Umění ruku v ruce se strádáním?

Každý druhý kunsthistorik a profesor umělecké školy by mě za následující úvahu určitě poslal k šípku a i mě samotného tíží krapet svědomí, že píšu hovadiny, ale nemůžu si pomoci, musí to ven. Aneb napadlo vás někdy, že kvalitní umělecké dílo bude spíše spojené s lidským strádáním než se štěstím?

Nick Cave v jednom rozhovoru zmínil, že když je šťastný, tak to poslední, co se mu honí hlavou, je napsat nějaký text. Tak tomu bylo alespoň do alba The Boatmans Call (1997), které napsal v romantické euforii. Ve stejném roce se také oženil se Susie Bick, se kterou je dodnes. Od té doby Cave tvrdí, že přišel hudbě konečně na kloub a že nepotřebuje ke skládání "špatnou" náladu. A jak to dopadlo? Rozhodně ne zas tak špatně, byť spousta lidí nového "skoro-křesťanského" Cavea nemusí, ale z nových alb po roce 2001 se podle mě minimálně vytratila jakási opravdovost. U starých textů jako jsou The Mercy Seat, Loverman, The Carny, nebo From Her to Eternity je posluchač emočně stržen do jiného světa nejen díky podmanivým hudebníkům, ale právě díky textům a jejich prezentaci v podání "depkoidního" Cavea.

Kolik děl výtvarného umění vzešlo z utrápených myslí? Edvard Munch a Vincent Van Gogh trpěli úzkostmi a hle, jak jsou jejich obrazy dnes ceněny. Jedna z verzí depresivního obrazu Výkřik byla v roce 2012 vydražena za 119 922 500 dolarů. A nejde o dílko pěkné na pohled, nebo ano? Jde o existenciální výkřik, ve kterém si člověk uvědomí pomíjivost nebo dokonce zbytečnost až prázdnost lidského bytí. Van Gogh za svůj život prodal jediný obraz, přestože jich nakreslil stovky. Kreslil celé dny pod žhavým sluncem, nebo v noci za pomoci svíček připevněných na svém klobouku. Měl záchvaty, uřízl si ušní lalok a ve svém 37. roce spáchal sebevraždu. Byla by jeho tvorba stejná, kdyby byl zdravý a bohatý? Otec Vetřelce (Alien, 1979) H. R. Giger je švýcarský malíř a sochař, jehož tvorba je z větší části poznamenána tzv. nočním děsem, neboli pavor nocturnus, což je zatraceně nepříjemná porucha spánku. Prakticky zhmotňuje své noční můry, které se dnes velice dobře prodávají. Však také jaké měl Vetřelec a jeho pokračování úspěchy.

Edvard Munch - Výkřik

V poezii se orientuji mnohem méně než ve výtvarném umění, byť si jsem vědom toho, že spousta známých a dobrých malířů nijak nestrádá, na druhou stranu neznám dobrého básníka, který by tvořil dobré básně, byl nadmíru šťasten a zároveň bez problémů zapadal do široké společnosti. Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud, Edgar Allan Poe, Oscar Wilde, Jack Kerouac, Alan Ginsberg, Charles Bukowski,  ale i čeští básníci jako Karel Hynek Mácha, Jiří Wolker, František Gellner nebo Egon Bondy. Poezie je totiž úzce spjata s melancholií a melancholie nebývá zrovna etalonem štěstí nebo bezstarostné mysli. Ti všichni výše zmínění básníci svým způsobem strádali a poezie byla jejich ventilace tohoto strádání. Pokud znáte nějakého básníka, který by životem bezstarostně proplouval, sem s ním.

František Gellner - poslední verše básně Radosti života

Jan Švankmajer v předmluvě svého filmu Šílení (2005) poznamenal, že umění je dnes v podstatě mrtvo. Osobně si to nemyslím, ale rozhodně žádné umění nenajdeme v tzv. hlavním proudu. Pokud jde o filmové umění, tak srovnejte např. kvalitu českých filmů z druhé poloviny 60. let a dnes. A když půjdeme za hranice, tak nejmarkantnější příklad najdeme např. u Hvězdných válek (1977). Ne že bych původní Hvězdné války považoval za bůhvíjaké umění, to bych se mohl rovnou zahrabat, ale při tvorbě prvního dílu Hvězdných válek měl George Lucas o mnoho více ztížené podmínky než při natáčení novodobých paskvilů, které mají v dějové linii Hvězdných válek předcházet původní díly z konce 70. a začátku 80. let. Na druhém spektru filmového nebe se naopak nejvíce umělecky cení filmaři jako je např. David Lynch, Lars von Trier, Wim Wenders, Kim Ki-Duk, Ingmar Bergman, Sidney Lumet, Stanley Kubrick, Andrei Tarkovsky a jiní méně známí, ale o to zajímavější tvůrci, jako je Todd Solondz, Gaspar Noé, Chris Marker nebo Wong Kar-wai. Ti všichni tvoří filmy, kterým dominuje melancholie, zádumčivost a někdy i nihilismus, pocity marnosti a beznaděje. Naštěstí tu stále ještě máme tvorbu Woodyho Allena nebo Emira Kusturici. ;)

Sedmá pečeť režiséra Ingmara Bergmana

Když se vrátím k hudbě, tak nejlépe to asi vystihl starý harcovník Lemmy Kilmister ze skupiny Motörhead. "Pokud stojíte na pódiu, tak musíte věřit tomu, co děláte, jinak to nestojí za to, obecenstvo nejsou blbci a poznají levárnu." A tak to skutečně je. Nastrčení panáci nikoho (rozumného) nezajímají a za pár let po nich neštěkne ani pes. Umění musí jít ze srdce, umělec musí do svého výtvoru vložit upřímnou zprávu, která se lidí dotkne. Raperské gangsty a náctiletí popšukáčci žádnou zprávu nepředávají ať se na to snažíte naroubovat sebevětší metaforu. Kurt Cobain nebyl žádný virtuos, ale své životní trmácení vkládal plně do své tvorby a svého vystoupení, což mělo úspěch a odvažuji se tvrdit, že první příčky hlavního proudu do dnešního dne nesahají skupině Nirvana ani po kotníky. Podobně vnitřně nestabilní byli i méně známí hudebníci jako je Elliott Smith, Nick Drake nebo Townes van Zandt. Všichni tři byli v podstatě folkaři, kterým k vystoupení stačila kytara. Elliott Smith byl depkař, který v r. 2003 spáchal sebevraždu (ubodal se do hrudníku), Nick Drake trpěl nepřekonatelným studem z obecenstva a jeho koncerty končily většinou fiaskem a Townes van Zandt byl country zpěvák závislý na heroinu (a jiných drogách) a celý svůj život v podstatě živořil z místa na místo. Všechny tři spojují poetické texty jejich písní, do kterých vetkly své soužení. A stojí mimochodem za poslech, všem doporučuji!

Výjimku v řadách "prokletých" hudebníků tvoří belgický šansoniér Jacques Brel. Byl to sice silný kuřák a ve 49 letech zemřel na rakovinu plic, nicméně jeho životem se nepřehnaly žádné drogové nebo depresivní bouře. Byl to ten typ umělce, který se dokázal vžít do svých básní, které posléze zhudebňoval. Jeho vystoupení na pódiu byly poté tak intenzivní, že často končily ovacemi ve stoje. Do svého projevu vkládal všechno a člověk nemusel být jasnovidec ba ani nemusel umět francouzsky k tomu, aby mu uvěřil a alespoň trochu pochopil lyrické pozadí skladby.

Jako poslední příklad uvedu Toma Waitse. Dnes spořádaného manžela a otce, dříve barového povaleče a záletníka. Mnoho jeho fanoušků se dnes stylizuje do role bohémského vymetače barů s kloboučkem na hlavě a ošuntělým sakem. To ale platilo do roku 1980, kdy potkal svou životní družku, Kathleen Brennan. Ne že by se tím utnula kvalitní hudební kariéra, ba naopak, trojlístek alb Swordfishtrombones (1983), Rain Dogs (1985) a Frank's Wild Years (1987) bývá mnohými označováno za vrchol Waitsovy tvorby, což by skutečně i mohlo být podtrženo živým vystoupením, ze kterého se natočil surrealistický muzikál Big Time (1988). Tom Waits od počátku 80. let rozhodně nijak nestrádal a svůj potenciál využil na maximum. Osobně za jeho vrchol považuji až 90. léta a to díky albu Bone Machine (1992) a počátek 2. tisíciletí, kdy díky spolupráci na divadelním zpracování Woyzcka (Georg Büchner, mimochodem další "nešťastný" spisovatel a básník) vydal alba Blood Money a Alice (2002), což je v podstatě separátně prodávané dvojalbum. Pak ale přišel útlum a podobné vyjádření jako od Nicka Cavea, že konečně začíná tříbit svůj hudební talent. Jeho poslední alba Real Gone (2004) a Bad as Me (2011) už zdaleka nedosahují atmosféry předchozích alb. Na Real Gone Waits experimentuje s beatboxem a podobně jako na Bad as Me se snaží reflektovat politickou situaci USA, kde kritizuje bývalého prezidenta G.W. Bushe, válku v zálivu, palestinsko-izrealský konflikt a dokonce finanční krizi. Nic proti, nicméně něco z toho už je otázka pohledu a obávám se, že Waits hraje na notu doby, ve které se tato témata dobře prodávají. Nejnovější Waitsova tvorba je stále po hudební stránce bezchybná, chytlavá a z obecného hlediska zkrátka dobrá, které většina hlavního proudu nesahá ani po kotníky. Chybí tomu ale ucelenost a zmiňovaná atmosféra. Tom Waits si žije se svou rodinkou na maloměstě, učí svého syna na bicí a na existenciální témata nebo texty o umírající zemi a vnitřní rozervanost ve formě surrealistických obrazů již bohužel není čas ani místo.

Rovnítko mezi utrpení a umění ale dát nelze. Pokud se ve slabých chvilkách rozhodnete umělecky tvořit, může se vám ještě přitížit, když se dovíte, že vaše tvorba nestojí za nic. Sám jsem v dobách svých depresivních nálad psal, ale dnes bych se to styděl vyvěsit i na záchodě. ;)