Následující text by se mohl jmenovat „Koncert smíšených pocitů“. Alespoň když jsem odcházel z červeného kostela, smíšené pocity se mnou přímo lomcovaly. Otázkou je, na čí straně byla vina a je—li vůbec v tomto případě možné na nějakého viníka ukázat. Každopádně si ale na základě včerejšího koncertu lze položit několik otázek.
Výběr místa pro koncert byl podle mého názoru dobrý. Kostel Jana Ámose Komenského a jeho prostory skýtají příjemné prostředí pro koncert. Na vystoupení neměla vliv ani událost v Lipsku, kde Jasonovi ukradli všechny věci včetně akordeonu, který si musel na následující koncerty v Čechách půjčovat od dobrých duší. (jeden by se mohl divit, že ke krádeži nedošlo v Čechách) Ani malé Jasonovo zpoždění nelze podezřívat z rozpačitosti koncertu. Jakoby vystoupení předskokana skutečně nastiňovalo dojem z celého koncertu. Co se týče předskokana, nejsem zrovna hudební kritik, a tudíž bych možná neměl experimentu Tomáše Vtípila nějak moc křivdit (aneb „nerozumím tomu a nesouhlasím s tím“), nicméně jedno mu vytknout mohu, aniž bych se styděl. Hlasitost jeho reprodukované „hudby“ byla na tak vysoké hladině, že jsem se obával o zdraví uší některých posluchačů. Když Tomáš Vtípil začal (asi z počítače) vyhrávat jakousi změť zvuků, dlouho mi trvalo, než mi došlo, že nejde o zvukovou zkoušku a začal jsem se (jako správný návštěvník kostela) modlit k Bohu, aby toto představení skončilo. Možná to je jen můj dojem, ale myslím si, že žánr předskokana by se měl jistým smyslem podobat žánru hlavního vystupujícího. Nedokážu erudovaně posoudit, do jaké míry se žánr Tomáše Vtípila podobá žánru Jasona Webleyho, ale najednou mi připadlo, že to bylo stejné, jako kdyby předskokanem deathmetalového vystoupení byl třeba nějaký lidový sbor zpívající tradiční písničky – to jen pro srovnání, Jason nezpívá deathmetal a Tomáš Vtípil nezpívá vůbec – pouští samply z počítače, šudlá do houslí, které nejsou slyšet a vydává u toho: „Uááá“. Poté co jeho hlasitá kakofonie ustala, tleskal jsem, protože jsem měl radost, že to skončilo. Katastrofa bylo slovo, které mi bezprostředně potom (a vlastně i v průběhu vystoupení Tomáše Vtípila) hučelo hlavou.
Jason začínal s kytarou a dobrou náladou. První zádrhel nastal před druhou písničkou, kdy se Jason snažil vyburcovat diváky k činnosti. To se přepočítal. Jason Webley je umělec, který rád pracuje s publikem, je schopen diváky čímkoliv přimět k tomu, aby se přidali. A zde vystupuje první otázka. Má něco takového vystupující od svého publika chtít? Resp. má se koncert odvíjet od schopnosti diváka spolupracovat? Jason si z počátku jistě myslel, že jeho snaha je marná kvůli zakřiknutosti a studu diváků. Když mu při dalších pokusech došlo, že asi skutečně bude zpívat sám, protože diváci jsou nejen zakřiknutí a neznají jeho texty, ale že mnozí jej toho večera vidí poprvé a (co je horší) mnozí neměli tušení, co to vlastně povídá… protože to (světe div se) byla angličtina, začalo ho to rmoutit. Jason se zoufale snažil přimět obecenstvo ke spolupráci různými metodami. Prosby ani emotivní výkon nezabraly a když došlo na „cover“ Michaela Jacksona Billy Jean a dotaz, jestli známe ještě něco z 80. let, začal jsem děsit toho, že lid si začne žádat všeobecně známé sračky, aby to Jasonovi vynahradil. Naštěstí se tak nestalo ani když Jason spustil: „Céčka…“ od českého „umělce“ Michala Davida. V tu chvíli jsem publiku děkoval za jeho nečinnost, jelikož pokud by Jason Webley skutečně skončil u reprodukce tohoto typu hudby, praštil bych hlavou o lavici takovou silou, abych rychle ukončil svá muka. Muka prožíval i Jason v druhé polovině vystoupení. U některých diváků snaha byla a když se jedna z divaček otočila do sedících oveček a zavelela: „Lidi, opřete se do toho!“ doufal jsem, že jim dojde, že Jason po nich nechce, aby zpívali jeho texty, ale aby se zkrátka uvolnili. K uvolnění nedošlo. Náznak byl možná patrný při závěrečném aplausu, ale Jason byl unaven a tentokrát to asi nebylo jen dlouhým koncertováním nebo zármutkem, že jej u sousedů okradli. Druhá otázka je nasnadě – Má si člověk před koncertem důkladněji zjistit na koho jde? Mám jít zbůhdarma na koncert někoho, jehož tvorbu jsem buď nikdy neslyšel, případně slyšel od kamaráda, nebo na koncert jít z důvodu kamarádova: „Pojď, Jason je skvělej?“ Jason tvrdil, že něco takového za celý rok ještě nezažil. To ve mně vzkřísilo jiskřičku naděje, že to někde muselo být podobné… když to bylo „jen“ za celý rok a ne za celou jeho kariéru. Jazyková bariéra byla neoblomná ani když Jason vyprávěl o tom, že je adoptovaný, že jeho skutečná matka je asi 7 let po smrti a že to před lety bylo právě Brno, kde se rozhodl, že své skutečné rodiče vypátrá. Ani závan reakce při dodatku, že to bylo právě dnes, 11.9., kdy se jeho skutečná matka narodila. Stud a lítost mnou lomcovaly, přičemž se přidala ještě zášť vůči supům, kteří se kolem Jasona shlukli, aby se s ním nechali vyfotit… a fotky mohli dát pravděpodobně na facebook, aby „svět“ viděl, s kým měli tu možnost se vyfotit. I já měl foťák, ale ani jednou mě během představení nenapadlo jej zapnout a fotit. Byl by to stejný hyenismus jako focení hladovějícího dítěte v poušti namísto toho, abyste mu dali najíst. Na konci jsem si alespoň koupil tričko za 300,- a snažil jsem se Jasonovi vysvětlit, že má příště na plakát napsat (raději v jazyce státu, do kterého jede): „Pokud mě neznáte, nechoďte.“ Jason Webley je hodná duše a rozhodně nebylo jeho cílem vyvolat rozpaky nebo i mnou zmiňovanou zášť vůči nepřizpůsobivým občanům… ehm, chci říct divákům, proto místo hany pokládám otázky výše zmíněné. Buď jak buď, ten večer jsem měl možnost uzřít zhmotnělou zoufalost a rozpačitost z toho, že se nedaří diváky dostat do varu. Na cestě domů ve mně zněly mnohem peprnější myšlenky, které by Jasona potěšily mnohem méně než zamlklé publikum odmítající spolupracovat.
Horečná snaha Jasonem v závěru lomcovala natolik, že vylomil jednu z kláves zapůjčeného akordeonu. Bylo to naštěstí na konci vystoupení, takže poslední jednu nebo dvě písničky odehrál na kytaru. V Praze to prý bylo jiné a mě napadlo, že to možná bylo díky turistickému přílivu cizinců v našem hlavním městě. Trochu jsem se divil, že minulá vystoupení v Brně takto prý nedopadla. Odehrávalo se to někde jinde? Možná v komornějším prostředí, s menším počtem diváků, kteří měli možnost si zajít na bar pro pivo… ? Na všechny tyto položené otázky neznám odpověď, nechť si je zodpoví každý po svém.
Výběr místa pro koncert byl podle mého názoru dobrý. Kostel Jana Ámose Komenského a jeho prostory skýtají příjemné prostředí pro koncert. Na vystoupení neměla vliv ani událost v Lipsku, kde Jasonovi ukradli všechny věci včetně akordeonu, který si musel na následující koncerty v Čechách půjčovat od dobrých duší. (jeden by se mohl divit, že ke krádeži nedošlo v Čechách) Ani malé Jasonovo zpoždění nelze podezřívat z rozpačitosti koncertu. Jakoby vystoupení předskokana skutečně nastiňovalo dojem z celého koncertu. Co se týče předskokana, nejsem zrovna hudební kritik, a tudíž bych možná neměl experimentu Tomáše Vtípila nějak moc křivdit (aneb „nerozumím tomu a nesouhlasím s tím“), nicméně jedno mu vytknout mohu, aniž bych se styděl. Hlasitost jeho reprodukované „hudby“ byla na tak vysoké hladině, že jsem se obával o zdraví uší některých posluchačů. Když Tomáš Vtípil začal (asi z počítače) vyhrávat jakousi změť zvuků, dlouho mi trvalo, než mi došlo, že nejde o zvukovou zkoušku a začal jsem se (jako správný návštěvník kostela) modlit k Bohu, aby toto představení skončilo. Možná to je jen můj dojem, ale myslím si, že žánr předskokana by se měl jistým smyslem podobat žánru hlavního vystupujícího. Nedokážu erudovaně posoudit, do jaké míry se žánr Tomáše Vtípila podobá žánru Jasona Webleyho, ale najednou mi připadlo, že to bylo stejné, jako kdyby předskokanem deathmetalového vystoupení byl třeba nějaký lidový sbor zpívající tradiční písničky – to jen pro srovnání, Jason nezpívá deathmetal a Tomáš Vtípil nezpívá vůbec – pouští samply z počítače, šudlá do houslí, které nejsou slyšet a vydává u toho: „Uááá“. Poté co jeho hlasitá kakofonie ustala, tleskal jsem, protože jsem měl radost, že to skončilo. Katastrofa bylo slovo, které mi bezprostředně potom (a vlastně i v průběhu vystoupení Tomáše Vtípila) hučelo hlavou.
Jason začínal s kytarou a dobrou náladou. První zádrhel nastal před druhou písničkou, kdy se Jason snažil vyburcovat diváky k činnosti. To se přepočítal. Jason Webley je umělec, který rád pracuje s publikem, je schopen diváky čímkoliv přimět k tomu, aby se přidali. A zde vystupuje první otázka. Má něco takového vystupující od svého publika chtít? Resp. má se koncert odvíjet od schopnosti diváka spolupracovat? Jason si z počátku jistě myslel, že jeho snaha je marná kvůli zakřiknutosti a studu diváků. Když mu při dalších pokusech došlo, že asi skutečně bude zpívat sám, protože diváci jsou nejen zakřiknutí a neznají jeho texty, ale že mnozí jej toho večera vidí poprvé a (co je horší) mnozí neměli tušení, co to vlastně povídá… protože to (světe div se) byla angličtina, začalo ho to rmoutit. Jason se zoufale snažil přimět obecenstvo ke spolupráci různými metodami. Prosby ani emotivní výkon nezabraly a když došlo na „cover“ Michaela Jacksona Billy Jean a dotaz, jestli známe ještě něco z 80. let, začal jsem děsit toho, že lid si začne žádat všeobecně známé sračky, aby to Jasonovi vynahradil. Naštěstí se tak nestalo ani když Jason spustil: „Céčka…“ od českého „umělce“ Michala Davida. V tu chvíli jsem publiku děkoval za jeho nečinnost, jelikož pokud by Jason Webley skutečně skončil u reprodukce tohoto typu hudby, praštil bych hlavou o lavici takovou silou, abych rychle ukončil svá muka. Muka prožíval i Jason v druhé polovině vystoupení. U některých diváků snaha byla a když se jedna z divaček otočila do sedících oveček a zavelela: „Lidi, opřete se do toho!“ doufal jsem, že jim dojde, že Jason po nich nechce, aby zpívali jeho texty, ale aby se zkrátka uvolnili. K uvolnění nedošlo. Náznak byl možná patrný při závěrečném aplausu, ale Jason byl unaven a tentokrát to asi nebylo jen dlouhým koncertováním nebo zármutkem, že jej u sousedů okradli. Druhá otázka je nasnadě – Má si člověk před koncertem důkladněji zjistit na koho jde? Mám jít zbůhdarma na koncert někoho, jehož tvorbu jsem buď nikdy neslyšel, případně slyšel od kamaráda, nebo na koncert jít z důvodu kamarádova: „Pojď, Jason je skvělej?“ Jason tvrdil, že něco takového za celý rok ještě nezažil. To ve mně vzkřísilo jiskřičku naděje, že to někde muselo být podobné… když to bylo „jen“ za celý rok a ne za celou jeho kariéru. Jazyková bariéra byla neoblomná ani když Jason vyprávěl o tom, že je adoptovaný, že jeho skutečná matka je asi 7 let po smrti a že to před lety bylo právě Brno, kde se rozhodl, že své skutečné rodiče vypátrá. Ani závan reakce při dodatku, že to bylo právě dnes, 11.9., kdy se jeho skutečná matka narodila. Stud a lítost mnou lomcovaly, přičemž se přidala ještě zášť vůči supům, kteří se kolem Jasona shlukli, aby se s ním nechali vyfotit… a fotky mohli dát pravděpodobně na facebook, aby „svět“ viděl, s kým měli tu možnost se vyfotit. I já měl foťák, ale ani jednou mě během představení nenapadlo jej zapnout a fotit. Byl by to stejný hyenismus jako focení hladovějícího dítěte v poušti namísto toho, abyste mu dali najíst. Na konci jsem si alespoň koupil tričko za 300,- a snažil jsem se Jasonovi vysvětlit, že má příště na plakát napsat (raději v jazyce státu, do kterého jede): „Pokud mě neznáte, nechoďte.“ Jason Webley je hodná duše a rozhodně nebylo jeho cílem vyvolat rozpaky nebo i mnou zmiňovanou zášť vůči nepřizpůsobivým občanům… ehm, chci říct divákům, proto místo hany pokládám otázky výše zmíněné. Buď jak buď, ten večer jsem měl možnost uzřít zhmotnělou zoufalost a rozpačitost z toho, že se nedaří diváky dostat do varu. Na cestě domů ve mně zněly mnohem peprnější myšlenky, které by Jasona potěšily mnohem méně než zamlklé publikum odmítající spolupracovat.
Horečná snaha Jasonem v závěru lomcovala natolik, že vylomil jednu z kláves zapůjčeného akordeonu. Bylo to naštěstí na konci vystoupení, takže poslední jednu nebo dvě písničky odehrál na kytaru. V Praze to prý bylo jiné a mě napadlo, že to možná bylo díky turistickému přílivu cizinců v našem hlavním městě. Trochu jsem se divil, že minulá vystoupení v Brně takto prý nedopadla. Odehrávalo se to někde jinde? Možná v komornějším prostředí, s menším počtem diváků, kteří měli možnost si zajít na bar pro pivo… ? Na všechny tyto položené otázky neznám odpověď, nechť si je zodpoví každý po svém.
