Hudba jedna prodejná

Původně jsem chtěl toto téma natáhnout na celé umělecké spektrum, ale trochu jsem se do toho zamotal, takže zůstaneme u hudby. A teď nemám na mysli tu skutečnou hudbu, kterou se umělci musí od svých dětských let učit, nejde ani o skladatelské umění, díky kterému máme něco jako je vážná hudba. Nemám na mysli ani jazz, experimentální tvorbu nebo chorálový sbor. Jde mi o ty sračky, které se hrají v rádiích, televizích a internetových kanálech. Jde mi o nesmyslný paradox živobytí z tzv. populární hudby. A nemám na mysli pouze tu změť zvuků, kterou rozhlasy hlavního proudu hrají tisíckrát denně. Mám na mysli všechny, kteří "dělají" muziku proto, aby zbohatli, případně si zařídili trvalý finanční příjem dostatečný pro život v blahobytu. Střílet budu taktéž (a vlastně převážně) do nahrávacích společností.

V pravěkých dobách (před internetem;) to měli hudební skupiny a muzikanti těžší. Nejenže by se bez nahrávacích společností nedostali do širšího podvědomí, ale hlavně to měli sakra těžké v případech, kdy chtěli nahrát svou tvorbu na nějaké přenosné médium, jako je vinyl nebo magnetofonová páska. Nejenže to bylo nákladné, ale bez reklamy v rozhlase a prodeje nahrávek v obchodech toho zkrátka moc neprodali.

Když bychom šli ještě dál, do časů, kdy byl vynález hudební nahrávky ještě budoucností, tak zde si nikdo bez řádného hudebního vzdělání ani neškrtl. Pravda hudební skupiny a potulní muzikanti samozřejmě existovali, ale tito světáci žili ze dne na den z toho, co si vydělali o večerech na zábavách, případně během dne na ulicích. Chtěl-li se někdo tehdá živit hudbou do té míry, aby se měl dobře a nemusel fungovat v režimu z ruky do úst, musel mít buď štěstí, kdy jej rodiče od dětských let posadili před noty, nebo si své umění musel zkrátka vydřít. Kdo tehdy dělal hudbu, dělal to celým srdcem. A byl-li jeho hudební výtvor mizerné kvality, musel s tím přestat a najít si jinou obživu.

Na druhou stranu dnes...

Dnes, paradoxně v době, kdy nahrát svou hudební tvorbu je v podstatě maličkost, se nahrávací společnosti topí v penězích a většina "hudebníků" ve službách nahrávacích společnosti produkuje cosi, co nemá s hudbou nic společného. Díky internetu není nic jednoduššího než nahrát svou tvorbu a sdílet ji na sociálních sítích, jako je youtube, facebook, myspace atp. Bohužel to jen potvrzuje, že většina lidí je duchem mdlá, neboť díky internetu, který je dnes dostupný prakticky všem (ok, sorry, Severní Koreo), se ukazuje, že nejvíce oblíbené jsou zvrácenosti typu Justin Bieber nebo Gangnam Style. Na druhou stranu lidé objevují hudebníky, kteří ve své době příliš popularity nezažili. Takový syndrom Vincenta van Gogha, který během svého života také prodal pouze jednu svou malbu. Díky webu lidé začínají objevovat tehdy pouhým okem nezřetelné hvězdy jako byl Townes van Zandt, Nick Drake, Jackson C. Frank, Lee Moses, kteří se nikdy nedostali do širšího podvědomí a přesto jsou dnes považovány za legendy.

Zpět k nahrávacím společnostem. Na počátku 50. let 20. století si nahrávací společnosti všimli potenciálu ječících puberťaček na rock'n'rollových koncertech a hudební průmysl tím byl raketovou rychlostí vystřelen do výše showbusinessu s lahodnou modlou dollarových lázní. Ale nebylo to nic proti ničemu! Nahrávací společnosti zásobovali své posluchače hudební potravou a vše vypadalo celkem idylicky. Pravda s rostoucím počtem hudebních skupin, zpěváků a zpěvaček se roztrhl pytel i s tělesy, které vsázely spíše na zjev, životní styl tzv. "rockové hvězdy", zkrátka na cokoliv jiného, jen ne na dobrou hudbu. Ale to k široce rozvětvenému průmyslu patří. Vše šlapalo jako hodinky...

...až do roku 1995. Toho roku spatřil světlo světa první datový soubor s příponou .mp3. Následující roky se díky sílící popularitě tohoto média rozšiřovala obliba sdílení "empétrojek" a největším úderem do slabin nahrávacích společností byl rok 1999, kdy se rozjela sdílecí síť Napster. Získat hudební album nebylo nikdy tak snadné. Přenosné přehrávače a rozšiřování vypalovacích CD mechanik jen umocnily mizérii, kterou hudební společnosti museli podstoupit. Kdyby internet zůstal mimo zorné pole hlavního proudu, dočkali bychom se možná kolapsu většiny těchto společností. Nahrávacím molochům ale došlo, že internet je další meta, kterou je třeba získat. A světe div se, tak se taky stalo.

Kromě honu na "piráty" (což jsou paradoxně ti, kteří hudební nahrávky na síť nahrávají, nikoliv ti, kteří je stahují pro svou potřebu) a naprosto absurdních "autorských" poplatků při koupi digitálních nosičů tato revoluce přesto přinesla něco pozitivního. Spousta hudebníků si uvědomila potencionál internetu a vsadila na vydávání buď svépomocí nebo spolupráci s mikronakladatelstvími.

Nahrávací korporace ale nezahálí a díky jejich lobby vznikají zákony, které nemají s logikou vůbec co dělat. Přijde mi padlé na hlavu, aby práva na dílo vlastnila nahrávací společnost a nikoliv samotný tvůrce. A vrcholem demagogie je postih jedince za sdílení hudební nahrávky již mrtvého tvůrce. Komu přijdou peníze, které utratím za album skupiny Nirvana? Pokud mám svou koupí nahrávky podpořit umělce k další tvorbě, velice rád to udělám. Proč bych měl ale platit nahrávací společnosti za to, že kdysi nakoupila práva na dílo nějakého hudebníka, který je dnes navíc po smrti? A co víc, budu za to dokonce trestně stíhán, když toto dílo budu sdílet přes internet. Je to absurdní výměna rolí. Nahrávací společnosti tu v minulosti byly pro umělce, dnes je tomu naopak.

Když bychom zašli do extrémů, tak nahrávacích společností dnes není třeba. K nahrání desky vám stačí talent, mikrofon a počítač. Zviditelnit se můžete sami, na youtube je publikum čítající miliardy diváků. Bohužel je tento kanál zasyflen šrotem takovým způsobem, že najít perlu v moři sraček bývá velmi obtížné. Takže i dnes, stejně jako před lety, potřebujete vedle talentu ještě štěstí.

Společenské návyky a jiné píčoviny

Dlouho jsem přemýšlel, jak s tímto článkem začít a neustálé problikávání slova "asociál" mi v tomto přemýšlení zrovna moc nepomáhá. ;) Inu ale půjdu s kůží na trh, neboť jak se říká, s upřímností nejdál dojdeš. (...muahahahahaha!)

A ještě malá preambule:

Nejde mi o to, bořit sociální návyky tzv. slušnosti. Jde mi spíše o kritiku těch, kteří soudí druhé na základě porušování těchto zvyklostí aniž by se "obžalovaného" snažili blíže poznat.

Začneme od nadpisu. Bez mučení přiznávám, že ve vulgarismech si přímo libuji. Bohužel je nemůžu používat, protože jsou prý "neslušné". A protože jsem liška podšitá, která se společnosti přizpůsobuje velice snadno, je má komunikace s ostatními vulgarismů prosta. Svůj "vulgárorgamus" si užívám v případě, že se mi něco nedaří a nikdo v blízkosti nenaslouchá. Ukopnu-li si doma malíček na noze, vyteče z mých úst tolik sraček, že kdejaký kanál by se mohl stydět jak moc je jeho průtok slabý ve srovnání s mou tsunami vlnou sprostých slov.

Ale... proč se "nesluší" ta krásná slovíčka říkat na veřejnosti? Proč jsou sprostá slova urážlivá?

Společnost si během své historie vyčlenila několik slov, která jsou všeobecně považována za sprostá, vulgární, neslušná a kdokoliv je vyřkne, prolomí tím tabu a zaslouží si odsouzení "slušné" společnosti. Má to vlastně nějaký racionální základ? Čím ublížím kolegům v práci, když si nad nepovedeným úkolem povzdechnu "do prdele"? Pravda, pokud to zařvu, tak se samozřejmě leknou a napomenou k ohleduplnosti vůči ostatním. Ale pokud jde o obsah mého sdělení, mají ostatní ke kárání nějaký jiný důvod než jen společenský zvyk? Pozor, nezaměňovat s nadávkami! Tam člověk stupněm vulgarity zvyšuje kýžené ponížení. I když i zde je třeba si klást otázku, co člověku vlastně taková nadávka udělá? Pravda, pokud je nadávka vyřčena někým blízkým, tak lze zarmoucení pochopit. Ale jinak? Mám se rmoutit nad tím, když mě nazve debilem řidič ve vedlejším pruhu? Lidem je celé mládí vštěpováno, že ta a ta slovíčka nesmí říkat. Někteří to ospravedlňují tím, že tak mluví lůza, kanálníci, dlaždiči a bůhví kdo ještě. Absence sprostých slov je jedním s pilířů takzvané slušnosti.

Apropo slušnost... Dobrý den. Znáte to, ne? "Brej!" Akt pozdravu je alespoň pochopitelný, ale abych někoho soudil za to, že mě nepozdraví, nebo snad jen za to, že správně neartikuluje "Dobrý den", na to opravdu žaludek nemám. Vzpomínám si na lyžák v prváku, kdy nás vedoucí peskovali za to, že ráno náležitě nezdravíme "Dobré ráno". Při tom se mi otvírala kudla v kapse a následující dny jsem měl každé ráno chuť sehnat si megafon a náležitě zařvat: "Dobré ráno, čuráci!" Akt pozdravu "Dobrý den" spočívá v přání dobrého dne. Ale vážně, kolik upřímnosti je v každodenním zdravení každého, koho potkáte? Společnost si navykla všem okolo přát dobrý den, ale nikdo, resp. skoro nikdo, to nemyslí vážně. Má to smysl čistě společenský. Je to ten typ malé lži. Ale... lhát se přeci nemá, nebo ano? :)

Zvratné zájmeno "se". V mnoha spojeních mi nahání husí kůži. "To se tak dělá." Znáte to, když vás někdo napomene za to, že se při přípitku nedíváte do očí? "To se přeci sluší, copak to nevíš?" V tu chvíli mám neukojitelnou chuť vraždit. V minulosti jsem to doháněl k absurditě a při přípitcích jsem vytřeštěným zrakem rval svůj ksicht proti svému připíjejícímu. Asi takhle:

Na zdraví!

Může mi někdo vysvětlit důvod, proč se sluší čumět druhému do očí, když si s ním přiťukávám? Jako abych věděl, s kým mám vlastně tu čest? Chudáci slepci.

A proč bych měl děkovat za to, že mi někdo popřeje "na zdraví" po tom, co si kýchnu? Mám kýchání docela rád a hlavně jsem se o žádnou útěchu neprosil. Zacházím možná do extrémů, ale zažil jsem člověka, který byl schopen kárat druhého za to, že mu za tohle "na zdraví" nepoděkoval.

To samé tradice. Společnost se usnesla, že jednou v roce (a to v určité datum) musíme své "blízké" něčím obdarovat a pokud to neuděláme, bude zle. Takže obchody zažívají návaly nakupujících a přestože se této události říká "svátky klidu", mají všichni nervy v kýblu, že nestačili koupit to, či ono. Jako bychom si nemohli dávat dárky kdykoliv během roku. Spontánně. Ne, 24.12. a běda, jestli něco nenajdu pod stromkem.

A Velikonoce? V naší zeměpisné délce a šířce neexistuje větší debilita. Zvláště pro ty, kdo nemají rádi vajíčka. Takže já mám uplést klacek z nějakýho stromu, zmlátit nějakou ženu (nejlépe tu z nejbližšího okolí, mámu, sestru, manželku, to je jedno) a za to dostanu malované vejce? Že je tato událost čím dál tím více spojena s alkoholem (neboť koledníci u každých dveří dostanou lihovou "výslužku"), to by mi ani tak nevadilo, přestože i tyto sociálně ustanovené dny, ve kterých se může člověk zlít pod obraz (jako např. na Silvestra) jsou také postavené na hlavu. Alkohol je metla lidstva, ale jak na Nový rok, tak po celý rok. Nesmyslné tradice jsou animálním přežitkem k tmelení určité skupiny, která se díky těmto ne/náboženským rituálům seberealizovala. Dnes k tomu máme fotbal, diskotéky, kurzy samby, jógy, pilátes atp., zkrátka nespočet způsobů socializace.

Takže jestli někdo ve vašem okolí dává dárky o Velikonocích a o Vánocích lítá po vsi s pomlázkou, odmítá vám čumět při přípitku do očí, neotálí po zakopnutí utrousit "do prdele" a místo "dobrý den" zásadně zdraví "dobrou noc", nedělejte z něj okamžitě asociála, třeba má vlastně dobrou duši, ale jen se mu příčí hrát tu společenskou hru, které se říká slušnost.

Mimochodem, víte co by se stalo s vulgarismy, kdyby je přestali zakazovat a kdyby se nad nimi společnost nepozastavovala, jako nad něčím opovrženíhodným? ;)

Není thujon jako thujon

...protože autor dotčených stránek svůj obsah z internetu stáhl, nechť i můj původní článek upadne v zapomnění...

Co utváří váš pohled na svět?

Lidé jsou různí. A sdělovací prostředky také. Pokud jde o pohled na svět, sdělovací prostředky představují ohromnou sílu ve věci lidského názoru. Naše každodenní zkušenosti dávno nenesou hlavní část našeho celkového názoru na společnost kolem nás. O tom, jak se rozhodujeme, jak se chováme, dokonce jakou máme náladu, rozhoduje do značné míry to, co si přečteme na internetu, co uvidíme v televizi, uslyšíme v rádiu nebo přečteme v novinách. A protože člověk je velice snadno ovlivnitelný tvor, lze pozorovat určité zákonitosti, na základě kterých lze zobecnit určité skupiny dle toho, čím se její členové informačně živí.

Plebs

Upřímně řečeno, dlouho jsem přemýšlel, jak tuto skupinu pojmenovat. Protože se nechci nikoho dotknout, zavrhl jsem takové termíny, jako jsou "lůza", "idioti", nebo "duševně slabí". Dalece nejpočetnější a hlavně cílová skupina masmédií. Vrcholem zpravodajství jsou televizní zprávy na TV NOVA a/nebo TV PRIMA. Pravidelným čtivem Blesk, Aha a ostatní bulvární plátky. Tuto "duševní (p)otravu" doplňují různé telenovely typu Ordinace v růžové zahradě. Což je šílená kombinace, neboť mix negativních zpráv, jejichž hlavním tématem je smrt a vůbec cokoliv, co v divákovi vyvolá převázně nepříjemné pocity v kombinaci s popisováním toho, jak se která "slavná" osobnost má, musí zákonitě přinést jakousi nespokojenost se světem, ve kterém je všechno špatně. Což si plebs hojí čtením bulvárního plátku, aby se ukojil nad nezdarem druhých, případně upevnil svůj negativní pohled, jak se "všichni ostatní mají dobře", zatímco on se má pod psa. Tito lidé také velice dobře slyší na negativní kampaně, přestože i slogany typu "pryč s toutu vládou" jsou v podstatě jen plané volební sliby.


"Duševní (p)otrava"

Rádoby in

Rádoby in lidé se rádi staví do přesného protipólu předchozí skupiny, jejiž členy bez skrupulí nazývá lůzou, ovčím stádem atp. Hlavní periodikem je Reflex nebo Neviditelný pes a cokoliv tzv. levičáckého je zadupáno do země, neboť všechna lůza přeci volí ČSSD. In lidé zásadně nevlastní televizi a do kina chodí jen na neholywoodské filmy. Všechna ta "hip" a "art" individua se bojí tzv. hlavního proudu jak čert kříže a cokoliv, co se dostane do hlavního vysílacího času největších televiziních kanálů, ztrácí pro rádoby in člověka cenu. Pokud jde o politiku, volba je jasná - volit ty, proti kterým lůza brojí, případně ty, kteří se vůči lůze staví do opozice. Pečlivě sleduje in trendy a cokoliv, co vypadá jako hnutí proti hlavnímu proudu, je okamžitě následováno.


Populární předloha "hipstra"

Konspiračníci

Tito lidé jsou vtipná stvoření. Celý svět je ovládán jakousi tajnou organizací, která může za všechny neduhy, které se naší západní civilizaci dějí. Chemtrails, útok na WTC byl dílem USA, Egypťané byli v kontaktu s mimozemskou civilizací a jistojistě nás brzy navštíví planeta X. V minulosti se tito lidé rekrutovali do rolí náboženských pomatenců a dnes, v internetové informační revoluci, mají široké spektrum seberealizace. Hlavním čtivem jsou stránky jako např. osud.cz a/nebo matrix-2001.cz. Na druhou stranu, pokud by skutečně existovala nějaká konspirační skupina, pak internet je to nejlepší, co se jí mohlo stát (nebo že by snad samotný internet byl dílem iluminátů?), protože to, jakým způsobem jsou konspirační teorie zesměšňovány (někdy oprávněně), je nejlepší způsob, jak se schovat nebo odradit pozornost.


Dollarová bankovka, jeden z "důkazů" velkého spiknutí iluminátů

Internetoví sociálové

Celkový pohled na svět se v této skupině odvíjí pouze od toho, co se zrovna děje na sociálních sítích. Ať už jde o facebook, twitter, youtube, nebo jinou rozšířenou sociální síť. Pokud zrovna letí truchlení nad mrtvými Tibeťany, mají tito lidé touhou nechat si vytetovat vlajku Tibetu na čelo. Pokud letí práva žen, jsou sociální sítě zahlceny ženami s nějakou popsanou plachtou (nejlépe s nějakým textem, který by měl člověkem nějak "pohnout"). Velice oblíbeným tématem je zavrhování náboženství, to je v této skupině in takřka neustále. V této skupině je pohled na svět tvořen potřebou socializace a v podstatě stádního efektu, něco jako jako obdoba plebsu sedícího před televizí a hltající zprávy dne v 19:30.

Ve víru sociálních sítí

Elitáři

Elitáři pohrdají většinou sdělovacích prostředků. Informace čerpají s neznámých plátků s minimálním nákladem, případně sledují kanál ostatním běžně nedostupný nebo neznámý, jako např. dánské zpravodajství okresu Hovedstaden, neboť jedině tento informační zdroj je skutečně nezávislý, objektivní a ničím neovlivněný. Nevlastní televizi a internetu se vyhýbají obloukem. E-mail (pokud vůbec) mají jen jeden a čtou jej 1x za měsíc. Poslouchají pouze vážnou hudbu, případně jazz nebo experimentální tělesa. Všichni ostatní lidé se jeví v očích elitářů jako neadrtálci.

"Promiňte, neslyším Vás. Vaše méněcennost je moc nahlas."

Ne/zájmovci

Napsal jsem ne/zájmovci, neboť skutečně zapálení lidé s nějakým zájmem (např. fanatičtí sběrači borovicových šišek) mají zájem jen pro svůj koníček a cokoliv odehrávající se mimo rámec jejich zájmu končí v krabici "nezájem". Jsou to všichni zahrádkáři, chovatelé drobného zvířectva, filatelisté, zkrátka všichni lidé, které jejich koníček pohltil natolik, že se na svět dívají přes brýle své vášně. Milovník mravenců si při zprávě o požárech v Austrálii posteskne, kolik asi mravenišť lehlo popelem. Vzpomínám si na vyprávění kamaráda, který chodil na zemědělskou školu a jeho imitaci jednoho z učitelů (náruživého zemědělce a milovníka orné půdy): "Kdyby se radši ti všichni fotbalisti vykašlali na kopání do míče a šli by vybírat kameny z vyoraných polí, udělali by líp!"


Zapálený chovatel holubů, Jaroslav Reiterman

Závěrem je třeba dodat, že všechny skupiny se svým způsobem prolínají, takže většina lidí je v podstatě kombinace jednotlivých definic. Sám sebe považuji za kombinaci elitáře, ne/zájmovce a internetového sociála. ;)

Jsem rasista?

Donedávna jsem si myslel, že nejsem rasista. I jiní lidé si myslí, že nejsou rasisti… než ale dojde na lámání chleba.

Vše začalo tím, že nám umřela babička. Na tom sice ještě nic rasistického není (ne, nebyla z Číny), ale co čert nechtěl, v závěti mi byl odkázán její byt. Po nepříjemném dědickém řízení (což bych nepřál ani svému nepříteli) jsme byt vyklidili a připravili k nájmu. A zde došlo k onomu lámání chleba. Přistihl jsem se, že kromě negramotných zájemců připomínající chybějící článek mezi opicí a člověkem jsem chtě nechtě selektoval i dle kritéria rom/nerom.

Samozřejmě pokud by se mi ozval romský doktorand fyziky, dostal by nájemní smlouvu na stříbrném podnose, ale pokud jde o zájemce ve stejné kategorii, tak přednost dostane pár s kůží vybledlou před párkem „opálených“. Trochu se za to stydím, ale je to tak. Zkušenosti a masáž sdělovacích prostředků Romy skutečně staví do nezáviděníhodné situace. A je jedno, jak moc se člověk staví do pozice nerasisty, jelikož máte-li dát všanc věc, na které vám záleží, v tu chvíli se ukáže, jste-li opravdu tím, čím tvrdíte, že jste.

V práci denně jednám snad se všemi dostupnými rasami a nemám s tím sebemenší problém. V našem trvalém bydlišti v Čechách sousedíme s Romem, a přestože jsme ho nikdy neviděli střízlivého a jeho chování je trochu „oplzlé“, tak jinak nám nic neudělal a dokonce nám pomáhal s demolicí staré přístavby. Např. díky jeho „kontaktům“ zmizel železný šrot nadsvětelnou rychlostí. ;)

Takže jak? Jsem nebo nejsem rasista?

A vy? Jste rasisti?

Zelená víla stále nemá zákonnou definici

13. března 2013 proběhlo v Bruselu hlasování na téma legální definice absintu. Návrh předložili Francouzi a šlo v něm v podstatě o následující:

Absint

- musí obsahovat pelyněk spolu s dalšími bylinkami, jako je anýz, fenykl, yzop, máta a případně bylinky další, jejichž chuť nicméně nesmí výše zmíněné bylinky přebíjet

- musí být destilován, resp. výše zmíněný macerát musí být dále destilován

- musí mít minimálně 40% alkoholu

- musí mít mezi 5 a 35 mg/l thujonu

- musí mít minimální množství anetholu 0,5 g/l.

- nesmí být uměle barven

Návrh legální definice absintu je naprosto na místě, neboť dnes si kdokoliv může obarvit vodku na zeleno, dát tomu nálepku ABSINT a prodávat bez bázně a hany. Navrhovatelé a jejich přiznivci tuto definici samozřejmě podporovali i přes výhrady k některým bodům navrhované definice.

Švýcarsko, kolébka absintu, svou definici samozřejmě má. A je mnohem jednodušší než výše zmíněný návrh. Dá se v podstatě shrnout do jedné věty - Absint musí být destilován, nesmí obsahovat aromata a umělá barviva a musí obsahovat pelyněk, případně další bylinky jako je anýz atp.

Nápoj, který byl v roce 1792 patentem definován jako "Absinthe", všechna tato kritéria splňoval. Bohužel naši zástupci v EU, sestra Zuzana Roithová a bratr Jan Březina, "takzvaní" europoslanci, mají jiný názor.

Návrh byl totiž onoho 13. března 2013 díky výše zmíněným zamítnut.

Přečtěme si nejdříve článek od první jmenované:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zuzana-roithova.php?itemid=19403

"Obsahuje totiž definici absintu a to nikoli podle středoevropského, ale podle francouzského receptu (povinný obsah anýzu apod.) Návrh komise je nepřijatelný pro drobné výrobce absintu a jeho konzumenty v České republice, podobně jako v Německu či Rakousku."

Předně, takzvaný středoevropský recept odkazuje na pouhý likér, případně macerát. To se lze dočíst např. ve staré české publikaci z roku 1895, Úplný domácí lékař, kde je absint uveden pod hlavičkou umělé lihoviny. Už tehdy bylo na tento "středoevropský" recept nahlíženo jako na "umělou lihovinu", resp. náhražku. A že je návrh nepřijatalný pro drobné výrobce absintu? Jaká blbost! V Čechách není drobných výrobců, kteří by vyráběli pseudo-absint! Neopak giganti jako jsou Hill's nebo Palírna U Zeleného Stromu jsou tímto návrhem ohroženi, protože právě těch se tento návrh týká z důvodu, že jejich výrobky pod názvem absint, resp. absinth patří právě do této kategorie "umělých lihovin", resp. rosolek, nebo likérů.

"Ochrana tradičního středoevropského způsobu přípravy absintu za pomoci pelyňku je mi navíc bližší než podpora návrhu, který vyhovuje především velkovýrobcům a nadnárodním koncernům zejména z Francie. Navíc právě tam byla výroba absintu v letech 1917-2010 zakázána a nelze tam tedy mluvit o tradiční výrobě."

Výroba za pomoci pelyňku je Vám, paní Roithová, bližší? Ale? V tom případě jste mimo, neboť české pseudo-absinty neviděly pelyněk ani z okna jedoucího vlaku. A žádní velkovýrobci a nadnárodní koncerny ve Francii pravý absint nevyrábí. Pernod-Ricard se sice chystá obnovit slávu absintu Pernod Fils původním receptem, nicméně nejlepší pravé absinty dnes pochází naopak právě od malovýrobců. A že nelze mluvit o tradiční výrobě? Nastudujte si prosím historii absintu. Ve Francii se (pokud jde o nejznámější absint Pernod Fils) začal vyrábět od roku 1805. Po zákazu se výroba přesunula do sklepů. A mimochodem, ve Francii byl absint zakázán v letech 1914 (během prvních dnů 1. světové války) - 1988 (EU zákaz zrušila, jen ve Francii se absint nesměl jmenovat absint, ale lihovina na bázi pelyňku).

"Zítra budeme mít možnost zamítnout sice technický a "nestranně" připravovaný, ale politicky nevhodný a necitlivý návrh Komise. Parlament tím bude plnit svou roli kontrolního orgánu nad některými pravomocemi Komise."

A teď prosím tu o Červené Karkulce. Proč politicky nevhodný? Nechápu. Parlament se opět projevil coby neinformovaný ignorant, nebo instituce pracující na základě dotací lobbystů právě od těch velkých korporací, proti kterým paní Roithová tak ohnivě brojí.

"Těší mě i zájem a aktivita kterou vyvinuli fanoušci absintu z České republiky sdružení kolem webu http://www.absinthemafia.com, kteří sledovali legislativní pouť návrhu již od roku 2012. Taková občanská angažovanost je příkladná - jen škoda, že se netýká i dalších vážnějších témat."

No bodejť! :) Ale to byste si tu celou diskuzi musela ještě náležitě projít, aby Vám došlo, že my jsme naopak PRO schválení tohoto typu definice. Ostatně, máte-li čas a chuť - odkaz na téma je zde - http://www.absinthemafia.com/viewtopic.php?f=2&t=562

A ty povídačky o žárovkách ani není třeba komentovat. Klasická populistická omáčka k uspokojení jednoduchých potencionálních voličů. Navíc naprosto mimo téma!

Nyní druhý ynteligent, Honza Březina:

http://www.parlamentnilisty.cz/profily/clanek.aspx?id=15624

"Střetává se zde francouzský typ absintu založený na přidávání oblíbené francouzské pochutiny anýzu a používání vydatného množství barviv přidávaných i do likérů a středoevropský typ absintu s minimálním množstvím anýzu i barviv a charakterizovaný mimo jiné přidáváním pelyňku."

S otevřenou pusou... ano s otevřenou pusou jsem dlouho na tento komentář hleděl. Oblíbená francouzská pochutina anýz? No ano, však také pravý absint je anýzovka, byl tak patentován v roce 1792. A používání vydatného množství barviv? Tento komentář nemohl psát člověk střízlivého rozumu. Návrh definice zakazuje umělá barviva, ale soudruh Březina to zde celé převrátil na hlavu a myslí si, že návrh francouzským barvítkům (a že v některých slabších francouzských absintech barvítka opravdu jsou) naopak pomůže. A ten přidávaný pelyněk... viz můj komentář výše ke článku paní Roithové.

"Výroba absintu v Česku má na rozdíl od Francie mnohaletou a nepřetržitou tradici a je tedy namístě požadovat, aby byla respektována a zachována."

Komentář jsem mimochodem četl již včera večer. Ale protože jsem byl unavený a po přečtení těchto sraček jsem se začal třást vztekem, odložil jsem tento článek na dnešek. Takže pokud budete vyrábět plagiát dostatečně dlouho, získáte tím nárok na základě "tradice" k tomu, abyste zamítl návrh oprávněné definice pravého absintu? Pokud se v Mongolsku rozhodnou pro plagiát našeho piva (na bázi dejme tomu kozí moči) a za +50 let na ně příjde komise kvůli exportu tohoto kozopiva, tak je podle Vás v pořádku, aby byl návrh zamítnut, neboť jde o tamní tradici?

"Český absint je i v širší evropské veřejnosti pojem, jedná se o zavedený výrobek, která má i za našimi hranicemi zvuk a věhlas, a jako vývozní artikl přispívá i k propagaci Česka jako takového ve světě."

Ne. Zeptejte se jakéhokoliv znalce pravého absintu. Dostane se vám odpovědi, že většina českých absintů jsou nepitelné břečky, které nesou název absint pouze omylem. Jsou tu samozřejmě v Čechách výjimky, které vyrábějí pravý a výborný absint. Bohužel jde právě o malovýrobce. A ti by uznáním definice k újmě naopak nepřišli, protože definici splňují.

Když si uvědomím, že nás reprezentují lidé, kteří jsou schopni hlasovat na základě v podstatě protiřečících si argumentů, ztrácím další sílu pro zbytky české hrdosti, která mi v srdci ještě zbyla.

Naši europoslanci jsou buď neinformovaní ignoranti nebo koupení panáčci, kteří jednají na základě českých velkých likérek, jež by po uznání definice přišly o nemalé zisky.

Veritas vincit... kéž by.

Jak správně chlastat

Po předchozích rádobyduchaplných průjmech je třeba trochu zvolnit a zaměřit se na lehčí téma aneb jak správně bumbat alkohol, neboli chlastat, kalit, kropit, chlemtat atp.

Mlád ve svých středoškolských letech mě velice popouzelo rčení "umět chlastat". O to více jsem byl rozpolcen, když jsem to zaslechl v čase kocoviny. Co tedy vlastně znamená "umět chlastat"? Alkoholem se opijete a ráno vám je špatně, kde sakra vězí to umění? Ožrat se a nepoblejt a druhý den ráno vypadat, jako byste pili jen džus? Až když jsem opustil středoškolská a následně vysokoškolská léta, tak jsem zjistil, že alkohol si člověk kupodivu může i užít. Do té doby jsem pil v podstatě v rámci společenské nutnosti a až později jsem zjistil, že některý alkohol je dokonce chutný a začal jsem pít kvůli chuti a nikoliv proto, abych se motal. A když už dojde na společenskou "událost", kde se pije, aby se všichni motali, tak je třeba dodržet několik pravidel, díky kterým vám následující den nebude tak špatně.

Štěstí přeje připraveným

Štamgast lemtající pivo každý den má samozřejmě větší alkoholovou toleranci než sváteční pijan, který si dá jedno pivo za uherský rok. Stejně tak 40 kilová baletka těžko vyhraje pitku nad 100 kilovým boxerem. V tomto duchu se na připravenost spoléhat nedá. I tak ale platí celkem rozšířené pravidlo, že na lačno se člověk opije mnohem rychleji než s plným žaludkem. Alkohol se do těla dostane rychleji, protože jednoduše řečeno v žaludku není co pálit. Tím by to ale nemělo končit. Nemyslete si, že když si dáte dobrou večeři, tak jste za vodou. Nejjistější je jíst v celém průběhu večera, což na většině večírků není problém, zvláště přetékají-li stoly různými chlebíčky. Nedoporučuje se k alkoholu jíst sladké, neboť cukr urychluje vstřebání alkoholu do krve. Kombinace masa, masných výrobků, sýrů, okurek, paprik atp. by vás během celého večera měla ochránit před opileckým okénkem.

Čeho je moc, toho je příliš

Když do sebe budete ládovat jeden panák za druhým, tak vám samozřejmě nepomůže ani svěcená voda. Zodpovědní barmani to dobře vědí a frekvence roznášení se v závislosti na počtu již vypitých sklenek silně zredukuje. Na což ale nelze spoléhat, protože spoustě hospodským jde hlavně o zisk, takže pij, hoste, co hrdlo ráčí. Nepřetržité pití tvrdého alkoholu moc dlouho nevydržíte, ať se připravujete sebevíc. Do hodiny jste na plech. Pokud se pitka odehrává v duchu "kdo nepije s námi, pije proti nám", pak máte samozřejmě možnost volby mezi trháním party a otravou alkoholem. Na druhou stranu, je to zkušenost, díky které si spousta lidí dá příště pozor.

Není všechno zlato, co se třpytí

Problém většiny českého alkoholu tkví ve kvalitě. Ty všemožné tuzemáčky, švestičky a vodky premium vám udělají zle, i kdybyste byli proti alkoholu imunní. Pokud je na etiketě slivovice napsáno "líh, cukr, švestkové aroma", tak se připravte na to, že vám následující den bude tak jako tak špatně. Nejenže jsou tyhle levné alkoholy uměle barveny a ochuceny cukrem k dosažení "chuti", ale jejich lihová báze je velice nekvalitní a hlavně nechutná, ba smradlavá. Zkuste si v hospodě dát nejdříve klasickou starou mysliveckou a následně jägermeistera. Po myslivecké se otřesete hnusem, kdežto jäger příjemně zahřeje a zachutná. V hospodách většinou nevíte, co vám např. po objednání rumu donesou, proto volte jistotu kvalitnějších alkoholů. A pokud jde o pivo, tak i zde platí, že ve většině případů bude k dispozici nepitelný gambáč, nechutný staropramen, nebo jiný lokální Xkrát přefiltrovaný patok. Po vypití více než 5 takových "piv" vám bude následující den také všelijak. Na druhou stranu je třeba dávat v mikropivovarech pozor na kvasničáky a svrchně kvašená piva, jako je weizen neboli pšeničné pivo, jelikož některým tato piva přinesou následující den střevní tanec.

Kdo nemíchá, ten nevzdychá

Pravidlo nemíchat se týká v podstatě jen v rámci typů alkoholických nápojů, tzn. pivo - víno - spiritus. Říká se, že sládek vinaře unese a že pít pivo na víno nevěstí nic dobrého, ale obecně vzato není v kombinaci vína a piva nic pozitivního ať už jsou oba nápoje sebekvalitnější. Když už trávíte večer na pivě, tak neexistuje rozumné zdůvodnění, proč byste z minuty na minutu měli začít pít víno a naopak. Kvalita naopak hraje roli na poli tvrdého alkoholu. Můžete za večer ochutnat pět druhů kvalitní whisky, a přesto vám ráno nebude špatně. Dejte si pět různých slivovic ze supermarketu a budete zvracet jak Alík.

Voda

Alkohol odvodňuje. A čím více ho vypijete, tím více budete mít ráno v ústech sucho jako na poušti. Dehydratace je navíc z velké části zodpovědná za to, že se ráno po chlastačce cítíte tak, jak se cítíte. Nejjistější je samozřejmě pít nealko už během večera, ale když už se na to nedostane, tak platí celkem univerzální pravidlo vypít půl litru vody těsně předtím, než sebou švihnete do postele, případně na zem.

Ráno...

Když už jste vychlastali, co vám přišlo pod ruku, na nealko jste házeli bobek, nejedli jste a chtěli jste ochutnat skutečně všechno, co na nápojovém lístku bylo, pak je na ráno každá rada sakra drahá. Je třeba doplnit tekutiny a minerály, takže šumák s vápníkem, hořčíkem, zinkem, minerální voda, případně vývar je první dobrá volba. Banán pomůže játrům, okurky a lák z okurek pomůže uklidnit žaludek. Ráno se naopak vyvarujte těžkých jídel, protože vaše vnitřnosti si musí odpočinout. Léčba kocoviny je hodně individuální, takže je třeba experimentovat, ale osobně rozhodně zavrhuji tzv. vyprošťováka nebo mléčnou kůru. Voda, vitamín C a piškoty pomohou tomu, aby následky opičky během dne zmizely. Každopádně je třeba počítat s tím, že nic aktuálně dostupné v běžné domácnosti vás z kocoviny z minuty na minutu nedostane. Ze špatně prochlastané noci se budete vylízávat celý následující den.

Závěrem bych rád podotkl, že umění chlastat není ve skutečnosti žádné umění. Je to jen otázka sebekontroly, disciplíny a znalostí toho, co s tělem alkohol provádí.

Takže... na zdraví! ;)