlastně mělo být, takže jsem souběžně s nasáváním místních českých vysokoprocentních driáků podnikal internetová studia na témata absint, halucinace, thujon. Výsledky některých článků mě zavedly na další témata, jako jsou pravý absint, rituály a Czechsinthe, crapsinthe a jak se správně pije český absint. Když jsem se nabažil cizojazyčných zdrojů, chtěl jsem si také něco přečíst v jazyce mateřském a hle, tady padla kosa na kámen! Nic. Do roku 2008 nebyla na českém internetu jediná stránka, která by objektivně podávala informace o tomto nápoji bohémů. A poté, co jsem ochutnal pravý absint a objevil kouzlo absintového rituálu, jsem nelenil a pustil se do práce, viz http://www.absinthe-cz.com.

Pokud jste absintový nadšenec a chcete do absintového světa proniknout co nejhlouběji, pak nemá cenu číst dále a raději pokračujte na stránkách výše zmíněných, případně na našem diskuzním fóru http://www.absinthemafia.com.

Následující text je pro ty, kteří chtějí mít zkrátka jen přehled, případně pro rodiče/partnery, jejichž milovaní propadli té strašné a zničující droze, jménem absint.

Absint není droga

Tedy... ano, absint je droga... neboť alkohol skutečně drogou je, přečtete si článek na wikipedii pod pojmem psychoaktivní droga. Definice a vůbec celá problematika společenského chápání drogy, resp. látky, která ovlivňuje centrální nervovou soustavu, by si zasloužila celý článek. Kofein je droga, nikotin je droga a alkohol je taky droga. A pokud jde o thujon, což je skutečně nervový jed, který se nachází v pelyňku pravém (jedna z hlavních bylinek v absintu), tak vězte, že celý novodobý humbuk kolem této látky tu je jen z komerčního důvodu. Jednak je množství thujonu v absintu příliš malé na to, abyste jeho účinky pocítili a navíc, více thujonu najdete třeba v šalvěji, cedru, resp. túji, nebo vratiči. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že z nadměrného pití absintu se thujonová otrava prostě nedostaví.

Absint je legální na celém světě

Kromě muslimských zemí, kde je alkohol zakázán všeobecně, je absint skutečně legální úplně všude. Kvůli thujonu se sice uzákonily předpisy, že absint ve většině zemí nesmí obsahovat více než 35mg thujonu na litr alkoholu (v USA dokonce pouze 10mg), ale tato regule vykrystalizovala z různých studií, jejichž kořeny sahají až do zpráv, které byly zohledňovány během zákazu absintu na počátku 20. století. Párkrát jsem se setkal s argumentem, že kvůli něčemu ten absint přeci zakázat museli. Samozřejmě. Absint byl ale zakázán z toho důvodu, že jej pili moc a protože jde o vysokoprocentní alkohol, je snažší si na něm vypěstovat nezdravou závislost. Navíc byl neúměrně levný, některé levnější značky byly lacinější než chleba. Různé chemické studie a někdy až groteskní pokusy na zvířatech byla jen voda na mlýn různým organizacím, které chtěly zakázat nejen absint, ale alkohol všeobecně. První polovina 20. století se nese na vlně prohibice a tento plakát dokonale vykresluje to, o co abstinenčním skupinám ve skutečnosti šlo:


Absint byl setnut. Ve frontě na gilotýnu čekají další - vermut, víno, pálenka, pivo, likér.

A něco z toho se nakonec také uskutečnilo, vemte si prohibici v USA, nebo zákaz vodky v Rusku nebo ve Skandinávii. Absint měl navíc tu smůlu, že se ve Francii na počátku 20. století stal v podstatě nápojem číslo 1, což se nelíbilo druhé jedničce, vínu, resp. vinařům. Na druhou stranu nutno dodat, že nejslavnější absint té doby, Pernod Fils, se ze samotné vínovice vyráběl. A dalším problémem byly levné varianty absintu, do kterých byly pro dodání "lepší" barvy přidávány takové šílenosti, jako např. modrá skalice. Není divu, že notoričtí pijáci absintu končili ve svěrací kazajce. Kvalitní pravý absint je v podstatě všelék a tak se na něj v r. 1792 (kdy byl ve Švýcarsku patentován) také pohlíželo. Ale bohužel, čeho je moc, toho je příliš.

Absint je anýzovka

"Ty vole dyť je to pendrek!" je velice častá reakce těch, kteří absint poprvé ochutnali. A teď mám na mysli ten pravý absint. Ten absint, díky kterému se pojem "absint" coby alkoholický nápoj vryl do gastronomické historie. To, co lze najít v regálech českých supermarketů pod etiketou absint, bohužel není absintem. Všechny tyto rosolky čeká stejný osud, jako tuzemský rum. Evropská komise v podstatě podepsala zákonou definici absintu a měla by vyjít v platnost počátkem roku 2013. Absint je anýzový nápoj obsahující pelyněk. Nikoliv pelyňkový nápoj obsahující anýz. Pastis je ve skutečnosti náhražkou absintu po jeho zákazu, jelikož má méně procent a neobsahuje pelyněk. Zpětně tedy lze konstatovat, že absint je vlastně silnější pastis s pelyňkěm. Nicméně ani tehdy by nešlo o absint, jak jej už léta definuje švýcarský zákon. Absint je destilát z anýzu, pelyňku a fenyklu. Pokud neobsahuje tuto destilovanou svatou trojici bylin, nejde o absint. A švýcarský zákon jde ještě dál a vysloveně zakázal barvení potravinářským barvivem, s čímž se ve velké míře setkáváme ve výše zmíněných regálech.

Absint se pije s vodou

Měl by. Za prvé absint je něco jako koncentrovaná bylinková bomba a za druhé pít 70 až 80 procentní alkohol není pro ústa ani krk nic extra. Voda pomůže absintu rozvinout aromatickou paletu bylinek a navíc jde o rituál, při kterém můžete pozorovat, jak se absint pomalu zakaluje a když povolíte uzdu fantazii (což po několikáté sklence už není třeba), můžete si všimnout, jak zelená víla ve sklence tančí svůj hypnotický tanec. ;)

Český absint

Donedávna všeobecně platilo, že český absint není absint. Historie českého absintu začíná v podstatě až v našem druhém tisíciletí. Největší průkopník českého (pseudo)absintu, společnost Hill's, vychází možná ze starého receptu, ale už tento starý recept je pouze náhražka skutečného absintu. Umělá lihovina, rosolka, likér. To nemá s ušlechtilým absintem opravdu pranic společného. Pravý destilovaný absint si ale v Čechách získává na trhu své místo a ti, kteří hledají kvalitu, jej zajisté najdou. Více na výše zmíněných českých internetových stránkách. Takže pokud chcete někomu udělat radost absintovým dárkem z Čech, zjistěte si nejdřív, zda kupujete skutečně absint. Aby totiž poté obdarovaný neměl stejný pocit, jako znalec rumu při rozbalení krabice s tuzemákem.

Český rituál s ohněm

Ne. A tím bych tento odstavec mohl také skončit. Nevím přesně kdo přišel s nápadem zapálit kostku cukru a nechat ji nad sklenkou škvařit, vím jen, že Hill's absint byl počátkem 90. let 20. století propagován členy divadla Sklep a že to bylo právě v tomto období, kdy se ohnivý rituál na scéně ukázal. A opět ne, zapálený cukr ve filmech Z Pekla a Moulin Rouge je zkrátka blbost. Garantuji vám, že nenajdete jedinou historickou zmínku o ohnivém rituálu ve spojení s absintem. Impresionisté na přelomu 19. a 20. století namalovali spoustu obrazů s absintovou tématikou a na žádném z nich není hořící kostka cukru. Je to český výmysl, kterého se chytl Holywood. Uškvařený cukr v lahodném bylinkovém nápoji je barbarství a kromě ohnivého divadýlka nemá opodstatnění.

- - -

Takže absint...

Úvod

Úvody (stejně jako blogy samotné) nikoho nezajímají. ;)

Aneb už mě nebaví psát si facebookové poznámky, když mám účet na googlu. Ne že bych byl extra velký pisatel. Pokud se tu najde více jak 10 nových článků za rok, tak to bude úspěch.

Habu

P.S.: habu.blogspot.com - Bohajeho, sestřelte to někdo, ať se ta adresa uvolní!

Crime & City Solution + zamyšlení nad současnou stylizace chtivou generací

31. října proběhl v berlínském klubu C-Club koncert art-punkové kapely z 80. a poč. 90. let Crime & City Solution. Nejen pro mě šlo o hudební událost roku, neboť australský frontman Simon Bonney dal dohromady skutečně prvotřídní ansábl hudebníků (Alexander Hacke, David Eugene Edwards, Jim White, Troy Gregory, Bronwyn Adams, Danielle de Picciotto a Matthew Smith). Protože jsem na hudbě C+CS ujížděl od mé vysokoškolské návštěvy filmového klubu, ve kterém promítali Nebe nad Berlínem, nemohl jsem si tento koncert nechat ujít. Šlo o závěr říjnového turné, kdy se Crime po 20 letech vrátili zpět na podium. Osobně mě navíc hřeje na srdci, že teoreticky jsem se na tomto „comebacku“ sám podílel. Před lety jsem na facebooku založil stránku Crime & City Solution, poté šlo pravděpodobně o shodu náhod, ale když stránka získala pár tisíc fanoušků, Simon založil oficiální stránku a zároveň jsme si vyměnili pár e-mailů, ze kterých jsem věděl přibližně rok předem, že C+CS se vrátí nejen na podium, ale že se rozběhne i studiové nahrávání nového alba.

Po zjištění, v jaké sestavě bude C+CS hrát, jsem dostal obavy, aby nešlo o jakýsi mišmaš individualit. Dále jsem se obával zestárnutí a vyčpělosti nejen ze strany zpěváka a hlavního tahouna Simona, ale i ostatních členů skupiny. Obavy byly naprosto zbytečné. Všechno to jsou stále výborní hudebníci a na koncertě jim to šlapalo jedna báseň! Snová až psychedelická prezentace v pozadí podia ještě umocnila hudební vystoupení a mohu s klidem poznamenat, že čekání se rozhodně vyplatilo. Noví Crime & City Solution byli prostě výteční. Kromě nejlepších starých kousků zahráli i tři nové skladby z nového alba American Twilight (které ale ještě není v oběhu, resp. hotové) a snad poprvé v životě jsem se ocitl v situaci, kdy jsem se bavil víc u nové tvorby než u starých skladeb, které má každý fanoušek vryté do paměti a při zaslechutí prvních akordů dostane takřka hysterický záchvat, že se bude hrát něco, při čemž se dostával ze svých depresí, případně sám tvořil, případně miloval, případně cokoliv dalšího, k čemuž mu tvorba svého hudebního oblíbence hraje novou osobní hymnu. Nové album bude podle mě rozhodně stát zato a přestože to ještě není oficiální, Simon se v naší konverzaci zmínil i o koncertu v Praze. Pokud k tomu skutečně dojde, seberu svých pár švestek a do stověžaté matičky z německého Heidelbergu (kde toho času žiji) dorazím a dám si tento Koncert s velkým K znovu. Toto skvostné složení skupiny nebude rozhodně trvat dlouho. Většina členů bere C+CS jsou vedlejší projekt. Alex má (byť toho času stagnující) Einstürzende Neubauten, David Eugene Edwards má Woven Hand a i ostatní mají své „mateřské“ kapely. Není nic špatného na tom dát si hudební událost roku 2x (nebo i vícekrát) za rok.

A nyní ta stinná stránka. Crime + City Solution (jak se dříve s „plusem“ psali) jsou současníci dalšího Australana, Nicka Cavea. Hudba je velice podobná a přijde na mysl, že se obě skupiny navzájem ovlivňovaly. Rozhodně nechci soudit, kdo si od koho hudební nápady a styl půjčoval. Navíc členové obou seskupení vzájemně mezi skupinami pendlovali (např. Mick Harvey, nebo Rowland Howard), takže podobnost obou kapel nebyla rozhodně náhodná. Obě kapely toho času v 80. letech v Berlíně prakticky squatovali a jejich životní styl se mnohým jevil destruktivně, nicméně Crime se rozpadli a Cave se dal na dráhu očištěného křesťana. Každopádně šlo o styl života. Styl, který učaroval i mnohým fanouškům a hlavně podobně přežívajícím existencím. Delší havraní vlasy, případně rozcuchané hnízdo, černé oblečení, cvočky, zkrátka takoví temnější, resp. v dnešní terminlogogii více „goth“ punkeři. Na rozdíl od dnešní generace ale nešlo o stylizaci. Crime & City Solution, Nick Cave and The Bad Seeds se v 80. letech rozhodně netopili v penězích. Nechci z nich dělat bezdomovce a nuzáky, ale díky svému životnímu stylu k tomu neměli daleko. Dnešní art-goth-cokoliv-punkeři si po koncertě (nebo před) dojdou do „Mekáče“ a během vystoupení předkapel na svém iPhonu zkontrolují e-maily a facebookové statusy. Rozvoj techniky, resp. internetu má samozřejmě řadu výhod a na přelomu milénia jsem sám internet až nábožensky uznával. Bohužel se z internetu postupem času stalo jen další masmedium, které sice disponuje ohromným množstvím informací a možností, ale zároveň z člověka dělá nejen svého otroka, ale i nemyslící bytost, která následuje trendy svých sociálních sítí. Jak Kryl poznamenal, „jsme otroci věcí“ a k těm věcem se nyní přidal i internet.

Dále si nedovedu představit, že by v 80. letech na berlínském koncertě ochranka šacovala (stylem kontroly na letištích) batohy a kabely návštěvníků za účelem ožebračení vlastních nápojů, což by se ještě dalo kvůli tržbám klubu pochopit, ale vyhození lidí s fotoaparátem, to už mi hlava nebere. Nejen že si fotky, resp. videa dnes každý nahraje na mobil, který si ani nemusí nijak extra ukrývat, takže majitelé velkých foťáků jsou v podstatě diskriminováni, ale hlavně by mě zajímalo, proč se z osobních záznamů kapely, na kterou přijde cca. 300 lidí a kterou v podstatě zná jen (v poměru k hlavnímu proudu) hrstka lidí, dělá taková věda. Kvalita pořízeného záznamu z hloučku diváků je beztak v 99% naprosto mizerná, nekoukatelná a neposlouchatelná. Naštěstí mohu podotknout, že idiotů s iPhonem, resp. jiným podobným smartphonem v ruce, se během vystoupení moc neobjevilo. Aneb les rukou se svítícím displayem namířený k podiu se naštěstí nekonal. Leč někteří se přeci jen našli. Pseudopředstavitelé staré berlínské art-(nebo i ne-art)-punkové kultury mě rozčilovali. V davu jsem zmerčil i staré veterány, kterým jsem jejich životní styl veřil, ale přesto se v publiku našla spousta jedinců, kteří se přišli zkrátka jen ukázat, že jsou takoví a makoví, přičemž po koncertě (nebo nejlépe ještě v průběhu koncertu) mají nutkání aktualizovat stav na svých sociálních sítích. Moje hořekování může být napadeno argumentem, že tato úvaha je beztak napsána přímo na sociální síti, nicméně jde o prostředek rychlé publikace svých myšlenek na svého času nejrozšířenějším mediu. Kritik společnosti nežije kvůli své kritice v lese mimo dosah lidí. Kritik znečištěného prostředí také dále jezdí autem, vlakem a jinými prostředky, které životnímu prostředí rozhodně nepomáhají. Možná ale pláču na špatném hrobě a podobných „pozérů“ bylo plno i v těch dávných dobách před pádem železné opony. Každopádně podobná individua potkávám i na jiných koncertech výrazných hudebních osobností, jako jsou např. Tom Waits, nebo PJ Harvey. Násilná stylizace do svých idolů působí rozpačitě a někdy si člověk připadá jako na maškarním bálu. Fanoušci Toma Waitse si hrají na barového pobudu s kloboučkem, fanoušci Nicka Cavea mají havraní vlasy, kouří a chodí v černém a fanoušci Crime & City Solution se stylizují do hip-art-punkových introvertů, kterým umění leze i z prdele. Všechny výše zmíněné hudebníky mám velice rád a některé jejich výtvory považuji za to nejlepší, co se v naší generaci urodilo, ale rozhodně nemám potřebu se jakkoliv stylizovat do něčeho, čím sám nejsem. Ale možná jen nejsem „normální“.

Vystoupení C+CS bylo ale naštěstí natolik silné, že všechna tato moje „misantropní“ negativa bez problémů zatlačilo do pozadí a já si koncert věru užil a doufám, že užiji minimálně ještě jednou.

Rozdělení společnosti

Žijeme ve světě, kterému vládnou peníze. Objektivně vzato. Individuální priority jsou samozřejmě rozličné a určitě ne každý má ve svém žebříčku hodnot peníze na prvním místě. Nicméně v naší dnešní civilizované společnosti jsou peníze tím největším hybatelem, díky čemuž jsem si drze dovolil definovat společenské skupiny v rámci peněz. Jde o pokus o objektivitu, nesnažím se zde zkoumat, kdo je šťastnější, jelikož štěstí samo o sobě objektivně definovat nelze - někomu ke štěstí stačí rohlík s máslem, někomu nestačí ani miliardy na kontě.

Otroci

Začínám skupinou dalece nejpočetnější. Otrok je běžný pracující člověk, jenž musí každý den ráno (nebo večer) vstát a jít do práce, resp. vykonávat činnost, která mu na konci každého měsíce přinese nějaký zisk. Lidé v této skupině tedy musí podřídit většinu svého času k opatření peněz. Byť je otrok tzv. svobodnou společností považován za svobodného, tak nemá na výběr a o svou obživu se starat musí. Mnohdy jsem od některých slyšel, že svou práci mají rádi a že si vlastně nedokážou život bez své práce představit. Proti tomu nic nenamítám. Nicméně jde zde o možnost volby. Co když se onen zámečník, jehož práce naplňuje a baví ho, jednou probudí a zjistí, že by chtěl dělat něco jiného? Ano, tu možnost pro změnu tu samozřejmě má, ale tuto realizaci musí upravit dle podmínek svého nynějšího zaměstnání, svých potřeb a znalostí. Rozhodně nemá šanci se toho rána rozhodnout, že toho dne do práce již nepůjde a bude se věnovat zahradničení. Ve své podstatě by to vlastně udělat mohl, ale setká se s nejedním problémem, počínaje svým zaměstnavatelem po úřad práce, sociální a zdravotní pojištění konče. Nepředstavujte si ale pod pojmem "otrok" pouze běžného řadového pracovníka. Otrokem je i dobře placený bankéř, který si (i přes svůj dobrý plat) nemůže dovolit svou vydělávající činnost opustit, jelikož by po nějaké době neměl čím zaplatit za své potřeby. Otrokem je i podnikatel, který musí svůj podnik nadále provozovat, aby uživil sebe, případně i svou rodinu. Na druhou stranu podnikatel, který nadále pracuje a tříbí svůj podnik a zároveň má dostatek peněz, že by si mohl dovolit svou výdělečnou činnost opustit, již otrokem není... jde o svobodného, jelikož relativně nic nestojí v cestě jeho rozhodnutí. Ve zkratce - Otrok MUSÍ většinu svého času opakovaně přizpůsobovat k získávání peněz, chce-li bez větších problémů přebývat uvnitř nám známé civilizované společnosti.

Svobodní

Člověk svobodný je v podstatě přesným opakem otroka. Svobodný NEMUSÍ většinu svého času opakovaně přizpůsobovat k získávání peněz a přesto může bez větších problémů přebývat uvnitř civilizované společnosti. Jde o jakékoliv rentiéry, kteří k udržení svého pravidelného příjmu peněz nemusí dělat nic, resp. velice málo. Máte-li sto milionů, bude vám banka, ve které máte peníze uložené, každý měsíc vyplácet úrok, který bez problémů pokryje všechny vaše (běžné) potřeby. (Potřeba koupit si ostrov nespadá do skupiny "běžných" potřeb, se kterými se setkáváme v naší společnosti) Svobodní lidé jsou nejméně omezení v rozhodování, jak naložit se svým časem. Pro spoustu lidí (většinou otroků) je tento stav bytí těžko představitelný a dokonce strach nahánějící, čímž na druhou stranu jen dokazují svou omezenost v možnosti volby, což je podle mě jeden z následků otročiny.

Propuštění otroci

Neboli důchodci. Mezi svobodným a propuštěným otrokem je velice tenká hranice. Propuštěný otrok, neboli otrok na odpočinku, se již také nemusí starat o finanční zabezpečení, ale výše jeho "renty" mnohdy nebývá tak vysoká, aby měl takové spektrum možností, jako svobodní. Důchodce zaplatí nájem a energie, jídlo, vnoučata a mnohdy mu pak nezbývá nic jiného, než čekat na další důchod. A vzhledem k tomu, že propuštěný otrok se podstatnou část svého života věnoval otročení, nebývá jeho mysl většinou natolik pružná v otázce volby, jak naložit se svým casem. Spousta propuštěných otroků umírá relativně brzy po svém propuštění, jelikož bez své pravidelné otročiny přišli o pocit naplnění, důležitosti nebo užitečnosti.

Malomocní

Poměrně pestrá skupina malomocných se skládá převážně z bezdomovců, různých poustevníků a existencí, které se ať už dobrovolně nebo nedobrovolně vzdaly honby za pravidelným peněžním příjmem. Za což ale zaplatili velice omezeným spektrem možností, jak naložit se svým časem. Časový harmonogram malomocných je většinou velice jednotvárný, od primitivního přijímání potravy z popelnic, žebrání, nebo sběr šrotu, až po následné utápění v alkoholu. Malomocné lze rozdělit na dvě podskupiny a to malomocné aktivní a pasivní. Pasivní jsem již zmínil. Mezi aktivní patří ztracené existence, jejichž životy jsou omezeny drogovou závislostí, která aktivní malomocné nutí k získávání obživy krádežemi, prostitucí nebo přepadáním.

Paraziti

Ano, do této skupiny patři dnes velice populární skupina tzv. nepřizpůsobivých občanů. Parazit je někdo, kdo čerpá finance od někoho jiného, aniž by pro to vynaložil jakoukoliv protislužbu. Zdrojem může být stát, ale i movitý partner. Na parazity je obecně nahlíženo jako na cosi špatného, přitom do této skupiny mohou v podstatě patřit i matky na mateřské, pobírající státní podporu, případně peníze od svého druha. Teoreticky by do této skupiny mohli patřit i propuštění otroci, nicméně důchod je v podstatě renta za odpracovanou práci, tudíž nejde o parazitismus. Mezi parazity by také mohli náležet i někteří malomocní a to pouze v případě jakéhosi závazku vykonávat určitou pravidelnou a systematickou činnost, jako např. návštěvy úřadu práce nebo sociálky. Skuteční malomocní rezignovali na jakoukoliv pravidelnost a systematičnost.