31. října proběhl v berlínském klubu C-Club koncert art-punkové kapely z 80. a poč. 90. let Crime & City Solution. Nejen pro mě šlo o hudební událost roku, neboť australský frontman Simon Bonney dal dohromady skutečně prvotřídní ansábl hudebníků (Alexander Hacke, David Eugene Edwards, Jim White, Troy Gregory, Bronwyn Adams, Danielle de Picciotto a Matthew Smith). Protože jsem na hudbě C+CS ujížděl od mé vysokoškolské návštěvy filmového klubu, ve kterém promítali Nebe nad Berlínem, nemohl jsem si tento koncert nechat ujít. Šlo o závěr říjnového turné, kdy se Crime po 20 letech vrátili zpět na podium. Osobně mě navíc hřeje na srdci, že teoreticky jsem se na tomto „comebacku“ sám podílel. Před lety jsem na facebooku založil stránku Crime & City Solution, poté šlo pravděpodobně o shodu náhod, ale když stránka získala pár tisíc fanoušků, Simon založil oficiální stránku a zároveň jsme si vyměnili pár e-mailů, ze kterých jsem věděl přibližně rok předem, že C+CS se vrátí nejen na podium, ale že se rozběhne i studiové nahrávání nového alba.
Po zjištění, v jaké sestavě bude C+CS hrát, jsem dostal obavy, aby nešlo o jakýsi mišmaš individualit. Dále jsem se obával zestárnutí a vyčpělosti nejen ze strany zpěváka a hlavního tahouna Simona, ale i ostatních členů skupiny. Obavy byly naprosto zbytečné. Všechno to jsou stále výborní hudebníci a na koncertě jim to šlapalo jedna báseň! Snová až psychedelická prezentace v pozadí podia ještě umocnila hudební vystoupení a mohu s klidem poznamenat, že čekání se rozhodně vyplatilo. Noví Crime & City Solution byli prostě výteční. Kromě nejlepších starých kousků zahráli i tři nové skladby z nového alba American Twilight (které ale ještě není v oběhu, resp. hotové) a snad poprvé v životě jsem se ocitl v situaci, kdy jsem se bavil víc u nové tvorby než u starých skladeb, které má každý fanoušek vryté do paměti a při zaslechutí prvních akordů dostane takřka hysterický záchvat, že se bude hrát něco, při čemž se dostával ze svých depresí, případně sám tvořil, případně miloval, případně cokoliv dalšího, k čemuž mu tvorba svého hudebního oblíbence hraje novou osobní hymnu. Nové album bude podle mě rozhodně stát zato a přestože to ještě není oficiální, Simon se v naší konverzaci zmínil i o koncertu v Praze. Pokud k tomu skutečně dojde, seberu svých pár švestek a do stověžaté matičky z německého Heidelbergu (kde toho času žiji) dorazím a dám si tento Koncert s velkým K znovu. Toto skvostné složení skupiny nebude rozhodně trvat dlouho. Většina členů bere C+CS jsou vedlejší projekt. Alex má (byť toho času stagnující) Einstürzende Neubauten, David Eugene Edwards má Woven Hand a i ostatní mají své „mateřské“ kapely. Není nic špatného na tom dát si hudební událost roku 2x (nebo i vícekrát) za rok.
A nyní ta stinná stránka. Crime + City Solution (jak se dříve s „plusem“ psali) jsou současníci dalšího Australana, Nicka Cavea. Hudba je velice podobná a přijde na mysl, že se obě skupiny navzájem ovlivňovaly. Rozhodně nechci soudit, kdo si od koho hudební nápady a styl půjčoval. Navíc členové obou seskupení vzájemně mezi skupinami pendlovali (např. Mick Harvey, nebo Rowland Howard), takže podobnost obou kapel nebyla rozhodně náhodná. Obě kapely toho času v 80. letech v Berlíně prakticky squatovali a jejich životní styl se mnohým jevil destruktivně, nicméně Crime se rozpadli a Cave se dal na dráhu očištěného křesťana. Každopádně šlo o styl života. Styl, který učaroval i mnohým fanouškům a hlavně podobně přežívajícím existencím. Delší havraní vlasy, případně rozcuchané hnízdo, černé oblečení, cvočky, zkrátka takoví temnější, resp. v dnešní terminlogogii více „goth“ punkeři. Na rozdíl od dnešní generace ale nešlo o stylizaci. Crime & City Solution, Nick Cave and The Bad Seeds se v 80. letech rozhodně netopili v penězích. Nechci z nich dělat bezdomovce a nuzáky, ale díky svému životnímu stylu k tomu neměli daleko. Dnešní art-goth-cokoliv-punkeři si po koncertě (nebo před) dojdou do „Mekáče“ a během vystoupení předkapel na svém iPhonu zkontrolují e-maily a facebookové statusy. Rozvoj techniky, resp. internetu má samozřejmě řadu výhod a na přelomu milénia jsem sám internet až nábožensky uznával. Bohužel se z internetu postupem času stalo jen další masmedium, které sice disponuje ohromným množstvím informací a možností, ale zároveň z člověka dělá nejen svého otroka, ale i nemyslící bytost, která následuje trendy svých sociálních sítí. Jak Kryl poznamenal, „jsme otroci věcí“ a k těm věcem se nyní přidal i internet.
Dále si nedovedu představit, že by v 80. letech na berlínském koncertě ochranka šacovala (stylem kontroly na letištích) batohy a kabely návštěvníků za účelem ožebračení vlastních nápojů, což by se ještě dalo kvůli tržbám klubu pochopit, ale vyhození lidí s fotoaparátem, to už mi hlava nebere. Nejen že si fotky, resp. videa dnes každý nahraje na mobil, který si ani nemusí nijak extra ukrývat, takže majitelé velkých foťáků jsou v podstatě diskriminováni, ale hlavně by mě zajímalo, proč se z osobních záznamů kapely, na kterou přijde cca. 300 lidí a kterou v podstatě zná jen (v poměru k hlavnímu proudu) hrstka lidí, dělá taková věda. Kvalita pořízeného záznamu z hloučku diváků je beztak v 99% naprosto mizerná, nekoukatelná a neposlouchatelná. Naštěstí mohu podotknout, že idiotů s iPhonem, resp. jiným podobným smartphonem v ruce, se během vystoupení moc neobjevilo. Aneb les rukou se svítícím displayem namířený k podiu se naštěstí nekonal. Leč někteří se přeci jen našli. Pseudopředstavitelé staré berlínské art-(nebo i ne-art)-punkové kultury mě rozčilovali. V davu jsem zmerčil i staré veterány, kterým jsem jejich životní styl veřil, ale přesto se v publiku našla spousta jedinců, kteří se přišli zkrátka jen ukázat, že jsou takoví a makoví, přičemž po koncertě (nebo nejlépe ještě v průběhu koncertu) mají nutkání aktualizovat stav na svých sociálních sítích. Moje hořekování může být napadeno argumentem, že tato úvaha je beztak napsána přímo na sociální síti, nicméně jde o prostředek rychlé publikace svých myšlenek na svého času nejrozšířenějším mediu. Kritik společnosti nežije kvůli své kritice v lese mimo dosah lidí. Kritik znečištěného prostředí také dále jezdí autem, vlakem a jinými prostředky, které životnímu prostředí rozhodně nepomáhají. Možná ale pláču na špatném hrobě a podobných „pozérů“ bylo plno i v těch dávných dobách před pádem železné opony. Každopádně podobná individua potkávám i na jiných koncertech výrazných hudebních osobností, jako jsou např. Tom Waits, nebo PJ Harvey. Násilná stylizace do svých idolů působí rozpačitě a někdy si člověk připadá jako na maškarním bálu. Fanoušci Toma Waitse si hrají na barového pobudu s kloboučkem, fanoušci Nicka Cavea mají havraní vlasy, kouří a chodí v černém a fanoušci Crime & City Solution se stylizují do hip-art-punkových introvertů, kterým umění leze i z prdele. Všechny výše zmíněné hudebníky mám velice rád a některé jejich výtvory považuji za to nejlepší, co se v naší generaci urodilo, ale rozhodně nemám potřebu se jakkoliv stylizovat do něčeho, čím sám nejsem. Ale možná jen nejsem „normální“.
Vystoupení C+CS bylo ale naštěstí natolik silné, že všechna tato moje „misantropní“ negativa bez problémů zatlačilo do pozadí a já si koncert věru užil a doufám, že užiji minimálně ještě jednou.
Po zjištění, v jaké sestavě bude C+CS hrát, jsem dostal obavy, aby nešlo o jakýsi mišmaš individualit. Dále jsem se obával zestárnutí a vyčpělosti nejen ze strany zpěváka a hlavního tahouna Simona, ale i ostatních členů skupiny. Obavy byly naprosto zbytečné. Všechno to jsou stále výborní hudebníci a na koncertě jim to šlapalo jedna báseň! Snová až psychedelická prezentace v pozadí podia ještě umocnila hudební vystoupení a mohu s klidem poznamenat, že čekání se rozhodně vyplatilo. Noví Crime & City Solution byli prostě výteční. Kromě nejlepších starých kousků zahráli i tři nové skladby z nového alba American Twilight (které ale ještě není v oběhu, resp. hotové) a snad poprvé v životě jsem se ocitl v situaci, kdy jsem se bavil víc u nové tvorby než u starých skladeb, které má každý fanoušek vryté do paměti a při zaslechutí prvních akordů dostane takřka hysterický záchvat, že se bude hrát něco, při čemž se dostával ze svých depresí, případně sám tvořil, případně miloval, případně cokoliv dalšího, k čemuž mu tvorba svého hudebního oblíbence hraje novou osobní hymnu. Nové album bude podle mě rozhodně stát zato a přestože to ještě není oficiální, Simon se v naší konverzaci zmínil i o koncertu v Praze. Pokud k tomu skutečně dojde, seberu svých pár švestek a do stověžaté matičky z německého Heidelbergu (kde toho času žiji) dorazím a dám si tento Koncert s velkým K znovu. Toto skvostné složení skupiny nebude rozhodně trvat dlouho. Většina členů bere C+CS jsou vedlejší projekt. Alex má (byť toho času stagnující) Einstürzende Neubauten, David Eugene Edwards má Woven Hand a i ostatní mají své „mateřské“ kapely. Není nic špatného na tom dát si hudební událost roku 2x (nebo i vícekrát) za rok.
A nyní ta stinná stránka. Crime + City Solution (jak se dříve s „plusem“ psali) jsou současníci dalšího Australana, Nicka Cavea. Hudba je velice podobná a přijde na mysl, že se obě skupiny navzájem ovlivňovaly. Rozhodně nechci soudit, kdo si od koho hudební nápady a styl půjčoval. Navíc členové obou seskupení vzájemně mezi skupinami pendlovali (např. Mick Harvey, nebo Rowland Howard), takže podobnost obou kapel nebyla rozhodně náhodná. Obě kapely toho času v 80. letech v Berlíně prakticky squatovali a jejich životní styl se mnohým jevil destruktivně, nicméně Crime se rozpadli a Cave se dal na dráhu očištěného křesťana. Každopádně šlo o styl života. Styl, který učaroval i mnohým fanouškům a hlavně podobně přežívajícím existencím. Delší havraní vlasy, případně rozcuchané hnízdo, černé oblečení, cvočky, zkrátka takoví temnější, resp. v dnešní terminlogogii více „goth“ punkeři. Na rozdíl od dnešní generace ale nešlo o stylizaci. Crime & City Solution, Nick Cave and The Bad Seeds se v 80. letech rozhodně netopili v penězích. Nechci z nich dělat bezdomovce a nuzáky, ale díky svému životnímu stylu k tomu neměli daleko. Dnešní art-goth-cokoliv-punkeři si po koncertě (nebo před) dojdou do „Mekáče“ a během vystoupení předkapel na svém iPhonu zkontrolují e-maily a facebookové statusy. Rozvoj techniky, resp. internetu má samozřejmě řadu výhod a na přelomu milénia jsem sám internet až nábožensky uznával. Bohužel se z internetu postupem času stalo jen další masmedium, které sice disponuje ohromným množstvím informací a možností, ale zároveň z člověka dělá nejen svého otroka, ale i nemyslící bytost, která následuje trendy svých sociálních sítí. Jak Kryl poznamenal, „jsme otroci věcí“ a k těm věcem se nyní přidal i internet.
Dále si nedovedu představit, že by v 80. letech na berlínském koncertě ochranka šacovala (stylem kontroly na letištích) batohy a kabely návštěvníků za účelem ožebračení vlastních nápojů, což by se ještě dalo kvůli tržbám klubu pochopit, ale vyhození lidí s fotoaparátem, to už mi hlava nebere. Nejen že si fotky, resp. videa dnes každý nahraje na mobil, který si ani nemusí nijak extra ukrývat, takže majitelé velkých foťáků jsou v podstatě diskriminováni, ale hlavně by mě zajímalo, proč se z osobních záznamů kapely, na kterou přijde cca. 300 lidí a kterou v podstatě zná jen (v poměru k hlavnímu proudu) hrstka lidí, dělá taková věda. Kvalita pořízeného záznamu z hloučku diváků je beztak v 99% naprosto mizerná, nekoukatelná a neposlouchatelná. Naštěstí mohu podotknout, že idiotů s iPhonem, resp. jiným podobným smartphonem v ruce, se během vystoupení moc neobjevilo. Aneb les rukou se svítícím displayem namířený k podiu se naštěstí nekonal. Leč někteří se přeci jen našli. Pseudopředstavitelé staré berlínské art-(nebo i ne-art)-punkové kultury mě rozčilovali. V davu jsem zmerčil i staré veterány, kterým jsem jejich životní styl veřil, ale přesto se v publiku našla spousta jedinců, kteří se přišli zkrátka jen ukázat, že jsou takoví a makoví, přičemž po koncertě (nebo nejlépe ještě v průběhu koncertu) mají nutkání aktualizovat stav na svých sociálních sítích. Moje hořekování může být napadeno argumentem, že tato úvaha je beztak napsána přímo na sociální síti, nicméně jde o prostředek rychlé publikace svých myšlenek na svého času nejrozšířenějším mediu. Kritik společnosti nežije kvůli své kritice v lese mimo dosah lidí. Kritik znečištěného prostředí také dále jezdí autem, vlakem a jinými prostředky, které životnímu prostředí rozhodně nepomáhají. Možná ale pláču na špatném hrobě a podobných „pozérů“ bylo plno i v těch dávných dobách před pádem železné opony. Každopádně podobná individua potkávám i na jiných koncertech výrazných hudebních osobností, jako jsou např. Tom Waits, nebo PJ Harvey. Násilná stylizace do svých idolů působí rozpačitě a někdy si člověk připadá jako na maškarním bálu. Fanoušci Toma Waitse si hrají na barového pobudu s kloboučkem, fanoušci Nicka Cavea mají havraní vlasy, kouří a chodí v černém a fanoušci Crime & City Solution se stylizují do hip-art-punkových introvertů, kterým umění leze i z prdele. Všechny výše zmíněné hudebníky mám velice rád a některé jejich výtvory považuji za to nejlepší, co se v naší generaci urodilo, ale rozhodně nemám potřebu se jakkoliv stylizovat do něčeho, čím sám nejsem. Ale možná jen nejsem „normální“.
Vystoupení C+CS bylo ale naštěstí natolik silné, že všechna tato moje „misantropní“ negativa bez problémů zatlačilo do pozadí a já si koncert věru užil a doufám, že užiji minimálně ještě jednou.
No comments:
Post a Comment