Po veleúspěšném článku Jak správně chlastat, méně úspěšném Jak přežít zaměstnání a v podstatě propadáku Jak správně žít, je na čase zkusit štěstí znovu, tentokrát s článkem Jak správně spáchat sebevraždu. I když, abych pravdu řekl, moc si od toho neslibuji, protože dnešní vyhledávače výsledky s touto tematikou značně omezují. Ale s chutí do toho!
Ještě než se vrhneme na tu hlavní otázku, neboli Jak, musíme se nejdříve zastavit u otázky Kdy, resp. za jakých okolností se lze zabít, abychom z toho neměli černé svědomí (hehe). Zabředneme kvůli tomu do existenciálně filozofické oblasti týkající se života jako takového. Ono totiž ve většině případů není sebevražda to nejlepší řešení. Ale popořadě.
Začněme smyslem života.
Život nemá žádný smysl. Ne, opravdu! S aktuálním nastavením lidské mysli a hlavně lidské konečnosti nedává život absolutně žádný smysl. Jediným uchopitelným cílem života je minimalizace vlastního utrpení a zároveň nezpůsobovat utrpení druhým. Zní to jednoduše, ale většina obyvatel má s tímto extrémní problém. Kdo by měl zájem o více detailů, viz Jak správně žít. Víte, život ve své podstatě o ničem jiném není. Člověk se musí většinu svého času pachtit za jídlem, aby neměl hlad, za vodou, aby neměl žízeň, za teplem, aby mu nebyla zima, za společenstvím, aby mu nebylo teskno. I když to poslední máme (zatím ještě) stále naroubované v našich instinktech, které se nicméně díky naší "vyspělé" společnosti otupují, až časem zaniknou docela a nenajde-li člověk nějaký vyšší cíl (vyšší stupeň vědomí, nesmrtelnost, cestování mezi vesmíry), tak jeho existence zanikne. Ano, čistě z (aktuálního) racionálního pohledu ad absurdum nemá jinak život smysl. Nikdo z lidí si svou vlastní existenci nevybral a všichni plavou v tom moři bytí a odhrnují všechny ty útrapy, aby minimalizovali své utrpení. A ano, tipujete správně, kdybych si mohl vybrat, zda-li se mám narodit, tak bych takovou nabídku rozhodně zamítl. Jenže pozdě bycha honiti. Jednou jsem tady, tak se budu alespoň snažit o to výše červeně a tučně zvýrazněné. Samozřejmě bychom se mohli dostat i do dalších úrovní, jako jestli mít vůbec děti, což by mohla být otázka na další článek. Jen napovím, že odpověď není zdaleka kategorické ne. Inu jsem idealista a ten smrad naděje, že někdy v daleké budoucnosti bude dobře, prostě pořád cítím.
Nuže, kdy nespáchat sebevraždu?
Odpovědí je několik a všechny jsou jednoduché.
Pokud bychom svou sebevraždou kohokoliv (skutečně) zarmoutili, tak není sebevražda dobrý nápad. Jistě, lpění druhých na životě ostatních se může jevit jako forma sobectví, ale pokud máte malé děti, nebo rodiče, na kterých vám záleží, pak byste jen způsobili utrpení druhým a to se, viz premisa výše, nedělá. Pokud máte malé dětí, tak je sebevražda těžké no-go, protože tu hrozí utrpení dětí v takové míře, že by jim to mohlo nadobro poškodit vstup do života. Zároveň nedoporučuji se zabíjet, jsou-li vaše rodiče stále na živu. Je to sice již trochu šedivější zóna, neboť ne vždy jsou vztahy mezi rodiči a dětmi hezké, ale ten rodičovský instinkt je většinou silný, ať už jsou vztahy jakékoliv. Není-li člověk naprostý psychopat jako např. Stalin.
Dobře. Nemám děti ani rodiče. Můžu? To záleží na tom, máte-li někoho, komu na vás záleží. Jste-li zkrátka v nějakém vztahu, ve kterém vám alespoň trochu na druhém záleží, pak byste se zabíjet opět neměli. Pokud je to vztah jednosměrný, doporučuji ukončit raději vztah, nežli život.
Nemám děti, rodiče ani vztah. Tak už? Záleží na věku a zdraví. Vlastimil Brodský kdysi prohlásil, že odejít po 80 je slušnost. Moudrá to slova! Je to samozřejmě opět individuální, neboť někteří jsou v 80 stále vitální a jiní jsou ležáci, kteří by bez pomoci druhých pošli. Zde je ale třeba udělat malou odbočku. Hnusí se mi k zblití lidé, kteří si pořizují děti jen za účelem toho, aby se o ně potomci na stará kolena staraly. To je naprosto šílené! Ovšem, okolnosti mohou vést k tomu, že děti se o své rodiče budou starat rády, že rodinné vztahy jsou nadmíru pozitivní, ale dojde-li na péči 24/7, tak tam se z dětí stanou otroci, jejichž veškerá energie je spotřebována péčí o své nemohoucí rodiče. Žijeme v době, kdy takové služby zajišťují profesionálové. A ano, jistě, vím jak to v LDNKách chodí, ne všichni jsou na takovou práci stavění. Pokud by došlo k tomu, že bych začal být nemohoucí a nebyly by prostředky na profesionální péči, beru za svou povinnost ukončit své vlastní trápení.
Ale zpět k věku a zdraví. Nejste-li tedy nemocní nad hrobem, tak by vám sebevraždu sice nikdo zazlívat neměl, byť tu (možná trochu trapně) doporučím film Trosečník s Tomem Hanksem. To krédo "dýchat a čekat, zda-li příliv něco nepřinese", má totiž něco do sebe. Jistě, mohl bych hned kontrovat Tomem Waitsem s jeho "Pokud žiješ v naději, tancuješ na strašlivou hudbu", jenže naděje je něco jako náboženství. Je třeba tomu prostě věřit.
Jsem-li tedy sám, stár, bez výhledu na delší budoucnost, tak... můžu? Skoro! Pokud spadáte do této kategorie, tak existuje ještě jedna podmínka, kterou byste měli splnit k tomu, abyste se mohli bez černého svědomí típnout. Pokud nenacházíte nic, co by vám činilo radost. Ale opravdu nic! Ani léky, drogy, adrenalin, cestování (což je kratochvíle, kterou již nelze kvůli věku plně provozovat), tak poté lze konečně vydat lístek do sebevražedné budky.
A až teď se konečně dostáváme k tomu Jak. Sebevražedné budky zatím bohužel nemáme. V několika málo vyspělých zemích je možná alespoň ta eutanazie, byť ty podmínky tam jsou těžce přísné. On je totiž problém v tom, že lidstvo se z toho žití může doslova posrat. Zvláště u nás, dokud to dýchá nebo se očividně v mozku něco děje, držet při životě! Jasně, jasně, naděje atd. atd., ale jsou případy, kde ta naděje je prakticky mizivá, v některých případech naděje ani není. Naštěstí se i u nás jistá forma eutanazie koná. Jen se to (a správně) drží pod diskrétní a citlivou pokličkou.
Začněme tedy opět z opačné strany. Jak sebevraždu nedělat!
Okamžitě zapomeňte na nějaké to skákání pod vlak, tramvaj, metro, auto atp. Působíte tím utrpení těm, kteří ty dopravní prostředky řídí! Ne každého baví přejíždění lidí. Navíc to působí potíže i cestujícím. Zpoždění nemá nikdo rád a někdy takové zpoždění může navíc způsobit něco nepěkného. Někomu v tom vedru můžou rupnout nervy.
Zároveň nedoporučují se oběsit. Ne kvůli nepříjemnosti v případě, že se vám nezlomí vaz a budete muset čekat na uškrcení, ale kvůli tomu, že vás časem někdo najde. A pokud se nedejbože oběsíte někde v lese, tak hrozí, že vás tam najdou děti nebo citlivější lidé a bum, jsme opět u toho působení utrpení druhým. Pokud se oběsíte doma nebo na dvorku, tak tam vás taky dřív nebo později někdo najde. Navíc po vás budou muset uklízet a to taky nebývá nic příjemného.
Stejně tak podřezání žil ve vaně. Ten smrad, co se bude časem táhnout z vašeho bydliště bude ubíjející.
Předávkovat se nějakými prášky taky nedoporučuji. Nemusíte odhadnout dávku a než se dostaví paní zubatá, tak můžete ještě docela dost trpět. Každopádně po čase nastane opět bod nálezu.
Musíte se zkrátka zabít tak, aby vaše tělo nikdy nikdo nenašel. Což je, světe div, docela těžký úkol. Není extra jednoduché se po vlastní ose dopravit doprostřed severního ledového oceánu a nechat se tam blaženě uspat ledovou vodou. Mimochodem smrt podchlazením je pravděpodobně jedna z těch příjemnějších úmrtí. Skočit do sopky ve vašem pokročilém nebo nemocném věku taky není žádné terno. Skočit z nějaké té luxusní zaoceánské lodi s batohem plným kamení je sice možné, ale ne každý má na něco takového finanční prostředky.
V našich zeměpisných šířkách a délkách se nabízí buď nějaká velká vodní tělesa, přes která vede nějaký delší most. Opět je ale třeba dbát na to, abyste třeba neskočili na nějakého nočního rybáře na loďce. Případně abyste nevyplašili ryby rybářům na břehu u mostu. Lehnout si doprostřed nějaké zamrzlé nádrže, umřít na podchlazení a doufat, že led rupne do té doby, než se rozední, to taky není nic moc. A navíc, oni se ti potápěči do podobných nádrží taky občas podívají a pohled na rybami opižlanou kostru taky nebude žádné terno.
Leda si lehnout do nějaké té bažiny a nechat se pohltit matičkou zemí. Jenže, hledejte tak dokonalou bažinu. A pokud byste byli úspěšní, tak se z vás stane mumie, kterou dříve nebo později také najdou, byť byste naopak mohli být naopak archeologicky zajímaví.
Některé by mohla napadnout asistovaná sebevražda. Nicméně zde uvádíte v riziko ty, kteří by vám pomáhali. Asistovaná sebevražda je u nás bohužel nelegální a pokud by vaše asistenty někdo zmerčil nebo naprášil, tak voilà, další utrpení na světě.
Možná se teď postavíte na zadní, co mám pořád s tím utrpením!? Vždyť když už si to hodim, tak mi přeci potom může být všechno jedno! No ano, potom. Jenže předtím? Ta tíha černého svědomí by měla být pro všechny natolik velká, aby to prostě nebrali na lehkou váhu. Navíc, takové zbrklé jednání pověsti sebevraždy vůbec nepomůže. Jen se podívejte, jak se v naší společnosti na sebevraždu kouká. Jako na něco zavrženíhodného, špatného, něco, o čem by se vlastně ani nemělo mluvit. A když už se někdo zasebevraždí, tak se kolem toho často potichoučku našlapuje, aby nááááhodou nebyl někdo pohoršen. Kdyby lidé páchali sebevraždu zodpovědně, koukali by se všichni na dobrovolný odchod jinak.
Takhle musím coby nejschůdnější řešení doporučit toto: Jste-li sami, nikoho nemáte, máte věk nebo nějakou nepříjemnou nemoc, nebo vás už vůbec nic nebaví, tak si sestrojte tzv. "exit bag", prostě větší uzavíratelný plastový pytel, který lze utáhnout tak, aby vám tam nešel vzduch, pikslu helia (dnes se dá koupit kdekoliv, třeba v Alze) a běžte si lehnout někam k místu, kde jsou na takové případy zvyklí (vrátnice márnic, zdravotní nebo policejní stanice atp.) a zároveň není šance, aby vás našel někdo mimo personál. I tak to bude pro ně mírný šok, ale s největší pravděpodobností to v celku rychle rozchodí. Hoďte si plastový pytel na hlavu, napusťte si tam helium (případně jiný inertní plyn, kromě Argonu) a dýchejte, než se dostaví bezvědomí. Inertní plyn překryje oxid uhličitý, což zabrání tělu se reflexivně nadechnout. Nicméně mějte na paměti, že i zde se to nemusí povést. Můžou vás včas najít a co hůř, můžete si poškodit mozek natolik, že z vás bude mrzák nebo ležák bez reálné možnosti tuto kratochvíli opakovat.
Závěrem, není snadné cesty ven. Není-li váš stav zdravotně únosný a máte-li finanční prostředky, můžete zkusit Švýcarsko. Jinak nezbývá než doufat, že se u nás najde politická strana, která v budoucnu prosadí sebevražedné budky.
