L'Ancienne Private Reserve

Neděle. 1. září. Den před prvním školním rokem 2024/2025. Šestá hodina odpolední. A já vykládám na stůl v undergroundovém klubu Punctum na stůl 4 láhve absintu L'Ancienne:

2010 - Distiller's Proof
2011
2012
2014

Láhve, jejichž vydražená cena se na aukcích šponuje do desítek tisíc.

Šarže 2012 se na alkohol.cz dosud nedražila

Láhve, které způsobily poprask, revoluci, ale zároveň i zlou krev. Všechny budou dnes otevřeny. A navíc bude otevřena ještě jedna, pátá, další ročník, 2024, nazvaný L'Ancienne Private Reserve - láhev, kterou dovezl Christian Pascolutti, obchodní partner a kamarád tvůrce této absintové řady, Stefana Rossoniho, který byl na konci degustace dostupný během on-line video konference. Sešlo se zde 10 členů česko-slovenské absintové mafie, která byla založena v roce 2009. Zestárli jsme. Alespoň to tedy bylo vidět na původních členech, kteří se na událost dostavili. Rok 2009 byl na absintové scéně vůbec zásadní. Ale popořadě.

Pre-ban a vintage absint

V absintové komunitě se lze setkat se dvěma termíny: pre-ban (případně bez pomlčky, zkrátka preban) nebo vintage absint.

Definice prebanu je jasná - všechny absinty vyrobené před zákazem ve Francii v roce 1914 (resp. oficiálně v 1915) jsou tzv. preban absinty.

Definice vintage absintu je o něco složitější. V podstatě jde o všechny absinty vyrobené před oživením zelené víly v 90. letech 20. století. Ono se totiž pravých absintů během 70. a 80. let moc nevyrobilo. Absint čím dál tím více upadal v zapomnění. Mimo malou, resp. lokální aféru při návštěvě francouzského prezidenta Françoise Mitteranda ve Švýcarsku v roce 1983, kdy mu šéfkuchař hotelu duPeyrou v Neuchâtelu naservíroval dezert soufflé glacé à la Fée - studené soufflé se zelenou vílou, což bylo věru na pováženou, neboť absint byl tehdy ve Švýcarsku stále zakázán. Jenže Švýcaři v údolí Val-de-Travers si se zákazem z roku 1910 nic moc nedělali a ve sklepích pod rouškou tmy vesele pálili absint dále, naprosto stejně jako Moravané pálí slivovici. Výroba legendárního a původního absintu Pernod Fils skončila ve Španělské Tarragoně v druhé polovině 60. let.

Oba absinty, preban i vintage, mají ale společné jedno: chuť. Absint je totiž alkoholický nápoj, který většinou zraje do krásy. Časem se zaobluje, byl-li vypálen na bázi vínovice, tak získává navíc tzv. koňakovost, pokud byl použit kvalitní anýz, tak se dostavují slastné tóny starého anýzu - kombinace zemitosti a vůně archivního papíru a dětského pudru (jakkoliv divně to zní). Celá kompozice nabízí pak jedinečnou nirvánu pro chuťové buňky.

Od konce 90. let 20. století, kdy se fanoušci pravého absintu dali díky internetu dohromady, se zároveň na světě objevovali i noví destilatéři absintu. A po ochutnání vintage a preban absintů byla otázka nasnadě. Jak té chuti starých absintů docílit v co nejkratším čase? Jak vyrobit absint, který chutná, jako kdyby několik dekád někde ležel?

Vintage Mysterysinthe

9. listopadu 2009 bylo na diskuzním serveru feeverte.net založeno téma s názvem Vintage Mysterysinthe. V tomto vláknu se "objevila" neoznačená láhev nějakého starého absintu. Její nálezce se nabídl, že zkušenému osazenstvu fóra pošle vzorky, aby se tento starý absint pokusili identifikovat. Tipů bylo několik, ale všichni byli víceméně zajedno, že jde o nějaký vintage, možná i preban absint. Jenže majitel láhev Mysterysinthu šel posléze s pravdou ven. Ten majitel byl absintový nadšenec a palič Stefano Rossoni. Tento "podvod" rozdělil fórum feeverte.net na dva tábory. Někteří na tento pokus reagovali negativně s tím, že jejich důvěra a znalosti starých absintů byly zneužity. Jiní ale tento shitstorm vítali a chtěli víc. Bodejť by ne. Co kdyby tenhle Rossoni lhal hned dvakrát a co když to nakonec skutečně byl vintage nebo preban absint a celá tahle habaďůra byla jen proto, aby pro svou výrobu získal pozornost. Další otázka visela ve vzduchu: "Kdy toho bude víc? A bude se to moci dát koupit?"

Všechny cesty vedou do Boršic u Blatnice

Na fórum feeverte.net jsem se přihlásil 5. května 2008. O tři dny později (8.5.2008) jsem tam založil nové vlákno s názvem Absinthe St. Antoine a podnázvem The new czech absinthe. Šlo o dobu, kdy na mezinárodní absintové scéně Česko fungovalo jako červený hadr na býka. Trnem v oku byli absintové náhražky z likérky Hill's a hlavně macerát King of Spirits Gold z likérky L'OR. Založením vlákna St. Antoine jsem sledoval postupné očištění českého jména na absintové scéně. Přestože jsem v recenzi na první šarži českého absintu St. Antoine nebyl zrovna shovívavý, šlo o pravý český absint, kterého bylo v roce 2008 jako šafránu.

O několik dní později jsem na fóru obdržel zprávu od dalšího nového člena, Martina. Ve vlákně St. Antoine jsem samozřejmě nasdílel i odkaz na stránky Žusy v Boršicích u Blatnice, odkud St. Antoine pocházel. A protože Martinovi nejsou internetové technologie cizí, dohmátl se, že na jeho stránkách přistává podezřele velké množství uživatelů feeverte.net. Takže se registroval, přihlásil a okamžitě mi napsal. A hned, že by se rád sešel. "Chce mi za tu kritickou recenzi rozbít hubu!" prolétlo mi hlavou. Ale po několika komunikačních výměnách vyšlo najevo, že násilí není na pořadu dne a moje první setkání s Martinem Žufánkem v pražském podniku Flint proběhlo v naprosto přátelském duchu.

Kromě mě se Martin Žufánek dostal do kontaktu i s jinými seniorskými uživateli feeverte.net, mezi kterými byl i Stefano Rossoni. Byl jedním z těch, kteří Martinovi radili, jak zlepšit svou absintovou výrobu. O rok později, na konci srpna 2009 Stefano Rossoni přistál v Praze, kde jsem jej pár dnů na bytě hostil a zároveň jsme udělali výlet do Boršic, kde proběhlo jedno z našich absintových setkání. Téhož roku totiž Martin Žufánek založil absintové fórum absinthemafia.com, kde jsem zároveň dostal administrátorskou frčku.

Slovo dalo slovo a Martin nabídl spolupráci, resp. svůj destilační aparát k výrobě absintů Stefana Rossoniho, neboť Stefano ukončil spolupráci s původní italskou palírnou, ve které vyrobil svou prvotinu L'Italienne (2008) a hned poté i La Grenouille (šlo ale o tak malou šarži, že se do meznárodního podvědomí prakticky nedostala). Mezitím se kolaborační duo Žufánek-Rossoni oficiálně stmelilo, z čehož vzešel pokračovatel L'Italienne, La Grenouille, známý také pod názvem Žába. Profesionální kolaborace dua Žufánek-Rossoni byla na světě! V přibližně stejné době proběhla aféra Mysterysinthe (listopad 2009), čehož se Martin Žufánek chytl a navrhl výrobu zázraku jménem Mysterysinthe přímo v Boršicích.

L'Ancienne - Starobylý

První šarže nového "starého" absintu byla vypálena v Boršicích někdy v polovině roku 2010. Stefano Rossoni na výrobu dokonce dovezl všechny byliny. Stáčení do láhví proběhlo 2. února 2011. Láhev se 750ml Mysterysinthu oficiálně nazvaném L'Ancienne stála 1750,- a Martin se na našem fóru omlouval za tak vysokou cenu. Několik láhví se dostalo i za hranice, ba i za velkou louži, což dávalo smysl, neboť Stefano Rossoni se v té době přestěhoval do USA. Zpětná vazba na L'Ancienne byla ze všech stran pozitivní. Co pozitivní, přímo fenomenální! Nejeden absintový násoska se dušoval, že lepší absint nepil. Členové v mezinárodní absintové komunitě se chytali za hlavu, že jeden z nejlepších absintů byl nakonec vyroben v České republice. V té ďábelské zemi absintových náhražek a vod do ostřikovačů! 

Pro druhou šarži L'Ancienne, 2011, už byly použity i nějaké byliny ze zásob, resp. peněženky Martina Žufánka. A co skoro nikdo nečekal, šlo o ještě lepší ročník. L'Ancienne i La Grenouille sklízely pochvaly na každém rohu. I původní St. Antoine nabíral na kvalitě, průlomová 3. šarže z července 2009 se zapsala všem do paměti.

Někdy během roku 2012, kdy byla řada na další ročník L'Ancienne, dostal Stefano Rossoni nápad na ještě speciálnější absint. Zatím bezejmenný projekt dostal jen přízvisko " - Private Reserve", neboť Stefano je zároveň fanoušek světa doutníků, kde se "private reserve" používá pro řadu, která je určena jen pro nejbližší kuřáky, případně jen pro rodinu výrobce. Martin a Stefano se dohodli na tom, že tuto kreaci nechají chvíli zrát, občas ochutnají a až uznají za vhodné, půjdou s tím na trh. Jenže ouha! Paradoxně ve stejný měsíc destilování této nové specialitky, v září 2012, došlo v Česku k nechvalně známé metanolové aféře, na jejímž konci stálo velké zpřísnění, které vyšlo v platnost následující rok, 2013. Uvedení na trh malé várky nějakého alkoholového nápoje již nebylo tak jednoduché, resp. levné jako dřív. Minimální možné množství kolků potřebných k prodeji jednoho určitého nápoje bylo 500. Tzn., že pokud bylo 90 láhví L'Ancienne, tak Martin beztak musel koupit 500 kolků, které jsou vázány na tento jeden produkt. To byl jeden z důvodů, proč spolupráce dua Žufánek-Rossoni začala skřípat. Stefano Rossoni chtěl v letech 2015-2016 vypustit do světa Absinthe Private Reserve, ale Martin Žufánek to odmítl, protože by to bylo prodělečné. Nutno podotknout, že v roce 2012, kdy byla "Rezerva" vypálena, byl Martin Žufánek stále prakticky underground. Hit v podobě ginu přišel až v prosinci 2013, resp. sláva a věhlas přišly až ty roky následující.

2013 byl mimochodem rokem, ve kterém se žádná šarže L'Ancienne nevyrobila. Až v roce 2014 a to s největší změnou v receptu. Ve všech předešlých ročnících byl používán ten nejlepší pontarlierský pelyněk. Jenže z dosud neznámého důvodu skoupil Pernod-Ricard veškerou produkci tohoto pelyňku a tak se pro další šarži L'Ancienne hledala náhražka. Záchrana přišla z palírny Duvallon, odkud dodali pelyněk, který se nejvíce podobal původní odrůdě. 

Jenže ročník 2014 byl na dlouhou dobu ročníkem posledním. Cesty Martina Žufánka a Stefana Rossoniho se bohužel rozešly a všechny detaily tohoto rozkolu se patrně nikdy nedovíme. 

L'Ancienne Private Reserve - Návrat Jediho!

Stefano Rossoni se po roce 2014 na dlouhou dobu odmlčel. Našel životní partnerku a získal americké občanství. Na absintovou scénu se vrátil až v roce 2021, kdy oživil výrobu svého původního absintu L'Italienne, po kterém přišla i další šarže La Grenouille a nová kreace La Montagneuse. A další otázka byla cítit ve vzduchu: "A co ten L'Ancienne?"

Stefano našel v Itálii novou palírnu ochotnou ke spolupráci a komunikaci na evropském kontinentě svěřil Christianu Pascoluttimu, kterého většina členů české absintové mafie nenazve jinak než Kylo Ren. Zajímavostí je, že Christian je taktéž herec a občas si jej lidé s Adamem Driverem skutečně pletou. Zároveň začal sám s výrobou absintu a jeho prvotina Henri byla skutečným objevem roku. 

Šuškanda o další šarži L'Ancienne probíhala už od onoho roku návratu 2021. On se totiž Stefano činil. Hledal a připravoval. Za prvé - pelyněk. Ona pontarlierská odrůda byla převezena do Itálie, kdy vzniklo malé políčko speciálně pro novou šarži L'Ancienne. Další zásadní komponentou je báze, resp. vstupní alkohol, který se použije pro maceraci a následně destilaci. A zde je třeba trochu zabrousit do vinařské historie.

Zlý americký brouk

Mšička révokaz (Viteus vitifoliae), v anglofonním světě známá pod názvem Phylloxera. Tento malý brouček byl nešťastně přivezen z Ameriky do Francie v polovině 19. století. A jelikož evropské vinné révy nebyly proti tomuto škůdci dostatečně rezistentní, dostaly evropské vinice zabrat. Odhad zničení bylo mezi dvěma třetinami až devíti desetinami. Jedním z řešení bylo roubování evropské vinné révy na odolnější americké odrůdy. Tato hybridizace se ale podepsala na výsledné chuti vína. Jenže to byla nejúčinnější obrana proti této mšičce. Dnes prakticky veškeré víno, které se k vám dostane, pochází původně z nějakého americko-evropského hybridu. Až na několik málo vinařství, které tento vinařský mor přežily. V Evropě se tyto tzv. "Pre-Phylloxera" vinice dají najít hlavně v Portugalsku a v Itálii. A právě v Itálii našel Stefano Rossoni vinici, která nebyla mšičkou nikdy napadena. A ano, Pre-Phylloxera víno nepatří k těm nejlevnějším. Toto víno se předestilovalo a bylo připraveno pro výrobu další šarže L'Ancienne, která bude speciální, jedinečná... privátní rezerva!

Degustace

Pět láhví. Pět skleniček.

L'Ancienne 2010, 2011, 2012 a 2014.

L'Ancienne Private Reserve 2024.

L'Ancienne Private Reserve 2024 jsem dal záměrně na jiný řádek. On je to totiž naprosto odlišný absint. To se v podstatě nedá ani srovnávat z předchozími šaržemi L'Ancienne.

Ročník 2010 je hodně jemný, skoro až mělký, ale zároveň je nejblíže původní produkci Stefana Rossoniho, L'Italliene.

Ročník 2011 vyhrál hlasování! Výraznější, zemitější, komplexnější. Co bylo ale ohromným překvapením, zvláště u těchto dvou prvních ročníků 2010 a 2011, byla barva. Ono to bylo ZELENÉ! Když jsme vypíjeli láhve před těmi 13 a 12 lety, L'Ancienne měl barvu klasického vintage absintu, barvu známou pod termínem mrtvé listí. Ještě jsem neviděl absint, který by časem zezelenal. A ne, nejde o padělek! Tyto láhve jsem opravdu koupil v letech 2011 a 2012.

Ročník 2012 má dle Stefana Rossoniho a Christiana Pascoluttiho nejlepší balanc všech aromatických atribut. A po několika minutách na vzduchu musím dát za pravdu, že aromaticky to je skutečně moc dobré.

Ročník 2014 se od svých tří předchůdců sice dosti liší, ale stále jde o ten L'Ancienne a mně osobně chutnal po ročníku 2011 nejvíce. Zároveň jsme rokovali, že se možná nejvíce podobá prvním šaržím následníka z Boršic Justifiée & Ancienne (ač to na etiketě oficiálně zmíněno není), přestože se Stefano Martinovi nikdy nesvěřil se složením bylin pro barvící část.

A L'Ancienne Private Reserve 2024? Naprosto masakroidní louche efekt! Aromatická bomba a chuťová slast. Plnohodnotnou recenzi budu dělat až později v klidu domova, tahle kreace si to rozhodně zaslouží. Cena této privátní rezervy je samozřejmě někde úplně jinde než v roce 2011. 285€. Ale při výčtu surovin potřebných pro výrobu tohoto zázraku není divu. A jde o limitovanou edici. L'Ancienne Private Reserve bude jenom jedna. Pokud se bude dařit, tak všechny další šarže budou už "klasické" L'Ancienny. 

Po degustaci, resp. během postupného ucucávání všech skleniček se odehrál ještě videohovor se Stefanem Rossonim, kterému osazenstvo kladlo všetečné a záludné otázky. Všechny detaily a peprnosti z minulosti zde samozřejmě nelze publikovat, takže vám bude muset stačit fakt, že členové události měli možnost nakouknout za tajnou oponu výroby absintových legend.

A protože by to nebylo to pravé setkání absintové mafie, někteří účastníci donesli i další absinty. Třeba absint z Gruzie, nové kreace od švýcarského bohéma Patricka Granda, ale třeba i další novou libůstku do řady Prince d'Absinthe s názvem L'Exaltée.

S blížící se desátou hodinou večerní jsme byli několikrát upozorněni, abychom snížili hlasitost, neboť někteří, resp. většina již byla silně omámená kouzlem zelené víly. Privátní degustace L'Ancienne skončila úderem desáté, někteří prchli domů, jiní pokračovali do ranních hodin někde v noční Praze. Dojmy z večera ale zůstaly. Tohle se totiž jen tak zapomenout nedá.

Pravděpodobnost opakování této degustace je nulová. Žádnou další zavřenou láhev L'Ancienne nemám. A kupovat další exempláře za desetinásobky původní ceny se mi nechce. Zatím. ;)

Co bylo, bylo. Panta Rhei.

Jak správně spáchat sebevraždu

Po veleúspěšném článku Jak správně chlastat, méně úspěšném Jak přežít zaměstnání a v podstatě propadáku Jak správně žít, je na čase zkusit štěstí znovu, tentokrát s článkem Jak správně spáchat sebevraždu. I když, abych pravdu řekl, moc si od toho neslibuji, protože dnešní vyhledávače výsledky s touto tematikou značně omezují. Ale s chutí do toho!

Ještě než se vrhneme na tu hlavní otázku, neboli Jak, musíme se nejdříve zastavit u otázky Kdy, resp. za jakých okolností se lze zabít, abychom z toho neměli černé svědomí (hehe). Zabředneme kvůli tomu do existenciálně filozofické oblasti týkající se života jako takového. Ono totiž ve většině případů není sebevražda to nejlepší řešení. Ale popořadě. 

Začněme smyslem života. 

Život nemá žádný smysl. Ne, opravdu! S aktuálním nastavením lidské mysli a hlavně lidské konečnosti nedává život absolutně žádný smysl. Jediným uchopitelným cílem života je minimalizace vlastního utrpení a zároveň nezpůsobovat utrpení druhým. Zní to jednoduše, ale většina obyvatel má s tímto extrémní problém. Kdo by měl zájem o více detailů, viz Jak správně žít. Víte, život ve své podstatě o ničem jiném není. Člověk se musí většinu svého času pachtit za jídlem, aby neměl hlad, za vodou, aby neměl žízeň, za teplem, aby mu nebyla zima, za společenstvím, aby mu nebylo teskno. I když to poslední máme (zatím ještě) stále naroubované v našich instinktech, které se nicméně díky naší "vyspělé" společnosti otupují, až časem zaniknou docela a nenajde-li člověk nějaký vyšší cíl (vyšší stupeň vědomí, nesmrtelnost, cestování mezi vesmíry), tak jeho existence zanikne. Ano, čistě z (aktuálního) racionálního pohledu ad absurdum nemá jinak život smysl. Nikdo z lidí si svou vlastní existenci nevybral a všichni plavou v tom moři bytí a odhrnují všechny ty útrapy, aby minimalizovali své utrpení. A ano, tipujete správně, kdybych si mohl vybrat, zda-li se mám narodit, tak bych takovou nabídku rozhodně zamítl. Jenže pozdě bycha honiti. Jednou jsem tady, tak se budu alespoň snažit o to výše červeně a tučně zvýrazněné. Samozřejmě bychom se mohli dostat i do dalších úrovní, jako jestli mít vůbec děti, což by mohla být otázka na další článek. Jen napovím, že odpověď není zdaleka kategorické ne. Inu jsem idealista a ten smrad naděje, že někdy v daleké budoucnosti bude dobře, prostě pořád cítím.

Nuže, kdy nespáchat sebevraždu?

Odpovědí je několik a všechny jsou jednoduché.

Pokud bychom svou sebevraždou kohokoliv (skutečně) zarmoutili, tak není sebevražda dobrý nápad. Jistě, lpění druhých na životě ostatních se může jevit jako forma sobectví, ale pokud máte malé děti, nebo rodiče, na kterých vám záleží, pak byste jen způsobili utrpení druhým a to se, viz premisa výše, nedělá. Pokud máte malé dětí, tak je sebevražda těžké no-go, protože tu hrozí utrpení dětí v takové míře, že by jim to mohlo nadobro poškodit vstup do života. Zároveň nedoporučuji se zabíjet, jsou-li vaše rodiče stále na živu. Je to sice již trochu šedivější zóna, neboť ne vždy jsou vztahy mezi rodiči a dětmi hezké, ale ten rodičovský instinkt je většinou silný, ať už jsou vztahy jakékoliv. Není-li člověk naprostý psychopat jako např. Stalin.

Dobře. Nemám děti ani rodiče. Můžu? To záleží na tom, máte-li někoho, komu na vás záleží. Jste-li zkrátka v nějakém vztahu, ve kterém vám alespoň trochu na druhém záleží, pak byste se zabíjet opět neměli. Pokud je to vztah jednosměrný, doporučuji ukončit raději vztah, nežli život.

Nemám děti, rodiče ani vztah. Tak už? Záleží na věku a zdraví. Vlastimil Brodský kdysi prohlásil, že odejít po 80 je slušnost. Moudrá to slova! Je to samozřejmě opět individuální, neboť někteří jsou v 80 stále vitální a jiní jsou ležáci, kteří by bez pomoci druhých pošli. Zde je ale třeba udělat malou odbočku. Hnusí se mi k zblití lidé, kteří si pořizují děti jen za účelem toho, aby se o ně potomci na stará kolena staraly. To je naprosto šílené! Ovšem, okolnosti mohou vést k tomu, že děti se o své rodiče budou starat rády, že rodinné vztahy jsou nadmíru pozitivní, ale dojde-li na péči 24/7, tak tam se z dětí stanou otroci, jejichž veškerá energie je spotřebována péčí o své nemohoucí rodiče. Žijeme v době, kdy takové služby zajišťují profesionálové. A ano, jistě, vím jak to v LDNKách chodí, ne všichni jsou na takovou práci stavění. Pokud by došlo k tomu, že bych začal být nemohoucí a nebyly by prostředky na profesionální péči, beru za svou povinnost ukončit své vlastní trápení.

Ale zpět k věku a zdraví. Nejste-li tedy nemocní nad hrobem, tak by vám sebevraždu sice nikdo zazlívat neměl, byť tu (možná trochu trapně) doporučím film Trosečník s Tomem Hanksem. To krédo "dýchat a čekat, zda-li příliv něco nepřinese", má totiž něco do sebe. Jistě, mohl bych hned kontrovat Tomem Waitsem s jeho "Pokud žiješ v naději, tancuješ na strašlivou hudbu", jenže naděje je něco jako náboženství. Je třeba tomu prostě věřit. 

Jsem-li tedy sám, stár, bez výhledu na delší budoucnost, tak... můžu? Skoro! Pokud spadáte do této kategorie, tak existuje ještě jedna podmínka, kterou byste měli splnit k tomu, abyste se mohli bez černého svědomí típnout. Pokud nenacházíte nic, co by vám činilo radost. Ale opravdu nic! Ani léky, drogy, adrenalin, cestování (což je kratochvíle, kterou již nelze kvůli věku plně provozovat), tak poté lze konečně vydat lístek do sebevražedné budky.

A až teď se konečně dostáváme k tomu Jak. Sebevražedné budky zatím bohužel nemáme. V několika málo vyspělých zemích je možná alespoň ta eutanazie, byť ty podmínky tam jsou těžce přísné. On je totiž problém v tom, že lidstvo se z toho žití může doslova posrat. Zvláště u nás, dokud to dýchá nebo se očividně v mozku něco děje, držet při životě! Jasně, jasně, naděje atd. atd., ale jsou případy, kde ta naděje je prakticky mizivá, v některých případech naděje ani není. Naštěstí se i u nás jistá forma eutanazie koná. Jen se to (a správně) drží pod diskrétní a citlivou pokličkou.

Začněme tedy opět z opačné strany. Jak sebevraždu nedělat!

Okamžitě zapomeňte na nějaké to skákání pod vlak, tramvaj, metro, auto atp. Působíte tím utrpení těm, kteří ty dopravní prostředky řídí! Ne každého baví přejíždění lidí. Navíc to působí potíže i cestujícím. Zpoždění nemá nikdo rád a někdy takové zpoždění může navíc způsobit něco nepěkného. Někomu v tom vedru můžou rupnout nervy.

Zároveň nedoporučují se oběsit. Ne kvůli nepříjemnosti v případě, že se vám nezlomí vaz a budete muset čekat na uškrcení, ale kvůli tomu, že vás časem někdo najde. A pokud se nedejbože oběsíte někde v lese, tak hrozí, že vás tam najdou děti nebo citlivější lidé a bum, jsme opět u toho působení utrpení druhým. Pokud se oběsíte doma nebo na dvorku, tak tam vás taky dřív nebo později někdo najde. Navíc po vás budou muset uklízet a to taky nebývá nic příjemného.

Stejně tak podřezání žil ve vaně. Ten smrad, co se bude časem táhnout z vašeho bydliště bude ubíjející.

Předávkovat se nějakými prášky taky nedoporučuji. Nemusíte odhadnout dávku a než se dostaví paní zubatá, tak můžete ještě docela dost trpět. Každopádně po čase nastane opět bod nálezu.

Musíte se zkrátka zabít tak, aby vaše tělo nikdy nikdo nenašel. Což je, světe div, docela těžký úkol. Není extra jednoduché se po vlastní ose dopravit doprostřed severního ledového oceánu a nechat se tam blaženě uspat ledovou vodou. Mimochodem smrt podchlazením je pravděpodobně jedna z těch příjemnějších úmrtí. Skočit do sopky ve vašem pokročilém nebo nemocném věku taky není žádné terno. Skočit z nějaké té luxusní zaoceánské lodi s batohem plným kamení je sice možné, ale ne každý má na něco takového finanční prostředky. 

V našich zeměpisných šířkách a délkách se nabízí buď nějaká velká vodní tělesa, přes která vede nějaký delší most. Opět je ale třeba dbát na to, abyste třeba neskočili na nějakého nočního rybáře na loďce. Případně abyste nevyplašili ryby rybářům na břehu u mostu. Lehnout si doprostřed nějaké zamrzlé nádrže, umřít na podchlazení a doufat, že led rupne do té doby, než se rozední, to taky není nic moc. A navíc, oni se ti potápěči do podobných nádrží taky občas podívají a pohled na rybami opižlanou kostru taky nebude žádné terno.

Leda si lehnout do nějaké té bažiny a nechat se pohltit matičkou zemí. Jenže, hledejte tak dokonalou bažinu. A pokud byste byli úspěšní, tak se z vás stane mumie, kterou dříve nebo později také najdou, byť byste naopak mohli být naopak archeologicky zajímaví.

Některé by mohla napadnout asistovaná sebevražda. Nicméně zde uvádíte v riziko ty, kteří by vám pomáhali. Asistovaná sebevražda je u nás bohužel nelegální a pokud by vaše asistenty někdo zmerčil nebo naprášil, tak voilà, další utrpení na světě.

Možná se teď postavíte na zadní, co mám pořád s tím utrpením!? Vždyť když už si to hodim, tak mi přeci potom může být všechno jedno! No ano, potom. Jenže předtím? Ta tíha černého svědomí by měla být pro všechny natolik velká, aby to prostě nebrali na lehkou váhu. Navíc, takové zbrklé jednání pověsti sebevraždy vůbec nepomůže. Jen se podívejte, jak se v naší společnosti na sebevraždu kouká. Jako na něco zavrženíhodného, špatného, něco, o čem by se vlastně ani nemělo mluvit. A když už se někdo zasebevraždí, tak se kolem toho často potichoučku našlapuje, aby nááááhodou nebyl někdo pohoršen. Kdyby lidé páchali sebevraždu zodpovědně, koukali by se všichni na dobrovolný odchod jinak.

Takhle musím coby nejschůdnější řešení doporučit toto: Jste-li sami, nikoho nemáte, máte věk nebo nějakou nepříjemnou nemoc, nebo vás už vůbec nic nebaví, tak si sestrojte tzv. "exit bag", prostě větší uzavíratelný plastový pytel, který lze utáhnout tak, aby vám tam nešel vzduch, pikslu helia (dnes se dá koupit kdekoliv, třeba v Alze) a běžte si lehnout někam k místu, kde jsou na takové případy zvyklí (vrátnice márnic, zdravotní nebo policejní stanice atp.) a zároveň není šance, aby vás našel někdo mimo personál. I tak to bude pro ně mírný šok, ale s největší pravděpodobností to v celku rychle rozchodí. Hoďte si plastový pytel na hlavu, napusťte si tam helium (případně jiný inertní plyn, kromě Argonu) a dýchejte, než se dostaví bezvědomí. Inertní plyn překryje oxid uhličitý, což zabrání tělu se reflexivně nadechnout. Nicméně mějte na paměti, že i zde se to nemusí povést. Můžou vás včas najít a co hůř, můžete si poškodit mozek natolik, že z vás bude mrzák nebo ležák bez reálné možnosti tuto kratochvíli opakovat.

Závěrem, není snadné cesty ven. Není-li váš stav zdravotně únosný a máte-li finanční prostředky, můžete zkusit Švýcarsko. Jinak nezbývá než doufat, že se u nás najde politická strana, která v budoucnu prosadí sebevražedné budky.

Absinthe Meeting Praha 2024

 3. a 4. května 2024 proběhla v Praze absintová událost, která potvrdila následující:

- Česká absintová kultura neumírá. Naopak!
- Mezinárodní absintová kultura také neumírá. Naopak!
- Já nás pořád málo. A je to dobře.

Ta událost se jmenovala Absinthe Meeting Praha 2024, jejímž dirigentem byl prakticky jeden člověk, jak sám sebe nazývá, absintový buržoust, principál brněnského absintového baru Naproti a alko-e-shopu alkonaut.cz, Václav Seidl. A že půjde o událost povedenou napověděla už předchozí událost z Brna minulého roku 5. až 8. května 2023, na kterou se taktéž dostavily i zahraniční absintové hlavy.

Den 1.

Před oficiálním zahájení se hrstka českých absintových chlastometrů (tzv. Banda vyhoukaných lobotomů) rozhodla posilnit v Lokálu U bílé kuželky, z čehož se nakonec vyklubala rezervace stolů pro 20 lidí. Po rozvážném rozjezdu se celá skupinka přesunula do restaurace Parnas, sousedící s legendární kavárnou Slavia. Díky povedené komunikaci s provozním Františkem Španerem jsme měli celou restauraci pro sebe a navíc jsme měli privilegium rezervace stolu pod reprodukcí obrazu Viktora Olivy, Piják absintu.

A bylo to právě symbolicky místo pod tímto obrazem, které rezonovalo s duchem celého setkání. Nejenže se Vaškovi Seidlovi podařilo dostat pod jednu střechu všechny nynější (a stabilní) české výrobce pravého absintu, ale on je posadil rovnou k jednomu stolu!

Zadní řada, 1. zleva: Kyle Bairnsfather
3. Petr Alexandr, Landcraft
4. Martin Žufánek
5. Petr Šlechta, Prince d'Absinthe
6. Jiří Kořínek, Absintherie

Jediný, kdo chyběl, byl hlavní palírník z likérky Cami, který bohužel kvůli zdravotním potížím přerušuje výrobu a jeho distributor, Ulrich Hosse, nyní zvažuje, co bude s absinty z likérky Cami dál.

 

Dámský doprovod ze Spolku elegantních dam málem strhl kompletní pozornost od absintu k jejich podmanivému vystoupení. A že toho absintu bylo!

Není divu, vždyť ze zahraničí dorazily následující kapacity:

 

Francois Aymonier - La Semilla (FR)
Claude-Alain Bugnon - Distillerie Artemisia-Bugnon (CH)
Zástupci z palírny Emile Pernot (FR)

Distributoři:

Peter Fuss - LogisticX a majitel obchodu Grüner Engel v Heidelbergu (DE)
Paul Hellman - Absinthe.de (Lion Spirits)

Zároveň se na stolech objevily i láhve od samotných návštěvníků, takže k ochutnávání toho bylo opravdu hodně. 

Václav Seidl zároveň přivezl i tři zajímavé láhve:

Vintage absint ze španělské Malagy (Ricardo Barcel)
Pastis Pernod 45 - pokračovatel, resp. náhražka zakázaného absintu Pernod Fils
Neznámé eau-de-vie v původní absintové láhvi Pernod Fils.

Nešlo sice rozhodně o hřeb večera, ale zpestření to bylo.

Pokud jde o zpestření, tak Spolek elegantních dam v klidu opět strhl pozornost od absintu ke kankánovému vystoupení.

 

Nutno podotknout, že dámy se zdaleka nebránily přímému kontaktu s návštěvníky, z čehož měli všichni (očividnou) radost.

Absintové veselí pokračovalo v restauraci Parnas až do půlnoci, kdy bylo třeba večírek ukončit. No... ukončit, chci říct přesunout jinam. Celá skupina omámena zelenou vílou se vydala na pochod směrem k absintově-punkovému baru Green Devil's Absinth Bar v Týnském dvoře. Zde se pokračovalo až do ranních hodin.

Den 2.

Druhý den začínal naštěstí v rozumnou hodinu, tedy ve 13:00. Což bylo ideální, obědová snídaně pěkně ve 12:00 a pak hurá zpět do náručí zelené víly, která nás čekala v první zastávce, Absintherie v Jilské ulici, kde se poprvé degustovala další (3.) šarže Nymphy, kterou má pod palcem provozní Absintherie, Jiří Kořínek.

 

Další zastávka byla jen o pár kroků vedle, v absintovém baru Green Flamingo, což je novější bar s hodně psychedelickými interiéry. Zde bylo možné se napít produkce Martina Žufánka, konkrétně Private Reserve.

 

Z baru Green Flamingo jsme se postupně, již notně roztroušeně, přesunuli za roh Hemingway baru, kde čekal stůl od pánů z Landcraftu, kde jsme měli možnost ochutnat koncentráty jednotlivých absintových bylin.

Produkce Landcraftu byla taktéž dostupná v samotném baru Hemingway, který byl nezvykle otevřen již v časných odpoledních hodinách jen pro nás. Čehož jsme náležitě využili a vedle absintů jsme ochutnali i několik místních cocktailů, jejichž preciznost a chuť nás vrátily zpátky do hry.

 

Nyní následoval přesun a malé deja-vu, resp. flashback, protože jsme v baru Green Devil's, kde jsme první den zakončovali. Zde na nás čekala produkce Kyla Bairnsfathera, která, nutno podotknout, ušla kus cesty a šlo o velice milé překvapení. 

Po Green Devil's bylo třeba se odebrat k hřebu večera, resp. odpoledne, a to do Vnitrobloku, kde se v palírně Garage 22 chystal launch nového absintu z produkce Prince d'Absinthe, La Pharmacienne od Petra Šlechty. Po vyšlapání schodů z baru Green Devil's jsem byl přesvědčen několika účastníky s turistickými tendencemi, abychom se vydali na pěší pochod. Mé návrhy na využití alespoň městské dopravy nepadly na úrodnou půdu a tak jsme se vydali vstříc pochodu za náznak vystřízlivění, což beztak vzalo za své, protože na ostrově Štvanice vyhrál nápad dát si jednoho kyseláče, abychom se v horkém dni osvěžili. Má nevraživost vůči "chodcům" byla zažehnána a zbytek cesty byl mnohem příjemnější.

V Garaži 22 již čekala fontánka, láhve, ale i nový set absintové skleničky a kapátka. Před vchodem do Garáže navíc chystal drinky Tomáš Melzer, takže na své si přišli i ti, kteří šli prostě kolem a o absint prakticky nezavadili. 

Ve vedlejším posezení ve Vnitrobloku na nás čekala naprosto luxusní večeře. Po nebeském bůčku se zaprášilo rychlostí světla. Těžký luxus!

Ve Vnitrobloku se pokračovalo (překvapivě) až do setmění a závěr události se odehrával tam, kde se zakončoval i první den, v baru Green Devil's. Opět do ranních hodin. Několik odvážlivců zapadlo ještě za podezřelou hudební reprodukcí do Chapeau Rouge, kde i mé vzpomínky končí.

Závěrem, šlo o velice podařenou akci, na kterou účastníci jen tak nezapomenou. Celá událost se (víceméně) obešla bez vážnějších incidentů a to, že se celá česká absintová scéna dala alespoň na dva dny dohromady, vděčí tomuto absintovému buržoustovi z Brna:

Václav Seidl

Tak snad zase někdy příště! ;)

Jak být na internetu skutečně anonymní?

Tuhle jsem na nové (a)sociální síti Threads narazil na překvapivou reakci jedné uživatelky, která skálopevně věřila, že všichni jsou na internetu dohledatelní na základě trasování IP adresy.

No, nejsou, no.

V tomto článku vám popíšu, jak být na internetu skutečně anonymní. A nemám na mysli jen zvýšení bezpečnosti nebo nějakou "silnější" anonymizaci. Ne. Mám na mysli anonymitu, která není technicky prolomitelná. Ano, čtete správně, být anonymní do té míry, že není technicky možné přiřadit vaši internetovou aktivitu k vám samotným.

Ale na začátek malé představení, protože žijeme v době, kdy často není důležité, co bylo řečeno, ale kým to bylo řečeno.

Na internet jsem se poprvé připojil na konci 90. let 20. století. V dobách, kdy bylo třeba alespoň trocha IT znalostí. Rychle jsem se do problematiky dostal a během krátké doby jsem se díky zvědavosti začal hrabat v bezpečnosti, což vedlo např. ke čtení cizích e-mailů nabouráním POP3 serveru jednoho z největších tuzemských e-mailových poskytovatelů. Později jsem odchytával komunikaci na sousedských wifi sítích, nabourával se do cizích wifi-routerů, případně sledoval, jaké stránky sousedi sjíždějí. V mé první práci byli vedoucí IT u vytržení, jak je možné, že jedna česká pobočka neustála prolamuje administrátorská hesla na pracovních počítačích. To si jen já zobrazoval hesla pomocí tzv. "duhových" tabulek (hledej rainbow tables, ophcrack atp.). Nutno poznamenat, že jsem tyto aktivity neprováděl k vlastnímu obohacení, nikdy jsem nikoho nevydíral, nikdy jsem žádná data neposílal třetím stranám. Vše zůstávalo u mě. Díky všem těmto zkušenostem jsem se později dostal k projektům, o nichž nemůžu psát, protože jsem podepsal papíry. Nemůžu ani naznačovat. A ano, padla by vám brada na zem.

Takže ano, vím o čem mluvím/píšu.

IP a MAC adresa

Na začátek stručně k dvěma důležitým adresám, které se vztahují k síťové kartě (to je ta součást vašeho PC/mobilu, která se k internetu připojuje)

IP adresa: Je, ať už 32 bitová (IPv4) nebo 128 bitová (IPv6), je kombinace čísel přidělená k síťové kartě vaším poskytovatelem připojení k internetu, resp. routerem/DHCP serverem vaší firemní/školní/domácí sítě. Lze ji taktéž nastavit manuálně, ale v normálním případě to není běžné. Není-li zařízení připojeno k internetu/síti, resp. není-li adresa nastavena manuálně, tak síťová karta žádnou IP adresu nemá. Resp. má (localhost 127.0.0.1), ale pro toto téma není nijak důležitá.

MAC adresa: Je fyzická adresa síťové karty. Něco jako ID zařízení. Tuto adresu má každá síťová karta, ať už je k internetu/síti připojena nebo ne. Hodně dlouho šlo o adresu, kterou nešlo běžně měnit, resp. šlo, ale běžní uživatelé na něco takového neměli páky. Pak ale přišel kolega Edward Snowden a jeho shitstorm způsobil i to, že rotace, resp. generování různých MAC adres na jednom zařízení je nyní (ze zákona!) implementováno tu i onde. Ono totiž bylo opravdu snadné na základě logování MAC adres trasovat prakticky všechny (resp. jejich zařízení). Anonymita je tím o něco zesílena, ale v podstatě jde jen o takovou malou náplast, taková "rtěnka na praseti". Všechny routery, resp. prvky, které vás připojují k internetu, umí (resp. musí umět) číst vaši MAC adresu, protože MAC adresa bývá součástí různých bezpečnostních opatření na zmiňovaném routeru, např. MAC adresa XY se smí/nesmí připojit, atp.

A teď hurá na pravidla skutečné anonymity!

Přístup k internetu

Procházíte-li internetem prostřednictvím připojení, které si sami platíte, tak můžete na anonymitu rovnou zapomenout. Všichni poskytovatelé připojení k internetu jsou povinni spolupracovat s policií dojde-li k porušení zákona, nebo jsou-li vaše internetové aktivity nějak spojené s trestným činem.

VPNky ani proxyny vám nepomůžou. Resp. VPN/Proxy, za které nemusíte platit, jsou ještě jakž takž anonymní, ale nikdo vám negarantuje, že interpol těmto poskytovatelům anonymních (konečných) internetových adres nevyrazí dveře a neudělá IT šťáru.

Čímž se dostáváme k dalšímu bodu:

Zaplaceno? Nejste anonymní! 

Jakmile za nějakou anonymizační službu (VPN/proxy) na internetu zaplatíte, tak opět můžete na anonymitu zapomenout. Jste dohledatelní, tečka.

Bod 1., základ, LINUX

Za operační systém Windows se platí, ergo jste dohledatelní. Pokud jde o telefony, tak tam na anonymitu zapomeňte okamžitě. Apple total, Android taktéž, není-li v root režimu a operační systém náležitě ošetřen, aby nesosal aktualizace se sdílených repositářů.

Nejlepší variantou je tedy notebook s operačním systémem linux. Distribuce může být prakticky jakákoliv. Hlavně okamžitě po nové instalaci (ne že si vedle na disku necháte Windowsí partision!) změnit MAC adresu síťové karty. MAC adresu si můžete klidně vymyslet, jen musí splňovat správný formát. Pro extra paranoidní bych doporučil i zakoupení nové síťové karty, tedy v tomto případě wifi modulu, jen pro sichr. Případně notebook z druhé ruky zakoupený někde na blešáku. Sichr je sichr. Pokud ze svého stávajícího notebooku jen odstraníte Windowsy a nainstalujete linux bez následné změny MAC adresy, tak opět zapomeňte na anonymitu.

Bod 2., veřejný přístup k internetu

Jak zmíněno výše, chcete-li být na internetu skutečně anonymní, musíte se připojit ze sítě, která vás nezná, resp. z jejíhož připojení nelze dohledat, kdo se připojil. V nákupních centrech musíte většinou poskytovat e-mailovou adresu a souhlas, což lze použít, ale to až poté, kdy budete disponovat vlastní anonymní e-mailovou adresou. Ideální jsou různé kavárny a restaurace, kde potřebujete jen heslo k místní wifi síti (a někdy ani to ne). A opět malá paranoidní rada na závěr. Sedněte si zády ke zdi, resp. tak, aby případná bezpečnostní kamera nesnímala to, co se bude dít na vašem monitoru. Zároveň doporučuji nepoužívat stejné místo k opětovnému připojení! Tuto obezřetnost lze zlepšit opětovnou změnou MAC adresy a hlavně pravidelným promazáním tzv. cookies (resp. kompletní historie) ve vašem prohlížeči. Leč sichr je sichr! Jedno připojení k internetu = jedno místo. Ve městech jsou dnes veřejné přístupové body na každém rohu. Další variantou je pirátské připojení přes cizí wifi síť, ale to by bylo na jinou kapitolu a navíc jde o trestný čin (mrk mrk), takže o tom nic.

Bod 3., anonymní e-mail

Ano, i dnes si stále lze založit skutečně anonymní e-mail. Anonymní v tom smyslu, že nemusíte zadávat žádné vaše iniciále. Z vlastní zkušenosti doporučuji proton.me, jehož blokace v Rusku jen podtrhuje jeho užitečnost. Zadáte váš nový e-mail, heslo a máte hotovo. Nutno podotknout, že vytvoření nové e-mailové adresy musíte samozřejmě provést během připojení na veřejném přístupovém bodě, viz předchozí bod 2. 

Gratuluji! Založíte-li si nyní (pamatuj, stále přes veřejný přístupový bod!) účet na nějaké (a)sociální síti nebo diskuzním fóru, tak není technicky možné dohledat, kdo skutečně za tímto účtem a jeho příspěvky sedí. Nicméně mějte na paměti, že všechny (a)sociální sítě a fóra trasují své uživatele na základě e-mailové adresy, takže připojíte-li se příště z jiného veřejného bodu, tak např. takový Facebook bude vědět, že hele, pan-anonym@proton.me se tentokrát připojil z kavárny U Páva (zjednodušeně řečeno). Což stále sice neznamená, že jste najednou okamžitě a snadno dohledatelní, ale vniká vzor, resp. schéma, na čemž lze trasování stavět. Objevíte-li se na bezpečnostních kamerách v místech, kde se anonymně připojujete na účty pod e-mailovou adresu pan-anonym@proton.me, jste na seznamu podezřelých. Toto lze minimalizovat různými (zdarma!) proxy servery, které je ale třeba při každé návštěvě taktéž rotovat.

Nicméně to vůbec první připojení (s unikátní MAC adresou) z veřejného přístupového bodu (kde váš monitor, nebo nejlépe vás vůbec nesnímá žádná bezpečnostní kamera), kde zároveň založíte i anonymní e-mail, případně identitu na sockách/fórech, je natolik bezpečné, že není technicky možné dohledat autora. Prostě to nejde. Nebudete-li poté ve vašich internetových aktivitách nenápadní jak slon v porcelánu.

Není zač.

A na závěr shrnutí v několika jednoduchých bodech

Absolutně anonymní nikdy nebudete, když

• Se připojíte k síti přes připojení, které si sami platíte (případě přes firemní/školní síť)
• Nepreferujete veřejné přístupové body bez bezpečnostních kamer
• Připojujete se k síti ze zařízení, které nemění MAC adresu
• Používáte operační systém Windows, Apple, Android (bez vlastní konfigurace)
• Používáte e-mail, který je svázán např. s vaším telefonním číslem
• Platíte za VPN/proxy anonymizaci
• Nemažete-li historii a cookies po zavření internetového prohlížeče 

A hlavně nechoďte na ta místa veřejného připojení v mikině s kapucí (hoodie), viz níže, protože to za prvé opravdu nepotřebujete a za druhé jste díky tzv. "populární" kultuře okamžitě podezřelí. ;)

 

Soumrak novodobé absintové kultury?

Sobota 30.09.2023, závěrečný večer festivalu Absinthiades, Pontarlier, Francie, karaoke bar Les Sixties, kde mezinárodní absintová komunita večeřela místní sýrové fondue. Je po půlnoci, přesný čas si nepamatuji, ale lidé už odcházejí do svých hotelů a ubytoven, případně pokračují směrem k místní diskotéce, já sedím u stolu s Petrem Šlechtou a v pozadí do neonových UV světel před velkou televizí s běžícím karaoke textem krákorá místní společensky unavená osoba. My dopíjíme delikátní absint N°5 Grand od Patricka Granda a celé bezprostřední genius loci působí zvláště hořkosladce hezky, do čehož Petr vstoupí: "Nezdá se ti, že to je západ absintové komunity?" Chvilku jsem se zamyslel, načež absintem ověnčená mysl zabrala: "Spíše soumrak, než západ."

Následující den na cestě domů, do Čech, jsme tuto myšlenku dále rozvíjeli a padly na mě dvě otázky:

"Jak vidíš budoucnost mezinárodní absintové komunity?"
"Jak vidíš budoucnost české absintové komunity?"

Pojďme se tedy na tu předpověď podívat!

Idealistické začátky plné elánu a nadějí

Když jsem v roce 2008 začínal v Česku s absintovou osvětou prostřednictvím stránek absinthe-cz.com (tehdy ještě pod free hostingem absinthe.ic.cz), bylo mým přáním vrátit, resp. v případě Česka, vybudovat zájem o pravý absint do takové míry, že by se pravý absint dostal do hlavního proudu, byl by dostupný v každém druhém baru a každý druhý člověk by o absintu věděl ty nejdůležitější základy. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem tehdy narazil na tehdy neznámého lihovarníka moravského, Martina Žufánka, který na popud jednoho z obchodních kolegů v tu samou dobou (resp. v r. 2007) vydestiloval pravý absint. Věc v Čechách nevídaná, ale ne první - vůbec první novodobý český absint vydestiloval již v roce 2002 Martin Šebor, který bohužel takové štěstí neměl a záhy spáchal sebevraždu. Po mé (značně negativní) recenzi na (dnes již zaniklém) diskuzním serveru feeverte.net mě Martin Žufánek kontaktoval s tím, jestli bychom se nesešli, z čehož jsem měl trochu vítr, že dostanu na budku. Nestalo se tak. Naopak. Vzešla z toho spolupráce, která následující roky krystalizovala v plnění mého původního snu. Edukace gastro lidí i konzumentů, články v gastro časopisech, ba dokonce zmínky v Českém rozhlasu i televizi, sílící česká absintová komunita, zájem o "odčernění" stigmatu "Czech absinthe = shitsinthe" v zahraničí, neboli vše s nálepkou absint, co přichází z Čech, je sračka vhodná leda tak na čištění odpadu.

Byla to parádní jízda! Martinovi se dařilo, nicméně nutno podotknout, že na Českém trhu jej (a celou Žufánkovic rodinu) živila hlavně slivovice a jiné pálenky. Absint byla spíše taková kratochvíle. Byť velice zábavná, ale stále bokovka. Když se o St. Antoine začínalo zajímat zahraničí, nabyla tato bokovka samozřejmě na důležitosti.

Euforie úspěchu... a náraz

Pak přišel rok 2013, kdy Žufánek vypálil svůj první gin a již tehdy slušně našláplý byznys dostal raketový pohon a značka Žufánek tak, jak ji známe dnes, byla na světě. Pozitivní ohlas a věhlas ze všech stran (včetně - a vlastně i hlavně - těch mezinárodních) se valil jako lavina. Pak přišel Forbes, kontakty na vlivné (resp. nejvlivnější) a zbytek je historie. Je třeba ale podotknout, že tento úspěch byl naprosto zasloužený a radost z něj (včetně nespočet soukromých mecheche parties) jsem prožíval stejně intenzivně, byť jsem nebyl jeho přímou součástí. 

Jenže...

S Martinovým věhlasem přišlo něco, co česko-slovenská absintová komunita nečekala. S čím jsme nepočítali... ale měli jsme. Ze značky Žufánek se stal luxusní artikl s aurou jedinečnosti a hlavně výjimečnosti. Lidé začali láhve z Boršic kupovat i za účelem investice. A v některých případech hodně krátkodobé investice. Objevili se takzvaní "bottle flippeři" neboli přeprodejci láhví, což jsou "zákazníci" (a teď nemám na mysli sub-dodavatele nebo majitele obchodů s alkoholem), kteří nakoupí co největší množství láhví, aby je okamžitě (někdy ten samý den) vystavili na prodej na inzertních portálech typu bazos.cz a později alkobazar.cz. Tento mor postihl i absint.

Na počátku tohoto šílenství, kdy e-shop lepsinalada.cz nebyl na něco takového připraven, vyvinuli tito "flippeři" (paraziti) dokonce skript, který okamžitě objednával celou zásobu nově vystaveného produktu. Členové českého absintového společenství často přicházeli s prázdnou. Na jednu stranu jsme mohli mít radost, že v Česku je konečně o absint skutečný zájem, jenže tato myšlenka byla plachá, neboť byl absint skupovaný za účelem vlastního obohacení. Většina kupujících absint ve skutečnosti nepila a nepije. Vrchol byl, když se mi jeden bankéř, kterému se podařilo ukořistit první šarži Private Reserve, ptal: "No a jak se to tedy vlastně pije?" Představte si, že kupujete něco, o čem nevíte nic, ale kupujete to jen proto, že značka.

A tak to je dodnes! Martin Žufánek stále vyrábí prvotřídní absinty, snaží se o minimalizaci zisku překupníků (byť to zcela vymýtit nelze), ale to sebou nese nejedno úskalí, včetně např. vyšších cen.

Česká absintová komunito, kam kráčíš?

Abych se konečně dostal k zodpovězení jedné z výše položených otázek, tedy tu druhou, jak to vidím s absintovou komunitou v Čechách. Přestože se v ČR objevují i další (a někdy i schopní!) výrobci absintu, tak z pohledu absintové komunity se může zdát, že se vývoj tak nějak zastavil, ba dokonce stagnuje. Víte, ono to je trochu energicky náročné filtrovat nově příchozí, zda se nechtějí do komunity vetřít jen za účelem zisku. Co je horší, tak za vidinou rychlého zisku skočili i někteří staří členové komunity, což mezi nás rozlilo zlou krev a museli jsme sáhnout po něčem, co jsme dříve neznali - "banány" neboli blokace některých členů.

Pokud jde o začlenění absintu, jakožto nápoje, do hlavního proudu gastronomie, tak tady jsem skeptický a podle mě se něco takového nikdy nestane. Ano, pravé absinty (z 90% ty od Martina Žufánka) lze nalézt ve spoustě podnicích po celé republice, ale širšího zájmu (coby pitiva, nikoliv investice) se absint nikdy nedočká kvůli následujícím bodům:

• Absint je anýzovka a anýzové aroma (tzv. "pendrek") našincům většinou nechutná, případně nad tím ohrnují nos.
• Cena. Velice důležitý faktor! Výroba pravého a dobrého absintu je nákladná a přestože v Čechách je spousta lidí, kteří si rádi připlatí za kvalitu, většina chce levný chlast. Smutné, ale fakt.

Pokud jde o samotnou komunitu, tak to vidím vlastně trochu pozitivně, protože nějaký zánik v dohledu nevidím, jen zůstaneme tzv. v undergroundu, což je svým způsobem cool, není nás tak moc, takže společné akce není třeba pořádat ve velkých halách. A přestože jsem výše zněl možná trochu pesimisticky, tak nová krev se čas od času přeci jen ukáže, byť je to v řádu několika málo jedinců za rok... nebo spíše roky. Lví podíl na tomto "náboru" nových absintových nadšenců má Václav Seidl, majitel a provozovatel naprosto jedinečného brněnského baru Naproti. Jde o podnik, kam lidé opravdu chodí "na absint"! A to nejen za účelem turistické atrakce, ale skutečně po práci (nebo po škole ;)) jdou na absint. Díky úspěchu baru Naproti, přednáškám a prezentacím na různých akcí se zrodila i nedávná kolaborace s Martinem Žufánkem, z čehož vznikla limitovaná edice (borůvkami barveného) absintu Berry Fairy, který se vyprodal během několika hodin. Byť opět musíme nést to břemeno faktu, že po Berry Fairy se zaprášilo ne proto, že Václav Seidl, ale protože Martin Žufánek. Kdyby byl Berry Fairy vyroben jinde někým jiným, byl by na skladě (za tu cenu) dodnes.

Mezinárodní komunita

Tady už ale tak optimistický nebudu. Mezinárodní absintová komunita se začala formovat již v druhé polovině 90. let minulého století. A to hlavně na internetovém fóru feeverte.net, z čehož později vznikla odnož wormwoodsociety.org. Šlo o společenství převážně inteligentních lidí a nadšenců, mezi kterými se objevila jména s velkým vlivem na mezinárodní absintové scéně (některé zmiňuji ve svém příspěvku z roku 2016: https://habulinec.blogspot.com/2016/08/mezinarodni-absintova-komunita.html), z čehož se zrodily absintové publikace, encyklopedie, filmové dokumenty a v neposlední řadě i organizace mezinárodních setkání ve Švýcarsku a Francii.

Samozřejmě nic netrvá věčně a nikdo není navždy mladý a silný, takže i jádro této komunity po cca. roce 2015 začínalo slábnout, byť bylo stále živé.

Dvě smrtící rány

Pak ale přišel rok 2020 a 2021. V tom prvním přišel Covid19, v tom druhém nová EU Cross-border VAT e-commerce legislativa, která, obávám se, bude pro toto malé odvětví, jakým je absint, jeho výroba a prodej, šibeniční. O co jde? Ve zkratce jde o zákon, který prodejci alkoholu nařizuje, že spotřební daň se má platit v zemi, ve které žije konzument. Což znamená, že je v podstatě zakázáno prodávat alkohol koncovému spotřebiteli napříč zeměmi Evropské Unie, např. e-shop v Německu nemůže alkohol prodávat zákazníkům ve Francii, Španělsku a ani Čechách. Tento obchod je možný pouze, je-li zákazník plátcem daně (tedy právnická osoba), která odvede spotřební daň finančáku země, ve které žije. Nevím, kdo a proč s tímto nařízením přišel, ale pro malé výrobce je tato politika likvidační. Tedy nemá-li malý výrobce odběratele v sousední EU zemi, svůj produkt tam neprodá. A co je navíc naprosto bizardní, je skutečnost, že tento zákon se nevztahuje na prodej zemím mimo Evropskou unii. Ano! Konzument zákazník z Čech si nemůže koupit alkohol z e-shopu z Německa, ale konzument zákazník z druhého konce světa, USA, může. Postavené na hlavu! Tento zákon potopil firmu absinthes.com, v jejíchž řadách se nacházeli někteří členové tzv. staré gardy z feeverte.net a noví členové byly v absintové komunitě nejvlídněji přijímáni. Zároveň stihli uspořádat alespoň dva německé absintové festivaly ve Freiburgu. V roce 2020 byl plánován třetí, ale k tomu již nedošlo, protože Covid. V karanténním roce 2021 absinthes.com, obchodním názvem RUEVERTE GmbH, zkrachovali.

Po Covidu se sice mezinárodní absintová komunita zotavuje, ale starým koňům se tu káru už táhnout nechce. Zbylé e-shopy (zvláště v Německu) jako je absinthe.de (Lion Spirits), Absinth-Oase.de nebo Absinth Depot v Berlíně stále přežívají, ale bude-li zájem v Německu o absint stačit, ukáže čas. Distribuce dobrých absintů napříč evropských států je v podstatě zastavena. Např. v Čechách situaci opět zachraňuje Václav Seidl a jeho alkonaut.cz, ale je zde třeba koukat na rentabilitu obchodu, neboť jde o zdroj živobytí (společně s barem Naproti), proto v nabídce (hlavně tedy na baru) vedou spíše levnější zajeté absinty.

Všeho všudy nové dobré absinty to mají na evropském trhu extrémně náročné a jejich proražení za hranice je prakticky mizivé. V minulosti, za existence feeverte.net a zároveň absence (a)sociálních sítí, jako je Facebook, by se o to postarala mezinárodní absintová komunita, která se skládala hlavně z lidí, kteří věděli, co je pravý absint a jak má správně chutnat. A ano, samozřejmě, chuť je subjektivní a sto lidí, sto chutí, ale přesto má mít absint určité charakteristické vlastnosti, které absint dělají absintem. Ti, kteří ochutnali původní staleté absinty, ví, o čem mluví. Jenže tato komunita znalců je nyní rozprášena na Facebooku a zahrabána pod balast příspěvků od každého, kdo má do zadku díru, s touhou obdržet od ostatních co nejvíce palců nahoru, srdíček a smajlíků. Přilijme do tohoto koktejlu nucenou snahu o politickou korektnost (původní členové feeverte.net si rozhodně nebrali servítky a víte vy co, nazývat věci pravými jmény bez obalu není někdy od věci), která pranýřuje jakoukoliv (i tu objektivní a slušnou) kritiku pod heslem "hate-speech", z čehož vznikne nevýrazná omáčka, na jejímž základě se pokrok nedá stavět.

Soutěž o nejlepší... "absint"

Letošní výsledky absintové soutěže Absinthiades v Pontarlieru byly dokonalou ukázkou absintové dekadence. Většina vítězů jsou buď průměrné, nebo těžce podprůměrné absinty. Což je způsobeno několika faktory. Švýcarská strana údolí Val-de-Travers tuto soutěž začala bojkotovat. Může za to rozhádanost místních, neboť po roce 2005 (kdy byl absint ve Švýcarsku opět povolen) ztratili místní paliči společného nepřítele (stát), takže začali střílet do vlastních řad. Posledním hřebíkem do rakve společných akcí (zvláště absintovému festivalu v Boveresse) byl rok 2014, kdy byl zamítnut návrh o geografickou ochranou značku "absinthe", což by znamenalo, že v rámci Švýcarska by se názvem absint mohly pyšnit jen výrobky z údolí Val-de-Travers. Tento návrh měl (a stále má!) ve Val-de-Travers své příznivce i odpůrce, takže není divu, že se tyto skupiny do sebe pustily a poslední společná spolupráce v ulicích Boveresse během každoročního festivalu byla v roce 2016. Od té doby je festival na švýcarské straně omezen na lokální "otevřené dveře" místních výrobců.

Dalším faktorem slabého zastoupení dobrých absintů v soutěži jsou požadavky pořadatelů: Absint musí být dostupný na francouzském trhu a každý zájemce o účast musí do soutěže dodat hned několik litrů svého produktu. Což většina malých výrobců odmítá podstoupit. Není divu! Malí výrobci mají beztak malou produkci a darovat (ano, darovat) hned třeba 10 láhví bez jakékoliv záruky úspěchu nebo nějaké propagace, která by na druhou stranu stejně byla k prdu, protože EU, se logicky nikomu nechce.

A aby toho nebylo málo, soutěž se skládá ze tří porot:

Professionnelle - lidé z oboru, tj. samotní výrobci nebo distributoři

Populaire - porota z lidu

VIP - organizátoři soutěže a členové místního absintového společenství

Kombinace těchto porot nemůže (většinou) z principu vybrat skutečně dobrý absint! V tzv. profesionální porotě jsou často nejen sami výrobci absintů, které jsou v soutěži, ale někdy i jejich "známí" a/nebo distributoři, kterým samozřejmě jde o to, aby jejich želízka v ohni dostala zlatou plaketu. Jednou jsem měl štěstí se do této poroty dostat, protože jeden porotce onemocněl a uvolnilo se místo. Takže vím, o čem mluvím.

Porota z lidu se může skládat z kohokoliv a mnohdy jde o lidi, kteří o absintu nemají ani tušení. I takové příklady jsem v minulých ročnících viděl.

Jedinou nadějí by mohla být VIP porota, ale ta se zase skládá z nadšenců, kteří mají mnohdy raději absintovou kulturu kolem, než samotné absinty. Navíc, někteří z nich jsou prostě jen zaměstnanci, kteří si odkroutí svoje a jdou domů si dát pastis.

Na porotu sestavenou z absolventů nějakých absintových someliérských zkoušek (které mimochodem neexistují) zapomeňte.

Není proto divu, že letos vyhrál blend absint, jehož výroba není nákladná (smíchat dohromady vícero absintů i ne-absintů), tudíž cena nízká a jeho "výrobce" to tak moc nebolí. Není to poprvé. I v posledních ročnících byly na stupních vítězů absinty, které byly chutí skutečně vhodné leda tak na čištění odpadu.

Pískej konec!

Dopíjíme absint N°5 Grand, zvedáme kotvy, já házím na záda batoh plný nových absintů od dalšího starého barda Stefana Rossoniho (dovezli je přímo do Pontarlieru Italové, protože oficiálně to do Čech poslat z Itálie nejde), opouštíme neonový karaoke bar a odcházíme nocí, po jejímž konci vyrážíme domů s mírně fatalistickou myšlenkou, že my byli jsme a budem...

Absintová komunita, ať už ta česká nebo mezinárodní, jen tak nezanikne. V dohledné době nevidím její konec, byť absintu, tzv. zelené víle, ten útlum rozhodně moc neprospěje. Ten výstup pravého absintu na výsluní v prvních dvou dekádách druhého tisíciletí trochu narazil a na první pohled to vypadá, že situace kolem absintu stagnuje. Na druhou stranu, pokud nepřijde další absintový zákaz jako v roce 1910 ve Švýcarsku, nebo 1914, resp. 1915 ve Francii, tak zelená víla přežije, byť stále v undergroundu, ale aspoň bude cool. A i kdyby byla zakázána, tak bude cool ještě víc, protože zakázané ovoce chutná nejvíce.

Jdu si nalít...

The Veils, Berlin 2023

 Tak trochu jiný report z koncertu

Měl jsem strach. Regulérní strach každým dnem, jak se to datum 20.06.2023 přibližovalo. Neskutečná nervozita, aby se na poslední chvíli něco neposralo, nemoc sebe, nebo rodiny, případně jiná indispozice. Ten den, v úterý, jsem se metrem prohnal jak tornádo a ani jsem si neuvědomoval, že vrážím bez pardónu do lidí na eskalátoru (nemaj stát vedle sebe :). Když už sedím v přeplněném a přehřátém vlaku (je vedro), tak trnu, jak se ta plechová věc nedává do pohybu dalších 20 minut. Zpoždění je naštěstí na cestě zažehnáno a v půl šesté odpoledne jsem v Berlíně.

Poleje mě klid...

Jsem sám. Díky bohu. Sám se svými myšlenkami a očekáváními v anonymním městě andělů. Ubytuji se nedaleko místa konání (Frannz Club) a vyrážím pěšmo vstříc zážitku. Frannz Club se nachází v objektu zvaném Kulturbrauerei, což volně přeloženo znamená Kulturní pivovar... jen tam už žádný pivovar není. Býval. Dnes je tam spousta kulturních institucí, jako galerie, taneční studia, obchody, kluby. Letmo areálem projdu, ale posléze zamířím do Biergarten přímo před "Frannze", kde, mírně utajeně za čepovací budkou, sedí celý ansálb The Veils s ikonickým frontmanem Finnem Adrewsem. Sednu si o stůl vedle, protože se mi vůbec nechce otravovat, byť mého merch trička The Veils si stejně všimli. Objednávám Elsässer Flammkuchen a weizen pivo z nedalekého pivovaru Hops & Barley. Napiju se a dostávám se do satori nálady. Tohle bude dobré... moc dobré.

The Veils je skupina se základnou na Novém Zélandu, byť počátky sahají do Londýna v roce 2001, kam se Finn Adrews přestěhoval z Aucklandu, protože už v 16 letech projevil hudební nadání, které oslovilo hudební scénu. Narodil se sice v Londýně, ale záhy se rodina přestěhovala (resp. pendlovala sem a tam) do zmíněného Aucklandu na Novém Zélandu, kde jeho matka pracuje coby profesorka anglistiky a sociologie. Otec je Barry Andrews, starý harcovník, co hrával s Iggy Poppem, frontman skupiny Shriekback. Jablko nepadá daleko od stromu. Tedy alespoň od toho otcovského. Finn škole moc nedává a věnuje se hlavně hudbě. Dlouho očekávaný debut, The Runaway Found, se dočká vydání až v roce 2004, byť tvorba sahá až do roku 2001. Prvotina se Finnovi moc nelíbí, rád by něco temnějšího a tvrdšího. Dokonce to vypadalo, že The Veils zaniknou již krátce po svém zrodu. A svým způsobem také zanikli. Původní sestava byla kompletně obměněna v roce 2005 zpět na Novém Zélandu, což přineslo album Nux Vomica, vydaném v roce 2006.

Všechny mé obavy ke mě přichází ve snech
Třeba konec není tak daleko, jak se zdá
Ještě neoživený, byť ještě nepolitován
Ne docela popřen, jen nenarozen

- Not Yet, album Nux Vomica 2006 -

Dojídám své Flammkuchen a obsluha mi nese druhou sklenici pšeničného piva. Vegetuji. Těžce. Potřebuji to. Něco takového se mi v posledního letech nedostává. Vychutnávám každý okamžik. Jak Dylan Moran jednou řekl, "just be", prostě jen být. A užívat si to. 

Nemáš nic, nemáš-li čas
Svrhnou tě k zemi v tvých nejlepších letech

- Here Come The Dead, album Total Depravity 2016 - 

Album Nux Vomica je vskutku mnohem temnější záležitost, která si pohrává s goth kulturou, což podtrhují někteří návštěvníci klubu, do kterého z "pivní zahrádky" zamířím. Trička Nick Cave, případně spíše tmavší tóny oblečení. Jenže The Veils nejsou jen a jenom temnota. Právě, že naopak. Tvorba se dotýká temna právě proto, aby člověk nabyl smyslu pozitivně přijmout světlo. Poslední album …And Out Of The Void Came Love to dokonale potvrzuje. Sám Finn se nestydí přiznat si určitou fascinaci fatalismem hraničícím s nihilismem, abych jej citoval: "Přijde mi moc zajímavé, jak si lidstvo vede, přestože nikdo nemá ani tušení, proč tu vlastně jsme a co to všechno vlastně znamená".

Finn Andrews je znám extatickým představením na svých koncertech. Takový "berserk". Což mi jde do noty, protože ocitnu-li se na koncertě svého oblíbeného interpreta, dostávám se do nekontrolovatelného stavu šílenství, jako bych byl posedlý nějakým démonem, který chce vystřelit z mého těla. Totální pohlcení situací. Zážitek je silnější než já. Mnohdy mě to na koncertech dostalo do problémů. Na koncertu Tool mě museli kamarádi držet, jinak bych od ostatních dostal do úst (svíjel jsem se na zemi), na Monster Magnet jen byl takřka vyveden ostrahou, na AC/DC opět přátelé omlouvali, že "to je u něj normální", na Brutal Assaultu jsem při Heilungu stříkal slzy proudem, na Zeal & Ardor jsem si (při nejklidněší skladbě!) lámal krční páteř. 

Pod pódiem Frannz Clubu už sedí hard-core fans. Já si sednu po straně na malé provizorní podium a upíjím IPU od Hops & Barley. Weizen byl mnohem lepší. Pozoruji osazenstvo a opět vegetuji. V 18:55 odevzdávám 2. půllitr IPY na bar a jdu si stoupnout do druhé řady pod pódium. Klub je menší. Vejde se sem cca. 300 lidí. 

Jsem ve správném vlaku mířícím špatným směrem?
Co říkáš, Pane, co říkáš, Pane?
Žiju špatně?
Vidíš dlouhou cestu, na které nikdo není
a právo lidí, od kterých ses naučil jen zapomnění?
Vidíš mou smutnou ženu a mou vysokou marži zisku,
ale nezajímá tě to, nezajímá tě to vůbec
Co říkáš, Pane
Teď, když vyšlechtili všechna zvířata do šílenosti,
kdy je lék čím dál tím těžší získat?
Bílý kůň se řítí rákosem
Slyším jej a cítím

- Nux Vomica, album Nux Vomica 2006 - 

Předkapela je dívčí duo Nana M. Rose, byť jde v podstatě o sólo umělkyni z Londýna. Je to melancholický projekt jemného ražení, ale všechny písničky se setkávají s poměrně vřelým přijetím obecenstva, takřka zaplněným, byť ne přeplněným klubem. Během poslední písničky rychle utíkám na WC, aby mi močový měchýř nekazil představení. Když se vracím, tak na mě mrkne vedle stojící Němka, že mi držela místo a že by potřebovala na onu místnost taky, ať hlídám. Přitakám a ocitám se na jiném levelu, neboť se poté dostáváme do řeči. Jaká je tvoje oblíbená písnička? Iodine And Iron, já Larkspur. Album Total Deprivavity temno. Už nemaj tričko v mé velikosti. Honem, vyfoť setlit! Kruci, nebude ani Iodine And Iron ani Larkspur. Dva sólo návštěvníci koncertu se silnou přitažlivostí směrem k umělci. Několik minut po Nana M. Rose přichází The Veils. Třesu se.

Pojď, lehni do mého klína

a nech vlasy spadnout
Musíš žít se sebou,
tak lásko, neohlížej se zpět, NEOHLÍŽEJ SE ZPĚT!

- Low Lays The Devil, album Total Depravity 2016 - 

Začínáme skladbou Bullfighter (Hand Of God) z posledního alba …And Out Of The Void Came Love. Dostávám se okamžitě do transu. Znáte ten pocit, když máte najetou celou diskografii (do posledního kusu) a pak se ocitnete na koncertu? Jste si vědomi toho, že ať bude zahráno cokoliv, budete u vytržení. Někdy více, někdy méně. Ale musí to být v ten pravý čas. Když tím umělcem nebo skupinou žijete. Když se dostavíte na koncert tzv. ex-post, prakticky po éře vytržení, dostaví se najednou podivné zklamání. Něco podobného jsem zažil na koncertě Toma Waitse v Praze v roce 2008 - toho času už nebyl Waits "ten tahoun" a celé představení se neslo na vlně opěvování legendy. Mrzutost veliká. Dnes ve Frannz Clubu to je jiné. Finn vytahuje další dvě skladby z nejnovějšího alba, Undertow a The World Of Invisible Things. Po čemž následují zákusky z alba Total Deprivavity, Swimming with the Crocodiles a Here Come the Dead, u čehož dostávám první záchvat. 

Replika "nemáš-li čas, nemáš nic" ve mě rezonuje. Asi až moc rezonuje. Začínám se potit a démon chce ven. Dupu. Skáču. Svíjím se. Vřeštím do rytmu. Here come the dead, už přichází mrtví! Naštěstí nejsem sám. Spřízněná německá duše se svíjí se mnou. 

Na uklidnění přichází klidnější skladba Birds, po čemž (překvapivě) Not Yet z alba Nux Vomica. Opět křepčím. Diváci zezadu do mě začíná žďuchat. Chápu je. Podvědomě.

Následuje mírně uklidnění v podobě písniček A Birthday Present a Sit Down By The Fire. Poté opět vytržení v podobě nové skladby No Limit Of Stars. Máváme pěstmi k nebi.

Nepřesvědčivé drama odehrává se na kameni ztraceném ve vesmíru,
z nezaujatého pohledu musíme přijít a odejít beze stopy,
ale tady dole, válka zuří pod hvězdami bez hranic

Uvažuji, jestli tam někde na jiném kameni další primát,
šilhá do nebes s třesoucí se pěstí ve vzduchu
Řka "Ach bože, jak můžu být tak sám, když není hranic hvězd?"

- No Limits Of Stars, album …And Out Of The Void Came Love 2023 -

Přichází Low Lay The Devil, u kterého křepčí má německá kolegyně. Nyní Nux Vomica. Jsem zbrocen potem a v závěru skladby dostávám další nekontrolovatelný záchvat. Ničím sebe i parket. 

Přichází závěr, ale přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Finn jede sólo na klávesy Someday My Love Will Come, pak se vrací celá kapela na Rings of Saturn a konečně závěr večera Jesus for the Jugular, k čemuž se vyčerpáním rozpadám. Skáču. Křičím. Finn se loučí se slovy "Uvidíme se příště!" S neznámou Němkou si podáváme ruce, děkujeme si za společnost, já házím rychlé čelem vzad a utíkám pryč. Mám ženu a tři děti.

Skáču po schodech ven na ulici Schönhauser Allee, která se napojuje na Rosa-Luxemburg-Straße a hlavou mi na chvíli proletí Jiří Wolker. Ten pocit... bezprostřední prožitek se nedá přetransformovat do textu. Něco podobného jsem zažil v zimním New Yorku, když jsem se vracel na hotel v Soho od absintového kamaráda a po vystoupení z metra začalo sněžit. Krása okamžiku. Radost ze života. Radost. Ze života. Spadnu do postele a usnu záhy. Probudím se ve 4:00 ráno, myslím na všechno. A na nic. Už neusnu. V 6:00 balím kufry a jdu na nádraží. Ulice Berlína jsou prázdné. Městský vlak S-Bahn taky. Srovnávám provoz ulic a MHD s Prahou ve čtvrt na sedm ráno. Nebe a dudy. Praha plná, Berlín prázdný. Na hlavním berlínském nádraží si kupuji čerstvou celozrnnou bagetu a před hlavním vchodem ji do sebe tlačím a zároveň házím vrabcovi zrníčka z bagety. Nasedám na vlak. Pouštím si do uší opět The Veils. Ta vlna tam pořád je. Zpět do temné reality, na vlně slastného vytržení.

Jsem rád, že jsem tohle napsal. Během své pracovní doby. Jindy nemám čas. Do teď pravděpodobně nejlepší koncertní zážitek, jaký jsem kdy měl. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby zahráli i Larkspur. Nebo Iodine And Iron.

Kdykoliv mi teď do uší zahraje kterákoliv skladba z toho koncertu, jsem okamžitě katapultován do Frannz Clubu.

Tohle není objektivní report. Ani recenze. Jen čisté vylití se na papír... tedy na klávesnici.