Není thujon jako thujon

...protože autor dotčených stránek svůj obsah z internetu stáhl, nechť i můj původní článek upadne v zapomnění...

Co utváří váš pohled na svět?

Lidé jsou různí. A sdělovací prostředky také. Pokud jde o pohled na svět, sdělovací prostředky představují ohromnou sílu ve věci lidského názoru. Naše každodenní zkušenosti dávno nenesou hlavní část našeho celkového názoru na společnost kolem nás. O tom, jak se rozhodujeme, jak se chováme, dokonce jakou máme náladu, rozhoduje do značné míry to, co si přečteme na internetu, co uvidíme v televizi, uslyšíme v rádiu nebo přečteme v novinách. A protože člověk je velice snadno ovlivnitelný tvor, lze pozorovat určité zákonitosti, na základě kterých lze zobecnit určité skupiny dle toho, čím se její členové informačně živí.

Plebs

Upřímně řečeno, dlouho jsem přemýšlel, jak tuto skupinu pojmenovat. Protože se nechci nikoho dotknout, zavrhl jsem takové termíny, jako jsou "lůza", "idioti", nebo "duševně slabí". Dalece nejpočetnější a hlavně cílová skupina masmédií. Vrcholem zpravodajství jsou televizní zprávy na TV NOVA a/nebo TV PRIMA. Pravidelným čtivem Blesk, Aha a ostatní bulvární plátky. Tuto "duševní (p)otravu" doplňují různé telenovely typu Ordinace v růžové zahradě. Což je šílená kombinace, neboť mix negativních zpráv, jejichž hlavním tématem je smrt a vůbec cokoliv, co v divákovi vyvolá převázně nepříjemné pocity v kombinaci s popisováním toho, jak se která "slavná" osobnost má, musí zákonitě přinést jakousi nespokojenost se světem, ve kterém je všechno špatně. Což si plebs hojí čtením bulvárního plátku, aby se ukojil nad nezdarem druhých, případně upevnil svůj negativní pohled, jak se "všichni ostatní mají dobře", zatímco on se má pod psa. Tito lidé také velice dobře slyší na negativní kampaně, přestože i slogany typu "pryč s toutu vládou" jsou v podstatě jen plané volební sliby.


"Duševní (p)otrava"

Rádoby in

Rádoby in lidé se rádi staví do přesného protipólu předchozí skupiny, jejiž členy bez skrupulí nazývá lůzou, ovčím stádem atp. Hlavní periodikem je Reflex nebo Neviditelný pes a cokoliv tzv. levičáckého je zadupáno do země, neboť všechna lůza přeci volí ČSSD. In lidé zásadně nevlastní televizi a do kina chodí jen na neholywoodské filmy. Všechna ta "hip" a "art" individua se bojí tzv. hlavního proudu jak čert kříže a cokoliv, co se dostane do hlavního vysílacího času největších televiziních kanálů, ztrácí pro rádoby in člověka cenu. Pokud jde o politiku, volba je jasná - volit ty, proti kterým lůza brojí, případně ty, kteří se vůči lůze staví do opozice. Pečlivě sleduje in trendy a cokoliv, co vypadá jako hnutí proti hlavnímu proudu, je okamžitě následováno.


Populární předloha "hipstra"

Konspiračníci

Tito lidé jsou vtipná stvoření. Celý svět je ovládán jakousi tajnou organizací, která může za všechny neduhy, které se naší západní civilizaci dějí. Chemtrails, útok na WTC byl dílem USA, Egypťané byli v kontaktu s mimozemskou civilizací a jistojistě nás brzy navštíví planeta X. V minulosti se tito lidé rekrutovali do rolí náboženských pomatenců a dnes, v internetové informační revoluci, mají široké spektrum seberealizace. Hlavním čtivem jsou stránky jako např. osud.cz a/nebo matrix-2001.cz. Na druhou stranu, pokud by skutečně existovala nějaká konspirační skupina, pak internet je to nejlepší, co se jí mohlo stát (nebo že by snad samotný internet byl dílem iluminátů?), protože to, jakým způsobem jsou konspirační teorie zesměšňovány (někdy oprávněně), je nejlepší způsob, jak se schovat nebo odradit pozornost.


Dollarová bankovka, jeden z "důkazů" velkého spiknutí iluminátů

Internetoví sociálové

Celkový pohled na svět se v této skupině odvíjí pouze od toho, co se zrovna děje na sociálních sítích. Ať už jde o facebook, twitter, youtube, nebo jinou rozšířenou sociální síť. Pokud zrovna letí truchlení nad mrtvými Tibeťany, mají tito lidé touhou nechat si vytetovat vlajku Tibetu na čelo. Pokud letí práva žen, jsou sociální sítě zahlceny ženami s nějakou popsanou plachtou (nejlépe s nějakým textem, který by měl člověkem nějak "pohnout"). Velice oblíbeným tématem je zavrhování náboženství, to je v této skupině in takřka neustále. V této skupině je pohled na svět tvořen potřebou socializace a v podstatě stádního efektu, něco jako jako obdoba plebsu sedícího před televizí a hltající zprávy dne v 19:30.

Ve víru sociálních sítí

Elitáři

Elitáři pohrdají většinou sdělovacích prostředků. Informace čerpají s neznámých plátků s minimálním nákladem, případně sledují kanál ostatním běžně nedostupný nebo neznámý, jako např. dánské zpravodajství okresu Hovedstaden, neboť jedině tento informační zdroj je skutečně nezávislý, objektivní a ničím neovlivněný. Nevlastní televizi a internetu se vyhýbají obloukem. E-mail (pokud vůbec) mají jen jeden a čtou jej 1x za měsíc. Poslouchají pouze vážnou hudbu, případně jazz nebo experimentální tělesa. Všichni ostatní lidé se jeví v očích elitářů jako neadrtálci.

"Promiňte, neslyším Vás. Vaše méněcennost je moc nahlas."

Ne/zájmovci

Napsal jsem ne/zájmovci, neboť skutečně zapálení lidé s nějakým zájmem (např. fanatičtí sběrači borovicových šišek) mají zájem jen pro svůj koníček a cokoliv odehrávající se mimo rámec jejich zájmu končí v krabici "nezájem". Jsou to všichni zahrádkáři, chovatelé drobného zvířectva, filatelisté, zkrátka všichni lidé, které jejich koníček pohltil natolik, že se na svět dívají přes brýle své vášně. Milovník mravenců si při zprávě o požárech v Austrálii posteskne, kolik asi mravenišť lehlo popelem. Vzpomínám si na vyprávění kamaráda, který chodil na zemědělskou školu a jeho imitaci jednoho z učitelů (náruživého zemědělce a milovníka orné půdy): "Kdyby se radši ti všichni fotbalisti vykašlali na kopání do míče a šli by vybírat kameny z vyoraných polí, udělali by líp!"


Zapálený chovatel holubů, Jaroslav Reiterman

Závěrem je třeba dodat, že všechny skupiny se svým způsobem prolínají, takže většina lidí je v podstatě kombinace jednotlivých definic. Sám sebe považuji za kombinaci elitáře, ne/zájmovce a internetového sociála. ;)

Jsem rasista?

Donedávna jsem si myslel, že nejsem rasista. I jiní lidé si myslí, že nejsou rasisti… než ale dojde na lámání chleba.

Vše začalo tím, že nám umřela babička. Na tom sice ještě nic rasistického není (ne, nebyla z Číny), ale co čert nechtěl, v závěti mi byl odkázán její byt. Po nepříjemném dědickém řízení (což bych nepřál ani svému nepříteli) jsme byt vyklidili a připravili k nájmu. A zde došlo k onomu lámání chleba. Přistihl jsem se, že kromě negramotných zájemců připomínající chybějící článek mezi opicí a člověkem jsem chtě nechtě selektoval i dle kritéria rom/nerom.

Samozřejmě pokud by se mi ozval romský doktorand fyziky, dostal by nájemní smlouvu na stříbrném podnose, ale pokud jde o zájemce ve stejné kategorii, tak přednost dostane pár s kůží vybledlou před párkem „opálených“. Trochu se za to stydím, ale je to tak. Zkušenosti a masáž sdělovacích prostředků Romy skutečně staví do nezáviděníhodné situace. A je jedno, jak moc se člověk staví do pozice nerasisty, jelikož máte-li dát všanc věc, na které vám záleží, v tu chvíli se ukáže, jste-li opravdu tím, čím tvrdíte, že jste.

V práci denně jednám snad se všemi dostupnými rasami a nemám s tím sebemenší problém. V našem trvalém bydlišti v Čechách sousedíme s Romem, a přestože jsme ho nikdy neviděli střízlivého a jeho chování je trochu „oplzlé“, tak jinak nám nic neudělal a dokonce nám pomáhal s demolicí staré přístavby. Např. díky jeho „kontaktům“ zmizel železný šrot nadsvětelnou rychlostí. ;)

Takže jak? Jsem nebo nejsem rasista?

A vy? Jste rasisti?

Zelená víla stále nemá zákonnou definici

13. března 2013 proběhlo v Bruselu hlasování na téma legální definice absintu. Návrh předložili Francouzi a šlo v něm v podstatě o následující:

Absint

- musí obsahovat pelyněk spolu s dalšími bylinkami, jako je anýz, fenykl, yzop, máta a případně bylinky další, jejichž chuť nicméně nesmí výše zmíněné bylinky přebíjet

- musí být destilován, resp. výše zmíněný macerát musí být dále destilován

- musí mít minimálně 40% alkoholu

- musí mít mezi 5 a 35 mg/l thujonu

- musí mít minimální množství anetholu 0,5 g/l.

- nesmí být uměle barven

Návrh legální definice absintu je naprosto na místě, neboť dnes si kdokoliv může obarvit vodku na zeleno, dát tomu nálepku ABSINT a prodávat bez bázně a hany. Navrhovatelé a jejich přiznivci tuto definici samozřejmě podporovali i přes výhrady k některým bodům navrhované definice.

Švýcarsko, kolébka absintu, svou definici samozřejmě má. A je mnohem jednodušší než výše zmíněný návrh. Dá se v podstatě shrnout do jedné věty - Absint musí být destilován, nesmí obsahovat aromata a umělá barviva a musí obsahovat pelyněk, případně další bylinky jako je anýz atp.

Nápoj, který byl v roce 1792 patentem definován jako "Absinthe", všechna tato kritéria splňoval. Bohužel naši zástupci v EU, sestra Zuzana Roithová a bratr Jan Březina, "takzvaní" europoslanci, mají jiný názor.

Návrh byl totiž onoho 13. března 2013 díky výše zmíněným zamítnut.

Přečtěme si nejdříve článek od první jmenované:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zuzana-roithova.php?itemid=19403

"Obsahuje totiž definici absintu a to nikoli podle středoevropského, ale podle francouzského receptu (povinný obsah anýzu apod.) Návrh komise je nepřijatelný pro drobné výrobce absintu a jeho konzumenty v České republice, podobně jako v Německu či Rakousku."

Předně, takzvaný středoevropský recept odkazuje na pouhý likér, případně macerát. To se lze dočíst např. ve staré české publikaci z roku 1895, Úplný domácí lékař, kde je absint uveden pod hlavičkou umělé lihoviny. Už tehdy bylo na tento "středoevropský" recept nahlíženo jako na "umělou lihovinu", resp. náhražku. A že je návrh nepřijatalný pro drobné výrobce absintu? Jaká blbost! V Čechách není drobných výrobců, kteří by vyráběli pseudo-absint! Neopak giganti jako jsou Hill's nebo Palírna U Zeleného Stromu jsou tímto návrhem ohroženi, protože právě těch se tento návrh týká z důvodu, že jejich výrobky pod názvem absint, resp. absinth patří právě do této kategorie "umělých lihovin", resp. rosolek, nebo likérů.

"Ochrana tradičního středoevropského způsobu přípravy absintu za pomoci pelyňku je mi navíc bližší než podpora návrhu, který vyhovuje především velkovýrobcům a nadnárodním koncernům zejména z Francie. Navíc právě tam byla výroba absintu v letech 1917-2010 zakázána a nelze tam tedy mluvit o tradiční výrobě."

Výroba za pomoci pelyňku je Vám, paní Roithová, bližší? Ale? V tom případě jste mimo, neboť české pseudo-absinty neviděly pelyněk ani z okna jedoucího vlaku. A žádní velkovýrobci a nadnárodní koncerny ve Francii pravý absint nevyrábí. Pernod-Ricard se sice chystá obnovit slávu absintu Pernod Fils původním receptem, nicméně nejlepší pravé absinty dnes pochází naopak právě od malovýrobců. A že nelze mluvit o tradiční výrobě? Nastudujte si prosím historii absintu. Ve Francii se (pokud jde o nejznámější absint Pernod Fils) začal vyrábět od roku 1805. Po zákazu se výroba přesunula do sklepů. A mimochodem, ve Francii byl absint zakázán v letech 1914 (během prvních dnů 1. světové války) - 1988 (EU zákaz zrušila, jen ve Francii se absint nesměl jmenovat absint, ale lihovina na bázi pelyňku).

"Zítra budeme mít možnost zamítnout sice technický a "nestranně" připravovaný, ale politicky nevhodný a necitlivý návrh Komise. Parlament tím bude plnit svou roli kontrolního orgánu nad některými pravomocemi Komise."

A teď prosím tu o Červené Karkulce. Proč politicky nevhodný? Nechápu. Parlament se opět projevil coby neinformovaný ignorant, nebo instituce pracující na základě dotací lobbystů právě od těch velkých korporací, proti kterým paní Roithová tak ohnivě brojí.

"Těší mě i zájem a aktivita kterou vyvinuli fanoušci absintu z České republiky sdružení kolem webu http://www.absinthemafia.com, kteří sledovali legislativní pouť návrhu již od roku 2012. Taková občanská angažovanost je příkladná - jen škoda, že se netýká i dalších vážnějších témat."

No bodejť! :) Ale to byste si tu celou diskuzi musela ještě náležitě projít, aby Vám došlo, že my jsme naopak PRO schválení tohoto typu definice. Ostatně, máte-li čas a chuť - odkaz na téma je zde - http://www.absinthemafia.com/viewtopic.php?f=2&t=562

A ty povídačky o žárovkách ani není třeba komentovat. Klasická populistická omáčka k uspokojení jednoduchých potencionálních voličů. Navíc naprosto mimo téma!

Nyní druhý ynteligent, Honza Březina:

http://www.parlamentnilisty.cz/profily/clanek.aspx?id=15624

"Střetává se zde francouzský typ absintu založený na přidávání oblíbené francouzské pochutiny anýzu a používání vydatného množství barviv přidávaných i do likérů a středoevropský typ absintu s minimálním množstvím anýzu i barviv a charakterizovaný mimo jiné přidáváním pelyňku."

S otevřenou pusou... ano s otevřenou pusou jsem dlouho na tento komentář hleděl. Oblíbená francouzská pochutina anýz? No ano, však také pravý absint je anýzovka, byl tak patentován v roce 1792. A používání vydatného množství barviv? Tento komentář nemohl psát člověk střízlivého rozumu. Návrh definice zakazuje umělá barviva, ale soudruh Březina to zde celé převrátil na hlavu a myslí si, že návrh francouzským barvítkům (a že v některých slabších francouzských absintech barvítka opravdu jsou) naopak pomůže. A ten přidávaný pelyněk... viz můj komentář výše ke článku paní Roithové.

"Výroba absintu v Česku má na rozdíl od Francie mnohaletou a nepřetržitou tradici a je tedy namístě požadovat, aby byla respektována a zachována."

Komentář jsem mimochodem četl již včera večer. Ale protože jsem byl unavený a po přečtení těchto sraček jsem se začal třást vztekem, odložil jsem tento článek na dnešek. Takže pokud budete vyrábět plagiát dostatečně dlouho, získáte tím nárok na základě "tradice" k tomu, abyste zamítl návrh oprávněné definice pravého absintu? Pokud se v Mongolsku rozhodnou pro plagiát našeho piva (na bázi dejme tomu kozí moči) a za +50 let na ně příjde komise kvůli exportu tohoto kozopiva, tak je podle Vás v pořádku, aby byl návrh zamítnut, neboť jde o tamní tradici?

"Český absint je i v širší evropské veřejnosti pojem, jedná se o zavedený výrobek, která má i za našimi hranicemi zvuk a věhlas, a jako vývozní artikl přispívá i k propagaci Česka jako takového ve světě."

Ne. Zeptejte se jakéhokoliv znalce pravého absintu. Dostane se vám odpovědi, že většina českých absintů jsou nepitelné břečky, které nesou název absint pouze omylem. Jsou tu samozřejmě v Čechách výjimky, které vyrábějí pravý a výborný absint. Bohužel jde právě o malovýrobce. A ti by uznáním definice k újmě naopak nepřišli, protože definici splňují.

Když si uvědomím, že nás reprezentují lidé, kteří jsou schopni hlasovat na základě v podstatě protiřečících si argumentů, ztrácím další sílu pro zbytky české hrdosti, která mi v srdci ještě zbyla.

Naši europoslanci jsou buď neinformovaní ignoranti nebo koupení panáčci, kteří jednají na základě českých velkých likérek, jež by po uznání definice přišly o nemalé zisky.

Veritas vincit... kéž by.

Jak správně chlastat

Po předchozích rádobyduchaplných průjmech je třeba trochu zvolnit a zaměřit se na lehčí téma aneb jak správně bumbat alkohol, neboli chlastat, kalit, kropit, chlemtat atp.

Mlád ve svých středoškolských letech mě velice popouzelo rčení "umět chlastat". O to více jsem byl rozpolcen, když jsem to zaslechl v čase kocoviny. Co tedy vlastně znamená "umět chlastat"? Alkoholem se opijete a ráno vám je špatně, kde sakra vězí to umění? Ožrat se a nepoblejt a druhý den ráno vypadat, jako byste pili jen džus? Až když jsem opustil středoškolská a následně vysokoškolská léta, tak jsem zjistil, že alkohol si člověk kupodivu může i užít. Do té doby jsem pil v podstatě v rámci společenské nutnosti a až později jsem zjistil, že některý alkohol je dokonce chutný a začal jsem pít kvůli chuti a nikoliv proto, abych se motal. A když už dojde na společenskou "událost", kde se pije, aby se všichni motali, tak je třeba dodržet několik pravidel, díky kterým vám následující den nebude tak špatně.

Štěstí přeje připraveným

Štamgast lemtající pivo každý den má samozřejmě větší alkoholovou toleranci než sváteční pijan, který si dá jedno pivo za uherský rok. Stejně tak 40 kilová baletka těžko vyhraje pitku nad 100 kilovým boxerem. V tomto duchu se na připravenost spoléhat nedá. I tak ale platí celkem rozšířené pravidlo, že na lačno se člověk opije mnohem rychleji než s plným žaludkem. Alkohol se do těla dostane rychleji, protože jednoduše řečeno v žaludku není co pálit. Tím by to ale nemělo končit. Nemyslete si, že když si dáte dobrou večeři, tak jste za vodou. Nejjistější je jíst v celém průběhu večera, což na většině večírků není problém, zvláště přetékají-li stoly různými chlebíčky. Nedoporučuje se k alkoholu jíst sladké, neboť cukr urychluje vstřebání alkoholu do krve. Kombinace masa, masných výrobků, sýrů, okurek, paprik atp. by vás během celého večera měla ochránit před opileckým okénkem.

Čeho je moc, toho je příliš

Když do sebe budete ládovat jeden panák za druhým, tak vám samozřejmě nepomůže ani svěcená voda. Zodpovědní barmani to dobře vědí a frekvence roznášení se v závislosti na počtu již vypitých sklenek silně zredukuje. Na což ale nelze spoléhat, protože spoustě hospodským jde hlavně o zisk, takže pij, hoste, co hrdlo ráčí. Nepřetržité pití tvrdého alkoholu moc dlouho nevydržíte, ať se připravujete sebevíc. Do hodiny jste na plech. Pokud se pitka odehrává v duchu "kdo nepije s námi, pije proti nám", pak máte samozřejmě možnost volby mezi trháním party a otravou alkoholem. Na druhou stranu, je to zkušenost, díky které si spousta lidí dá příště pozor.

Není všechno zlato, co se třpytí

Problém většiny českého alkoholu tkví ve kvalitě. Ty všemožné tuzemáčky, švestičky a vodky premium vám udělají zle, i kdybyste byli proti alkoholu imunní. Pokud je na etiketě slivovice napsáno "líh, cukr, švestkové aroma", tak se připravte na to, že vám následující den bude tak jako tak špatně. Nejenže jsou tyhle levné alkoholy uměle barveny a ochuceny cukrem k dosažení "chuti", ale jejich lihová báze je velice nekvalitní a hlavně nechutná, ba smradlavá. Zkuste si v hospodě dát nejdříve klasickou starou mysliveckou a následně jägermeistera. Po myslivecké se otřesete hnusem, kdežto jäger příjemně zahřeje a zachutná. V hospodách většinou nevíte, co vám např. po objednání rumu donesou, proto volte jistotu kvalitnějších alkoholů. A pokud jde o pivo, tak i zde platí, že ve většině případů bude k dispozici nepitelný gambáč, nechutný staropramen, nebo jiný lokální Xkrát přefiltrovaný patok. Po vypití více než 5 takových "piv" vám bude následující den také všelijak. Na druhou stranu je třeba dávat v mikropivovarech pozor na kvasničáky a svrchně kvašená piva, jako je weizen neboli pšeničné pivo, jelikož některým tato piva přinesou následující den střevní tanec.

Kdo nemíchá, ten nevzdychá

Pravidlo nemíchat se týká v podstatě jen v rámci typů alkoholických nápojů, tzn. pivo - víno - spiritus. Říká se, že sládek vinaře unese a že pít pivo na víno nevěstí nic dobrého, ale obecně vzato není v kombinaci vína a piva nic pozitivního ať už jsou oba nápoje sebekvalitnější. Když už trávíte večer na pivě, tak neexistuje rozumné zdůvodnění, proč byste z minuty na minutu měli začít pít víno a naopak. Kvalita naopak hraje roli na poli tvrdého alkoholu. Můžete za večer ochutnat pět druhů kvalitní whisky, a přesto vám ráno nebude špatně. Dejte si pět různých slivovic ze supermarketu a budete zvracet jak Alík.

Voda

Alkohol odvodňuje. A čím více ho vypijete, tím více budete mít ráno v ústech sucho jako na poušti. Dehydratace je navíc z velké části zodpovědná za to, že se ráno po chlastačce cítíte tak, jak se cítíte. Nejjistější je samozřejmě pít nealko už během večera, ale když už se na to nedostane, tak platí celkem univerzální pravidlo vypít půl litru vody těsně předtím, než sebou švihnete do postele, případně na zem.

Ráno...

Když už jste vychlastali, co vám přišlo pod ruku, na nealko jste házeli bobek, nejedli jste a chtěli jste ochutnat skutečně všechno, co na nápojovém lístku bylo, pak je na ráno každá rada sakra drahá. Je třeba doplnit tekutiny a minerály, takže šumák s vápníkem, hořčíkem, zinkem, minerální voda, případně vývar je první dobrá volba. Banán pomůže játrům, okurky a lák z okurek pomůže uklidnit žaludek. Ráno se naopak vyvarujte těžkých jídel, protože vaše vnitřnosti si musí odpočinout. Léčba kocoviny je hodně individuální, takže je třeba experimentovat, ale osobně rozhodně zavrhuji tzv. vyprošťováka nebo mléčnou kůru. Voda, vitamín C a piškoty pomohou tomu, aby následky opičky během dne zmizely. Každopádně je třeba počítat s tím, že nic aktuálně dostupné v běžné domácnosti vás z kocoviny z minuty na minutu nedostane. Ze špatně prochlastané noci se budete vylízávat celý následující den.

Závěrem bych rád podotkl, že umění chlastat není ve skutečnosti žádné umění. Je to jen otázka sebekontroly, disciplíny a znalostí toho, co s tělem alkohol provádí.

Takže... na zdraví! ;)

Idioti

Volební šílenství první přímé prezidentské volby pomalu opadá, nový prezident se zabydluje na hradě, horečné diskuze chladnou a vše se vrací do svých kolejí. Nebudu zde probírat jednotlivé kandidáty, protože o nikom ve skutečnosti nic nevím. S nikým z nich jsem se nesetkal a všechny informace, které mám, jsou přefiltrovány přes (mnohdy neobjektivní) sdělovací prostředky. Diskuzní pořady jsou sice hezké, ale čím dál tím více připomínají tupé reality show, případně přednášku plné naučené agitace.

Na základě dostupných informací a minulosti bych Zemana určitě nevolil, ale o tom tenhle článek nebude, těch už bylo dost. Tento článek bude o idiotech.

Bezprostředně po vyhlášení výsledků prezidentských voleb jsem na facebooku Zemanovo voliče nepřímo označil za idioty, načež jsem byl levicovými lidumily upozorněn, že to ode mě není moc hezké, což je pravda a příspěvek jsem smazal. Od té doby mi to ale leželo v žaludku, takže obsah tohoto textu se rodil skutečně dlouho. Nuže hurá do revize!

Idioti nejsou samozřejmě jen voliči Zemana. Idioty lze nazvat více než 90% aktivních voličů. A ne pouze v přímé prezidentské volbě a ne pouze v ČR. A když mluvím o idiotech, tak tím nemyslím slintající magory, ale politicky negramotné občany. Toho idiota, který byl pojmenován právě starořeckou demokracií, neboli člověk, jenž se aktivně nepodílí na politickém dění. A ne, nezlobte se na mě, ale vhození papíru na základě megalomanské prezidentské kampaně jednou za 4 roky opravdu není aktivní podílení na politickém dění. Většina lidí totiž nemá o politice ani páru. Voliči si nezjišťují volební programy svých stran, nepátrají po tom, kdo v zastupitelstvu vlastně sedí, je jim jedno, že vedoucí stran se chovají jako prasata, která nemají na tak vysokých pozicích co dělat. Idiotský volič volí na základě emocí, tradice, zloby, závisti, lenosti, hlouposti a ti, kteří jsou u válu, to moc dobře vědí. Vyhrává pak ten, který je více vidět s líbivými hesly na billboardech, v televizi a na internetu.

Občas se někde zmíním, že někteří lidé by neměli mít právo volit, načež jsem ukamenován a poslán do oněch míst. Hodně lidí se ohání Winstonem Churchillem, který prohlásil, že „demokracie je skutečně ten nejhorší politický systém, tedy kromě těch systémů, které byly v minulosti vyzkoušeny.“ Něco jako „nikdo není dokonalý“. Dobrá, ale tyto argumenty nesmí sloužit jako ospravedlnění toho, že nemá cenu se snažit být lepším. Neznamená to, že se na to máme vykašlat a ten lepší systém nehledat. Což není nic snadného, nejlepším možným řešením je samozřejmě vzdělanost obyvatelstva. A pak samozřejmě objektivní politická angažovanost. Pokud někdo volí strany, které svůj volební program staví na negativní kampani, měl by pro následující volby automaticky dostat červenou kartu. Pokud někdo volí stranu na základě toho, že se v dávných dobách její vlády měl lépe než dnes, měl by příště zůstat doma. Stejně tak jako někdo, kdo volí stranu, která si nepokrytě hájí členy s korupční minulostí. A člověku, který volí strany, jejichž většina příznivců podporuje nenávist vůči určitému etniku nebo skupině, by mělo být odebráno volební právo do konce života.

Dále, 4 roky jsou zatraceně dlouhá doba. Při vládních platech je velice jednoduché si za 4 roky vydělat tolik, že následný politický pád bolí asi tak, jako když padnete do měkké peřinky. Taková přímá odvolatelnost není vůbec od věci, Cibulka se s tím ohání už dlouho, ale protože se chová jako nemocný paranoik, nebere ho nikdo vážně. Vyčůraný Okamura to moc dobře ví a začal se s přímou odvolatelností politiků také ohánět. Pro zvýšení zájmu o politiku by se také mohlo vypisovat větší množství referend. Lid si totiž zvolí své zastupitele, kteří po volbách otočí svůj program o 180 stupňů a chudák volič nemůže nic. Ptal se někdo voličů na radar v Brdech, na Lisabonskou smlouvu, bude se nás někdo ptát na vstup do eurozóny? Možná si teď protiřečím, když voliče označuji za idioty a zároveň bych je nechal rozhodovat o tak důležitých věcech. Voliči jsou ale idioti právě z toho důvodu, že stát nikterak nepodporuje jejich angažovanost v politice. Je to stejné, jako ve kterémkoliv sportu – nechte hráče sedět pořád na lavičce náhradníků a garantuji vám, že nejenže ho to přestane bavit, ale jeho hrací schopnosti se tím nezlepší a je dost pravděpodobné, že na celou hru zanevře.

Takže, milí voliči, vzdělávejte se a volte s chladnou, střízlivou a osvícenou hlavou!

P.S.: Dodatečná omluva Zemanovým voličům: „Nejste v tom sami!“

Umění ruku v ruce se strádáním?

Každý druhý kunsthistorik a profesor umělecké školy by mě za následující úvahu určitě poslal k šípku a i mě samotného tíží krapet svědomí, že píšu hovadiny, ale nemůžu si pomoci, musí to ven. Aneb napadlo vás někdy, že kvalitní umělecké dílo bude spíše spojené s lidským strádáním než se štěstím?

Nick Cave v jednom rozhovoru zmínil, že když je šťastný, tak to poslední, co se mu honí hlavou, je napsat nějaký text. Tak tomu bylo alespoň do alba The Boatmans Call (1997), které napsal v romantické euforii. Ve stejném roce se také oženil se Susie Bick, se kterou je dodnes. Od té doby Cave tvrdí, že přišel hudbě konečně na kloub a že nepotřebuje ke skládání "špatnou" náladu. A jak to dopadlo? Rozhodně ne zas tak špatně, byť spousta lidí nového "skoro-křesťanského" Cavea nemusí, ale z nových alb po roce 2001 se podle mě minimálně vytratila jakási opravdovost. U starých textů jako jsou The Mercy Seat, Loverman, The Carny, nebo From Her to Eternity je posluchač emočně stržen do jiného světa nejen díky podmanivým hudebníkům, ale právě díky textům a jejich prezentaci v podání "depkoidního" Cavea.

Kolik děl výtvarného umění vzešlo z utrápených myslí? Edvard Munch a Vincent Van Gogh trpěli úzkostmi a hle, jak jsou jejich obrazy dnes ceněny. Jedna z verzí depresivního obrazu Výkřik byla v roce 2012 vydražena za 119 922 500 dolarů. A nejde o dílko pěkné na pohled, nebo ano? Jde o existenciální výkřik, ve kterém si člověk uvědomí pomíjivost nebo dokonce zbytečnost až prázdnost lidského bytí. Van Gogh za svůj život prodal jediný obraz, přestože jich nakreslil stovky. Kreslil celé dny pod žhavým sluncem, nebo v noci za pomoci svíček připevněných na svém klobouku. Měl záchvaty, uřízl si ušní lalok a ve svém 37. roce spáchal sebevraždu. Byla by jeho tvorba stejná, kdyby byl zdravý a bohatý? Otec Vetřelce (Alien, 1979) H. R. Giger je švýcarský malíř a sochař, jehož tvorba je z větší části poznamenána tzv. nočním děsem, neboli pavor nocturnus, což je zatraceně nepříjemná porucha spánku. Prakticky zhmotňuje své noční můry, které se dnes velice dobře prodávají. Však také jaké měl Vetřelec a jeho pokračování úspěchy.

Edvard Munch - Výkřik

V poezii se orientuji mnohem méně než ve výtvarném umění, byť si jsem vědom toho, že spousta známých a dobrých malířů nijak nestrádá, na druhou stranu neznám dobrého básníka, který by tvořil dobré básně, byl nadmíru šťasten a zároveň bez problémů zapadal do široké společnosti. Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud, Edgar Allan Poe, Oscar Wilde, Jack Kerouac, Alan Ginsberg, Charles Bukowski,  ale i čeští básníci jako Karel Hynek Mácha, Jiří Wolker, František Gellner nebo Egon Bondy. Poezie je totiž úzce spjata s melancholií a melancholie nebývá zrovna etalonem štěstí nebo bezstarostné mysli. Ti všichni výše zmínění básníci svým způsobem strádali a poezie byla jejich ventilace tohoto strádání. Pokud znáte nějakého básníka, který by životem bezstarostně proplouval, sem s ním.

František Gellner - poslední verše básně Radosti života

Jan Švankmajer v předmluvě svého filmu Šílení (2005) poznamenal, že umění je dnes v podstatě mrtvo. Osobně si to nemyslím, ale rozhodně žádné umění nenajdeme v tzv. hlavním proudu. Pokud jde o filmové umění, tak srovnejte např. kvalitu českých filmů z druhé poloviny 60. let a dnes. A když půjdeme za hranice, tak nejmarkantnější příklad najdeme např. u Hvězdných válek (1977). Ne že bych původní Hvězdné války považoval za bůhvíjaké umění, to bych se mohl rovnou zahrabat, ale při tvorbě prvního dílu Hvězdných válek měl George Lucas o mnoho více ztížené podmínky než při natáčení novodobých paskvilů, které mají v dějové linii Hvězdných válek předcházet původní díly z konce 70. a začátku 80. let. Na druhém spektru filmového nebe se naopak nejvíce umělecky cení filmaři jako je např. David Lynch, Lars von Trier, Wim Wenders, Kim Ki-Duk, Ingmar Bergman, Sidney Lumet, Stanley Kubrick, Andrei Tarkovsky a jiní méně známí, ale o to zajímavější tvůrci, jako je Todd Solondz, Gaspar Noé, Chris Marker nebo Wong Kar-wai. Ti všichni tvoří filmy, kterým dominuje melancholie, zádumčivost a někdy i nihilismus, pocity marnosti a beznaděje. Naštěstí tu stále ještě máme tvorbu Woodyho Allena nebo Emira Kusturici. ;)

Sedmá pečeť režiséra Ingmara Bergmana

Když se vrátím k hudbě, tak nejlépe to asi vystihl starý harcovník Lemmy Kilmister ze skupiny Motörhead. "Pokud stojíte na pódiu, tak musíte věřit tomu, co děláte, jinak to nestojí za to, obecenstvo nejsou blbci a poznají levárnu." A tak to skutečně je. Nastrčení panáci nikoho (rozumného) nezajímají a za pár let po nich neštěkne ani pes. Umění musí jít ze srdce, umělec musí do svého výtvoru vložit upřímnou zprávu, která se lidí dotkne. Raperské gangsty a náctiletí popšukáčci žádnou zprávu nepředávají ať se na to snažíte naroubovat sebevětší metaforu. Kurt Cobain nebyl žádný virtuos, ale své životní trmácení vkládal plně do své tvorby a svého vystoupení, což mělo úspěch a odvažuji se tvrdit, že první příčky hlavního proudu do dnešního dne nesahají skupině Nirvana ani po kotníky. Podobně vnitřně nestabilní byli i méně známí hudebníci jako je Elliott Smith, Nick Drake nebo Townes van Zandt. Všichni tři byli v podstatě folkaři, kterým k vystoupení stačila kytara. Elliott Smith byl depkař, který v r. 2003 spáchal sebevraždu (ubodal se do hrudníku), Nick Drake trpěl nepřekonatelným studem z obecenstva a jeho koncerty končily většinou fiaskem a Townes van Zandt byl country zpěvák závislý na heroinu (a jiných drogách) a celý svůj život v podstatě živořil z místa na místo. Všechny tři spojují poetické texty jejich písní, do kterých vetkly své soužení. A stojí mimochodem za poslech, všem doporučuji!

Výjimku v řadách "prokletých" hudebníků tvoří belgický šansoniér Jacques Brel. Byl to sice silný kuřák a ve 49 letech zemřel na rakovinu plic, nicméně jeho životem se nepřehnaly žádné drogové nebo depresivní bouře. Byl to ten typ umělce, který se dokázal vžít do svých básní, které posléze zhudebňoval. Jeho vystoupení na pódiu byly poté tak intenzivní, že často končily ovacemi ve stoje. Do svého projevu vkládal všechno a člověk nemusel být jasnovidec ba ani nemusel umět francouzsky k tomu, aby mu uvěřil a alespoň trochu pochopil lyrické pozadí skladby.

Jako poslední příklad uvedu Toma Waitse. Dnes spořádaného manžela a otce, dříve barového povaleče a záletníka. Mnoho jeho fanoušků se dnes stylizuje do role bohémského vymetače barů s kloboučkem na hlavě a ošuntělým sakem. To ale platilo do roku 1980, kdy potkal svou životní družku, Kathleen Brennan. Ne že by se tím utnula kvalitní hudební kariéra, ba naopak, trojlístek alb Swordfishtrombones (1983), Rain Dogs (1985) a Frank's Wild Years (1987) bývá mnohými označováno za vrchol Waitsovy tvorby, což by skutečně i mohlo být podtrženo živým vystoupením, ze kterého se natočil surrealistický muzikál Big Time (1988). Tom Waits od počátku 80. let rozhodně nijak nestrádal a svůj potenciál využil na maximum. Osobně za jeho vrchol považuji až 90. léta a to díky albu Bone Machine (1992) a počátek 2. tisíciletí, kdy díky spolupráci na divadelním zpracování Woyzcka (Georg Büchner, mimochodem další "nešťastný" spisovatel a básník) vydal alba Blood Money a Alice (2002), což je v podstatě separátně prodávané dvojalbum. Pak ale přišel útlum a podobné vyjádření jako od Nicka Cavea, že konečně začíná tříbit svůj hudební talent. Jeho poslední alba Real Gone (2004) a Bad as Me (2011) už zdaleka nedosahují atmosféry předchozích alb. Na Real Gone Waits experimentuje s beatboxem a podobně jako na Bad as Me se snaží reflektovat politickou situaci USA, kde kritizuje bývalého prezidenta G.W. Bushe, válku v zálivu, palestinsko-izrealský konflikt a dokonce finanční krizi. Nic proti, nicméně něco z toho už je otázka pohledu a obávám se, že Waits hraje na notu doby, ve které se tato témata dobře prodávají. Nejnovější Waitsova tvorba je stále po hudební stránce bezchybná, chytlavá a z obecného hlediska zkrátka dobrá, které většina hlavního proudu nesahá ani po kotníky. Chybí tomu ale ucelenost a zmiňovaná atmosféra. Tom Waits si žije se svou rodinkou na maloměstě, učí svého syna na bicí a na existenciální témata nebo texty o umírající zemi a vnitřní rozervanost ve formě surrealistických obrazů již bohužel není čas ani místo.

Rovnítko mezi utrpení a umění ale dát nelze. Pokud se ve slabých chvilkách rozhodnete umělecky tvořit, může se vám ještě přitížit, když se dovíte, že vaše tvorba nestojí za nic. Sám jsem v dobách svých depresivních nálad psal, ale dnes bych se to styděl vyvěsit i na záchodě. ;)