Všechno je jinak

Matně si vzpomínám na jeden kameňák vyprávěný podobně nestřízlivým kamarádem během jedné z našich letních opileckých nocí, resp. jen na pointu, kdy dotazovaný dědeček odpoví na dotaz co je největší moudro: "Všechno je jinak." Tím bych mohl také i skončit, protože čím jsem starší, tím častěji zjišťuji, že spousta věci opravdu není tak, jak se na první pohled jeví. A nejde o ztrátu ideálů, čímž všichni stařešinové straší své mladé. Osobně si ze svých "náctin" na žádné ideály moc nepamatuji, neboť mi byl vnější svět (kromě chlastu a holek ;)) ukraden.




Český pils Pilsner Urquell

Začněme českým pivem. Nejprve pár lichotek, abych hned nebyl lynčován, české pivo je skutečně dobré, o tom nemůže být pochyb. Ale vždy a všude je nějaké ale. Ve škole nás učili, že pivo se vařilo už ve starém Egyptě. Z toho jsme všichni nabyli dojmu, že pivo je tedy opravdu starý nápoj a že bychom mimo jiné měli být hrdí na to, že Česká republika drží pivní prim. To je všechno sice hezké, ale všechny české hospody točí takzvaný "pils", neboli pivo plzeňského typu. Že byl tento nápoj vyroben až v roce 1842 prakticky náhodou, nebo že na světě je poměrně velké množství druhů piva, to spoustě štamgastům uniká. Problém vidím v tom, že řekne-li se (nejen) v Čechách pivo, představí si člověk orosený půlitr plzně a tím to hasne. Až v posledních letech se v českých hospodách začínají točit tzv. "speciály" a našinci zjišťují, že pivo není jen jedno. Na druhou stranu vrchol ignorance je přesvědčení, že třeba Angličani nebo Irové neumějí vařit pivo, protože tam pijou "nějaké hnědé nepitelné teplé břečky bez pěny". A spousta Čechů pivo nepije, protože jim nechutná, přičemž nemají představu, že např. svrchně kvašená pšeničná piva mají naprosto jinou chuť než klasický pils. Je třeba si zkrátka uvědomit, že vedle pilsů tu máme ještě piva pšeničná, ale (čteno "ejl" ;), stout, rauchbier, bock, dopplebock, kriek, porter atd. Takže ano, plzeňské pivo dominuje střední Evropě, ale nenechme se zmást, že pivo je jen jedno.




Churchill, Roosevelt a Stalin

Zabrousíme trochu do historie. Do roku 1989 nás ve škole učili, že Rusové, chrabří Rudoarmějci, nás na konci druhé světové války osvobodili od strašného nacistického jha. O to víc jsem byl překvapen, když táta přivezl ze západního Německa film Rambo III. a celá rodina před televizí doufala, že Rambo tomu "hnusnýmu Rusákovi natrhne prdel". Aneb vrchol zmatení mých dětských let na prvním stupni základní školy. Nu, až dnes se dovídáme, že ne všichni Rudoarmějci byli chrabří a že postupem ruské fronty sem tam vyplenili tu či onu domácnost a/nebo si smlsnuli na českých ženách. A propo Češi za druhé světové; Díky Benešovi a jeho úřadování v Anglii můžeme být rádi, že se na nás nekoukalo jako na spojence Německa, neboť Český protektorát poměrně pilně zásoboval Wehrmacht a tuzemský odboj se jaksi pohyboval někde v závěsu ve srovnání s jinými okupovanými zeměmi. Nechci v žádném případě nikoho soudit, byla to doba strachu a bůhví, jak bych se sám zachoval. Je ale třeba brát na vědomí, že operace Antropoid vzešla z Anglie na popud komentáře spojenců: "Hele ten váš odboj, nic moc jako, co takhle se trochu ukázat?" Všechna čest pánům Gabčíkovi a Kubišovi, ti se opravdu ukázali jako hrdinové. Jo a mimochodem, osvobodilé Američané do války oficiálně vstoupili až na konci roku 1941. Do té doby si většina Američanů účast ve válce nepřála. Pravda USA dodávaly spojencům zbraně, minuci a námořní ochranu, ale zároveň je třeba si uvědomit, že bez americké korporace Standard Oil by Německo nemohlo tak dlouho vést válku. A to není žádná konspirační teorie. To je fakt, za který se dnes nestydí ani samotné Německo. Z Ameriky vyplouvaly ropné tankery, jejichž cíl bylo nacistické Německo. A jako třešnička na dortu, Cylkon B, jed používaný k vyhlazení Židů v koncetračních táborech, byl vyráběn dceřinou společností Degesch, která spadala pod IG Farben, jehož většinový vlastník během druhé světové války byl právě Standard Oil pana Rockefellera. Vítejte v realitě!




Komunisté ve volbách v Československu 1946.

"Bacha na komunisty!" Hřímá tu i onde. Komunismus ale v Čechách v podstatě nikdy nebyl. Komunismus je společenské uskupení, ve kterém nejsou peníze, společenské třídy a hlavně... ani samotná státní moc. To, co tu v Československu od roku 1948 bylo, nelze nazvat komunismem, alespoň ne tak, jak byl definován dávno před blbečky Leninem a Stalinem. Od roku 1948 do 1989 zde zavládla tvrdá totalita pod taktovkou Sovětského svazu. Není tajemstvím, že Stalin s třetí světovou válkou počítal a satelitní státy potřeboval ke zbrojení armády. A kolik výroby směřovalo z Československa směrem na východ, o tom není třeba pochybovat. Sovětští pohůnci moc dobře věděli, jakým způsobem si lid získat. Po studené sprše z Mnichovské dohody a nepříjemném období okupace se nejvíce skloňovaným slovem ve volbách po roce 1945 stal "mír". Sověti (nejen) československé voliče přesvědčili o tom, že mír je nyní priorita, které je třeba se držet. Klasický předvolební slib, který ne každý prokouknul a který se rychle rozplynul, resp. se přetransformoval do válečné velkovýroby, jejíž výrobky putovaly do SSSR. Intelektuální špičky samozřejmě neměly problém rozpoznat hrozbu z východu, ale o výsledku voleb rozhodují snadno ovlivnitelné masy. Mapa výše zobrazuje výsledky voleb z roku 1946. Rádoby komunisté ovládli vysídlené Sudety a paradoxně naopak na Slovensku získala převahu demokratická strana. Mimochodem německá otázka byla celkem rychle vyřešena v druhé polovině roku 1945 násilným vysídlením sudetských Němců způsobem "zavřených očí", tzn. "Sudeťákovi" jste mohli udělat cokoliv a nehrozil vám za to soudní postih. S klidným svědomím jste mohli vyrabovat něčí domov (včetně znásilnění ženského obyvatele domácnosti) beze strachu, že na vás přijde policie. A ne, to není nadsázka.



Diplom

Teď jdu spíše s dřívím do lesa, neboť mýtus toho, že získáním vysokoškolského diplomu člověk získá automaticky dobře placené místo, se už prakticky vytratil. Naše rodiče a prarodiče tím ale žili a někteří stále ještě žijí. Za totality to také tak bylo. Ne každý byl ke studiu na vysoké škole připuštěn, zvláště pokud se nahlas projevoval vůči režimu. Na druhou stranu byl-li "poctivým" studentem a pokud možno dokonce ve straně, pak získání diplomu skutečně znamenalo dostat dobře placené bydlo. Ty doby jsou ale dávno pryč. Přesto je třeba stále mladé lidi uvědomovat, že získáním titulu si nezabezpečí dobré pracovní místo. Ba co víc, firmy si dnes uvědomují, že ne všichni absolventi vysoké školy mají skutečně v praxi využitelné schopnosti. Chcete-li dosáhnout dobře placeného místa, musíte se snažit o něco víc, než jen absolvovat státní zkoušky. Zároveň platí, že ne každý Ing. nebo Mgr. má lepší schopnosti než člověk bez titulu. Vaše schopnosti jsou to, co lze dobře prodat, nikoliv titul.

http://www.stream.cz/kategorie/482-peklo-na-taliri

Peklo na talíři je pořad, který by se měl vysílat v hlavním televizním čase na všech televizních stanicích. Např. místo večerních televizních novin, které dnes nemají s informativní žurnalistikou již vůbec nic společného. V Pekle na talíři se člověk doví, jak se to s tím stravováním v Čechách vlastně má. Doporučuji podívat se na díly týkající se např. energy drinků, kávy, výrobního salámu, šunkové mražené pizzy, tavěňáků a vůbec i ta ostatní videa stojí většinou za to. Jde o to nenechat se oblbnout rohlíkem a dát si trochu práci s vybíráním toho, co pozřeme. Budeme-li jen tupě lemtat to, co nám prodejci a pseudo-výrobci naservírují, tak počítejte s tím, že "šikovné české ručičky" nás pěkně vojebou.

 

Inu, lidé, bděte!

Chudák Adolf

Ne ten rakouskej hysterickej kašpar s knírkem vypůjčeným od Chaplina. Myslím ty, kteří se jmenují Adolf s datem narození po druhé světové válce.

Kromě milionů lidí pohřbil soudruh Hitler i celkem zvukomalebné křestní jméno, které se dnes bohužel (nejen mezi Čechy) už moc nevyskytuje. Adolf Born se nepočítá, ten byl narozen v roce 1930, kdy Áda Hitlerojc ještě nepatřil mezi superstars.

"Ale no tak! Je to přeci jen jméno! Když se někdo jmenuje Adolf, tak to přeci neznamená, že se musí v něčem Hitlerovi podobat," křičí naše racionálno. Jenže v průměrné společnosti je tomu bohužel trochu jinak. Chraňbůh, aby klučík se jménem Adolf udělal nějakou lumpárnu. "No jo, Áda!"

Přemýšlel jsem, jací rodiče mohou svého synka pojmenovat Adolfem a dospěl jsem k těmto příkladům:

Naivky

Některým lidem se jméno Adolf zkrátka líbí a ani jim nepřijde na mysl, že by malého Adolfka mohl někdo ustrkovat na základě jmenovce stojícího za druhou světovou válkou. Tito lidé jsou buďto naivní, plní ideálů a důvěry v nezkaženou mysl, nebo obdařeni takovým štěstím, že na starého führera naprosto zapomněli.

Provokatéři

Umělecky zaměření a provokativní rodiče mohou své dítko Adolfem pojmenovat právě proto, že za tímto křestním stojí Hitler. Chtějí, aby se jejich potomek již od kolébky lišil od šedého davu. Adolf má pak také většinou mezi svými sourozenci Jarní Bouři, Aristotela nebo Čingischána.

In/deterministé

O osudu křestního jména někdy rozhoduje něco jiného, než vůle rodičů. Náhodný los, den narození, jakýsi rodový slib platný několik generací, že všichni mužští potomci rodu se musí jmenovat Adolf atp.

Neonáckové

Příklad nesmutnější. Když jsou rodiče vygumovaní a vyznávají vůdce coby boha a jediného pána, pak to má dítko bohužel těžké a kromě křestního jména dostane do vínku i výchovu, za kterou by rodiče měli spíše podstoupit kastraci nežli mít možnost vychovávat.

---

Ale možná jsem jen moc opatrný nebo soudím společnost moc tvrdě. Možná to dnes se jménem Adolf už není tak špatné, jak tomu bylo pár desítek let po skončení druhé světové války.

Mě se jméno Adolf v podstatě líbí, jen sdílím své myšlenky při dumání, jak pojmenovat potomka.

P.S.: Ne, zatím nejsme těhotní. ;)

Hudba jedna prodejná

Původně jsem chtěl toto téma natáhnout na celé umělecké spektrum, ale trochu jsem se do toho zamotal, takže zůstaneme u hudby. A teď nemám na mysli tu skutečnou hudbu, kterou se umělci musí od svých dětských let učit, nejde ani o skladatelské umění, díky kterému máme něco jako je vážná hudba. Nemám na mysli ani jazz, experimentální tvorbu nebo chorálový sbor. Jde mi o ty sračky, které se hrají v rádiích, televizích a internetových kanálech. Jde mi o nesmyslný paradox živobytí z tzv. populární hudby. A nemám na mysli pouze tu změť zvuků, kterou rozhlasy hlavního proudu hrají tisíckrát denně. Mám na mysli všechny, kteří "dělají" muziku proto, aby zbohatli, případně si zařídili trvalý finanční příjem dostatečný pro život v blahobytu. Střílet budu taktéž (a vlastně převážně) do nahrávacích společností.

V pravěkých dobách (před internetem;) to měli hudební skupiny a muzikanti těžší. Nejenže by se bez nahrávacích společností nedostali do širšího podvědomí, ale hlavně to měli sakra těžké v případech, kdy chtěli nahrát svou tvorbu na nějaké přenosné médium, jako je vinyl nebo magnetofonová páska. Nejenže to bylo nákladné, ale bez reklamy v rozhlase a prodeje nahrávek v obchodech toho zkrátka moc neprodali.

Když bychom šli ještě dál, do časů, kdy byl vynález hudební nahrávky ještě budoucností, tak zde si nikdo bez řádného hudebního vzdělání ani neškrtl. Pravda hudební skupiny a potulní muzikanti samozřejmě existovali, ale tito světáci žili ze dne na den z toho, co si vydělali o večerech na zábavách, případně během dne na ulicích. Chtěl-li se někdo tehdá živit hudbou do té míry, aby se měl dobře a nemusel fungovat v režimu z ruky do úst, musel mít buď štěstí, kdy jej rodiče od dětských let posadili před noty, nebo si své umění musel zkrátka vydřít. Kdo tehdy dělal hudbu, dělal to celým srdcem. A byl-li jeho hudební výtvor mizerné kvality, musel s tím přestat a najít si jinou obživu.

Na druhou stranu dnes...

Dnes, paradoxně v době, kdy nahrát svou hudební tvorbu je v podstatě maličkost, se nahrávací společnosti topí v penězích a většina "hudebníků" ve službách nahrávacích společnosti produkuje cosi, co nemá s hudbou nic společného. Díky internetu není nic jednoduššího než nahrát svou tvorbu a sdílet ji na sociálních sítích, jako je youtube, facebook, myspace atp. Bohužel to jen potvrzuje, že většina lidí je duchem mdlá, neboť díky internetu, který je dnes dostupný prakticky všem (ok, sorry, Severní Koreo), se ukazuje, že nejvíce oblíbené jsou zvrácenosti typu Justin Bieber nebo Gangnam Style. Na druhou stranu lidé objevují hudebníky, kteří ve své době příliš popularity nezažili. Takový syndrom Vincenta van Gogha, který během svého života také prodal pouze jednu svou malbu. Díky webu lidé začínají objevovat tehdy pouhým okem nezřetelné hvězdy jako byl Townes van Zandt, Nick Drake, Jackson C. Frank, Lee Moses, kteří se nikdy nedostali do širšího podvědomí a přesto jsou dnes považovány za legendy.

Zpět k nahrávacím společnostem. Na počátku 50. let 20. století si nahrávací společnosti všimli potenciálu ječících puberťaček na rock'n'rollových koncertech a hudební průmysl tím byl raketovou rychlostí vystřelen do výše showbusinessu s lahodnou modlou dollarových lázní. Ale nebylo to nic proti ničemu! Nahrávací společnosti zásobovali své posluchače hudební potravou a vše vypadalo celkem idylicky. Pravda s rostoucím počtem hudebních skupin, zpěváků a zpěvaček se roztrhl pytel i s tělesy, které vsázely spíše na zjev, životní styl tzv. "rockové hvězdy", zkrátka na cokoliv jiného, jen ne na dobrou hudbu. Ale to k široce rozvětvenému průmyslu patří. Vše šlapalo jako hodinky...

...až do roku 1995. Toho roku spatřil světlo světa první datový soubor s příponou .mp3. Následující roky se díky sílící popularitě tohoto média rozšiřovala obliba sdílení "empétrojek" a největším úderem do slabin nahrávacích společností byl rok 1999, kdy se rozjela sdílecí síť Napster. Získat hudební album nebylo nikdy tak snadné. Přenosné přehrávače a rozšiřování vypalovacích CD mechanik jen umocnily mizérii, kterou hudební společnosti museli podstoupit. Kdyby internet zůstal mimo zorné pole hlavního proudu, dočkali bychom se možná kolapsu většiny těchto společností. Nahrávacím molochům ale došlo, že internet je další meta, kterou je třeba získat. A světe div se, tak se taky stalo.

Kromě honu na "piráty" (což jsou paradoxně ti, kteří hudební nahrávky na síť nahrávají, nikoliv ti, kteří je stahují pro svou potřebu) a naprosto absurdních "autorských" poplatků při koupi digitálních nosičů tato revoluce přesto přinesla něco pozitivního. Spousta hudebníků si uvědomila potencionál internetu a vsadila na vydávání buď svépomocí nebo spolupráci s mikronakladatelstvími.

Nahrávací korporace ale nezahálí a díky jejich lobby vznikají zákony, které nemají s logikou vůbec co dělat. Přijde mi padlé na hlavu, aby práva na dílo vlastnila nahrávací společnost a nikoliv samotný tvůrce. A vrcholem demagogie je postih jedince za sdílení hudební nahrávky již mrtvého tvůrce. Komu přijdou peníze, které utratím za album skupiny Nirvana? Pokud mám svou koupí nahrávky podpořit umělce k další tvorbě, velice rád to udělám. Proč bych měl ale platit nahrávací společnosti za to, že kdysi nakoupila práva na dílo nějakého hudebníka, který je dnes navíc po smrti? A co víc, budu za to dokonce trestně stíhán, když toto dílo budu sdílet přes internet. Je to absurdní výměna rolí. Nahrávací společnosti tu v minulosti byly pro umělce, dnes je tomu naopak.

Když bychom zašli do extrémů, tak nahrávacích společností dnes není třeba. K nahrání desky vám stačí talent, mikrofon a počítač. Zviditelnit se můžete sami, na youtube je publikum čítající miliardy diváků. Bohužel je tento kanál zasyflen šrotem takovým způsobem, že najít perlu v moři sraček bývá velmi obtížné. Takže i dnes, stejně jako před lety, potřebujete vedle talentu ještě štěstí.

Společenské návyky a jiné píčoviny

Dlouho jsem přemýšlel, jak s tímto článkem začít a neustálé problikávání slova "asociál" mi v tomto přemýšlení zrovna moc nepomáhá. ;) Inu ale půjdu s kůží na trh, neboť jak se říká, s upřímností nejdál dojdeš. (...muahahahahaha!)

A ještě malá preambule:

Nejde mi o to, bořit sociální návyky tzv. slušnosti. Jde mi spíše o kritiku těch, kteří soudí druhé na základě porušování těchto zvyklostí aniž by se "obžalovaného" snažili blíže poznat.

Začneme od nadpisu. Bez mučení přiznávám, že ve vulgarismech si přímo libuji. Bohužel je nemůžu používat, protože jsou prý "neslušné". A protože jsem liška podšitá, která se společnosti přizpůsobuje velice snadno, je má komunikace s ostatními vulgarismů prosta. Svůj "vulgárorgamus" si užívám v případě, že se mi něco nedaří a nikdo v blízkosti nenaslouchá. Ukopnu-li si doma malíček na noze, vyteče z mých úst tolik sraček, že kdejaký kanál by se mohl stydět jak moc je jeho průtok slabý ve srovnání s mou tsunami vlnou sprostých slov.

Ale... proč se "nesluší" ta krásná slovíčka říkat na veřejnosti? Proč jsou sprostá slova urážlivá?

Společnost si během své historie vyčlenila několik slov, která jsou všeobecně považována za sprostá, vulgární, neslušná a kdokoliv je vyřkne, prolomí tím tabu a zaslouží si odsouzení "slušné" společnosti. Má to vlastně nějaký racionální základ? Čím ublížím kolegům v práci, když si nad nepovedeným úkolem povzdechnu "do prdele"? Pravda, pokud to zařvu, tak se samozřejmě leknou a napomenou k ohleduplnosti vůči ostatním. Ale pokud jde o obsah mého sdělení, mají ostatní ke kárání nějaký jiný důvod než jen společenský zvyk? Pozor, nezaměňovat s nadávkami! Tam člověk stupněm vulgarity zvyšuje kýžené ponížení. I když i zde je třeba si klást otázku, co člověku vlastně taková nadávka udělá? Pravda, pokud je nadávka vyřčena někým blízkým, tak lze zarmoucení pochopit. Ale jinak? Mám se rmoutit nad tím, když mě nazve debilem řidič ve vedlejším pruhu? Lidem je celé mládí vštěpováno, že ta a ta slovíčka nesmí říkat. Někteří to ospravedlňují tím, že tak mluví lůza, kanálníci, dlaždiči a bůhví kdo ještě. Absence sprostých slov je jedním s pilířů takzvané slušnosti.

Apropo slušnost... Dobrý den. Znáte to, ne? "Brej!" Akt pozdravu je alespoň pochopitelný, ale abych někoho soudil za to, že mě nepozdraví, nebo snad jen za to, že správně neartikuluje "Dobrý den", na to opravdu žaludek nemám. Vzpomínám si na lyžák v prváku, kdy nás vedoucí peskovali za to, že ráno náležitě nezdravíme "Dobré ráno". Při tom se mi otvírala kudla v kapse a následující dny jsem měl každé ráno chuť sehnat si megafon a náležitě zařvat: "Dobré ráno, čuráci!" Akt pozdravu "Dobrý den" spočívá v přání dobrého dne. Ale vážně, kolik upřímnosti je v každodenním zdravení každého, koho potkáte? Společnost si navykla všem okolo přát dobrý den, ale nikdo, resp. skoro nikdo, to nemyslí vážně. Má to smysl čistě společenský. Je to ten typ malé lži. Ale... lhát se přeci nemá, nebo ano? :)

Zvratné zájmeno "se". V mnoha spojeních mi nahání husí kůži. "To se tak dělá." Znáte to, když vás někdo napomene za to, že se při přípitku nedíváte do očí? "To se přeci sluší, copak to nevíš?" V tu chvíli mám neukojitelnou chuť vraždit. V minulosti jsem to doháněl k absurditě a při přípitcích jsem vytřeštěným zrakem rval svůj ksicht proti svému připíjejícímu. Asi takhle:

Na zdraví!

Může mi někdo vysvětlit důvod, proč se sluší čumět druhému do očí, když si s ním přiťukávám? Jako abych věděl, s kým mám vlastně tu čest? Chudáci slepci.

A proč bych měl děkovat za to, že mi někdo popřeje "na zdraví" po tom, co si kýchnu? Mám kýchání docela rád a hlavně jsem se o žádnou útěchu neprosil. Zacházím možná do extrémů, ale zažil jsem člověka, který byl schopen kárat druhého za to, že mu za tohle "na zdraví" nepoděkoval.

To samé tradice. Společnost se usnesla, že jednou v roce (a to v určité datum) musíme své "blízké" něčím obdarovat a pokud to neuděláme, bude zle. Takže obchody zažívají návaly nakupujících a přestože se této události říká "svátky klidu", mají všichni nervy v kýblu, že nestačili koupit to, či ono. Jako bychom si nemohli dávat dárky kdykoliv během roku. Spontánně. Ne, 24.12. a běda, jestli něco nenajdu pod stromkem.

A Velikonoce? V naší zeměpisné délce a šířce neexistuje větší debilita. Zvláště pro ty, kdo nemají rádi vajíčka. Takže já mám uplést klacek z nějakýho stromu, zmlátit nějakou ženu (nejlépe tu z nejbližšího okolí, mámu, sestru, manželku, to je jedno) a za to dostanu malované vejce? Že je tato událost čím dál tím více spojena s alkoholem (neboť koledníci u každých dveří dostanou lihovou "výslužku"), to by mi ani tak nevadilo, přestože i tyto sociálně ustanovené dny, ve kterých se může člověk zlít pod obraz (jako např. na Silvestra) jsou také postavené na hlavu. Alkohol je metla lidstva, ale jak na Nový rok, tak po celý rok. Nesmyslné tradice jsou animálním přežitkem k tmelení určité skupiny, která se díky těmto ne/náboženským rituálům seberealizovala. Dnes k tomu máme fotbal, diskotéky, kurzy samby, jógy, pilátes atp., zkrátka nespočet způsobů socializace.

Takže jestli někdo ve vašem okolí dává dárky o Velikonocích a o Vánocích lítá po vsi s pomlázkou, odmítá vám čumět při přípitku do očí, neotálí po zakopnutí utrousit "do prdele" a místo "dobrý den" zásadně zdraví "dobrou noc", nedělejte z něj okamžitě asociála, třeba má vlastně dobrou duši, ale jen se mu příčí hrát tu společenskou hru, které se říká slušnost.

Mimochodem, víte co by se stalo s vulgarismy, kdyby je přestali zakazovat a kdyby se nad nimi společnost nepozastavovala, jako nad něčím opovrženíhodným? ;)

Není thujon jako thujon

...protože autor dotčených stránek svůj obsah z internetu stáhl, nechť i můj původní článek upadne v zapomnění...

Co utváří váš pohled na svět?

Lidé jsou různí. A sdělovací prostředky také. Pokud jde o pohled na svět, sdělovací prostředky představují ohromnou sílu ve věci lidského názoru. Naše každodenní zkušenosti dávno nenesou hlavní část našeho celkového názoru na společnost kolem nás. O tom, jak se rozhodujeme, jak se chováme, dokonce jakou máme náladu, rozhoduje do značné míry to, co si přečteme na internetu, co uvidíme v televizi, uslyšíme v rádiu nebo přečteme v novinách. A protože člověk je velice snadno ovlivnitelný tvor, lze pozorovat určité zákonitosti, na základě kterých lze zobecnit určité skupiny dle toho, čím se její členové informačně živí.

Plebs

Upřímně řečeno, dlouho jsem přemýšlel, jak tuto skupinu pojmenovat. Protože se nechci nikoho dotknout, zavrhl jsem takové termíny, jako jsou "lůza", "idioti", nebo "duševně slabí". Dalece nejpočetnější a hlavně cílová skupina masmédií. Vrcholem zpravodajství jsou televizní zprávy na TV NOVA a/nebo TV PRIMA. Pravidelným čtivem Blesk, Aha a ostatní bulvární plátky. Tuto "duševní (p)otravu" doplňují různé telenovely typu Ordinace v růžové zahradě. Což je šílená kombinace, neboť mix negativních zpráv, jejichž hlavním tématem je smrt a vůbec cokoliv, co v divákovi vyvolá převázně nepříjemné pocity v kombinaci s popisováním toho, jak se která "slavná" osobnost má, musí zákonitě přinést jakousi nespokojenost se světem, ve kterém je všechno špatně. Což si plebs hojí čtením bulvárního plátku, aby se ukojil nad nezdarem druhých, případně upevnil svůj negativní pohled, jak se "všichni ostatní mají dobře", zatímco on se má pod psa. Tito lidé také velice dobře slyší na negativní kampaně, přestože i slogany typu "pryč s toutu vládou" jsou v podstatě jen plané volební sliby.


"Duševní (p)otrava"

Rádoby in

Rádoby in lidé se rádi staví do přesného protipólu předchozí skupiny, jejiž členy bez skrupulí nazývá lůzou, ovčím stádem atp. Hlavní periodikem je Reflex nebo Neviditelný pes a cokoliv tzv. levičáckého je zadupáno do země, neboť všechna lůza přeci volí ČSSD. In lidé zásadně nevlastní televizi a do kina chodí jen na neholywoodské filmy. Všechna ta "hip" a "art" individua se bojí tzv. hlavního proudu jak čert kříže a cokoliv, co se dostane do hlavního vysílacího času největších televiziních kanálů, ztrácí pro rádoby in člověka cenu. Pokud jde o politiku, volba je jasná - volit ty, proti kterým lůza brojí, případně ty, kteří se vůči lůze staví do opozice. Pečlivě sleduje in trendy a cokoliv, co vypadá jako hnutí proti hlavnímu proudu, je okamžitě následováno.


Populární předloha "hipstra"

Konspiračníci

Tito lidé jsou vtipná stvoření. Celý svět je ovládán jakousi tajnou organizací, která může za všechny neduhy, které se naší západní civilizaci dějí. Chemtrails, útok na WTC byl dílem USA, Egypťané byli v kontaktu s mimozemskou civilizací a jistojistě nás brzy navštíví planeta X. V minulosti se tito lidé rekrutovali do rolí náboženských pomatenců a dnes, v internetové informační revoluci, mají široké spektrum seberealizace. Hlavním čtivem jsou stránky jako např. osud.cz a/nebo matrix-2001.cz. Na druhou stranu, pokud by skutečně existovala nějaká konspirační skupina, pak internet je to nejlepší, co se jí mohlo stát (nebo že by snad samotný internet byl dílem iluminátů?), protože to, jakým způsobem jsou konspirační teorie zesměšňovány (někdy oprávněně), je nejlepší způsob, jak se schovat nebo odradit pozornost.


Dollarová bankovka, jeden z "důkazů" velkého spiknutí iluminátů

Internetoví sociálové

Celkový pohled na svět se v této skupině odvíjí pouze od toho, co se zrovna děje na sociálních sítích. Ať už jde o facebook, twitter, youtube, nebo jinou rozšířenou sociální síť. Pokud zrovna letí truchlení nad mrtvými Tibeťany, mají tito lidé touhou nechat si vytetovat vlajku Tibetu na čelo. Pokud letí práva žen, jsou sociální sítě zahlceny ženami s nějakou popsanou plachtou (nejlépe s nějakým textem, který by měl člověkem nějak "pohnout"). Velice oblíbeným tématem je zavrhování náboženství, to je v této skupině in takřka neustále. V této skupině je pohled na svět tvořen potřebou socializace a v podstatě stádního efektu, něco jako jako obdoba plebsu sedícího před televizí a hltající zprávy dne v 19:30.

Ve víru sociálních sítí

Elitáři

Elitáři pohrdají většinou sdělovacích prostředků. Informace čerpají s neznámých plátků s minimálním nákladem, případně sledují kanál ostatním běžně nedostupný nebo neznámý, jako např. dánské zpravodajství okresu Hovedstaden, neboť jedině tento informační zdroj je skutečně nezávislý, objektivní a ničím neovlivněný. Nevlastní televizi a internetu se vyhýbají obloukem. E-mail (pokud vůbec) mají jen jeden a čtou jej 1x za měsíc. Poslouchají pouze vážnou hudbu, případně jazz nebo experimentální tělesa. Všichni ostatní lidé se jeví v očích elitářů jako neadrtálci.

"Promiňte, neslyším Vás. Vaše méněcennost je moc nahlas."

Ne/zájmovci

Napsal jsem ne/zájmovci, neboť skutečně zapálení lidé s nějakým zájmem (např. fanatičtí sběrači borovicových šišek) mají zájem jen pro svůj koníček a cokoliv odehrávající se mimo rámec jejich zájmu končí v krabici "nezájem". Jsou to všichni zahrádkáři, chovatelé drobného zvířectva, filatelisté, zkrátka všichni lidé, které jejich koníček pohltil natolik, že se na svět dívají přes brýle své vášně. Milovník mravenců si při zprávě o požárech v Austrálii posteskne, kolik asi mravenišť lehlo popelem. Vzpomínám si na vyprávění kamaráda, který chodil na zemědělskou školu a jeho imitaci jednoho z učitelů (náruživého zemědělce a milovníka orné půdy): "Kdyby se radši ti všichni fotbalisti vykašlali na kopání do míče a šli by vybírat kameny z vyoraných polí, udělali by líp!"


Zapálený chovatel holubů, Jaroslav Reiterman

Závěrem je třeba dodat, že všechny skupiny se svým způsobem prolínají, takže většina lidí je v podstatě kombinace jednotlivých definic. Sám sebe považuji za kombinaci elitáře, ne/zájmovce a internetového sociála. ;)

Jsem rasista?

Donedávna jsem si myslel, že nejsem rasista. I jiní lidé si myslí, že nejsou rasisti… než ale dojde na lámání chleba.

Vše začalo tím, že nám umřela babička. Na tom sice ještě nic rasistického není (ne, nebyla z Číny), ale co čert nechtěl, v závěti mi byl odkázán její byt. Po nepříjemném dědickém řízení (což bych nepřál ani svému nepříteli) jsme byt vyklidili a připravili k nájmu. A zde došlo k onomu lámání chleba. Přistihl jsem se, že kromě negramotných zájemců připomínající chybějící článek mezi opicí a člověkem jsem chtě nechtě selektoval i dle kritéria rom/nerom.

Samozřejmě pokud by se mi ozval romský doktorand fyziky, dostal by nájemní smlouvu na stříbrném podnose, ale pokud jde o zájemce ve stejné kategorii, tak přednost dostane pár s kůží vybledlou před párkem „opálených“. Trochu se za to stydím, ale je to tak. Zkušenosti a masáž sdělovacích prostředků Romy skutečně staví do nezáviděníhodné situace. A je jedno, jak moc se člověk staví do pozice nerasisty, jelikož máte-li dát všanc věc, na které vám záleží, v tu chvíli se ukáže, jste-li opravdu tím, čím tvrdíte, že jste.

V práci denně jednám snad se všemi dostupnými rasami a nemám s tím sebemenší problém. V našem trvalém bydlišti v Čechách sousedíme s Romem, a přestože jsme ho nikdy neviděli střízlivého a jeho chování je trochu „oplzlé“, tak jinak nám nic neudělal a dokonce nám pomáhal s demolicí staré přístavby. Např. díky jeho „kontaktům“ zmizel železný šrot nadsvětelnou rychlostí. ;)

Takže jak? Jsem nebo nejsem rasista?

A vy? Jste rasisti?