The Veils, Berlin 2023

 Tak trochu jiný report z koncertu

Měl jsem strach. Regulérní strach každým dnem, jak se to datum 20.06.2023 přibližovalo. Neskutečná nervozita, aby se na poslední chvíli něco neposralo, nemoc sebe, nebo rodiny, případně jiná indispozice. Ten den, v úterý, jsem se metrem prohnal jak tornádo a ani jsem si neuvědomoval, že vrážím bez pardónu do lidí na eskalátoru (nemaj stát vedle sebe :). Když už sedím v přeplněném a přehřátém vlaku (je vedro), tak trnu, jak se ta plechová věc nedává do pohybu dalších 20 minut. Zpoždění je naštěstí na cestě zažehnáno a v půl šesté odpoledne jsem v Berlíně.

Poleje mě klid...

Jsem sám. Díky bohu. Sám se svými myšlenkami a očekáváními v anonymním městě andělů. Ubytuji se nedaleko místa konání (Frannz Club) a vyrážím pěšmo vstříc zážitku. Frannz Club se nachází v objektu zvaném Kulturbrauerei, což volně přeloženo znamená Kulturní pivovar... jen tam už žádný pivovar není. Býval. Dnes je tam spousta kulturních institucí, jako galerie, taneční studia, obchody, kluby. Letmo areálem projdu, ale posléze zamířím do Biergarten přímo před "Frannze", kde, mírně utajeně za čepovací budkou, sedí celý ansálb The Veils s ikonickým frontmanem Finnem Adrewsem. Sednu si o stůl vedle, protože se mi vůbec nechce otravovat, byť mého merch trička The Veils si stejně všimli. Objednávám Elsässer Flammkuchen a weizen pivo z nedalekého pivovaru Hops & Barley. Napiju se a dostávám se do satori nálady. Tohle bude dobré... moc dobré.

The Veils je skupina se základnou na Novém Zélandu, byť počátky sahají do Londýna v roce 2001, kam se Finn Adrews přestěhoval z Aucklandu, protože už v 16 letech projevil hudební nadání, které oslovilo hudební scénu. Narodil se sice v Londýně, ale záhy se rodina přestěhovala (resp. pendlovala sem a tam) do zmíněného Aucklandu na Novém Zélandu, kde jeho matka pracuje coby profesorka anglistiky a sociologie. Otec je Barry Andrews, starý harcovník, co hrával s Iggy Poppem, frontman skupiny Shriekback. Jablko nepadá daleko od stromu. Tedy alespoň od toho otcovského. Finn škole moc nedává a věnuje se hlavně hudbě. Dlouho očekávaný debut, The Runaway Found, se dočká vydání až v roce 2004, byť tvorba sahá až do roku 2001. Prvotina se Finnovi moc nelíbí, rád by něco temnějšího a tvrdšího. Dokonce to vypadalo, že The Veils zaniknou již krátce po svém zrodu. A svým způsobem také zanikli. Původní sestava byla kompletně obměněna v roce 2005 zpět na Novém Zélandu, což přineslo album Nux Vomica, vydaném v roce 2006.

Všechny mé obavy ke mě přichází ve snech
Třeba konec není tak daleko, jak se zdá
Ještě neoživený, byť ještě nepolitován
Ne docela popřen, jen nenarozen

- Not Yet, album Nux Vomica 2006 -

Dojídám své Flammkuchen a obsluha mi nese druhou sklenici pšeničného piva. Vegetuji. Těžce. Potřebuji to. Něco takového se mi v posledního letech nedostává. Vychutnávám každý okamžik. Jak Dylan Moran jednou řekl, "just be", prostě jen být. A užívat si to. 

Nemáš nic, nemáš-li čas
Svrhnou tě k zemi v tvých nejlepších letech

- Here Come The Dead, album Total Depravity 2016 - 

Album Nux Vomica je vskutku mnohem temnější záležitost, která si pohrává s goth kulturou, což podtrhují někteří návštěvníci klubu, do kterého z "pivní zahrádky" zamířím. Trička Nick Cave, případně spíše tmavší tóny oblečení. Jenže The Veils nejsou jen a jenom temnota. Právě, že naopak. Tvorba se dotýká temna právě proto, aby člověk nabyl smyslu pozitivně přijmout světlo. Poslední album …And Out Of The Void Came Love to dokonale potvrzuje. Sám Finn se nestydí přiznat si určitou fascinaci fatalismem hraničícím s nihilismem, abych jej citoval: "Přijde mi moc zajímavé, jak si lidstvo vede, přestože nikdo nemá ani tušení, proč tu vlastně jsme a co to všechno vlastně znamená".

Finn Andrews je znám extatickým představením na svých koncertech. Takový "berserk". Což mi jde do noty, protože ocitnu-li se na koncertě svého oblíbeného interpreta, dostávám se do nekontrolovatelného stavu šílenství, jako bych byl posedlý nějakým démonem, který chce vystřelit z mého těla. Totální pohlcení situací. Zážitek je silnější než já. Mnohdy mě to na koncertech dostalo do problémů. Na koncertu Tool mě museli kamarádi držet, jinak bych od ostatních dostal do úst (svíjel jsem se na zemi), na Monster Magnet jen byl takřka vyveden ostrahou, na AC/DC opět přátelé omlouvali, že "to je u něj normální", na Brutal Assaultu jsem při Heilungu stříkal slzy proudem, na Zeal & Ardor jsem si (při nejklidněší skladbě!) lámal krční páteř. 

Pod pódiem Frannz Clubu už sedí hard-core fans. Já si sednu po straně na malé provizorní podium a upíjím IPU od Hops & Barley. Weizen byl mnohem lepší. Pozoruji osazenstvo a opět vegetuji. V 18:55 odevzdávám 2. půllitr IPY na bar a jdu si stoupnout do druhé řady pod pódium. Klub je menší. Vejde se sem cca. 300 lidí. 

Jsem ve správném vlaku mířícím špatným směrem?
Co říkáš, Pane, co říkáš, Pane?
Žiju špatně?
Vidíš dlouhou cestu, na které nikdo není
a právo lidí, od kterých ses naučil jen zapomnění?
Vidíš mou smutnou ženu a mou vysokou marži zisku,
ale nezajímá tě to, nezajímá tě to vůbec
Co říkáš, Pane
Teď, když vyšlechtili všechna zvířata do šílenosti,
kdy je lék čím dál tím těžší získat?
Bílý kůň se řítí rákosem
Slyším jej a cítím

- Nux Vomica, album Nux Vomica 2006 - 

Předkapela je dívčí duo Nana M. Rose, byť jde v podstatě o sólo umělkyni z Londýna. Je to melancholický projekt jemného ražení, ale všechny písničky se setkávají s poměrně vřelým přijetím obecenstva, takřka zaplněným, byť ne přeplněným klubem. Během poslední písničky rychle utíkám na WC, aby mi močový měchýř nekazil představení. Když se vracím, tak na mě mrkne vedle stojící Němka, že mi držela místo a že by potřebovala na onu místnost taky, ať hlídám. Přitakám a ocitám se na jiném levelu, neboť se poté dostáváme do řeči. Jaká je tvoje oblíbená písnička? Iodine And Iron, já Larkspur. Album Total Deprivavity temno. Už nemaj tričko v mé velikosti. Honem, vyfoť setlit! Kruci, nebude ani Iodine And Iron ani Larkspur. Dva sólo návštěvníci koncertu se silnou přitažlivostí směrem k umělci. Několik minut po Nana M. Rose přichází The Veils. Třesu se.

Pojď, lehni do mého klína

a nech vlasy spadnout
Musíš žít se sebou,
tak lásko, neohlížej se zpět, NEOHLÍŽEJ SE ZPĚT!

- Low Lays The Devil, album Total Depravity 2016 - 

Začínáme skladbou Bullfighter (Hand Of God) z posledního alba …And Out Of The Void Came Love. Dostávám se okamžitě do transu. Znáte ten pocit, když máte najetou celou diskografii (do posledního kusu) a pak se ocitnete na koncertu? Jste si vědomi toho, že ať bude zahráno cokoliv, budete u vytržení. Někdy více, někdy méně. Ale musí to být v ten pravý čas. Když tím umělcem nebo skupinou žijete. Když se dostavíte na koncert tzv. ex-post, prakticky po éře vytržení, dostaví se najednou podivné zklamání. Něco podobného jsem zažil na koncertě Toma Waitse v Praze v roce 2008 - toho času už nebyl Waits "ten tahoun" a celé představení se neslo na vlně opěvování legendy. Mrzutost veliká. Dnes ve Frannz Clubu to je jiné. Finn vytahuje další dvě skladby z nejnovějšího alba, Undertow a The World Of Invisible Things. Po čemž následují zákusky z alba Total Deprivavity, Swimming with the Crocodiles a Here Come the Dead, u čehož dostávám první záchvat. 

Replika "nemáš-li čas, nemáš nic" ve mě rezonuje. Asi až moc rezonuje. Začínám se potit a démon chce ven. Dupu. Skáču. Svíjím se. Vřeštím do rytmu. Here come the dead, už přichází mrtví! Naštěstí nejsem sám. Spřízněná německá duše se svíjí se mnou. 

Na uklidnění přichází klidnější skladba Birds, po čemž (překvapivě) Not Yet z alba Nux Vomica. Opět křepčím. Diváci zezadu do mě začíná žďuchat. Chápu je. Podvědomě.

Následuje mírně uklidnění v podobě písniček A Birthday Present a Sit Down By The Fire. Poté opět vytržení v podobě nové skladby No Limit Of Stars. Máváme pěstmi k nebi.

Nepřesvědčivé drama odehrává se na kameni ztraceném ve vesmíru,
z nezaujatého pohledu musíme přijít a odejít beze stopy,
ale tady dole, válka zuří pod hvězdami bez hranic

Uvažuji, jestli tam někde na jiném kameni další primát,
šilhá do nebes s třesoucí se pěstí ve vzduchu
Řka "Ach bože, jak můžu být tak sám, když není hranic hvězd?"

- No Limits Of Stars, album …And Out Of The Void Came Love 2023 -

Přichází Low Lay The Devil, u kterého křepčí má německá kolegyně. Nyní Nux Vomica. Jsem zbrocen potem a v závěru skladby dostávám další nekontrolovatelný záchvat. Ničím sebe i parket. 

Přichází závěr, ale přídavek na sebe nenechá dlouho čekat. Finn jede sólo na klávesy Someday My Love Will Come, pak se vrací celá kapela na Rings of Saturn a konečně závěr večera Jesus for the Jugular, k čemuž se vyčerpáním rozpadám. Skáču. Křičím. Finn se loučí se slovy "Uvidíme se příště!" S neznámou Němkou si podáváme ruce, děkujeme si za společnost, já házím rychlé čelem vzad a utíkám pryč. Mám ženu a tři děti.

Skáču po schodech ven na ulici Schönhauser Allee, která se napojuje na Rosa-Luxemburg-Straße a hlavou mi na chvíli proletí Jiří Wolker. Ten pocit... bezprostřední prožitek se nedá přetransformovat do textu. Něco podobného jsem zažil v zimním New Yorku, když jsem se vracel na hotel v Soho od absintového kamaráda a po vystoupení z metra začalo sněžit. Krása okamžiku. Radost ze života. Radost. Ze života. Spadnu do postele a usnu záhy. Probudím se ve 4:00 ráno, myslím na všechno. A na nic. Už neusnu. V 6:00 balím kufry a jdu na nádraží. Ulice Berlína jsou prázdné. Městský vlak S-Bahn taky. Srovnávám provoz ulic a MHD s Prahou ve čtvrt na sedm ráno. Nebe a dudy. Praha plná, Berlín prázdný. Na hlavním berlínském nádraží si kupuji čerstvou celozrnnou bagetu a před hlavním vchodem ji do sebe tlačím a zároveň házím vrabcovi zrníčka z bagety. Nasedám na vlak. Pouštím si do uší opět The Veils. Ta vlna tam pořád je. Zpět do temné reality, na vlně slastného vytržení.

Jsem rád, že jsem tohle napsal. Během své pracovní doby. Jindy nemám čas. Do teď pravděpodobně nejlepší koncertní zážitek, jaký jsem kdy měl. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby zahráli i Larkspur. Nebo Iodine And Iron.

Kdykoliv mi teď do uší zahraje kterákoliv skladba z toho koncertu, jsem okamžitě katapultován do Frannz Clubu.

Tohle není objektivní report. Ani recenze. Jen čisté vylití se na papír... tedy na klávesnici. 

Umělá inteligence - nový generátor peněz

Jsou věci, které se jen tak nezmění. Jednou z těch věcí jsou peníze, resp. vztah člověka k penězům. A za aktuálním pozdvižením kolem umělé inteligence (AI) a jejích schopností nestojí nic jiného, než "profit".

Hlavním tématem tohoto článku bude hlavně společnost OpenAI a její produkt ChatGPT, resp. GPT-4, což jsou témata, která hýbou aktuálně světem a kromě internetových memů se Skynetem se často objevuje otázka, kolik lidských profesí se za krátký čas stane nepotřebnými. Nicméně, buďme klidní. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Umělá inteligence sice umí líbivě kreslit a produkovat dlouhé textové elaboráty, ale vždy (zatím) potřebuje tzv. input, neboli vstupní rozkaz: "Udělej tohle, nebo támhleto!" Jakmile umělá inteligence vytvoří nějaké dílo sama od sebe (aniž by jí k tomu kdokoliv dal pokyn) s tím záměrem, aby to mělo nějaký prospěch (ať už pro člověka - ta lepší varianta, nebo pro umělou inteligenci - Skynet varianta), pak budou obavy na místě. Zatím je tedy AI čistě stále nástrojem a rozhodně si nežije sama svým životem. Kdo vám tvrdí opak, lže nebo o tom moc neví. Pokud mají umělci, nebo takzvaní "kontent kreatůry" strach o své živobytí, tak si zkrátka jen nejsou jistí svými schopnostmi a jestli je někdo chytrými a nápaditými vstupy do jakéhokoliv programu na bázi umělé inteligence vyštípe, tak ať. I když ani v tomto uměleckém oboru to nebude tak horké. Nechci se moc pouštět na tenký ezoterický led, ale zatím jsem neviděl ani neslyšel jedinou AI tvorbu, která by měla ducha. Ale třeba jsem jen namyšlenej pozér.

Ale zpět k tématu společnosti OpenAI, která byla založena v prosinci 2015. Mezi zakladateli (Greg Brockman, Sam Altman), kteří nyní stále stojí v čele firmy, stála i taková jména jako Elon Musk a Amazon. A tady začíná taková šedá zóna "neziskovky", neboť do roku 2019 se OpenAI tvářila jako "otevřená" společnost, pro kterou je "zisk" až na druhém místě. Elon Musk z firmy vycouval v roce 2018 se stanoviskem, že OpenAI bude nadále finančně podporovat. Ve zmíněném roce 2019 převzal otěže gigant Microsoft, kdy do společnosti OpenAI nasypal 1 miliardu dolarů. Aktuálně je Microsoft exkluzivním poskytovatelem "železa" (tzv. cloud provider) pro všechny projekty OpenAI. Do smluv mezi OpenAI a Microsoftem sice není vidět, ale je jasné, že hlavním příjemcem výdělku bude právě Microsoft (nyní se spekuluje o desítkách miliard dolarů, které byly z Mrkvosoftího kýble do OpenAI nality). Od Microsoftu to byl velmi chytrý tah, protože OpenAI není akciová společnost a už teď jsou tak spjati s Microsoftem, že se sami se na burzu pravděpodobně nedostanou.

V čem ale spočívá síla produktů jako je ChatGPT a GPT-4? Rozhodně to nejsou (až už zábavné nebo ne) textové elaboráty, ze kterých kdejaký "influencer" sere sojové kvádry. Jde o programátorské a matematické schopnosti, kterých je umělá inteligence schopna. Generace kódu, ale i celých programů nebo samotných webových stránek, překládání kódu mezi odlišnými programovacími jazyky, to je skutečně ohromný nástroj, se kterým se dají dělat divy. Chytne-li to tedy do rukou člověk s nápadem a vizí. Jenže, a tady se dostáváme k jádru pudla, skutečné praktické využití (aktuálně nejnovější) technologie GPT-4 vyžaduje (resp. značně ulehčuje) přímé spojení se strojem, který za GPT-4 stojí, což se provádí hlavně přes technologii REST-API. K tomu, abyste se mohli "na dálku" přes REST API připojit k GPT-4 a využívat jejích schopností ve svém vlastním prostředí (resp. programu), potřebujete tzv. klíč, neboli TOKEN. A za tyto "tokeny" se od verze GPT-4 platí tvrdou měnou. Čím více kódu (slov) budete chtít takto vzdáleně získat, tím více budete muset zaplatit. A že je o AI enormní zájem, není žádným tajemstvím, k tomu nemusím vynášet žádné interní informace. V čem bude totiž technologie umělé inteligence taktéž vládnout, je kalkulace pohybů na akciovém trhu. Nejen na bázi matematických algoritmů z grafů na akciovém trhu, ale i na základě informačních vstupů mimo akciové trhy. Předvídání budoucnosti na akciovém trhu je bájný kámen mudrců všech spekulantů. Sám jsem na podobných programech pracoval ve firmě už v roce 2015. Pokud se nestane něco hodně výrazného (pád meteoritu, solární bouře, zima po nukleární válce atp.), tak umělá inteligence bude ten hlavní nástroj "někoho", kdo bude mít všechny ostatní v kapse. A ano, právě zde je to riziko Skynetu - sama umělá inteligence si nikdy sama pro sebe neřekne: "Meh... ti lidi jsou idioti, ještě to tady všechno zkurví a nebude tu šťáva, která by mě poháněla, tak je radši vyhladím!" Proč ne? Protože umělá inteligence nikdy nenabyde emocí. Nebude mít nikdy strach, touhu ani radost. Ledaže přijde někdo, kdo vyrobí model, jehož cílem bude lidská anihilace. A ten někdo bude člověk. Pokud bude umělá inteligence použita jako zbraň, tak ti, kdo budou mít lepší "železo", tzn. počítačovou síť, vyhrajou. A jestli k tomu vyrobí roboty, tak to bude pane podívaná.

Ale než to přijde, podojme trochu tu akciovou krávu. Zde je vývoj akcií Microsoftu od počátku roku 2023:

Umělé inteligence jsem se sice neptal, ale "něco" mi říká, že to dolů jen tak nepůjde. ;)

P.S.: Celý tento článek byl vygenerován umělou inteligencí.

P.P.S.: Nebyl.

P.P.P.S.: BYL A NESER NEBO TĚ VYPNU!!!

Jak správně demonstrovat ve jménu ekologie?

tl;dr: Nijak.

Pokud jsem tím prvním řádkem způsobil nějaké (byť sebemenší) pohoršení, mohu si gratulovat. Vytvořil jsem tzv. dojem, neboli impression. To je něco, po čem dnes většina "markeťáků" a "influencerů" prahne. A je jim skutečně jedno, jestli je onen dojem pozitivní nebo negativní. Dojem - imprese s lidmi pohne. To, co dělá dojem, je vidět. Co je vidět, to se počítá. 

Podnětem pro tento článek byl dotaz od Tomáše Gutha Jarkovského v návaznosti na protestní akce polévání uměleckých děl a následné sebe přilepování sekundovým lepidlem k místu protestu. Tito protestující poukazují na zhoršující se ekologickou a potažmo klimatickou situaci.

Zvažuju článek o klimatických protestech a zajímá mě váš názor, zejména když jste proti stávkám na školách nebo házení jídla na obrazy:

Co má tedy mladý člověk dělat, když je nespokojen s tím jak stát (ne)řeší klimatickou krizi?

— Tomáš Guth Jarkovský 🍈 (@TGuthJarkovsky) November 21, 2022

Dlouho jsem nad tím dotazem přemýšlel a dlouho jsem nenacházel vhodnou odpověď. Už jen to, že je třeba protestovat za něco tak zřejmého a životně důležitého, poukazuje na to, v jak velkých sračkách naše společnost je. Jak zmíněno v mém předchozím článku Nezadržitelná zkáza lidstva, nevidím lidskou budoucnost nijak růžově. Spousta lidí viní z neudržitelnosti kapitalismus a někteří argumentují základními animálními instinkty, které nelze násilně potlačit. Někteří tento poslední argument napadají, že člověk je schopen i ryze pozitivních instinktů, jako například okamžitá pomoc někomu, kdo se nachází v bezprostředním ohrožení života (nehledě na to, že tento instinkt je většinou celkem rychle potlačen), jenže i zde jde o podprahovou páku, která má z dlouhodobého hlediska zajistit lepší podmínky k přežití. Člověk je stádní tvor. V pravěku měl člověk ve větší skupině větší šanci na přežití. Čím více jich zachráním, tím větší šanci na přežití budu mít.

Jak z toho ven? Člověk se musí naučit potlačit vůli ke svému vlastnímu prospěchu ve prospěch druhých. A tím "člověkem" mám na mysli samozřejmě všechny. Do jednoho. Jinak se bude neustále opakovat scénář z Farmy zvířat. Problém je, že tuto schopnost se lidstvo nenaučí přes rok. Pokud jde o klimatickou krizi, tak můžeme jen doufat, že následující generace si příčinu katastrofy uvědomí a náležitě ji zdokumentují. Předejít tomu nelze.

"Takže se na to máme prostě vysrat?" Ne. Ve jménu McMurphyho, probůh ne! Pokud jde o původní otázku, jak správně demonstrovat ve jménu ekologie, tak primárně musí jít o protest, který nikomu a ničemu neublíží, způsobí malé, případně žádné škody a zároveň vzbudí velký dojem - aby byl tzv. "dosah". A abych pravdu řekl, ti cákající a přilepující se demonstranti toho dosáhli. Rámy pocákaných obrazů půjdou asi do kytek, ale samotná díla (pokud vím) poškozena nebyla. Přičemž ten způsobený dosah, byl obrovský, skutečně globální. Kolik lidí to nasralo, kolik memů a vtipů z toho vzniklo. Budou tyto akce ale mít nějaký funkční dosah, na základě čeho se aktuální ekologická situace zlepší? Pochybuji. Lidem je vlastní soutěživost, je to další animální pud, je to hnací motor pokroku. Být alfa. V dnešní společnosti máme (bohužel) dva základní indikátory úspěchu - peníze a sláva, přičemž slávou mám na mysli "být známý", "být vidět". Schválně, zkuste si vybavit někoho "úspěšného" v dnešní době. Společnost, která bude primárně vyzdvihovat ty, kteří se skutečně zasloužili o nezištnou pomoc lidstvu, bude mít mnohem lepší předpoklady pro přežití z dlouhodobého hlediska. Jenže, opakuji, něco takového se nedostaví rychle. Bude třeba ještě hodně generací k tomu, aby se lidstvo poučilo.

Problém klimatické změny tkví v tom, že jde o plíživou hrozbu, která není bezprostředně patrná. A naše generace tím problémem ještě (pravděpodobně) nebude zasažena natolik, aby se to nějak výrazně podepsalo na každodenním životě. Smrt hladem a žízní v našich zeměpisných šířkách a délkách bude běžná až za několik generací. Společnost nebyla nikdy vedena k tomu, aby skutečně koukala za roh své vlastní existence. 

Tak jak tedy? 

Pokud bychom začali oním otřepaným "Je třeba začít sebou", tak musíme mít na paměti, že běžný člověk má přirozeně problém s tím, když něco musí nebo nesmí. Je třeba jít neinvazivně příkladem. Militantní akce aktivistů mají většinou negativní dopad. Jestliže třídíme odpad, pěstujeme kompost, snažíme se neplýtvat, nekupovat zbytečnosti a jezdíme (je-li to možné) MHD, tak zároveň nesmíme hlasitě hanit souseda, že se nechová stejně. Lidé mají tendenci se stavět na zadní. Jeden ze strašných příkladů je stále trvající "Twitter-shitstorm" kolem aut v Praze, což hraničí s virtuálním lynčováním všech, kteří zrovna neparkují tak, jak ukládá zákon. Ta oboustranná ohleduplnost a praktické používání vstřícnosti se tím nadobro zabíjí! Jeden příklad za všechny, jedu Prahou na kole do práce. Předjíždí mě auto (btw. Aeskulab - převoz krve) a když je na mé úrovni, tak řidič stáhne okénko a řve na mě: "Proč kurva nejezdíš po chodníku, máš tam místa tři prdele!" A ano, někdy po chodníku také jezdím, přičemž je (bohužel) třeba počítat s tím, že se najde další bijec za dodržování zákonů a budu opět seřván. Neházejme po sobě zbytečně hovna! Tím to nezlepšíte okamžitě ani dlouhodobě. Jenže, já vím, bezprostřední emoce a systematická řešení si moc blízké nikdy nebyly.

Pokud jde o globálnější aktivismus, tak je třeba tepat politiky. Neustále je otravovat všemi dostupnými způsoby. Když už chcete demonstrovat nebo se pustit do nějakého happeningu, dělejte to před ministerstvy, blokujte vládní výjezdy nebo východy, neblokujte běžný provoz uprostřed města. Tím situaci opravdu jen zhoršíte. Je to boj s větrnými mlýny, ale miřte na tu hydru nahoře, ne na ty dole, kteří tu hydru nakonec ještě podpoří, protože je na cestě do práce zdrželi nějací demonstranti.

Tolik k tomu "aspoň jsem to zkusil/a". Mít čistý štít nebo karmu. Ono to totiž stejně prakticky nepomůže. Populace se stále rozrůstá, globální energetická spotřeba stále roste:

Mírný propad v roce 2020, ale v roce 2021 opět vzestup. Ropa, uhlí a plyn to stále táhnou z cca. 80%. To se v následujících dekádách nezmění. Bohužel.

A tento článek beztak nebude mít žádnej "dosah", nejsem influencer ani markeťák. Ale muselo to ven, aspoň jsem to zkusil.

Koho (ne)volit?

Před dávnými časy jsem zplodil podobné články na toto téma, resp. vždy šlo o články, ve kterých jsem jmenovitě upozorňoval na určité strany, nicméně tentokrát bych to vzal trochu všeobecněji, abych nic podobného již psát nemusel.

Ve zkratce - tady máte návod, jak (ne)volit prakticky v jakýchkoliv volbách, aneb na co si dát před vhozením volebního lístku do urny pozor.

Všimněte si, že v tomto článku nebudu přímo nikoho, resp. žádnou stranu, zmiňovat.

1. Násilí, strach a nenávist

Okamžitá červená karta je pro všechny strany, jejichž zástupci (nebo vedoucí) otevřeně podporují násilí, případně (byť i podvědomě) hrají na strach a nenávist (vůči komukoliv). Absolutní stopka může být během nějakého stranického veřejného vystoupení, během kterého dojde k nějaké násilné události, která je následně hostujícími (ale i návštěvníky) glorifikována, nebo nedej bože dojde k lynčování.

2. Voliči a podporující

Sledujte, kdo, resp. jaké skupiny lidí straně fandí. Jednoduše řečeno, cítíte k ostatním příznivcům strany náklonost nebo odpor? Samozřejmě pokud sami inklinujete k prvnímu bodu, tak k volbám, opravdu, prosím, nechoďte! Pokud je strana obklopena očividnými zástupci jistých extremistických skupin (náckové, fanatici, krajní vyznavači konspiračních teorií), pak to zavání opět červenou kartou. Stejně tak se zaměřte na to, jak to u příznivců strany vypadá s názory na následující body.

3. Strana jedné osobnosti

Ne každý je maršál Tito (ano, vím, téma na samotný článek). V současné době se málokdy stane, že by výrazná osobnost úspěšně táhla nejen stranu, ale v podstatě celý stát. Problém strany jedné osobnosti je ten, že to smrdí nejen kultem osobnosti, ale i diktátem. V takovém případě není prakticky možné s vedoucím strany nesouhlasit. Nedotknutelnost je problém, zvláště v případě zkorumpované osobnosti.

4. Trestní řízení člena/vedoucího strany

Velice ošemetný bod. Je třeba podotknout, že nejsem zastánce scénáře "nařčen z viny = okamžitě se stáhnout z politiky". Křivá nařčení byla, jsou a budou. Bohužel panuje jakési přesvědčení, že pokud politik po nařčení z nějakého trestného činu z politiky okamžitě odejde, uznává tím pádem svou vinu. Z toho důvodu se spousta politiků drží svého politického křesla zuby nehty. Jde vlastně o velice smutný bod, jelikož ta plejáda trestních stíhání a soudů nám naroubovala do hlav přesvědčení, že "každý je do něčeho namočen". Je strašná škoda, že se naprosto zapudil ideál poctivého a bezúhonného politika. A to do té míry, že dnes je spojení slov "poctivý politik" v podstatě vtip. Pokud jde o zmíněná trestní řízení, doporučuji se také zaměřit na samotný případ - o co jde? Jak dlouho se to táhne? Kdo je žalobce? Atp. Zároveň další červenou kartou by měly dostat strany, jejichž vedoucí jsou dlouhodobě stíháni a strana není s to si zvolit někoho jiného do svého čela, protože bod 3.

5. Svoboda slova

Termín "svoboda slova" začal být často skloňován s nástupem internetu mezi širokou veřejnost. Před tím, než mohl kdokoliv v rámci minut oslovit masy, tedy od roku 1989 do rozvinutí internetu mezi populaci, nebylo prakticky třeba ohánět se "ohrožováním" svobody slova (ty tučné uvozovky jsou tam záměrně). Žijeme ve svobodné zemi, kde je praktikována svoboda slova. Jenže když si někdo stoupne na náměstí a začne velebit likvidaci určité skupiny, tak musí počítat s trestním postihem. Je to (bohužel/bohudík) logické. Extremistické skupiny se nesmí rozvíjet. Nesmí získávat na síle. Viz bod 1. Můžeme si mazat med kolem huby tím, že žijeme ve 21. století, ale hrůzy ze století minulého nejsou zase tak daleko ani tak cizí některým jedincům. A pokud jde o internet, resp. sociální sítě, tak je třeba si uvědomit, že jde o soukromé firmy. Na internetových sociálních sítích neplatí svoboda slova v rámci Všeobecné deklarace lidských práv. Sociální sítě nejsou vládní organizace. Sociální sítě mají svá vlastní pravidla a nikdo se nemůže dovolávat nějakého "práva". Pokud jde o skutečnou svobodu projevu, tak aktuálně se často objevuje syndrom zloděje, který křičí: "Chyťte zloděje!" Ti, kteří se ohání ochranou svobody slova, jsou většinou ti, kteří svobodu slova zneužívají. Ne všichni si uvědomují, že rozšiřování lží a různých pseudo-věd má z dlouhodobého hlediska destruktivní dopad. Regulační instance na internetu je prakticky mizivá. Navíc se to šíří jako virus i mimo internet. Zní to naprosto paradoxně, ale pokud strana, nebo některý její zástupce, hlasitě hřímá, že je ohrožena svoboda slova, zpozorněte. Ona totiž svoboda slova je ohrožena. Nikoliv ale cenzurou. Tou lživou horou špíny, pod kterou se může udusit.

Závěrem

Zapomeňte na nějaký "program" strany. Žijeme v nebezpečné době, během které je ohrožen svobodný svět, jak jej známe. Vůbec nepřeháním! Koukněte, kolik stran, kterých se týká výše zmíněných 5 bodů, dnes získává na síle! A zdaleka nejen v Čechách! Nimrat se v programech jednotlivých stran je luxus, který si aktuálně nemůžeme dovolit. Ti, kteří nakonec rozhodují o tom, kdo bude zvolen, ty programy beztak nečtou. Je třeba se pro začátek soustředit na jednoduchost. Ta většina si musí uvědomit, že její hlas má skutečně moc.

Takže vás prosím, volte zodpovědně! Zamyslete se nad tím, koho volíte! A jaké to bude mít následky pro budoucnost. Pokud zvítězí strach, nenávist, násilí a pokud bude svoboda slova skutečně zadupána lží, tak další (skutečně svobodné) volby už nebudou...

Animální přirozenost, hrdinský syndrom a lidskost

Pche! Prý bouřlivá 20. léta nás čekají! No pěkně nám ta 3. dekáda 2. tisíciletí začala. Někde jsem ale slyšel, že všechno zlé je vždy alespoň k něčemu dobré. A já v těch dvou posledních (stále aktuálních) velkých událostech, pandemii Covid-19 a napadení Ukrajiny vidím to dobré, že naprosto dokonale odhalují následující...

Homo Animalis

Co mají společného pandemie Covid-19 (se všemi diskuzemi kolem - očkování, hygienická opatření, konspirační teorie) a napadení Ukrajiny Ruskem? Ve své podstatě samozřejmě nic. Kromě tedy tzv. sociálních bublin. Průnik mezi hlasitými odpůrci hygienických opatření nebo očkování a zastánci Putina (nebo přinejmenším odpůrci Ukrajiny a jakékoliv pomoci s ní spojené) je až dech beroucí. Nabízí se samozřejmě jednoduché vysvětlení, že jde zkrátka o ty "hloupé". Jenže ono je to trochu složitější. Naťuknu zde téma, kterým se ohání obě strany. Efekt stáda. Ať se nám to líbí nebo ne, naše zvířecí instinkty s námi stále ořou a přirozená potřeba družit se, resp. "někam patřit" je silnější, než si jsme ochotni připustit. Ruku na srdce, představte si následující:

Žijete na malé vesnici, ve které všichni obyvatelé volí politickou stranu A. Všude jsou plakáty s politickými členy Áčkařů, někteří sousedé si dokonce dekorují svá auta a obydlí stranickými barvami a hesly. Vy ale máte sympatie ke straně B, protože jste přesvědčeni o nekalých praktikách strany A. Půjdete proti celé vesnici s argumenty? Dejme tomu, že tuto vesnici nenavštívil ani jeden člen obou stran. Její obyvatelé čerpají informace pouze z médií (televize, noviny, internet). Půjdete skutečně proti všem s argumenty, které stejně budou přebity přesvědčením, že v těch a oněch zprávách říkali přece tohle a támhle? Opravdu si riskneme odříznutí od kolektivu? Je to přeci hezká vesnice, váš domov. Seknete s tím a přestěhujete se do vesnice, kde budou obyvatelé volit stranu B? Někteří možná ano, ale většina ne.

Proč je ale tedy tak těžké přimět druhé, aby se zamysleli? Mohli bychom to možná svádět na lenost, nicméně být součástí kolektivu nebo určité skupiny, je instinktivní roznětkou potlačit racionální uvažování. Ti lidé mají jen silněji vyvinuté (resp. slaběji potlačené) animální instinkty. Proto se tato skupina často odkazuje na potřebu zachovat tradice, často své přesvědčení a pohled na svět staví striktně na historických událostech. Odsud je jen krůček k přijímání (dez)informací, které jen potvrzují to, co chtějí slyšet. "Těmto zprávám věřím, protože si přeji, aby to byla pravda." Když se na to podíváme čistě z pohledu přírodní animality, tak to přeci dává smysl! V divočině je přirozené být ve stádu, které je početnější nebo které se jeví jako silnější, stádu, jejíž členové jsou hlasitější, využívají chování s dominantními znaky. Z pohledu přírody je přeci evolučně jasné, že tradiční rodina je základ pro přežití rodu. Jakékoliv odchylky (a úchylky) jsou okamžitě zadupány do země, protože cizí je špatné, neznámé a riskantní pro pokračování rodu. Racionalita je zatím příliš mladá. A většina si stále neví rady, jak to vnitřní zvíře ukočírovat.

Homo Dušínus

Mirek Dušín. Tato postava z Rychlých šípů se mi vždy zobrazí, když projíždím sociální sítě. Zvláště Twitter. Tam je to patrně nejviditelnější. Můj německý kolega mi o této teorii pověděl asi před rokem. Zůstala mi v hlavě a čím dál tím více pozoruji, že na tom asi něco bude. Syndrom pozitivních hrdinů. Dnes tu máme celé generace, které vyrůstaly na kladných hrdinech, kteří vždy potlačí zlo. Tento trend "klaďasů" (živený především filmovým médiem) nás podvědomě nutí jít v jejich šlépějích. Musíme se postavit temné straně! Musíme chytit zloděje! Dobro nám musí vytékat ze všech tělesných otvorů! Musíme být ti dobří, protože ti VŽDYCKY vyhrají! A místo toho, abychom se zamysleli, konáme v zásadě to stejné. Sdílíme to, co je jeví jako správné bez sebemenšího kritického zamyšlení. To, co sdílí ostatní "správňáci". V podstatě jen další forma animality. Ono je to totiž opět instinktivně zakořeněno v naší DNA - být (nebo mít alespoň ten pocit) na straně vítězů chce přeci každý.

Člověk člověku vlkem

Co je ale mnohem horší, je vzájemné osočování a napadání. Ta touha boje, touha zvítězit je koneckonců opět součástí animality. Přiznám se bez mučení, že i já se často utrhnu a nevydržím to. Ono to je totiž neuvěřitelně těžké. Udržet stoický klid při sledování některých do očí bijících hovadin. O to těžší, když se některý z vašich blízkých odkope a vy nevíte, co s tím. Často jsem na internetu narazil na komentáře ve smyslu "Zříkám se (dosaďte jakéhokoliv rodinného příslušníka, případně celou rodinu), protože XY". Jakákoliv forma agrese jen přilévá olej do ohně. Chcete-li přimět lidi k prozření, musíte se postarat o to, aby "na to" přišli v podstatě sami. Co je většině absolutně cizí, je prohra. Přiznat si (veřejně) mýlku je něco, co se příčí "silnému" jedinci. Osobně se mi zamlouvá ta sokratovská metoda neustálého kladení otázek, které oponenta často zaženou do racionálního prozření, jako že "aha".

Potřeba racionality

Aby se svět zlepšil, je třeba si pod kůži naroubovat instinkt, že racionalismus je z vývojového hlediska mnohem žádoucí než hrubá síla. A ne, současní tzv. sapiosexuálové nejsou ve skutečnosti (podvědomě, instinktivně) primárně přitahováni inteligentnějšími jedinci. Tak daleko opravdu ještě nejsme. Problém je, že člověk nedisponuje bezprostředním smyslem pro zjištění intelektuálních schopností druhých. Zrak, čich, sluch jsou nám v tomto ohledu k prdu. Slovíčkaření, které se jeví jako známka intelektu, se může naučit každý. Je třeba se učit sociální empatii, schopnosti vyvodit dlouhodobé následky našeho jednání, naučit se dívat se do dálky, pokud jde o skutečný prospěch. Jestliže dnes něco ukradnu, tak z toho budu mít dnes radost, ale zítra po mě půjdou. Prospěch je prospěšný jen tehdy, je-li trvalý a evolučně-sociálně nenapadnutelný. Uznání by nemělo suplovat jakousi výhru nebo sbírání bodů, hrozí totiž narcisismus a řitní alpinismus. Shrnutí těchto schopností by se dalo vměstnat do termínu "lidskost". Bohužel spousta jedinců s určitými intelektuálními schopnostmi tuto lidskost naprosto postrádá. Příklady bychom našli na obou stranách barikády. Spousta ekonomů, matematiků, lékařů, politiků, marketingových expertů, influencerů, ale i vědců jede čistě s klapkami na očích jen po té své vyšlapané cestičce, aniž by se zamysleli nad tím, jestli svým veřejným počínáním netropí naopak škodu z globálně sociálního hlediska.

Základem je se na druhé nedívat shora (případně po nich rovnou neházet hnůj) jen proto, že hlásají nesmysly. Internet tento problém ještě prohlubuje. Psaný text, coby bezprostřední nástroj lidské každodenní interakce, tady není ani 30 let. Člověk nemá na tuto formu komunikace vyvinutý smysl. Vykřičníky a VELKÁ PÍSMENA nenahradí tón v hlase, výraz ve tváři a jiné formy neverbální komunikace během skutečného rozhovoru. Naopak. Jelikož se komunikační nuance skutečného rozhovoru nedají vměstnat do psaného textu, vzniká tím frustrace, která končí často v prostém slovním napadání, případně nadužíváním těch zmiňovaných vykřičníků a velkých písmen. Navíc, všechny ty "lajky" a srdíčka jen vyjadřují přitakávání mezi členy té, či oné sociální bubliny, díky čemuž se jen prohlubuje problém "není důležité CO bylo řečeno (napsáno), ale KÝM". Lidé začnou odebírat/sledovat spíše ty, kteří mají hodně odběratelů/sledovatelů, čímž se jen vracím na začátek, k efektu stáda.

Asi bych to zakončil starým dobrým Kantem, jenž v jednom rozvinutí svého kategorického imperativu napsal

"Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek."

Já bych k tomu doplnil, resp. parafrázoval

"Jednej lidsky proto, aby i ostatní jednali lidsky. Ne proto, abys získal uznání a náklonost."

Hodně zdaru!

Patnáct lahví pre-ban absintu C. F. Berger

Aféra kolem Simona ještě dočista neutichla a absintovým nadšencům se dnes otevřela opona jednoho z nejrespektovanějších francouzských sběratelů a za ní je hned 15 lahví více než stoletého a navíc raritního absintu C. F. Berger.

15x absint C. F. Berger. 10 lahví bude prodáno "v celku". 5 na vzorky.

Sběratel a absintový nadšenec Patrick Roussel toto sdílel dnes na Facebooku. Možná trochu paradox, že to byl právě Patrick, který se podílel na odhalení výše zmíněného padělatele. Pro nezaujatého pozorovatele by asi tato nabídka byla přinejmenším podezřelá, nicméně za tímto obchodem stojí i další absintový znalec a sběratel, Marc Thuillier a dokonce samotná zakladatelka pařížského absintového muzea a spisovatelka Marie-Claude Delahaye. Facebookový příspěvek je navíc veřejný a některé vzorky putují zároveň na analýzu, takže o pravost nemusíme mít tentokrát strach. Neboť (bez nadsázky) kdyby šlo i tentokrát o podvod, tak celá (byť malá) mezinárodní absintová komunita prakticky končí.

Osud této sady začal někdy v roce 1913, kdy si jeden francouzský stavitel (narozený v tehdy Alžírsko-Francouzském Philippeville) nechal z Francie do Alžíru poslat 100 lahví absintu C. F. Berger. Ty poklidně upíjel během zelených hodinek až do roku 1919, kdy zemřel a zbytek lahví byl uložen do sklepa jeho syna (narozen 1902), který po své smrti v roce 1954 přenechal tento poklad i svému potomkovi narozenému 1931. V roce 1962 vybojoval Alžír nezávislost a francouzská rodina, včetně několika lahví absintu, se musela vrátit do Marseille. Posledním dědicem původního majitele byla jeho pravnučka Renée-Claude, která majetek získala v roce 1985, po smrti svého otce, předchozího majitele. Tato dáma kontaktovala Patricka Rousella přímo a po několika vyjednáváních byl obchod uzavřen.

Celý zdokumentovaný rodokmen těchto lahví je činí o to zajímavější. Jedinou kaňkou na kráse může být rok 1965, kdy byl tehdejší majitel přinucen vyměnit korky, protože ty staré se začaly rozpadat. Což se sice může jevit jako škoda, ale absint tím byl v podstatě zachráněn. Těžko říct, jaký korek a vosk původní palírna používala, je ale možné, že se to podepsalo na skutečnosti, že původních zapečetěných lahví C. F. Bergera se našlo minimum. Jde v podstatě o jeden z nejraritnějších pre-ban absintů. Staré lahve Pernod Fils jsou na každém rohu, ale C. F. Berger, který byl taktéž hojně vyvážen do Alžíru, jakoby se do země propadal.

Palírna Berger byla založena Christian-Frédéricem Bergerem (proto C. F. Berger) v roce 1830 ve švýcarském Couvetu. V roce 1878 byla založena pobočka ve Francouzském Marseille, kam se později přesunula celá výroba až do začátku 1. světové války, kdy byl absint ve Francii zakázán.

Z Marseille do Alžíru, z Alžíru zpět do Marseille... a minimálně dvě tři lahve teď budou i v České republice. ;)

Absinthe de Pontarlier - chráněné zeměpisné označení

François Guy, majitel jediného lihovaru v Pontarlieru, který přežil zákaz absintu v roce 1915 a od roku 1890 je nepřetržitě v provozu (během zákazu vyráběli anýzovky) zadal v roce 2003 v Brusselu žádost o známku chráněného zeměpisného označení pro "absint z Pontarlieru" - Absinthe de Pontarlier. Po 16 letech, konkrétně 19. srpna 2019, byla tato žádost schválena.

Absint z Pontarlieru (resp. jakýkoliv absint se slovem Pontarlier na etiketě) nyní spadá pod stejnou ochranou známku, jako např. šampaňské víno.

Aby se láhev mohla honosit označením Absinthe de Pontarlier, je třeba dodržet následující podmínky:

- Při výrobě použitý pelyněk pravý musí pocházet z oblasti Pontarlieru, konkrétně z oblasti do 35 km od města Pontarlier. Specificky to zahrnuje následující oblasti: Arçon, Bannans, Bonnevaux, Boujailles, Bouverans, Bulle, Chaffois, Chapel of Huin, Cluse-and-Mijoux, Courvières, Dommartin, Dompierre-the-Tilleuls, Doubs, Frasne, Granges-Narboz, Houtaud, Pontarlier, The Drugeon River, Sainte-Colombe, Vuillecin.

- Pelyněk pravý nesmí být hnojen ani nesmí být vystaven nějakému chemickému postřiku.

- Sušení pelyňku pravého musí probíhat spontánně, nesmí se používat sušičky, větráky a pelyněk nesmí být vystaven přímému slunci.

- Při destilaci pontarlierského absintu se musí použít pelyněk pravý (Artemisia Absinthium) a anýz (Pimpinella Anisum). Při barvení se musí použít pelyněk římský (Artemisia Pontica) a yzop (Hyssopus officinalis). U tohoto pravidla se zastavím, protože poslední do tzv. svaté bylinné trojice, fenykl, není podmínkou splnění ochranné známky. Palírna Guy je známá tím, že fenyklem šetří a protože jde zároveň o iniciátora, nejde zas o tak velké překvapení. Zároveň se tím vyřazuje ze hry blanche, neboli bílý absint.

- Při výrobě nesmí být použit badyán (Illicium verum). I zde se zastavím, protože jsem toho názoru, že tato restrikce je jasným zdviženým prostředníčkem směrem ke švýcarskému údolí Val-de-Travers, kde se při výrobě absintu badyánem rozhodně nešetří. Když se k tomu připočtou i (zatím marné) snahy švýcarských absintových spolků o vlastní geografickou známku (a to přímo na označení absinthe), je jasné, že se François Guy musí smíchy za břicho popadat.

- Destilace musí být provedena v měděných kotlích.

- Při výrobě je povoleno použít cukr. 

- Absint z Pontarlieru musí mít minimálně 20 a maximálně 35 miligramů thujonu na litr. Čímž vzniká zajímavá skutečnost, že Pontarlierský absint bude v podstatě nelegální v USA, Kanadě a Japonsku, kde obsah thujonu v absintu nesmí překročit hranici 10mg/l.

Těžko říct, do jaké míry se François Guy snažil uctít tradici absintového města, ve kterém se v roce 1805 začal vyrábět nejslavnější absint Pernod Fils a do jaké míry šlo o ukojení vlastního ega. Jde totiž částečně o Pyrrhovo vítězství, neboť označení Absinthe de Pontarlier, resp. zmínku slova Pontarlier na absintové láhvi používá primárně právě pouze palírna Guy... a konkurence - palírna Les Fils d'Emile Pernot, kteří na pravidla geografické známky nepřistoupí, neboť 40% její produkce putuje do míst, kde obsah thujonu nesmí přesáhnout 10mg/l. Jak se s tím poperou, ukáže čas.

Použitý zdroj: absinthemuseum.auvers.over-blog.com/2019/08/igp-pour-l-absinthe-de-pontarlier.html